Kultura
12/05/2022 Jaroslav Baďura

Bílá Voda od Tučkové se bude líbit. Ale převratná kniha to není

Na novou knihu Kateřiny Tučkové, autorky Žítkovských bohyň, se čekalo dlouho.

Bezmála sedmisetstránkový špalek ve dvou dějových linkách sleduje osudy řeholních sester, dislokovaných po roce 1950 v klášteře v Bílé Vodě, na konci světa, v hraničním pásmu.

Kateřina Tučková v promo rozhovorech před vydáním knihy mnohokrát zmínila, že román vznikal deset let, k výslednému tvaru vedla trnitá cesta přes archivy, vzpomínky žijících sester, rozhovory s dalšími pamětníky.

A nutno říci, že poctivá příprava je v knize doslova hmatatelná, škodolibě by se dalo říci, že především na objemu, ale nejen tam - pro řeholnice děsivá doba několika desetiletí v útlaku je zde popsána opravdu plasticky a poučeně.

Autorka si k dokreslení nejen doby, ale i ke zdůvodnění konání jednotlivých postav pomáhá fiktivní korespondencí komunistických kádrů, zaprodaných knězů, ale i statečných i méně statečných bojovníků s režimem.

Kulisy tedy máme a jsou opravdu bytelné, poctivé, pravdivé. Také obsazení je zpočátku charakterově jasné a zřetelné - do kláštera Bílá Voda přichází v roce 2007 Lena, která je naštvaná na celý svět, ze všeho nejméně ji láká trávit čas v motlitbách s jeptiškami, bojuje s vlastními ďábly, závislostí na alkoholu, děsivými vzpomínkami.

Přestože je zpočátku bytostně proti všem zvyklostem panujícím v klášteře a zdejší obyvatelky jsou jí většinou protivné, časem se alespoň trochu zapojí do života i práce v Bílé Vodě. Svůj (sympatický, protože konzistentní) odstup si však zachováná a dokáže jej i sarkasticky pojmenovat.

Na straně 187 (fakt jsem si to zapamatoval, protože je to první z pro mě nevysvětlitelných charakterových obratů a skoků - probouzí se v ní "zvědavost, o které si myslela, že skončila pohřbena pod lavinou kamení") se však Lena náhle mění, začíná spolupracovat, pomáhat, pátrat po minulosti klášterních tajemství i své.

Kniha košatí a do děje vstupují další a další postavy, jejichž osudy se propletou. Na povrch se dere mimořádně silné téma ženského kněžství, které zde coby příslovečný kříž i přes útrapy ve vězení statečně nese sestra Evarista, nejsilnější spojovací článek knihy i všeho dění v Bílé Vodě.

To ona všem dodává naději, je přirozená, zcela pozemsky hulí jak fabrika a nenásilně ukazuje všem zbloudilým, věřícím i nevěřícím cestu. To ona, přestože počala syna, je novodobým spasitelem nejen sester v Bílé Vodě, ale třeba i nepřející církve, která s nepochopením pohlíží na otázku ženských kněží.

Evarista je charakterově pevná, přestože si prožije mnohá příkoří, její osud je středobodem románu, její role pro přežití řádu i dalších postav je nezastupitelná.

Proč si myslím, že se kniha bude líbit? Pracuje s tématem v některých ohledech podobně jako úspěšná Karin Lednická v obou dílech Šikmého kostela.

Na pozadí dramatických a v obou případech dosud nepříliš hluboce zpracovaných témat vysídlení lidí z Karvinska a útlaku církevních řádů za komunismu, rozehrávají obě autorky své vlastní silné příběhy. V obou případech jsou hrdinkami především ženy, utlačované, ale boující a statečné.

Co silný příběh sráží, jsou zázraky a především popis prozření a obrácení některých postav. Jsou popsány někdy nevěrohodně, někdy stylem červené knihovny, jindy s až nechtěným humorem.

Až legračně a nepříliš uvěřitelně působí obrácení na víru floutka, pijana a feťáka Jana, který se stane báječným knězem (zde se k jeho obrácení přidá i zázrak v podobě spásné bouře), obrátí se i nenáviděná a sadistická vězeňská dozorkyně, která se přidá k jeptiškám, prozře i Lena a tak trochu i jeden zlovolný církevní úředník.

To je trochu moc na jednu knihu, byť jinak poctivou. Knihu, která se jistojistě bude líbit. Na Bílou Vodu již brzy zamíří procesí těch, kdož se chtějí jen podívat na místa, o kterých román pojednává.

Sdílejte článek