Nejnovější zprávy: ​Nová Harenda válí. Nadchla i Radka Kašpárka! Krvavý Johann je horor se vším všudy, říká režisér Jakub Krumpoch

Kultura

​Boris Urbánek: Málem jsem hrál v Olympicu, ale nejdůležitější je pro mě svoboda

Boris Urbánek. Špičkový pianista, uznávaný jazzman, hudební skladatel i pedagog se širokým záběrem píšící pro velké symfonické orchestry, autor hudby k filmům a muzikálům, tvůrce písní pro řadu interpretů, mimo jiné pro Karla Gotta, Věru Špinarovou, Lucii Bílou, Heidi, Leonu Machálkovou Vojtěcha Dyka, Dana Bártu, Richarda Mullera nebo Petra Lipu.

Foto: se svolením Borise Urbánka

A také frontman fusion music skupin BBC, TUTU, Agharta Gang a Rhythm Desperados, s nimiž hrál po celé Evropě. Má za sebou turné po Mexiku, Španělsku, mimo jiné hrál i v New Yorku. Stál také u zrodu ostravského jazzového klubu Parník.

Divadlo Jiřího Myrona uvede 16. prosince muzikál na motivy jedné z nejslavnějších klasických komedií s názvem Harpagon je Lakomec? pro nějž složil hudbu. Spolupracoval na něm s textařem Jiřím Krhutem, scénáře a režie se ujal Vojtěch Štěpánek.

Proč by si podle vás neměli nechat diváci muzikál ujít?
Abych nefilozofoval o nějakých vzdušných zámcích, tak budu mluvit jednoduchým jazykem. Lidé by se na to měli přijít podívat, protože je to zábavný příběh, kterým nechceme poučovat, jímž neklademe žádné velké životní otázky a v němž nehledáme přímočaré odpovědi. Snažili jsme se na pozadí Moliérova díla lidi hlavně pobavit. Mým úkolem bylo napsat zábavnou hudbu. Ta je rozsochatá, a to i žánrově. Dialogy i písňové texty jsou vtipné, režie je skvělá. Herecké výkony pozoruhodné. Myslím, že ten mix je opravdu podařený a věřím, že stejný pocit si z představení odnesou i diváci.

Proč je na konci názvu muzikálu otazník?
Vojta Štěpánek pojal Moliéra po svém. Upravil si ho a posunul jej do vtipnějších replik. No a otazník je tam proto, že my Harpagona nevnímáme jen jako lakomce. V našem příběhu není úplně jednoznačné, že je to jeho nejryzejší vlastnost. Podle nás je to spíš něco, za čím se schovává. Že je ve skutečnosti jiný, než jak se nám snaží namluvit, že je.

Jak se vám přetvářelo v muzikál dílo ze sedmnáctého století?
Popravdě řečeno, když jsem dostal tu nabídku a přečetl si původní dílo, trochu jsem zapochyboval. Říkal jsem si, vždyť ten příběh není z dnešního pohledu až tak vtipný. Byl jsem prvním, kdo byl osloven, ale poté co ke spolupráci kývnul Vojtěch Štěpánek, jsme se začali scházet a řešili, jakým směrem se budeme ubírat. Bylo jasné, že s tím dílem musíme něco udělat, že v tomhle stavu lidi nepobavíme. Věděli jsme, že když se to bude zpívat, mělo by to být vtipné. A že je také nutné předefinovat lakomství. Dnes se totiž lidé na bohatství dívají jinak. Přemýšleli jsme o tom dlouho, převalovali to v ruce, a nakonec snad k tomu zámku našli správný klíč.

Co zůstalo z původního příběhu?
Dějový strom je zachován, přestože jsme se od něj tu a tam odklonili. Zůstaly i postavy. Harpagonovy dvě děti, které trpí povahovými rysy svého táty. Je tu nešťastná Mariana, která si musí vzít lakomce, přestože miluje Kléanta, jeho syna. A samozřejmě nesměl chybět Valér, Harpagonův účetní, který mu podlézá, aby se mohl oženit s jeho dcerou Eliškou. Zůstala i dohazovačka Frosina, která do našeho příběhu hodně zasahuje a je vlastně takovým Deus ex machina.

Jak dlouho hudba vznikala?
Přes dva roky. Napsal jsem více než dvě stě stran partitur, což jsou tisíce a tisíce not. A také jsem musel muziku občas přepracovávat, aby korespondovala víc s texty, či zkracovat, abychom nebyli moc dlouzí. Je tam šestnáct songů a spousta scénické muziky.

Co bylo dřív, texty, na něž jste skládal muziku, nebo hudba, na níž se až poté psaly písně?
Nejdříve vznikla muzika. Textaře jsme hledali dlouho, takže Jirka Krhut naskočil do projektu až na poslední chvíli. Jednal jsem s Jarkem Nohavicou i Jiřím Suchým, ale ze spolupráce s nimi ze subjektivních i objektivních příčin nakonec sešlo. Pozdní nástup Jirka ale vynahradil rychlou prací.

Jste autorem dalších muzikálů. Prvním byl v roce 1998 pohádkový muzikál na ledě Mrazík, v němž hlavní role nazpívali Karel Gott a Iveta Bartošová. Poté následoval v roce 2003 romantický muzikál Romeo a Julie, k němuž napsal texty Jaromír Nohavica. Jak se vám s Karlem Gottem a Jarkem Nohavicou pracovalo?
Karel nazpíval Mrazíka přímo ikonicky a spolupráce s ním byla nezapomenutelná. Nabíjel nás všechny ohromnou energií. Měl nesmírné kouzlo osobnosti a byl to obdivuhodný profesionál. Do studia přišel vždy perfektně připravený, hlídal si každou notu, a navíc si vzal naprosto symbolický honorář. Proto mě moc potěšilo, když v roce 2013 plánoval jednu ze svých posledních desek, která se jmenovala S pomocí přátel, že mi zavolal a požádal mě o písničku. Jarek napsal pro Romea a Julii krásné a vkusné texty, které nazpívali Lucie Bílá, Bohuš Matuš, Jiří Korn, Věra Špinarová, Kamil Střihavka a další. Jarek je opravdu výjimečný básník a texty, které napsal, byly přesně v duchu Shakesperova dramatu. Romantické, hluboké i vtipné. Spolupráce byla výborná.

Píšete i scénickou hudbu pro divadlo, poprvé to bylo v roce 1996 pro činohru Komik Národního divadla moravskoslezského, kde jste napsal i píseň Ach, můj Pane pro Věru Špinarovou, která ji potom zařazovala do svých koncertů. Jaká byla Věra jako člověk?
Věra byla nesmírně ryzí. Byla samorost a živel. Byla bytostí, která žila naplno a žila bez zatáček a vytáček. Co měla na srdci, to měla na jazyku, nehledě na následky. Což dnes umí málokdo. Když se postavila před mikrofon, dala ze sebe vše, co měla. Byla to prskavka, která lidi přitahovala, protože jí všechno věřili. Byli jsme si velmi blízcí.

Plánujete ještě nějaký muzikál?
Mám v hlavě různé plány a sny, ale bojím se, že když je vyslovím, zaženu je.

Jak se vám skládá filmová hudba? Co vás naladí na příběh?
Psát filmovou hudbu je takříkajíc za odměnu. Člověk se do příběhu a těch obrázků tak ponoří, že má pocit, že jde skládání úplně samo. Mým prvním filmovým dílem byl v roce 2002 písničkový animovaný příběh Báječná show režiséra Vladimíra Mráze. Práce na něm byla moc příjemná. A mám radost, že písně z filmu, které otextoval Jirka Sedláček žijí dál samostatným životem. Hlasy songům propůjčili Věra Špinarová, Heidi Janků, Lucie Vondráčková, Dan Bárta, Václav Neckář, Vilém Čok, Jan Spálený, Jiří Korn, Norbert Lichý a také já. Na hudbě k tomuto filmu jsem pracoval déle než tři roky. Druhým filmem byl snímek Sedm dní hříchů, režiséra Jiřího Chlumského. Děj, který se odehrává v prvních sedmi dnech po 2. světové válce na Jesenicku, je dramatickým příběhem českého lesníka a jeho německé ženy, na pozadí historických událostí v Sudetech. Vznikl podle knihy Josefa Urbana, autora, který napsal i Habermannův mlýn. Práce na něm byla rychlá, protože scénami jsem se nechal doslova strhnout.

Někteří umělci, a to nejen hudby, ale třeba také spisovatelé či malíři, tvrdí, že nejsou přímými autory. Že to z nich vychází jakoby samo bez jejich přičinění…
Někdy mám pocit, že hudbu vlastně nepíšu já. Co mě napadá u klavíru, přichází náhle, odněkud. Najednou je to tu, a já ani nevím jak. Někdy myslím na to, že ta muzika je tady všude kolem nás a já mám jen tu možnost ji zachytit. A to je vše. Vím jen, že když ji hned nenapíšu do not nebo nenahraju, zmizí. Zapomenu ji, a ona už nepřijde. Moc si na druhý den nepamatuju, co jsem složil. Musím si pustit záznam, nebo přečíst noty.

Nedávno jste měl turné s Janáčkovou filharmonií, B-Side Bandem a Vojtou Dykem, pro něhož píšete písničky. Jak ta spolupráce vznikla?
Vojta jako mladý student DAMU chodil se svými spolužáky do jazzových klubů v Praze, kde jsme hráli společně s mým dlouholetým kolegou a skvělým saxofonistou Michalem Žáčkem s kapelou Rhythm Desperados. Vojta se s Michalem už nějakou dobu znal, a tak se jednou stalo, že si s námi šel zazpívat. A pak zase. No a když jsme dělali s Michalem cédéčko Beautiful Day, tak nám na něj nazpíval dvě písničky. Pak Vojta vyletěl, začal být slavný, a někdy v roce 2011 mě oslovil, jestli bych pro něj a kapelu B-Side Band něco nesložil. Tak začala naše trvalá spolupráce. No a jednou v roce 2017, když se připravovalo nové turné, jsem tradičně přijel do Brna nazkoušet mé nové věci a dozvěděl se, že ten den jim odešel pianista. A hned na místě jsem dostal od kapelníka Pepíka Buchty takzvané lano. Od té doby jsem tedy členem B-Side Bandu. Další velmi zajímavou zkušeností bylo psát nejen pro B-Side Band, ale pro speciální spojení s Janáčkovou filharmonií, protože vznikla poptávka, že by se něco mohlo udělat dohromady. Odehráli jsme společně pár koncertů, jenže pak přišel covid a my museli další plánované koncerty odložit. Tak snad v příštím roce na tu spolupráci opět navážeme.

Vy jste původně vystudoval klavír. Nejprve v lidušce a pak na konzervatoři, Jak jste se dostal k jazzu?
U nás doma se poslouchaly hlavně písničky Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého z divadla Semafor, Ray Charles, Otis Redding a samozřejmě klasická hudba. Já jsem pak objevil bigbít, no a pak časem jazz. Tehdy už vycházely u nás nějaké jazzové desky, které jsem si kupoval a pak si další půjčoval od spolužáků z gymnázia. Tehdy žádná škola jazzu neexistovala, netušil jsem, jak se to hraje, a tak jsem začal shánět noty. Někdy kolem mých sedmnácti let, jsem s kamarády založil skupinu Jazzová laboratoř, která byla aktivní někdy do roku 1985. V té době jsem už byl studentem ostravské konzervatoře, kde jsem samozřejmě hrál hlavně Mozarta, Beethovena, Chopina či Bacha, no prostě klasiky. Naštěstí jsem měl skvělou kantorku, paní profesorku Miladu Šlachtovou, jíž jsem se jednou svěřil, že miluju jazz. A ona na to, že tohle jsem měl říct dřív, protože jsme tomu mohli přizpůsobit repertoár. Řekla mi, že existuje spousta zajímavé klasické muziky inspirované jazzem a že se do ní můžeme společně pustit. To bylo úžasné.

Chvíli jste byl sám kantorem…
Ano, po konzervatoři jsem šel učit na lidovou školu umění. Byl jsem tam rok a bylo to fakt tristní, Já jsem svobodomyslný a nesystematický člověk. Řídím se intuicí a momentální náladou. Vydržel jsem tam asi rok. Poté mi naštěstí hodil lano Martin Kratochvíl, tehdy již renomovaný hudebník, jehož jméno je spjato se skupinou Jazz Q. Tehdy jsem pochopil, že už navždy chci být jen muzikant. Hrávali jsme spolu v duu nazvaném Jazz IQ na syntezátory a s počítačem, což mě tehdy hrozně bavilo a naplňovalo. Pak do mé cesty vstoupil Luboš Andršt, bluesový, jazzový, jazzrockový kytarista, skladatel a stal jsem se členem Blues Bandu. Tam jsem se potkal s Petrem Lipou, s nímž jsem potom koncem osmdesátých a v první polovině devadesátých let velmi intenzívně spolupracoval a s přestávkami spolupracuji dodnes.

Prý jste dostal lano i do Olympicu…
Ano, bylo to hrozně překvapivé. Proběhlo pár schůzek, ale i když mám Petra Jandu moc rád, nakonec jsem odmítl, protože bych se cítil svázaný. Nehrál bych svou muziku, byl bych jen kolečkem v soukolí. Asi jsem si tehdy šlápl na finanční štěstí, ale pro mě peníze neměly nikdy zásadní roli, důležitější je pro mě svoboda.

V roce 1987 jste založil legendární skupinu TUTU. Hrajete s ní dodnes?
Ano, v té době jsem propadl fusion music. Miles Davis, Herbie Hancock, Chick Corea či Weather Report. Ti definitivně nalinkovali mé další hudební kroky. S TUTU jsme vydali tři cédéčka a byli hodně činní zhruba do roku 2010. Teď se scházíme už jen jednou za čas. Nedávno jsme měli na Jazz Open Ostrava vzpomínkový koncert k třicátému výročí.

Míváte před koncertem trému? A jak se liší, když hrajete s velkým tělesem od toho, kdy vystupujete před komorním publikem?
Tréma je vždycky, hlavně když ještě nemáte hudbu úplně zažitou. Z toho vzniká určitá nejistota. Když hraju svoje věci, tak je tréma menší. Ale přítomna je vždy. Co je důležité, aby během prvních tónů odezněla. Asi tomu nebudete věřit, ale vždy mám větší trému, když mám hrát pro komorní publikum. Protože tam je kontakt s posluchači tak těsný, a tak moc je slyšet každý překlep, že se člověk cítí jako pod mikroskopem. Na koncertech, kde hrajeme pro řekněme čtyři, pět tisíc lidí, mám kupodivu trému daleko menší. Vnímám posluchače jako anonymní masu lidí. Ale když hraju pro malé publikum, dokáže mě znervóznit třeba jediný špatný pohled.

Začátkem devadesátých let jste hrál s orchestrem Českého rozhlasu. Jak na tu éru vzpomínáte?
Byl to slavný orchestr, který vznikl v šedesátých letech minulého století. Nastoupil jsem do něj po tragické smrti Vladimíra Figara, což byl fantastický muzikant a hlavní postava Fleminga, které doprovázelo Marii Rottrovou. Bylo mi tehdy sedmadvacet let, byl jsem úplné ucho. Ale vydržel jsem v orchestru až do jeho zániku. Byla to krásná doba a vzpomínám na ni rád.

Jste autorem znělek pro rozhlas i televizi. Jak jste se k této práci dostal a co vás na ní bavilo?
Udělal jsem jich strašně moc, v devadesátých letech vznikala celá řada pořadů, které potřebovaly muziku. Tenkrát jsem byl hodně v laufu, pořád jsem byl na telefonu a na každou nabídku kývl. Byla to zlatá doba, znělky se mi psaly s lehkostí a dělal jsem je rád. Byly jich snad stovky.

V 1996 jste založil jazzový klub Parník. Měl jste tehdy pocit, že Ostravě chybí kulturní stánek, kde by se jazz hrál?
To je druhá část mé osobnosti, a jsem za tu otázku rád, protože se o ní moc neví. Od roku 1991 jsem hrál všude možně. A pak jsem dostal nabídku ředitele Divadla Petra Bezruče Oty Prajznera, jestli bych nechtěl pravidelně vystupovat v tamním divadelním klubu. Hráli jsme tam každý čtvrtek, a to místo se tím stalo legendárním. Pokaždé bylo narváno, nebylo tam k hnutí. Stodolní neexistovala, takže se lidé scházeli tam. Po nějaké době mě oslovili lidé z Centra kultury a vzdělávání, že dostali peníze na rekonstrukci vily Hanse Ulricha a že by tam chtěli udělat nějaký klub. A že by se jim moc líbilo, kdyby byl stejný jako v klubu Petra Bezruče. Kývl jsem na to. Když se vila otevřela veřejnosti, hrál se tam hlavně jazz. Dnes už je Parník úplně jinde. Je to hudební klub a já jsem tam skoro cizí člověk. Je to moje dítě, ale už je dospělé a samostatné. Realizuju se ale od roku 2006 pořádáním mezinárodního hudebního festivalu Jazz Open Ostrava, který se pravidelně koná na nádvoří Slezskoostravského hradu, v Docku a letos nově i v klubu Heligonka.

Když máte čas, které interprety posloucháte?
Poslouchám hodně muziky. Pořád hledám něco nového. Líbí se mi klasická hudba, od baroka až po současné skladatele. Vyrostl jsem na rockové hudbě například Deep Purple, Led Zeppelin, Queen a stovky dalších a samozřejmě poslouchám jazz a fusion music. Tuhle lásku odstartovala v sedmdesátých letech polská kapela SBB, no a pak jsem začal objevovat stovky dalších. Vedle již dříve zmíněných to byli například Pat Metheny, Al Jarreau, Yellow Jackets, Keith Jarrett. V poslední době mě nejvíc inspirují Dirty Loops, Louis Cole nebo Jacob Collier.

Posloucháte i pop music?
Samozřejmě. Zejména tu starší. Whitney Houston, Tinu Turner, Phila Colinse, Madonnu, Prince, Jacksona, Petera Gabriela, Stinga. Tomu budeme dokonce hrát s B-Side Bandem a Vojtou Dykem jako předkapela příští rok ve Slavkově u Brna. V Českém popu, aby pohledal. Ještě, že tady máme Buty. Jinak se tu a tam rád vrátím k Lucii, J.A.R. nebo i starému dobrému Olympicu.

Jakým směrem se podle vás vyvíjí Ostrava?
Já jsem Ostravák tělem i duší. Narodil jsem se tady, žiji tady celý život, jsem tu hluboce zakořeněný. Prostě patriot. Ovšem čím víc jsem procestoval svět, čím jsem starší, tím větší mám odstup. Jsem k ní více kritický. Mám pocit, že je to tak trochu stigmatizovaný prostor, kde to vždycky nějak nedopadne. Po revoluci tady vzniklo mnoho dobrého, měl jsem pocit, že se město nadechuje, ale posledních dvacet let vývoj stagnuje. Je to vidět všude kolem. Centrum se vyprázdnilo, malé obchody krachují, podniky zavírají. Ostrava je vybydlená. Padá na mě z toho smutek. Život z města takřka úplně zmizel. Stodolní přece není Ostrava. A mimochodem, ani ona už není tou ulicí, co bývala. Město se po revoluci nadechlo, a pak vydechlo. Copak nikomu nevadí, že odsud mladí lidé utíkají? Není tady byznys, perspektivní práce, nejsou tu peníze. Těžký průmysl zaniká a žádné jiné alternativy moc nevidím. Za posledních dvacet let se z Ostravy vytratila střední třída, která tvoří páteř a charakter města. Na radnici se střídají partaje, před volbami se vždycky slibuje, ale skutek utek. Je to chřadnoucí město, kterému nevím, jestli je pomoci. Asi jsem rozhovor neukončil úplně optimisticky.