Filmové návraty
03/03/2019 Martin Jiroušek

​Brigádník Eda a doba, kdy se nad Ostravou vznášeli Strakatí andělé

​Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji.

Ještě půl roku před tím, než nasypal pepř do očí stalinskému kultu Úplně vyřízený chlap, objevil se v kinech povídkový snímek Strakatí andělé od ostravského rodáka Pavla Blumenfelda, autora již dříve rozebíraných fenomenálních Křižovatek.

Blumenfeld na sebe nechal čekat téměř pět let, než se vrátil do Ostravy a opět se zaměřil na své životní téma, osudy komunistické mládeže, respektive dopad komunistického režimu na mladou generaci, která neví kudy kam.

Strakatí andělé z toho vycházejí ještě hořčeji, protože tentokráte nejsou v centru hledáčku mladíci anebo dívky z pasťáku, leč talentovaní lidé, kterým režim i přes výborné vzdělání hází klacky pod nohy.

Strakatí andělé jsou o skvrnách na duši nadějných, kterými se také Ostrava musela ve své době hemžit a kteří předčasně zahořkli vůči světu.

Ostravského tématu se bezprostředně místem dějě sice týká pouze prostřední povídka Eda, přesto by se v této metropoli mohly odehrávat i zbývající dvě, a je otázkou, nakolik pro tento snímek musel Blumenfeld ohnout vlastní páteř, protože tento triptych v sobě nese energii posléze zakazovaných opusů jako je Černý Petr, anebo Lásky jedné plavovlásky, a také nahořklou příchuť kafkovské bezvýchodnosti.

O ní jsme sice již hovořili v souvislosti s Úplně vyřízených chlapem, ve kterém se ještě jednalo o chybu uvnitř stranického aparátu, tady jsou ale jeho obětí zatím nevinní lidé, kteří mají život před sebou.

Gabriela Melanová (Jitka Zelenohorská, která se posléze proslaví v razítkovací scéně oscarového snímku Ostře sledované vlaky) nemůže najít místo ani přes výborný prospěch. Přes skvělé výledky a navzdory pověstné úmístěnce, musí nakonec rezignovat z životních ambicí a zkysne ve venkovské hospodě. Nikdo jí nepomůže.

Eda Faltýnek (neherec Mariusz Kwiatkowski) chce studovat, ale místo do školy je poslán do pekárny. Tam ho práce nebaví, a proto odejde na brigádu do Ostravy. Skončí jako pomocný tavič.

Jana, mladá energická pracovnice velké textilky, natočí s kamarádkami amatérský snímek, kritizující nedostatky v závodě. Dívkám se dostane uznání, ale jen zdánlivě. Pod záminkou přestavby internátu posílá ředitel nepohodlné kritičky do zastrčeného pobočného závodu.

Strakatí andělé jsou antihrdinové doby, kteří mají smůlu na generaci svých angažovaných otců. Praktický život není nejen žádný med, ale nenabízí žádnou perspektivu.

A přestože se jinak o životě mládeže v Ostravě nikdy příliš mnoho nedovíme, tady je opět malá šance. Tak nějak by mohl vypadat film ze života, prostý budovatelské angažovanosti anebo idologické poplatnosti rudé době.

Ostravská je skutečně sice jen jedna povídka, zato má klíčové místo. Dokonce natolik, že její hrdina Eda zdobí filmový plakát, který se tehdy objevil v rámci reklamy. Dost možná by se původní snímek odehrával v Ostravě celý, ale z ideových důvodů k tomu nedošlo - přesto se dovídáme řadu zajímavostí.

Blumenfeld začínal jako dokumentarista a tady svých zkušeností využil v realizaci jedné z nejnapínavějších scén v dějinách ostravské kinematografie. Při jedné směně zachrání Eda dělníka před jistou smrtí.

Škoda, že nikoho nikdy nepadlo natočit snímek ze života báňských záchranářů, podklady o tomto dramatickém řemesle existují od předválečných let a tato scénka je jen malou ochutnávkou toho, jaké nervydrásající situace práce v hutích nebo na dole nastávají. V tomto ohledu jsou zbabělí i současní tvůrci, Duklu 61 nevyjímaje, protože zůstávají jen u náznaků.

Blumenfeld snad poprvé ukáže na stříbrném plátně práci konkurenčního média – televize, jak víme, ostravská televize patřila k velmi aktivním a pravidelně realizovala vlastní tvorbu, zpravodajskou, ale i hranou. Tady alespoň nahlédneme pod pokličku zpravodajství. O Edově hrdinství natáčí televize šot a při té příležitosti se náš hrdina – antihrdina seznámí s členkou televizního štábu Karlou (vynikající Karla Chadimová). Stráví spolu jednu noc ve městě, to je vše.

Život je takový, jaký je: druhý den Eda na sjednanou schůzku nepřijde, za honorář z televize si však koupí knížku, o níž s Karlou hovořili - Čapkovu Válku s mloky. Válka mloky je klíčový okamžik, protože ji divadlo Zdeňka Nejedlého uvádí v úpravě tehdy velmi angažovaného Pavla Kohouta, který se mimo jiné v 50. letech podílel na budování NHKG, jako řada jiných mladých komunistů.

Velice pozoruhodný je výkon Jana (Janusze) Bobka (1925-2009) v roli zavaleného dělníka pod hromadou uhlí na koksovně Karolíně. Bobek pocházel z Třince a byl to zakladatel a dlouholetý herec Polské scény Těšínského divadla (1951-1985).

Spolupracoval s ostravským rozhlasem a vytvořil několik epizodních i větších rolí havířů a dělníků v českých a slovenských filmech, debutoval v Blumenfeldově opusu Křižovatky (1959), ale diváci jej viděli třeba ve slavné pohádce Dařbuján a Pandrhola (1959), v existenciální dramatu Boxer a smrť (1962).

Hlas Edy Faltýnka namluvil Stanislav Fišer, stejně jako v Bumenfeldově snímku Křižovatky Dalibora Daňka.

Strakatí andělé, respektivě povídka Eda, představují důkaz, jak se Ostrava dovedla rychle přizpůsobit uvolněné době, kdy držela krok s prudce se vyvíjející domácí kinematografií.

Například s Postavou k podpírání (1963), na jejíž poetiku absurdity a do nebe volajícího úředního šimla navázala. Bezbřehé martýrium putování od čerta k ďáblu na úřadech je svěžím způsobem lemováno běžnými radostmi a starostmi světa mladých.

Opojně tady zní chytlavá hudba, zaujmou vylomeniny mladých v parku, skákání ve fontánách, žerty na koupališti, úvahy s kým lépe otěhotnět, tančení s platem plným sklenic při číšnickém výstupu. A jako vždy se ve filmu nastupující generace mihne někdo z legendární klasiky, v tomto případě Nataša Golová coby uřvaná vedoucí z lokální prodejny.

Povídka Eda má ambice na jádro celého filmu a ostatní dvě povídky Gabriela a Jana, jako by byly v jejím závěsu. Třeba ta poslední, kde nevidíme téměř žádné exteriéry, by se mohla odehrávat na podnikovém plese v Hotelu Palace, svěží atmosféra tady jen kypí, masky byť v čenobílém filmu mají až pestrobarevný sex appeal.

Teprve Eda ale celé věci dodává patřičné grády, téměř ve videoklipovém střihu, a když bychom v kině zahlédli úvodní vertikální panoráma na Žofii a koksovnu Karolínu, pod níž se nachází slavná Ostravanka, padne na nás závrať dané chvíle, symbol doby.

Ostrava ve stínu popela a prachu se svými neodmyslitelnými monumenty. Pravda, dnes už na daném místě nejsou, ale jejich odvěký stín tady ještě stále trvá. Eda nám navíc poskytne širší vizuální topografii města, vidíme daleko více z jeho centra než kdy jindy, včetně holičství u Sýkorova mostu, starých tramvají ve Vítkovicích, dokonce zajedeme do Těšína.

Zaujme i lyrický náboj z černého města, který tady dříve existoval jen ve spojitosti s krajinou nebo prací, najednou se v Ostravě objevují lidé, co mají nejen dělnickou duši předurčenou k zaměstnání. Blumenfeld dává zobrazenému světu další rozměr a je jen škoda, že se mu v tomto duchu nepodařilo pokračovat dál.

Autor je filmový kritik a historik

Sdílejte článek