​Bude v Ostravě památník bojujícím Ukrajincům? Z plechů z Azovstalu jej tvoří Milan Cais

V Ostravě by mohl stát památník Ukrajincům bojujícím proti ruské invazi. Snaží se o to Standa Otáhal z firmy Expono, která obchodovala s plechy z dnes už zničené továrny Azovstal.

“Zachránili jsme úplně poslední dva plechy z této továrny a napadlo nás z nich vytvořit památník, skulpturu,” říká Standa Otáhal, který byl hostem podcastu Magazínu PATRIOT Po čuni!

“Jsou to poslední plechy, které jsme měli na skladě. Chtěl jsem si z nich původně udělat něco menšího jen u nás v Adamově, kde ocel zpracováváme. Aspoň malou památku, vzpomínku na Azov, protože jsem tam hodně jezdíval, dokud to ještě šlo. Oslovil jsem výtvarníka a frontmana kapely Tatabojs Milana Caise, aby něco malého vytvořil. Nicméně Milan mě přesvědčil, že by to byla škoda a začal vymýšlet vlastní projekt, což mě nakonec velmi potěšilo.”

Z fotografií vyplývá, že to nakonec bude poměrně velká věc…
Milan o tom dokáže mluvit barvitěji a více hluboce, má to prožité. Prapůvod jeho myšlenky je podle mě fakt geniální. Skulptura má symbolizovat obelisk. Milan se inspiroval ve filmu Vesmírná odysea. Je tam obelisk, který symbolizuje evoluci. Milan použil obelisk s tím, že průstřely a vůbec deformace je to, co Rusko momentálně provádí na Ukrajině – tedy deevoluci.

Jaké jsou rozměry obelisku?
Je pět metrů vysoký a dva metry široký. Finální šířka bude čtyřicet milimetrů. Plechy, které se nám podařilo zachránit, jsou deset milimetrů široké. Budou ještě navařeny pásem, všechno bude z materiálů z Azovu.

Na obrázku vidím tři průstřely. Asi nebylo úplně jednoduché prorazit tak tlustý plech.
To nebylo, zvlášť z toho důvodu, že Milan s tím dlouho nebyl vůbec spokojený. První pokusy jsme dělali u nás v Adamově, snažili jsme se to propálit a pak udělat díry kladivem. Samozřejmě jsme to testovali na jiných pleších. Pořád to nebylo ono. Ani mně z laického pohledu se to nelíbilo. Pak mi kamarád poradil, že bychom mohli zkusit přímo oslovit vojáky z Vojenského výzkumného ústavu. Začala série telefonátů. Bylo to zajímavé, protože jsme začali v Olomouci, přes Vyškov, nakonec jsme se dostali do Slavíče. Výhodou bylo to, že jméno Milan Cais docela otevírá dveře, lidi ho znají. Když jsme si domlouvali schůzky a zmínili jsme, že Milan přijede osobně, tak se najednou termín našel daleko lépe. Přijeli jsme do Slavíče, kde je zároveň i zkušebna. Pánové nám všechno ukázali, ale zároveň nám řekli, že nejbližší termín bude v srpnu, přičemž my jsme tam byli v prosinci. Ale když zjistili, že je za tím příběh, že to není tak, že dva poloblázni chtějí střílet do plechů, ale že jde o poslední plechy z železárny a ocelárny Azovstal, která už nikdy nebude fungovat, tak se najednou termín našel. Přijeli jsme tam hned první týden v lednu a začaly se testovat střelby. To taky nebylo vůbec jednoduché. Tedy jinak – prostřelit plech je velmi jednoduché. To jsem nečekal.

Standa Otáhal (vlevo) a Milan Cais v Adamově. Foto: Standa Otáhal

Tak v čem byl problém?
V tom, že střela nenechávala deformace. Proletěla plechem jako máslem. Potřebovali jsme, ať se plech otevře, rozšklebí. Oni ale byli velmi kreativní a přišli s tím, že v Bzenci je střelnice, kde se dá střílet trhavinou, což by mohlo být to pravé ořechové. Našli nám velmi blízký termín, navezli jsme tam cvičné plechy metr krát metr. Na těch jsme testovali, co trhavina udělá, kolik jí tam dát, ať je to přesně tak, jak to Milan chce. Milan z těch plechů dokonce pak udělal sochy, které teď vystavuje v Praze v Holešovicích. Dospěli jsme k názoru, že to má být daný počet gramů, hvězdice, v takovém rozměru, na takovém místě. A povedlo se to.

Takže ty pravé plechy pro tuto skulpturu už jsou rozstřílené?
Ano.

Kde by mohla ta skulptura stát?
Já jsem trval na tom, ať je to v Ostravě. Jsme firma z Ostravy a celý počin financujeme. Byť výrobu máme v Adamově, ale jsme Ostraváci. Milan dostal nabídku, že by socha mohla být v Praze před ruskou ambasádou, ale stalo by se z toho něco, co jsem přesně nechtěl. Nechci z toho mít politický monument, byť se člověk politice nevyhne. To tak je. Je to politické téma, ať chceme nebo ne. Ale není to ten prapůvod. Nechtěl jsem, ať je to socha, kterou jedni polévají růžovou barvu a druzí ji brání vlastním tělem. To není cíl. Oba jsme to zamítli celkem rychle a držíme se toho, že bychom chtěli být v Ostravě. Měli jsme jednání na Ostravské univerzitě. Musím říct, že vedení bylo projektu velmi nakloněno.

Že by socha mohla být v areálu nového City Campusu?
Ano, přímo naproti tam. Nicméně jsme narazili na odpor umělecké komise, kdy někteří její členové byli proti. Pak padl návrh, že by tam socha mohla být umístěna dočasně. Ale sochu, která měří pět metrů a je dva metry široká, je nereálné přemisťovat.

V tuto chvíli tedy hledáte nové místo?
Ano. Přiznám se, že alespoň já moc hledat neumím, protože je třeba to místo vyjednávat s politiky a já se vždycky politice vyhýbal. Člověka samozřejmě zasahuje politika, ale určitě se nepovažuju za lobbistu a už vůbec ne za lobbistu v politických kruzích.

Milan Cais. Foto: Standa Otáhal

Kde v Ostravě byste si přál, aby socha stála?
Líbilo by se mi místo naproti krajskému úřadu. Tam, kde teď vzniká nová koncertní hala, je tam park. Myslím, že tam by se tam socha vyjímala. Samozřejmě jsou i další pěkná místa, například u Plata. Jedna věc je ale taky moje představa a druhá umělcova představa. Milan to vidí trošku z jiného pohledu. Například u Plata mu vadí, že budova je cihlová a ocelová konstrukce bude rezavět a mohla by tam zaniknout. V Komenského parku je spoustu krásných míst. Jednali jsme s Lékařskou fakultou Ostravské univerzity, kde vzniká taky nové náměstí a je to moc pěkné. Ale bude hotové snad až v roce 2026.

Kdy by socha mohla být připravená k exportu do Ostravy a usazení?
V podstatě letos. Mně by se nejvíc líbilo, kdyby mohla být odhalena okolo šestnáctého května příštího roku, což je datum, které je bráno jako konec odporu obránců Azovstalu.

Naznačil jste, že s politikou to moc neumíte a snažíte se jí vyhýbat. Nicméně pokud se bavíte s lidmi o Ukrajině a bavíte se v rámci debat i o této skulptuře, myslíte si, že politici budou spíše nakloněni k umístění sochy v jejich obvodu? Nebo vnímáte u lidí únavu z tématu Ukrajina, agrese Ruska a podobně?
Ta únava určitě je, konflikt je dlouhý, narůstají různé emoce, ať proukrajinské, nebo proruské. Ale já jsem se nesetkal nikdy s odmítnutím. To tady nikdy nebylo. Jednali jsme i v Pokladu v Porubě. Spíš vždycky cítím nakloněnost lidí, ale vždy je tam politický podtext. Vždy to musí jít do rady města, vždy začínají diskuze, že někdo bude proti, jiný pro. Je to třeba prodiskutovat. To už mě trápí. Nebavíme se proboha o politickém tématu, byť tam trochu je.

Vaše firma z ukrajinské továrny v Azovstalu nakupovala plechy, pak je prodávala, část jich zpracovávala v závodě v Adamově. Co pro vás znamenal vpád Ruska na Ukrajinu? Přišli jste jenom o kšeft, nebo tam bylo něco víc?
Bohužel tyto oblasti byly obsazené už v roce 2014. Třeba Doněck, kam jsem hodně jezdíval. Azov padl později. Zvláště k Azovu mám velký vztah. Zažil jsem tam spoustu týdnů, možná měsíců, kdy jsme budovali vztahy. Zažil jsem tam předchozí vlastníky, následně hutě koupil Metinvest. Mám k tomu až kamarádský vztah. Jezdil jsem tam hodně rád.

Troufl byste si říct, že znáte Ukrajince?
Je pravda, že v oblasti Donbasu, respektive Doněcku, se mluví výhradně rusky, ukrajinštinu jsem tam slyšel možná v letadle. Všechny billboardy, jídelníčky, všechno bylo v ruštině. Nicméně jsem nikdy necítil žádnou averzi. Oni se považovali za Ukrajince. Zažil jsem šok v roce 2014, že se vůbec něco takového děje. To ale nebyl problém těch obyčejných lidí.

Vy jste tam nikdy nezažil averze mezi Rusy a Ukrajinci, kteří tam pospolu bydleli a kteří podle Putina už tam nemohli být, protože Ukrajinci Rusům prý ubližovali?
Vůbec. Já jsem to nezažil, neviděl, ani to nebylo nikdy téma. Nebavili jsme se o tom. Za ty roky, co jsem tam jezdil, a zpočátku to bylo velmi intenzivně, moje žena by mohla vykládat, jsem se s těmi lidmi seznámil. Sedli jsme si večer, dali si víno nebo vodku, ale toto téma nikdy nebylo na stole.

Říkal jste, že jste tam jezdil řadu let. Znáte osudy některých vašich přátel, obchodních partnerů? Jak dopadli lidi, kteří tam žili a pracovali?
Drtivá většina už v roce 2014 nebo později odešla do Kyjeva, někteří i do Česka. I Metinvest přesunul své sídlo z Doněcka do Kyjeva. Po roce 2022 se partneři snažili umístit někam jinam své manželky s dětmi, protože nechcete mít svou rodinu tam, kam dopadají rakety. Byznys už tam není, respektive celý průmysl na Ukrajině je předělaný na vojenský průmysl. Dodávat na Ukrajinu, byť by byla potřeba, tak z hlediska rizik a financování bank, je téměř nemožné.

Co to udělalo s vaší firmou, když jste přišli o tak zásadního dodavatele?
My jsme před válkou brali na Ukrajině zhruba čtyřicet procent, takže to nebylo tak, že bychom na nich byli stoprocentně závislí. Prostě jsme přehodili výhybku bohužel na italské, české a polské hutě. Začali jsme hodně dělat import z Japonska, Indonésie a podobně.

Když trochu znáte život na Ukrajině, dokážete odhadnout, jakým způsobem se válka bude vyvíjet? Uvažujete o tom někdy?
Rus nemůže prohrát. A zároveň doufám, že ho nenecháme vyhrát. Fakt nevím. Samozřejmě mám přání, ale ta jsou daleko od reality.

A jaké je vaše přání?
Aby to bylo tak, jak to bylo před rokem 2014. Celistvá Ukrajina. Ale musím říct, že to bude extrémně těžké, i kdyby se to třeba povedlo. Mám jednoho kamaráda, který ten odešel pracovat do Švýcarska do hutního průmyslu, ale jeho rodiče odmítli odejít a bydleli třeba sedm kilometrů od letiště v Doněcku, takže úplně v ohnisku bojů. Ti starší lidi to tak prostě mají. Jejich děd dokonce zažil druhou světovou válku, ale prostě odmítli odejít.