Bůh existuje. Zdeněk Janošec Benda mu zkoušel vynadat

V tajemných, mystických lesích a paloucích v obrazech Zdeňka Janošce Bendy potkáváme zvláštní zvířata, někdy tančící kostlivce, jindy nás jeho obrazy nenechají klidné svými spirituálními, abstraktními, náboženskými či surrealistickými výjevy.

Umělec, který už osmnáctým rokem maluje kulisy a vyřezává dřevěné hrdiny pro hry ostravského Divadla loutek, nevystudoval žádnou uznávanou uměleckou akademii, přesto jej v poslední době velebí mnozí kritici a fanoušci současného moderního umění.

Je prý plachý, což dokázal při nedávné vernisáži průřezu svých děl v ostravském Domě umění, kde při oficialitách zmizel a počkal si, až učení kurátoři v nabité vstupní místnosti ostravské Galerie výtvarného umění výstavu zahájí. Sedli jsme si proto se Zdeňkem Janošcem Bendou v nedaleké stylové hospůdce U Zrzavé Mary. „Na pivo? Jasně,“ svolil trochu nezařaditelný samouk spokojeně, protože má prostě pivo rád.

Máte v současnosti výstavu v nejprestižnější a nejváženější galerii v Ostravě. Je to pro vás určitý vrchol vaší tvorby?

„Asi ano. Je to životní výstava, i když tu první také pokládám za životní. Byla samozřejmě menší a jiná, ale byla prostě první a změnila mi v roce 1989 život tím, že jsem poprvé své obrazy vystavil. Na dnešní velké ostravské výstavě Pavilon (ne) klidu jsou mnohé obrazy půjčené od soukromých majitelů, takže takto pohromadě jsem je zatím neviděl. Jde o průřez mou celoživotní tvorbou. Takovou retrospektivu zažívám poprvé a v galerii jsou zastoupena všechna období mé dosavadní tvorby.

Takže asi nemůžete po výstavě své obrazy zničit nebo přemalovat, jak to prý někdy děláte?

Ne, nejsou totiž většinou moje (směje se). To dělám jen občas v případech, když mám třeba prodejní výstavu, a některé mé obrazy se neprodají.

Návštěvníka možná překvapí, jak se vaše tvorba měnila. Od mystických námětů po sytě barevné, až kubistické obrazy…

Hodně jsem v různých obdobích měnil styly. Nemaluju tak, jako někteří umělci, že se stále, až do nekonečna drží své formy a stylu. A ač se ve své tvorbě vyvíjejí, pořád poznáte, že jejich díla jsou od stejného autora. Můj kamarád říká, že obrazy z mých období jsou jako sedm jednovaječných dvojčat.

Kdy jste začal malovat?

Už v dětství. Chodil jsem někdy od svých třinácti v sedmdesátých letech do pověstného a oblíbeného „bévéúčka“, což byl Baník Vítězný únor, který vedl Karel Liba, což byl srdcem Junák. Tam jsem kreslil do kronik, maloval jsem diplomy, vymaloval jsem výjevy stěny v klubovně. Namaloval jsem na ně třeba loď, zapadající slunce a tak. Tam jsme se ale také učili všechno, co má umět správný skaut. Měli jsme teletiny, usárny, vojenské hadry, měli jsme velký sklad, fasovali jsme tam celty, byl to fakt v podstatě Junák. Nosili jsme třeba na krku modré šátky s lemováním podle družin.

To se za normalizace dalo?

„Bévéúčko“ se „přešátkovalo“ na pionýry až někdy v osmdesátých letech, když nám šlápli na krk, že oddíl zruší, pokud nebudeme nosit pionýrské šátky. Šátky jsme tedy sice vyměnili, ale dál jsme jeli ve starých kolejích. Předtím jsem chodil do nějakého turistického oddílu, ale to nebylo ono. „Bévéúčko“ byla prostě špica. Byl to čistě klučičí oddíl, jezdili jsme hrát bojovky do starých břidlicových štol, mělo to takový foglarovský šmrnc. Sice tam vládla přísná disciplína, ale dělali jsme hodně dobrodružné věci. Když jsem byl starší, tak jsem podobně tvořil, když jsme jezdili s partou na osadu, nazvali jsme ji Laverton podle městečka v západní Austrálii, a dělali jsme třeba pozvánky na potlachy, křestní listy nových členů nebo trampské placky.

Foto: se souhlasem Zdeňka Janošce Bendy

Foglarovský šmrnc, to v té době Ostravě vládlo. Ostatně právě Ostrava vrátila v uvolněné době na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v celé zemi dětem a mladým Rychlé šípy…

Ano, začalo je vydávat ostravské nakladatelství Puls. Ty komiksy a knihy mi kupoval otec. V šedesátém sedmém a osmém, a pak to ještě nějakou dobu vycházelo uceleně jako komiksy. Rychlé šípy byla bomba.

Vyrůstal jste u vozovny v Porubě. V šedesátých a sedmdesátých letech byly porubské dvory plné dětí, žily tam mladé rodiny. Bylo tam spousta dětských part a „klanů“. Jak na to vzpomínáte?

Měli jsme jako děti dobrodružný život. Všichni se do Poruby přistěhovali z vesnic, otecko se přistěhoval z Brušperku a dělal ve Vítkovicích a máti byla z Pražma. A když jsem měl dva roky, tak otec dostal v Porubě byt a všichni sousedi byli Vítko­vičáci a měli malá děcka. Takže jsme byli jedna generace a z vesnic pořádně otrkaní. Takže rodiče nás nechávali v pohodě běhat u baráků a my jsme chodili jako děcka volně a sami až třeba k Opavici. Byli jsme třeba v sobotu na půl dne pryč, až nás někdy museli rodiče shánět a nahánět. Měli jsme jako děcka šílenou volnost.

Pamatuji si různé klukovské party…

Ano, vždycky děcko patřilo do nějaké bandy. Byly bandy starších dětí a mladších. Dělali jsme si různé bunkry a docela vyváděli. A když běžel seriál Záhada hlavolamu o Rychlých Šípech v televizi, tak jsme z něj odkoukali i ty boje Vontů a hráli jsme si na Stínadla.

Jak?

Bojovali jsme jako bandy ze dvorů přes cestu, kde ještě tehdy tolik aut nejezdilo. Jeden dvůr proti druhému. Jednou v zimě jsme uspořádali bitvu, při níž jsme po sobě házeli kusy ledu, který jsme rozbíjeli a z vyhozených vánočních stromků jsme vyrobili meče a z dopravních značek jsme měli štíty. Bylo to dost drsné. Museli na nás tehdy nakonec přijet i policajti. Napadaly nás tehdy jako děcka různé výmysly, v garážích jsme z vyhozených baterek brali olovo a odlévali jsme do forem z jílu různé kříže, tavili jsme cín. Na dvoře se dělaly i s dospělými ohně, tehdy to nebyl vůbec problém. Vzadu stavěli výpočetní středisko, na té stavbě bylo spousta zbytků dřeva. Tak jsme furt dělali ohně. Rád na to vzpomínám. Byla to docela divočina. Byly i nějaké úrazy, zlomené ruce nebo nohy.

Chtěl jste se stát jednou malířem?

Pořád jsem vlastně kreslil, ale nikdy jsem to nebral moc vážně. Pak, bylo to ještě někdy před vojnou, přišel kámoš z osady a říkal, že byl v Porubě na Lenince, dnes Hlavní třídě, v prodejně tehdejšího Díla a řekl mi: Tam jsou hrozné cypoviny, to, co děláš ty, je mnohem lepší. Tak to mě tehdy nějak popíchlo a začal jsem malovat obrazy.

Co jste ve svých počátcích tvořil?

Nejdříve jsem maloval takové romantické ženské, třeba na pláži. Ale hned od začátku jsem už tvořil biblické a sakrální motivy, to mne zajímalo. Babička byla hodně věřící, hodně dbala na to, aby mne rodiče vedli k víře, chodil jsem třeba v osmašedesátém a devětašedesátém do náboženství. Do školy v Porubě dojížděl farář a byl to dobrovolný předmět. Přitom můj otec byl ateista a máti byla sice věřící, ale nechodila do kostela. Ale já jsem byl vždy celé dva měsíce prázdnin u babičky, tam byl ráj na zemi a moje babka byla skvělý člověk. A mně to přišlo už od dětství normální. Pamatuji si, jak jsem se v mateřské školce v pěti letech hádal s dětmi, že Bůh existuje. Když jsem pak byl na prvním stupni, tak jsme si s kámoši řekli, že Bohu vynadáme a že pokud existuje, tak nás musí potrestat. Tak jsme mu hrozně sprostě nahlas vynadali, ale nic se nestalo. Pak mne to na dlouho opustilo, až jsem začal pracovat ve Vítkovicích u lisu a tam byl kluk, co chodil do kostela. Tak jsem si vzpomněl, že jsem také věřil v Boha a že na tom není nic divného. Takže jsem věřící. Ale nechodím do kostela.

Ve vaší tvorbě je to ostatně patrné. Je plná odkazů na biblické příběhy…

Vždy mne zajímalo ukřižování, přišlo mi to vždy jako skvělé téma pro tvorbu. Maloval jsem v osmdesátých letech svaté a blahoslavené, jejich životy a příběhy. Zajímalo mne obracení člověka. Kdy je nejdříve hříšný, a pak se obrátí a činí dobro. Ten moment mne vždy zajímal. Zajímala mne také vždy tematika sexu, smrti. Baví mne surrealismus, Picasso a spol., hrál jsem si v obrazech hodně s prostorem, zjednodušoval jsem. K hodně obrazům mne inspirovala literatura, Kafka, Klíma, Fuks, Dostojevský, mým oblíbeným spisovatelem je Walter Tevis, teď mne baví Problém tří těles. Co mne v knihách zaujalo, tak to jsem se snažil vyjádřit obrazy. Ale nemohl jsem v osmdesátých letech vystavovat, neměl jsem na to akademické vzdělání. Kreslil jsem však pořád. Pak jsem se přestěhoval na Masnou ulici do Ostravy, začal jsem vystavovat, a měl jsem výstavy různě po bytech, doma. V Masné ulici. A začal jsem dělat jedinou výtvarnou školu, „pastelkárnu“, večerní obor propagační výtvarnictví v Přívoze. Ale nakonec nedodělal.

Říkáte o sobě, že jste „jeskynní malíř“? Proč?

Tak tak. Některé mé malby připomínají právě pravěké jeskynní malby. O současné době jsem přesvědčený, že je dobou úpadku, který trvá už staletí. Že lidská společnost prostě degraduje. A dokládá to vlastně Chauvetova jeskyně v jižní Francii, kterou vědci objevili v polovině devadesátých let a dokument nazvaný Jeskyně zapomenutých snů o ní a jejím objevu natočil režisér Werner Herzog. Je mimořádně veliká, a na jeskynních malbách, které mají vynikající úroveň a jsou velmi dobře zachované, je zachyceno třináct druhů zvířat, včetně jeskynních hyen, medvědů, lvů a levhartů. Je v ní i mnoho geometrických kreseb, linek a bodů.

Jak to Chauvetova jeskyně dokládá?

Ty malby jsou staré třicet až čtyřicet tisíc let. Jsou starší než malby v altamirských jeskyních. A dokládají, že tehdy byli umělci lepší a dokonalejší než o tisíce let později. Takže i umění, ale i lidská společnost postupem času degradovaly. A degradují.

Raději byste tedy žil v jiné době?

Jo. Minimálně třeba v devatenáctém století. Dnes jsme od přírody líní, pořád si pořizujeme všechny ty hračky, které nám výrobci a vědci nabízejí. Stačí zmáčknout pár knoflíků a je zaplaceno, není už třeba složenky, jsme ke všemu náchylní tak, že nás to jednou prostě zlikviduje. Možná přijde nějaká apokalypsa. I když zas až tak velký pesimista nejsem. Ten náš blázinec se možná nějak probere. Snad.

Vaše obrazy často zkoumají i témata jako smrt. Vy sám jste se prý nějakou dobu pohyboval velmi blízko smrti, pracoval jste prý na pitevně. Jak jste se k tomu dostal?

Byla to taková životní epizoda. Dostal jsem se na pitevnu po známosti, přes jednoho známého doktora. Ta byla ještě ve Vítkovicích. Měl jsem už tehdy zkušenost, když jsem byl tři roky předtím jednou na pitvě přes jednoho kamaráda, protože mne vždy zajímala lidská anatomie a smrt. Když však patolog řezal tomu zemřelému hlavu, tak se to tělo pohnulo. Tělo totiž po smrti ztuhne, ale pak se zase uvolní. A když se pohnulo, šel jsem do mdlob. No ale zacvičil jsem si, a nakonec jsem to nějak dal.

Uf. Jak dlouho jste na pitevně pracoval? A co to obnášelo?

Asi rok, možná rok a půl. Někdy kolem roku 1988 až 1989, ještě za socialismu. Dokonce jsem i zemřelé běžně sám pitval. Byli jsme sice sanitáři na pitevně, ale ti musejí absolvovat kurs, protože patolog nepitvá. A my jsme odpitvávali téměř všechny lidi, kteří zemřeli v nemocnici. Bylo nás asi šest, přivezli jsme zemřelého, dali ho na stoly a začala „šichta“. Skoro celou pitvu totiž dělají zaměstnanci pitevny, vyjmou orgány, nařežou z nich vzorky a pak přijde patolog a pracuje. Zjišťuje, na co ten člověk zemřel a jestli mu léčili nemoc, na kterou zemřel. Nakonec zaměstnanci tělo zašijí. Šel jsem dělat na pitevnu, protože jsem tam chtěl zkoumat a kreslit anatomii, tam vidíte přesně, jak lidské tělo vypadá. Ale stejně jsem tam nakonec nic nenakreslil. Ale byla to dost velká životní zkušenost.

Foto: se souhlasem Zdeňka Janošce Bendy

V čem?

Nebylo to vůbec jednoduché. Člověk se musí zpočátku u takovéto práce hodně přemáhat. Končili u nás zemřelí na infekce, dělali jsme soudní pitvy, sebevraždy, vraždy, nebo mrtvé, které našli někde až dlouho po smrti. Pitvali jsme i malé děti, mladé lidi po havárkách. Bylo to někdy velmi smutné, někdy i psycho, protože u nás končily třeba v nemocnici amputované nohy. Myslím, že jsem tenkrát měl vůbec první šichtu, když jsem musel vzít vzorek z amputované ofáčované nohy. Pitevníci, co tam byli, se smáli, že to nedám. Že to vzdám a na pitevně skončím. Tehdy se mi o pitevně často i zdálo. Ale bral jsem to i jako zkoušku, co vše vydržím. Nakonec zjistíte, že mrtvé lidské tělo je vlastně jen figurína. Bez života. Jen kus masa. Ale poznal jsem, jak krásně je lidské tělo vymyšlené a udělané, jak jsou opravdu esteticky a smysluplně orgány v těle uloženy.

To se vám určitě při malování obrazů hodí, když dobře víte, jak vypadá umrlec, jak vypadá kostra…

To jo, ale dnes už je to hodně dávno. Nějakých pětatřicet let. Můj otec byl tehdy nešťastný, že dělám takovou práci. Byla to vlastně dost hrůza, teď se mi to zase vybavuje.

Dá se na takovou práci zvyknout?

Asi ano, ale určitě bych na pitevně nemohl dělat dlouho. Byl tam ale borec, nějaký Franta. Ten to dělal opravdu dlouho a právě u něho bylo jasné, že taková práce zanechá na člověku určité psychické následky. Zvláště na někom, kdo nemá žádné zdravotní vzdělání a není patolog.

Když už jsme u takového tématu, kromě pitevny jste blíže poznal i vzácné a historiky ceněné kubistické krematorium. To stálo na bývalém ostravském hřbitově, který byl v dnešním parku Milady Horákové…

Ano, byla to krásná stavba. Dokonce jsem ještě zažil v tom krematoriu kremace, když jsem měl sedm let, tak tam zpopelnili mého bratra, který zemřel, když mu byl rok a půl. Pro mé rodiče to byla velká tragédie. No a jednou jsem se tam dostal později, když jsme se na tehdy už opuštěný ostravský hřbitov vydali večer po tanečních v nedalekého domu kultury. Byl to strašidelný zážitek. Chodili jsme se zapálenými svíčkami kolem kremační pece a zkoušeli jsme hýbat jejími pákami. V síni bylo takové kukátko, kterým jsme nakukovali dovnitř pece, jako ve filmu Spalovač mrtvol. Ale hlavně nás ohromila ta budova. Famózní stavba.

Je vidět, že máte rád pivo. Neštve vás, že do hospod chodí méně lidí a pivo stojí stále více?

Štve mne to hodně. V hospodách zakázali kouřit a pivní kultura šla do kytek. V Ostravě ubývají hospody a to dramaticky. Existují sice nějaké nové pivnice jako třeba Radegastovna, ale už to nejsou ty staré klasické hospody s válečkem na stěnách, jako byl bývalý Rada nebo Spolek s Vagonem na zahradě Spolku. Tam se čepovalo i v zimě. Tam se topilo v pecku, bylo tam spousta kouře. Když člověk vlezl dovnitř, tak se podíval pod ten kouř, jestli je tam někdo známý. To byla romantika jak sviňa. Klasické hospody lidi sjednocovaly, seděli tam lidé na okraji společnosti, ale chodili tam i lidé za vodou, muzikanti, umělci, člověk se tam seznámil s různými typy lidí. Teď jsou sice restaurace naleštěné, ale ty podniky jsou neosobní. Hospody mizí. Spolek je zavřený, oblíbený Waldemar má skončit, a všude jsou dnes jen kadeřnictví a kavárny. A všichni chodí jen s kafem v kelímku. To je ten dnešní pro mne záhadný americký styl života.

Které hospody máte, nebo jste měl rád?

Vždycky jsme chodili do Černého pavouka na Stodolní. Nebo třeba do Krokodýla nebo do Barev. Bohužel celá Stodolní se časem zkazila. Chybí mi třeba Nošovická pivnice na konci Stodolní, to byla velká a výborná hospoda a dělali tam skvělá uzená žebra. Bydlel jsem hned kousek vedle na Masné a bydlel jsem tam ještě v době, kdy tam nebylo nic, jen tma, pouliční světlo tam nesvítilo. Bydleli tam za socialismu hlavně Romové, ale nikdy se tam nic nikomu nestalo. Zbláznili se až po převratu. Začali sundávat z baráků střechy, vybydlovali byty. Fakt se prostě zbláznili.

Prošel jste od devadesátek řadou zaměstnání, jak jste se dostal do Divadla loutek?

Dělal jsem v devadesátkách asi deset let v ostravském Krátkém filmu, dělali tam plastelínové filmy pro Slovensko. Krátký film pak ale zkrachoval, ale že jsem v něm pracoval, mi pak pomohlo v konkursu na pozici uměleckého kašéra a řezbáře do Divadla loutek.

Jaká je to práce?

Je to fajná robota. Jako řezbář řežu z lipového dřeva loutky nebo jako kašér vyrábím divadelní kulisy a dekorace. Je to moc pěkná tvůrčí práce. Jak se člověk pustí do vyrábění loutky, tak ho to chytne a baví. Vyřezávám nebo vyrábím často podle návrhů výtvarníků, a hlavně – máme na naší dílně samé fajn lidi. Naučil jsem se při tom řezbařinu, navíc u skvělého mistra v Českém Těšíně. Vyráběl jsem třeba lišku pro představení Pilot a Malý princ, či loutky pro představení Ronja, dcera loupežníka. Ta se mi také hodně líbí. A dělal jsem tátu, dredařku a Klárku pro představení Jedenáct babiček. Děcka teď skvěle berou novou taškařici Marcipáni. No a pro příští sezónu chystáme na Vánoce Ledovou královnu či Kytici od Erbena.

Foto: se souhlasem Zdeňka Janošce Bendy

Na jakých obrazech teď pracujete?

Říkám té sérii obrazů Pocta Jaroslavu Panuškovi. Byl to český symbolista, zemřel na konci padesátých let. Maloval do svých tajemných krajin takové hrůzostrašné vodníky, vlky, duchy. Je to perfektní téma a podobná témata dělala spousta malířů. Goya dělal podobné výjevy, různé čarodějnice. Jupitera požírajícího syna.

Čím je pro vás Ostrava?

Ostrava je pro mne město měst. Říkám jí Nový Jeruzalém. Mám kamaráda mystika a ten vzpomíná, že chodíval rád na haldu Ema ještě kdysi dávno, v době, kdy tam tolik nechodili lidi. A říkal, že měl vidění, že nad ní svítí zář jako nad svatým městem. Mám rád Ostravu a nešel bych z ní. Maximálně z ní odjedu třeba na léto na hory, ale pak se zase rychle vrátím zpátky.

Ale bývala špinavá, černá. Také jste to přeci zažil…

Zažil, jasně. Ale mně to nějak nevadilo, protože jsem žil v Porubě, kde bylo celkem čisto. Samozřejmě v centru Ostravy to bylo horší. Ale lidé tu žili, děti si hrály na ulici, protože nebyl tak šílený provoz jako dnes. Dnes mají všichni strach pustit děcka samotná ven, to v mé době dětství nebylo. Dnes se mi na Ostravě líbí, že je to pořád takové provinční město. A já doufám, že takové zůstane, že Ostrava nikdy nebude žádnou metropolí, jak si možná někteří nahoře představují.

Ale má se stavět koncertní sál, mrakodrap…

Myslím, že ani otevření koncertního sálu nebude takový přelom, aby se do celé Ostravy hrnuly davy turistů. Synovec mi teď říkal, že byl na Aljašce ve zlatokopeckém městě Dowson City, kde je pochován Eskymo Welzl, a že tam přes zimu žije šest set, možná osm set obyvatel. Zato v létě a v sezóně míří do toho města tisíce turistů. Možná, že taková bude jednou i Ostrava. V zimě klidná a v sezóně plná turistů.