Společnost
29/10/2016 Jaroslav Baďura

Cesta do Dakaru: Hledání peřejí a půlka sušené hovězí hlavy na přátelství

Dvanáctidílný seriál, který pro Magazín PATRIOT připravil fotograf Petr Šigut, čtenářům přiblíží letošní dobrodružství na cestě po stopách první účasti Karla Lopraise na slavné Rallye Paříž Dakar. Bezprostřední postřehy doplňují unikátní africké fotky Petra Šiguta.

Noc jsme prožili v klidu. Hledáme místo na další spaní, podle mapy mají být nedaleko peřeje, to je náš cíl, bohužel na mapě, kde je území o velikosti Německa zobrazeno na dvou centimetrech,  se těžko něco hledá…

Takže nám hledání vhodného místa zabírá celý den, ty peřeje tu přeci někde musí být, odbočujeme z prašné cesty a klestíme si cestu pichlavým bodláčím k řece. Burácení vody nás žene k cíli. Dál nemůžeme jet a tak jdeme po svých, konečně hledíme v úžasu na tu krásu, voda burácí přes černé skály, do kterých po tisíce let voda vymlela prapodivné bizarní útvary a řítí se dále do údolí.

Uléhám do teplé vody a cítím se blaženě. Připadám si jak Emil Holub při objevení Viktoriiných vodopádů, jen s tím rozdílem, že jeho mohli sníst lidoužrouti, nás maximálně komáři.

Byli jsme tam sami, až na jednu rodinu, která bydlela poblíž. Náš příjezd u nich vzbudil pozornost, hlavně náš dron, který bzučel nad jejich skromným příbytkem.

Na znamení přátelství nám otec rodiny přinesl půlku sušené hovězí hlavy. Všichni měli z takového dárku velikou radost, ale ochutnat to nikdo neměl odvahu. Nic, zkusíme z ní uvařit polévku a když nám ještě k tomu přidal pár ryb, které jsme si koupili, bylo o vynikající jídlo postaráno. My jsme mu na oplátku dali pár věcí z našich zásob.

Noc jsem probděl u nočních fotek a časosběrů, ale stálo to za to.

Muž bohužel nekomunikoval žádným nám známým jazykem, ale i tak jsme pochopili, že nás zve k sobě na návštěvu, proto jsme ráno obtěžkáni dárky vyrazili k jeho domovu.

Bydlel jen pod přístřeškem s manželkou a dvěma dětmi, stádečkem koz, pěti slepicemi, kromě dvou nádob na vodu a důmyslné pasti na zvěř nevlastnil nic.

Zatímco nám ukazoval, jak funguje past, sledoval jsem jeho paní, jak uklízí okolí příbytku, děti se povalují na lehátku z rákosí, slepice vesele běhají kolem, voda šumí, sluníčko svítí – tak si říkám, jestli nejsou spokojenější než my… Asi by nechápali naše starosti s registračními pokladnami, čapím hnízdem, hledáním Peroutkova článku, či zrušením rychlovarných konvic.

Nastal čas se rozloučit, udělat pár snímků a začít myslet na zpáteční cestu, neboť doma se na nás již rodinky těší a přiznám se, že já také, i když vím, že nás čeká ještě dlouhá doba do vytouženého cíle.

Sdílejte článek