Společnost
27/08/2016 Jaroslav Baďura

Cesta do Dakaru: Kam poslat smrt na dovolenou? Do Mauretánie

Dvanáctidílný seriál, který pro Magazín PATRIOT připravil fotograf Petr Šigut, čtenářům přiblíží letošní dobrodružství na cestě po stopách první účasti Karla Lopraise na slavné Rallye Paříž Dakar.

V minulém dílu popsal Petr Šigut přípravy, start a první stovky kilometrů trasy.

Kdyby se mě ptala smrtka, kam má jet na dovolenou, rozhodně jí doporučím Mauretánii, určitě se tam nudit nebude. My se také nenudili a to již na celnici – již příjezd k celnici je dobrodružný zážitek, asi tříkilometrovou cestu lemují vraky aut, rozházeného kontrabandu, písku a nepořádku všeho možného.

Když k tomu připočtu všudypřítomný písek, prach a zakuklené celníky s pistolemi za pasy, tak máte o zábavu na celý den postaráno. Toho všeho jsou si vědomi místní převaděči a ihned se vás ujímají a za pouhých 30 euro vám slibují bezproblémový přejezd přes hranici.

Podléháme vidině rychlého přejezdu tohoto nehostinného místa a vyrážíme za převaděčem. Vše probíhá snadno, předjíždíme kolony pojízdných vraků, lidí, děsivých náklaďáků, které drží pohromadě jen díky páskám a lepidlům.

Zastavují nás policisté, všichni musíme do strašidelné budky, kde sídlí. Vše jde relativně rychle a tak asi po dvou hodinách se skutečně podařilo napsat do počítače naše jména a my mohli popojet o 20 metrů dále k celníkům.

Ti zběžně prohledávají naše zavazadla, bohužel bedny s pivem a šampusem se jim podařilo najít celkem snadno… Vzhledem k tomu, že je v Mauretánii nulová tolerance k alkoholickým nápojům, je to pro ně hezký úlovek, 230 eur to spraví, pivo nám zabaví a my jedeme asi půlden dále.

Co se zabaveným pivem dělali, to se asi nikdy nedozvíme, jen doufám, že se z něj potom neopili, protože by skončili po smrti v pekle a ne v ráji s pannami.

Konečně pokračujeme dále, ovšem děr na silnici je tolik, že by se za ně styděli i naši silničáři. Ujedeme jen pár kilometrů a zastavuje nás policie, a nepouští nás dále, protože je to nebezpečné, musíme přespat vedle policejní stanice, kde nás chodí kontrolovat vojáci, jestli nám nic nechybí, no nic, pár jich za naši bezpečnost obdarujeme čokoládou či perníkem a můžeme v klidu spát.

Ráno nám voják za cigarety prozradí nejkratší cestu do pouštního města Atar a my vyrážíme. Při jeho popisu nejlepší cesty jsem si pomyslel, že to bude asi sranda. A byla.

Pojedete půl dne vpravo kolem kolejí, nesmíte je přejet, protože je to všude zaminované, po půldni dojedete ke stromu, je tam jen jeden, určitě se nespletete, no a potom odbočíte doprava a za dva dny jste v Ataru. Jednoduché, ale přesné.

Vyrážíme, ještě zastavit v polorozbořené vesničce, podělit místní tužkami a jedem. Začátek vypadá slibně, asi po dvou kilometrech zapadá žluťásek, to nic, ozývá se vysílačkou z Tatry, jedeme vás vytáhnout, zapadli jsme i my, ozývá se z Tatry…

Vzhledem k tomu, že již nezůstal nikdo, kdo by mohl Tatru vytáhnou, všichni se vrhnou na lopaty a začnou vyhrabávat obě auta z pískoviště. Tedy všichni, to bych lhal, já musel vše dokumentovat, a proto jsem nemohl přiložit ruku k dílu. Pomáhali všichni, i jeden místní, který naše komické počínání pozoroval z nejvyšší duny.

Vypadal, že to umí, a tak jsme jeho počínání odměnili pochvalou a čokoládou. Vzhledem k tomu, že nás čekalo mnoho set kilometrů a my ujeli asi deset, jsem si říkal, jestli někdy uvidím ten strom – vzhledem k tomu, že se poušť nad námi přece jen smilovala, strom jsme opravdu navečer uviděli.

Tuto část pouště protíná železnice, po které jezdí nejdelší vlak světa – měří dva a půl kilometru. Vzhledem k tomu, že když jede, je to jediná zábava po celé monotónní poušti, zkoušíme s ním dělat závody, i to nás brzy opustí a tak závodíme s velbloudy či osly.

Cesta, pokud tedy nekopete auto z písku, je celkem zábavná, míjíte kostry zvířat, hřbitovy z kamínků, sem tam vyleze z vykolejeného nákladního vagonu člověk. Večer zastavujeme, rozděláme oheň, ohříváme jiného výrobce konzerv jako změnu v jídelníčku.

Chutná nám, popravdě nám nic jiného nezbývá, protože do obchodu je pár dní cesty a nikomu se tam jen pro čerstvé potraviny bůhví proč nechtělo. Já si chystám foťák pro noční časosběr, ulehám na lehátko poblíž Tatry a modlím se, aby utichl vítr, který neustále zesiluje.

Je noc, nad hlavou mi svítí miliony hvězd, když vtom spatřím nad obzorem červenou záři. Vyhlížím auta s vlajkou ISIS. Nic takového se ale nekoná, je to vlak, světlo se neustále blíží a vlak vydává neuvěřitelný zvuk, je to, jako by se řítil z pekla, fakt dost zážitek. Na hromadách rudy se vezou kozy i lidé, a tak je vlak využitý dokonale.

Ráno po vydatné snídani v podobě čínské polévky vyrážíme dále, nad obzorem se objevuje černá tma, kdybych byl doma, bude asi průtrž mračen, ovšem tady to na déšť rozhodně nevypadá, blíží se písečná bouře, rozhodně nic veselého, písek mám v uších, v nosu, očích, nejhůř je na tom asi Jarda na motorce, ale musíme jet pořád dál a dál, žluťásek neustále zapadá, když ho Tatra vytáhne, zapadne také, takový pouštní kolorit, ještě že má Tatra šlapadla a tak vyproštění jde snadno.

Bohužel strašně fouká a tak záběrů z kamery a foťáku je žalostně málo, no nic, čeká nás ještě dlouhá cesta.

Sdílejte článek