Nejnovější zprávy: Zázraky se dějí! Těžce zkoušená rodina nečekaně získala miliony na vysněný dům Návrat po 36 letech. Do Divadla Petra Bezruče míří Bratři Karamazovi

Gastronomie

Čtyřicet let šéfuje legendární svinovské nádražce. Co vše už tady prožil?

​Svinovské nádraží je už spousty let tou pravou vstupní branou do Ostravy.

František Chmelík. Foto: Petr Broulík

Procházely jím denně tisíce a tisíce lidí, kteří jezdili do ostravských šachet a podniků do práce a dnes je pro mnoho z cestujících stále oním „hlavním“ nádražím Ostravy. A řada z nich si tady dávala nebo stále dává oběd, koupí svačinu nebo vypije pivo v nádražní restauraci nebo bufetu, či dříve v některém ze stánků.

Tradici starých dobrých „nádražek“, dnes bohužel z řady nádraží v zemi nenávratně mizejících, tady už téměř čtyřicet let udržuje robustní František Chmelík, který tu šéfuje i výrobně lahůdek a v Bělé na Opavsku vlastní i oblíbenou pstruží farmu.

„Za tu dobu už je člověk s každým stálejším hostem kamarád. Snažím se, aby se lidé v mé nádražní hospodě cítili dobře a jako doma,“ říká, když na něho pár lidí v jeho legendárním lokále na dálku zamává. „To byl vždy cíl mého života,“ dodává František Chmelík a vede mě do své kanceláře na svinovském nádraží, na jejíchž stěnách je spousta obrazů s lesnickou tématikou.

Jméno dostal po patronovi zvířat a přírody

Šéf svinovské nádražky je totiž od dětství fanoušek lesnictví. Ostatně na starých fotkách mezi obrazy je zachycen třeba jako usměvavý malý chlapec v mysliveckém klobouku či jako desetiletý kluk v parádní lesnické kamizole spolu s mladším bratrem Liborem a otcem nad svým vůbec prvním skoleným srncem.

Než se totiž František Chmelík upsal v Ostravě restauratérskému povolání, vyrůstal v lesích na jižní Moravě, kde jeho pradědové, dědové a otec dělali hajné a lesníky.

Jeho otec proto viděl v synovi dalšího člena rodiny, který by se věnoval lesnictví. Hned po narození mu dal jako jeho předchůdci jméno František. Po svatém Františkovi, patronovi zvířat a ochránci přírody. Osud však chtěl jinak – z Františka Chmelíka se stal jeden z vážených ostravských restauratérů a kuchařů.

Vyrostl mezi úžasnými lidmi, s nimiž se dají koně krást

František Chmelík rád říká, že je „stříknutý“ jižní Moravou. „Tata pocházel od Uherského Brodu, maminka od Uherského Hradiště, já jsem se narodil na Bílých Karpatech, takže jsem odchovaný lesem,“ říká muž, který ani za šedesát let, co žije na Ostravsku, neztratil zřetelný moravský přízvuk.

Dětství na jižní Moravě u Bojkovic pro něho bylo nejkrásnějším obdobím života. Tehdy se na celý život zamiloval do přírody a lesů. „Lesy bojkovického panství byly nekonečné a Bílé Karpaty končí až na Slovensku pod Trenčínem. Tam jsou ty kopaničácké slavnosti, a úžasní lidé, s nimiž se dají, jak se říká, koně krást. Když si vás oblíbí, tak lepší kamarády nenajdete,“ říká František Chmelík.

Rok 1948 přiměl otce jít stavět mošnovské letiště

Příslušníci rodu Chmelíků měli v lesnictví vždy slušné postavení, avšak po roce 1948 přišli o výsady, lesy i pozemky. „Tata si v padesátém roce našel manželku, vdovu se dvěma sirotky po řemeslníku, který zemřel při náletu spojenců na Zlín. Jeho dílna dostala přímý zásah, takže tam našli jen kusy jeho montérek,“ popisuje a dodává, že on sám se narodil v roce 1951 v Pitíně u Bojkovic, stejně jako poté o pár roků později jeho mladší bratr Libor.

„Tata měl čtyři děcka na krku a čtrnáct set měsíční plat u lesů. A pak se u nás v padesátých letech objevili náboráři na stavbu mošnovského letiště. Slíbili mu pět tisíc měsíčně, bydlení a odlučné od rodiny. Tata to vzal, jezdil z Pitína do Ostravy, a protože se tehdy dělalo i v sobotu, přijížděl domů do Pitína se špinavým prádlem v sobotu večer, někdy ale až o půlnoci,“ vzpomíná František Chmelík.

Rodina už tedy měla peníze, ale neměla tatu. Proto František Chmelík starší rozhodl, že se s mladšími dvěma syny přestěhuje do Ostravy. Synovi Františkovi bylo dvanáct. Když se kopaničáři přišli s Chmelíkovými rozloučit, všichni prý plakali.

Ze syna lesníka se stal jezeďák mezi tisíci kuřat a slepic

Otec dnešního matadora ostravských restaurací tehdy za ušetřené koruny koupil starší statek v Plesné u Ostravy, který byl ale vázaný na členství v JZD a tak rodina musela pracovat pro místní zemědělce, zatímco otec dělal dispečera u ČSAD.

„Šestkrát do roka jsme měli pět tisíc kuřat, o které jsme se starali, než vyrostla do jatečné velikosti. V naší stodole a zahradě běhaly pořád tisíce kuřat. Jezeďákům se to však zdálo málo, tak dali mamince na krk i slepičárnu s nosnicemi, která stála kilometr a půl od našeho baráku. Za to vše maminka dostala denně šestnáct korun,“ líčí.

Po sbírání vajec usínal ve škole, známky na studia lesničiny nestačily

Jeho maminka z toho lítání kolem drůbeže dostala křečové žíly, a protože jeho starší bratr a sestra měli už rodiny a bydleli jinde, a mladší bratr Libor byl malý, pomáhal nakonec mamince jen on.

„Od sedmé třídy jsem vstával vždy ve čtyři ráno, šel jsem do slepičárny pomoci matce posbírat a očistit vajíčka a v sedm už jsem jel, někdy bohužel i v gumákách, do školy v Třebovicích či v Porubě. To jsme ještě chovali na našem hospodářství pětadvacet ovcí a býka,“ vzpomíná František Chmelík.

A tak občas usnul i na školní lavici, ostatně od té doby si rád dlouho pospí. Zatímco jeho spolužáci se koukali večer na televizi, on musel jít spát, aby ráno vstal ke slepicím a kuřatům. „Tím pádem ani moje známky už nestačily na to, abych mohl jako tata nebo mí předci studovat v Hranicích na lesníka,“ říká František Chmelík. Tak se šel učit na kuchaře.

Šel na kuchaře, maminka ostatně ho k vaření vedla už v dětství

Dnes je František Chmelík skvělý kuchař, který by, jak říká, mohl by vařit i „přes telefon“. Stal se časem také špičkovým specialistou na studenou kuchyni, vždyť má v tomto oboru řadu ocenění.

„Vaření rostlo se mnou. Byl jsem u vaření a studené kuchyně celou dobu. Už maminka, když jsem byl malý, mě k vaření vedla. Protože sama chodila pracovat ještě na jižní Moravě do zbrojovky v Bojkovicích, aby si něco přivydělala. Vyráběla na nočních nášlapné miny. Až když to v té továrně bouchlo a čtyři ženy tam zemřely, tak tata nechal maminku doma,“ popisuje František Chmelík.

Když se v Ostravě vyučil kuchařem, šel ještě dálkově studovat hotelovou školu v Opavě. A před padesáti lety začínal ve dvaceti letech jako šéfkuchař v restauraci U Záložny, přezdívané také U Krupy v Mariánských Horách. U pana Jana Satinského.

Stal se nejmladším šéfkuchařem v Ostravě

„Byla tam restaurace a dole noční vinárna. Tam se vařilo pět set až šest set meníček denně. V kuchyni byly samé babky, každá byla starší než já, žádná vyučená v oboru, ale uměly výborně vařit. Jedna byla specialistka na polévky, druhá na přílohy, další na omáčky. S těma ženskýma byla prostě radost dělat,“ vzpomíná muž, který byl v těch sedmdesátých letech i nejmladším šéfkuchařem v Ostravě.

Tohle privilegium však znamenalo i to, že musel do práce chodit každý den o dvě hodiny dřív, aby zvládal přípravu základů pro všechna jídla, a když se dobře dařilo, tak o dvě hodiny později domů.

„A odměnou za všechno toto mi bylo, že mi všichni ostatní říkali šéfe. Byla to tedy spíše jen otázka cti,“ říká František Chmelík a vzpomíná, jak doma na zahradě v Plesné pěstoval česnek a malé fazolky. „A v Mariánských Horách naproti na tržišti u křižovatky jsem ty své nadprodukty stačil brzy ráno před šichtou ještě prodat,“ vzpomíná.

Když už nebude lesníkem, bude skvělým kuchařem

Už jako mladý kuchař František Chmelík vyhrával kulinářských soutěží. To mu dodávalo sebevědomí. Někdy dostal jako součást ocenění i dva a půl tisíce korun, jednou i poukaz na místo na novém rekreačním středisku Dubina v Beskydech, které se zrovna otevíralo.

On sám se ale hlavně snažil svému otci dokázat, že i když nebude lesník jako všichni v rodu, bude aspoň skvělý a úspěšný kuchař. „Protože on měl heslo, že co není stoprocentní, stojí za hovno,“ říká František Chmelík.

A tak se stal mistrem v přípravě studených jídel. Vyhrával soutěže v přípravě studených mís a také v různých specialitách, hlavně ze zvěřiny.

„Protože s ní jsem uměl dělat od začátku života. Když jsem chytil jakýkoliv kus zvěřiny, podíval jsem se na něj, jak je starý a hned jsem věděl, co s ním mám dělat. Když jsme poté v těch restauracích, kde jsem dělal, měli zvěřinové akce, tak k nám chodili na obědy i generální ředitelé. A když měl nějaký generální ředitel návštěvu z ministerstva, bral si na přípravu jídel mě nebo si pro ně u mě objednával jídlo,“ vzpomíná spokojeně František Chmelík.

Vařit ho učila bývalá majitelka hospody U Havránků. Přísně

Vařit ho prý hodně naučila i zástupkyně prvního šéfa restaurace U Záložny, paní Havránková, bývalá spolumajitelka legendární a dnes stále fungující restaurace U Havránka v Ostravě-Zábřehu.

„S Havránkovými jsem se přátelil a s paní Havránkovou jsme se nebavili o ničem jiném než o práci. Uměla vařit perfektně, protože U Havránků se kdysi vařilo hodně. U Záložny pak měla zavedený svůj systém. Musel jsem v jedenáct nula nula odstoupit od sporáků a paní Havránková přišla degustovat, jak je navařeno. Vždycky mi takhle dělalo u zadku. Když některé z jídel stálo za pendrek, věděl jsem to první. A mohl si vybrat. Buď to spravím a ona sama posoudila, zda to vůbec spravit jde. Nebo řekla: na to jídlo se vykašlete, koupíte nový materiál a uvaříte to znovu,“ vzpomíná František Chmelík.

Na nádraží se vypilo i 35 hektolitrů piva za den

Mladý kuchař prošel postupně porubskými restauracemi Morava či Besední dům, prošel i legendární kavárnou Fénix v centru Ostravy. „To byly podniky, kde se hodně a dobře vařilo. Dělal jsem i šéfkuchaře v porubském Slovanu, pak v Kotvě v Zábřehu, tam už jsem dokonce dělal zástupce vedoucího. Pak jsem otvíral restauraci Olympia na osmém porubském obvodě, a té už jsem šéfoval,“ vypočítává František Chmelík podniky, kterými prošel.

A psala se osmdesátá léta minulého století, když se František Chmelík ucházel o provozování restaurace na nádraží Svinov. Té začal šéfovat v roce 1982. „Byl jsem tehdy myslím dost silná osobnost, takže když jsem jako šéf přebíral celé nádraží, vedení Restaurace a jídelen se mi rozhodlo hodně na bedra naložit,“ usmívá se dobrácky obr.

A šokuje třeba tím, kolik se na nádraží ve Svinově čepovalo piva. „I s lahvovým pivem se tam ve všech bufetech, stáncích a restauraci prodalo pětatřicet hektolitrů piva denně. Denně. Bylo tam denně přes dvě stě tisíc obratu. Měl jsem tehdy tanky, které se plnily dvakrát týdně. Na nádraží jezdila speciální vozidla, a když mi jednou v pátek tohle vozidlo s pivem nepřijelo, tak jsem udělal v Nošovicích takový kravál, že v sobotu sám tehdejší ředitel pivovaru dohlížel na to, aby to pivo ke mně bylo vyexpedováno,“ vzpomíná František Chmelík.

Nádražím procházely denně tisíce dělníků a havířů

Svinovské nádraží, tehdy ještě nazývané nádraží Ostrava-Poruba, totiž bylo křižovatkou všech dělníků a všech havířů, kteří jezdili do ostravských továren a šachet pracovat z okolí.

„Svinovské nádraží bylo prostě hlavní nádraží v Ostravě, prošlo jím tehdy nejvíce lidí a i dnes to ještě platí. Ne to hlavní v Přívoze. Tam to bylo spíše nákladní nádraží, ale hlavní výstupní a nástupní nádraží pro lidi bylo vždy tohle svinovské,“ vysvětluje. „Sem jezdili všichni dělníci z celého Opavska, Těšínska, Frýdecko-Místecka. Nejen tu vypili a pojedli, ale kupovali si jídlo a pivo i do vlaku.“

A co toho tihle cestující snědli! František Chmelík popisuje, že měl nastudováno, kdy přijede jaký rychlík a kolik v něm asi jezdívá lidí. Říká, že svinovská nádražka a bufety vyexpedovaly jeden z největších množství jídel v podnicích v Ostravě.

„Bylo to stejné jako s pivem. Denně jsme prodali dva a půl tisíce obložených housek, dva tisíce obložených chlebíčků a sto padesát kilogramů hotových salátů. Fakt. Proto každý, kdo tady u mě dělal, musel být kuchař nebo musel znát výrobu lahůdek. Jinak by tu dělat ani nemohl,“ říká František Chmelík a dodává, že jen v „opavském“ stánku, jednom ze čtyř, které na svinovském nádraží provozoval, se prodal cestujícím denně metrák hrubých párků s hořčicí.

„To bylo oblíbené jídlo těch, co přijížděli od Opavy. Ten člověk si vzal takový párek, pivo, k tomu dva krajíce chleba, hořčici nebo kečup, vše za deset korun, a šel občerstvený do práce. To už není,“ říká František Chmelík.

Šéfoval i koupališti. Když bylo špatné počasí, měl bezesné noci

V té době několik let šéfoval také veškerému občerstvení na porubském koupališti, které patří k největším ve střední Evropě.

„Tam to ale bylo trochu o nervy. Když bylo špatné počasí, měl jsem bezesné noci, co budu dělat se zbytkovým zbožím, když na koupaliště nechodili lidi. Když hlásili na víkend pěkné počasí, tak jsme na pátek, sobotu a neděli chystali pro koupaliště sto hektolitrů piva. A to pivo mělo tehdy jen týden garanci a muselo se vypít. Abych ho prodal, muselo se okamžitě narážet a okamžitě čepovat. Žádné schovávání, muselo to šlapat. Občerstvení a hospody na nádraží a koupališti nemohl prostě vést žádný holič,“ říká pan Chmelík.

Dnes už na takový „hukot“ ve svinovské nádražní restauraci a bufetech může jen vzpomínat. Tolik lidí jimi už neprochází.

„Když se projdete hospodami, tak vidíte, že dnes už moc není u jejich pracovníků taková ta stavovská čest. Ač jsem samozřejmě v nájmu u drah, tak pořád beru svinovskou nádražku jako svoji. Pořád o ní mluvím jako o svojí hospodě, i když za ni platím nájem. A v tom je ten rozdíl, že člověk dělá tuhle práci se zaujetím,“ říká František Chmelík.

Dokládá to působením svého sloganu, který v počátcích svého působení na svionovském nádraží vymyslel. Zněl „Ať je léto parné nebo zima veliká, vždycky vás osvěží zmrzlina od Chmelíka.“ A umístil ho na jednom ze stánků u pokladen, kde se prodávala zmrzlina. „A ještě do dneška mně ten slogan připomene některý z cestujících, co nádražím projdou a poznají mě,“ říká šéf nádražky ve Svinově.

Poznal i předchůdce, který pomáhal v roce 1939 utéci Svobodovi

Nádražní restaurace ve Svinově vznikla podle Františka Chmelíka zřejmě někdy na konci 19. století. A to v nádražní budově, která vznikla v roce 1845, aby sloužila od roku 1847 na Severní dráze Ferdinandově z Vídně do polského Krakova na úseku mezi Lipníkem a Bohumínem, který vedl přes Svinov. Nádraží bylo dvakrát rozšířeno, a to v 70. letech 19. století a poté v roce 1895, kdy se z něho stal tehdy architektonický a urbanistický celek v neobarokním slohu.

František Chmelík poznal kdysi i svého předchůdce, který provozoval nádražní restauraci ve Svinově po válce. Byl jím pan Josef Chytil, který býval hospodským už za první republiky. A který prý získal svinovskou nádražku proto, že v roce 1939 pomohl s několika kamarády opustit Ludvíkovi Svobodovi nacisty čerstvě zabrané Československo.

Ludvík Svoboda poté vytvořil v Sovětském Svazu 1. Československý samostatný polní prapor, který poté s Rudou armádou osvobozoval i československé území. A stal se v roce 1968 prezidentem republiky.

Pomohl Svoboda panu Chytilovi k pronájmu svinovské nádražky?

Ludvík Svoboda emigroval z Protektorátu díky panu Josefu Chytilovi a jeho kamarádům tajně v nákladním vlaku ještě přes tehdejší česko-polskou hranici v Šenově v době, kdy ještě nacisté nenapadli Polsko. A to ukrytý pod uhlím, který ze Svinova ti lidé vypravili.

„Hledaný Ludvík Svoboda prý na jejich pomoc nezapomněl a chtěl jej po válce odměnit, protože se mu cítil do smrti zavázaný. A nebožtík pan Chytil prý tehdy řekl, že je hospodský a že by se mu líbilo šéfovat nádražní restauraci právě na svinovském nádraží. A tak se i stalo a byl první poválečný nájemce nádražní restaurace ve Svinově. U pana Chytila tady pak začínal mladý pan Jan Satinský, u kterého jsem zase začínal já,“ vzpomíná František Chmelík. Dodává, že bratři Chytilové byli tři a každý měl jednu nádražní hospodu. „Jeden v Přerově, druhý v Suchdole nad Odrou a třetí ve Svinově.“

Chová na Hlučínsku pstruhy, pomalu předává vše synovi

Kromě restauratérství a kuchařiny ho baví v poslední době i chovat pstruhy. A tak má svou pstruží farmu v Bělé na Hlučínsku. Otvírá ji vždycky na prvního května a láká na lov živých pstruhů a pak na jejich pečení. „Teď, když jsme po letní sezóně denní provoz zavírali, tak tam bylo na dva a půl tisíce lidí. Jezdí tam celé rodiny z širokého okolí i s děckama,“ líčí.

Pstruží farma je pro něho zábava, říká, že člověk tam přijde na jiné myšlenky. „I když starost o to je někdy velká. Naštěstí mi pomáhá v nádražce i na pstruží farmě syn, kterému to všechno už pomaličku předávám. Je vyučený v oboru a od vyučení je tady se mnou. V něm je moje budoucnost,“ říká František Chmelík.

Vzpomíná, jak se v jednadvaceti oženil, o rok později začal stavět v Pustkovci místo svatební cesty dům na zahradě, kterou jeho žena dostala jako svatební dar. A za tři roky se mladým manželům narodil první ze dvou synů.

František Chmelík mu však nedal tradiční jméno František podle rodinného zvyku, ale jeho prvorozený syn dostal jméno, které si vybrala jeho žena: Mojmír. „Tata to nemohl přenést přes srdce. Že jsem porušil po šesti Františcích v rodu rodinnou tradici. Tak mi ani nepřišel na jeho křtiny. Ale měl potom mého syna moc rád, jako málokdo,“ vzpomíná František Chmelík.

Při povodních střežil zatopené nádraží ve člunu

Proslulý restauratér si vzpomíná také na obrovskou povodeň v roce 1997, kdy bylo na nádraží ve Svinově obrovské jezero vody. Voda při ní tehdy dosahala až po horní rám oken jeho kanceláře, takže se do ní dalo i vplout oknem na člunu.

„Tohle všechno stálo ve vodě. Nikdy jsem netušil, že tady na nádraží je nejhlubší pupek Svinova. Měl jsem za hodinu osm milionů škodu. Všechny mé provozovny tady byly zničené, zásoby zboží za milion se utopily,“ vzpomíná a popisuje, že po povodni mu na vytopeném nádraží nezůstalo skoro nic. „Měl jsem sice provozovny pojištěné proti zlodějně, požáru nebo zemětřesení, ale ne proti povodni.“

Za poslední peníze tehdy dokonce koupil pětikomorový člun Zodiak a na něm s kamarádem hlídal zaplavené nádraží. „Protože se tu hned připlavily příšery z Ostravy a začaly rabovat. Zloději vykrádali moje stánky, povodeň nepovodeň,“ vzpomíná František Chmelík. Má z té doby fotografie, na kterých jsou oba na člunu s devítkami za pasem.

Díky kamarádům otvíral vše už dva měsíce po povodni

Myslel si tehdy, že s nádražní restaurací, bufety a stánky sekne a vrátí se jen někam za plotnu ke kuchařině. „Ale mám naštěstí dobré kamarády a ti mě založili. Jeden z nich mi půjčil na chlapské podání rukou i čtyři miliony,“ vzpomíná.

Další z dobrých kamarádů hned dovezl Františkovi Chmelíkovi asi patnáct vysoušečů, a pak přivedl osm kvalifikovaných zedníků, kteří se vůbec neflákali. „Dávaly se nové podlahy, nový ohýbaný nábytek i obložení. Povodeň byla v červenci a já jsem prvního září otvíral všech šest svých nádražních provozoven, včetně bufetů a stánků na peróně. A restauraci už za tři týdny! I když jsem se tehdy dost zadlužil, tak do nějakých dvou let jsem se z toho vyhrabal,“ vzpomíná František Chmelík.

Už jako dítě půjčoval mamince a tátovi dodal peníze na statek

Šéf svinovské nádražky totiž uměl vždy s penězi dobře nakládat a nikdy zbytečně neutrácel. Už jako malý kluk spořil do spousty pokladniček, které měl zavěšené na futrech u dveří. A tak občas i půjčoval mamince, když jí v rodinném rozpočtu pochybělo nebo měla rodina hubený měsíc.

„Peníze jsem spořil díky roznášení masa z našich zabijaček, které jsme dvakrát ročně měli. Vždycky mi dali lidi i od cesty a já tyto peníze ukládal. Když jsem měl padesát korun, tak jsem je šel uložit na výherní knížku, kterou mi po narození dal strýc s tisícikorunou vkladu,“ vzpomíná František Chmelík.

Nakonec půjčil i otci, aby mohl doplatit koupený statek v Plesné. „Tatovi už chybělo k doplacení asi dvacet tisíc korun a on si chtěl vzít úvěr. Já měl tehdy na knížce dvanáct tisíc a čtyři stovky. A ani jsem nevěděl, že jsem na tu knížku vyhrál sto procent. Tak jsem tatovi donesl tu knížku, ať si z ní vezme, kolik potřebuje. A následovalo nekonečné slzavé období, že syn pomohl tatovi,“ vzpomíná.

Běhá po lesích za daňkama, takže nemá čas stárnout

František Chmelík, ač lesnictví jako jeho předkové a otec nevystudoval, je dnes i přesto vášnivý nimrod a myslivec. „Tu tradici jsem vlastně svým způsobem neporušil. Zatímco ostatní sedí u počítačů, já už léta běhám po lesích za daňkama. Mám ale osmnáct flint a tak dokud budu moci, tak se chvi myslivectví věnovat. Tata by ze mě měl asi radost,“ říká František Chmelík.

Dělá například předsedu mysliveckého sdružení v Bělé na Hlučínsku a nedávno zajišťoval v Šilheřovicích pro lesníky akci, na níž dobrovolníci vysazovali tisíce mladých stromků. „Mám také svou honitbu v lesích na Vítkovsku kolem Kružberské přehrady. Tam je už veškerá zvěř. Dančí, mufloní, vysoká, jsou tam divočáci, srnčí. Na co si vzpomenete, tam žije. Tam se o to musím starat, musí tam být dostatek krmení na zimu. Takže nemám čas stárnout,“ říká myslivec, který nedávno skolil ve vojenských lesích na Libavé svého kapitálního jelena.

Pořád je za pultem hospody. Kvůli lidem, kteří tam za ním chodí

František Chmelík by si mohl už ve svých sedmdesáti letech spokojeně užívat důchodu a v klidu se starat o pstruhy na své farmě. Ale nedá mu to a stále v některých dnech stojí za pípou a čepuje pivo nebo obsluhuje ve „své“ nádražce ve Svinově.

„Dokud mi trochu funguje zdraví, tak mi to nedá. Víte, kolik lidí přes tu sobotu a neděli, kdy na nádražce jsem, sem přijde, protože jsem tu právě já? Přijdou se na mě podívat, přijdou si se mnou popovídat. Někdy se mi pak stane i to, že přijedu třeba do Brna a tam mě potkají lidi, kteří se ptají, jak se mají pstruzi a kdy budu otvírat farmu. To mě vždy potěší,“ říká František Chmelík.