Defender Adventure Drives. Krásně špinavý den!

Možnost pořádně poznat schopnosti svých vozů nebo třeba poprvé nahlédnout do světa Land Rover Defender si na kopřivnickém polygonu nenechaly ujít desítky zákazníků a fandů značky.

Díky prestiži našeho magazínu jsme si pozvání na akci s výstižným názvem Defender Adveture Drives od Best of British Cars zasloužili i my. A neváhali jsme ani minutu. Akce B of B jsou totiž krom přátelské atmosféry ve společnosti auty podobně postižených jedinců známy také skvělým jídlem. Bahno, osmiválcové motory a steaky. To chceš zažívat každý víkend, takže nebylo o čem!

Při příjezdu do areálu jsem trochu za exota, aby taky ne, když jsem tu dneska očividně první, kdo nepřijel vozem z rodiny Land Rover. Svoje auto tak raději parkuju co nejdál, ale stejně mě hned odhalili.

„Dej si něco dobrého od kluků a holek z Imrvére a pak je tady ten Defender V8 jen tvůj,“ vítají mě dobře naladění instruktoři z B of B cars.

Hostiteli se neodporuje, takže hned mířím k outdoorové kuchyni, kterou tu dnes rozbila populární frýdlantská restaurace. Takticky z povzdálí sleduju, co všechno dneska ti kouzelníci chystají, a je jasné, že není čas ptát se, kdo je kdo. Prostě vyzkouším úplně všechno! Flank steak, losos, sendvič, salát i dezerty. Vše velmi v pořádku! Dalo mi to docela zabrat, a ještě po dvou hodinách na to budu vzpomínat. Ale o tom až později. Teď je čas znovu si připomenout, co všechno terénní legenda, myšleno auto, ne všežravý redaktor, umí.

Foto: Radim Kolibík

Redaktor míří za volant, instruktor Petr z B of B cars na sedadlo spolujezdce a dron našeho pilota Radima Kolibíka do vzduchu. Můžeme vyrazit!

Na zahřátí si dáme boční náklon, Petr mě ujišťuje, že pro Defendera je to opravdu hračka, ale jak se s postupujícími metry nakláníme víc a víc, svírám volant čím dál tím pevněji a těším se, až budeme zase na pevné a rovné zemi. Konečně máme všechna čtyři kola na zemi, rychlý průjezd mělkým brodem a rovnou na terénní vlny. Kamenné a pěkně vysoké. Petr mi ukáže, jak si zvednout podvozek, zvolíme i vhodný jízdní režim a po-ma-lu jedeme. Nápravy se kříží v úplně neuvěřitelných úhlech, projíždím místy, kde bych měl problém projít pěšky a ten můj Defender se ani nezadýchal. Hezky, pěkně!

To nejlepší ale teprve přijde. V lese nás čeká brod o hloubce 80 centimetrů. Nejdřív se k němu ale musíme vyškrábat. Polygon, po kterém se právě kolem nás prohnala vojenská Tatra, je po nočním dešti pořádně rozbahněný a najet do kaluže znamená spadnout do minimálně půl metru hluboké díry. Defender si s tím samozřejmě poradí s klidem britského gentlemana. Jediný, kdo přišel k újmě, je fotograf Radim, respektive jeho boty, které ve snaze o co nejlepší záběr málem v tom hlubokém bahně ztratil.

Projet téměř metrem vody není úplně legrace, přepínám jízdní režim na brodění, na kamerách hezky vidím, co se před autem děje a jedu tak akorát rychle, abych neudělal moc velkou vlnu a voda se mi nepřelila přes kapotu. Zvládli jsme to s přehledem, ale upřímně řečeno, abych toto absolvoval třeba někde v proudu řeky, na to se budu muset ještě hodně učit.

Foto: Radim Kolibík

Cestou zpátky musíme ještě překonat 45 % svah, oblíbenou a fotogenickou kratochvíli tatrováckého polygonu. Na ty kočičí hlavy zrovna napršelo a musím říct, že snažit se řídit auto, které se po namydlené ploše sune fakt prudkým svahem dolů, a ne a ne zpomalit, prostě proto, že když se není do čeho zakousnout, nepomůžou ani terénní pneumatiky a promakané asistenční systémy Defendera, je neopakovatelný zážitek.

Nakonec to dopadlo dobře. Defender klouzal, i když jsem se o brzdový pedál opíral celou vahou svého těla, což nebylo tak těžké, jelikož jsem díky sklonu toho svahu za volantem spíš stál, než seděl, ale zůstal řiditelný, a tak jsme ten krpál sjeli bez úhony. Jen s pořádnou dávkou adrenalinu v žilách.

Petr mi pak vysvětlil, čím to bylo. V návalu emocí, že to auto nezvládne a zřítíme se z kopce dolů, jsem po zadání asistenčního systému šlápl na brzdu a tím jsem jeho část deaktivoval.

Poučení do běžného života je jasné. Věřte vozu, většinou jsou jeho schopnosti lepší než ty vaše, a zkušenému instruktorovi a pozor na čerstvě zmoklé kočičí hlavy, fakt kloužou!

Cestou zpátky se ještě zastavíme na střelnici, kterou v jednom ze zapadlých koutů polygonu postavili jako součást doprovodného programu celé akce. Zkusíme si střelbu z laserové zbraně, nepohrdneme koláčem od Imrvére a hodinka krásně špinavé zábavy je za námi.

Foto: Radim Kolibík

V zázemí polygonu si všímám, že jedna z vojenských Tatrovek je zpátky. Přece nenechám pana řidiče zahálet a prosím o testovací jízdu. Rychle dopiju kafe a jdeme na to.

„Jsem v Tatře dvaačtyřicet let, a třicet let dělám demo jízdy po celé Evropě,“ říká mi jen tak mimochodem PAN ŘIDIČ, zatímco se řítíme po polygonu. Ten chlap to má fakt v ruce, schopnosti Tatry zná dokonale a polygon má načtený do posledního detailu.

Hned po prvních metrech pochopím, proč má Tatra před spolujezdcem madlo z lešeňové trubky. Držím se zuby nehty a se studeným potem na čele myslím jen na to, že toho skvělého lososa, steaku i dezertů možná byla trochu škoda.

Foto: Radim Kolibík

PAN ŘIDIČ zůstává klidný a zdá se, jako by za slunného jarního dne řídil trolejbus na estakádě nad Bazaly a ne zběsilé armádní monstrum na uzoučké lesní pěšině. Nakonec jsme to zvládli. Já i losos, ale jestli jsem si po jízdách s Defendrem myslel, že už to mám docela v ruce, tahle dvacetiminutovka po boku skutečného šoféra mě vrátila hezky zpátky na zem. Asi to bylo potřeba!

Třesoucíma rukama dopíjím colu, děkuji Petrovi za výživné odpoledne a hezky pokorně mířím domů. A už se těším, jakou neplechu si pro nás v Best of British Cars připraví příště.

Foto: Radim Kolibík