Jak se rodila Poruba. Sokolové cvičili i v hostinci, hodně jich muselo do války

Poruba dnes patří k nejoblíbenějším obvodům Ostravy, ač do poloviny minulého století byla jen malou zemědělskou obcí poblíž Moravské Ostravy. Poválečná velkorysá výstavba udělala z malé vsi mohutné sídliště, ve kterém se většině lidí dnes dobře žije a kvůli jeho umístění i dobře dýchá.

Porubská radnice vydala těsně před Vánocemi objemnou publikaci, v níž historikové popisují vývoj a její dávnou i méně dávnou historii Poruby z mnoha úhlů. My se spolu s jejími autory v našem seriálu vrátíme v čase do konce 19. století, kdy se obyvatelé malé obce se zámkem, větrným mlýnem a pivovarem rozhodli vystavět svou vlastní sokolovnu. Průvodci nám budou Antonín Barcuch a Jozef Šerka z Archivu města Ostravy.

Porubští sokolové poprvé veřejně cvičili v Klimkovicích

Tělocvičná jednota Sokol patří k nejstarším spolkům v Porubě a je druhou nejstarší sokolskou jednotou v opavském Slezsku. Sokolové ji založili v červenci 1894, deset let po vzniku opavské jednoty. Popud k jejímu založení vzešel od učitele Jana Dědka z Prštného, které je dnes místní část Zlína.

Ustavující valná hromada sokolů se konala 15. července 1894. V prvním roce existence k jednotě přistoupilo 19 Porubanů a 21 obyvatel z okolních obcí. Porubská jednota byla od roku 1895 sdružena v Sokolské jednotě moravskoslezské. První veřejné vystoupení se konalo v roce 1895 v Klimkovicích.

„Slibně zahájená činnost jednoty však utrpěla odchodem jejího zakladatele a náčelníka Jana Dědka. Nahradil ho učitel Vladimír Kostřica, který začal porubské sokoly v roce 1899 cvičit a do roku 1905 byl náčelníkem jednoty. V roce 1900 se stal náčelníkem Adolf Sokol a v roce 1905 porubský učitel Eduard Tetens. Starostou porubského Sokola zůstal až do vypuknutí světové války Adolf Bárta,“ vypočítávají ostravští archiváři.

Zprvu cvičili v hostinci a stolařské dílně

Do první světové války se jednota účastnila jedenácti veřejných cvičení, což bylo po sokolské jednotě v Kateřinkách nejvíce ze všech sokolských jednot na Opavsku. Porubští sokolové zprvu cvičili v sále hostince Františka Švidrnocha nebo ve stolařské dílně Ignáce Blažeje. „Cvičení v hostinském sále však mělo velké nevýhody, neboť sál sloužil i pro pořádání zábav, svateb, schůzí, přednášek. Proto museli sokolové cvičební nářadí vždy odklízet na půdu nebo jinam,“ popisují autoři.

Významným mezníkem v činnosti tělocvičné jednoty se však stal rok 1901, kdy porubští sokolové dokončili vlastní sokolovnu. Pozemek na její stavbu věnoval jejich starosta Adolf Bárta. Slavnostního položení základního kamene pro výstavbu sokolovny se 9. června roku 1901 zúčastnilo asi osm stovek lidí, 130 z nich tvořili krojovaní sokolové ze sokolských jednot Opava, Moravská Ostrava, Přívoz, Vítkovice, Michálkovice, Polská Ostrava, Kunčičky, Paskov a Orlová. Své delegace vyslaly na slavnost i spolky Čtenářská beseda z Bohumína a Svinova a Tovaryšský spolek z Klimkovic.

Povahy pevné a nepoddajné, které by odolaly nástrahám nepřátel

A jak ta sláva vypadala? V 16 hodin se seřadily všechny spolky před hostincem Františka Klose, odkud se s hudbou v čele odebraly na staveniště. Tam měl bratr Pluhař z Bohumína proslov, v němž upozornil na potřebu a důležitost sokolovny, „v níž se mají z mladých mužů vypěstiti povahy pevné a nepoddajné, které by odolaly nástrahám nepřátel a byly národu našemu v dobách těžkých pevnou oporou. Zvláště ve Slezsku jest třeba mužů celých poctivých, národu českému zcela oddaných, neboť zde je boj národnostní nejhorší.“ Po položení základního kamene sokolové zacvičili a následovala zábava ukončená v hostinci Františka Klose.

Stavební plány porubské sokolovny vyhotovila a stavbu provedla firma J. Sedlařík z Lazů nákladem 10 tisíc korun. Sokolovna byla vůbec první ve Slezsku, a sokolové ji slavnostně otevřeli dne 6. října roku 1901. Kromě tělocvičny a jeviště měla ještě spolkovou místnost s knihovnou a sborovnu. Tělocvičné nářadí porubští sokolové pořídili u pražské firmy Vindyš. V roce 1902 k sokolovně přistavili i kuželnu.

Hostinským v Porubě se podnikání sokolů nelíbilo

Nová sokolovna se stala významným centrem dění v obci. Ještě před její stavbou od roku 1895 sokolové hrávali divadelní představení a v roce 1896 koupili od místní Čtenářské besedy staré jeviště a na něm předvedli nestárnoucí drama bratří Mrštíků Maryša. Novou sokolovnu ochotníci pokřtili v prosinci 1901, a to uvedením realistického dramatu Gabriely Preissové Gazdina roba. V květnu 1902 uvedli hned dvě premiéry: hru Brouček a jednoaktovku Věno.

V roce 1905 mohli návštěvníci sokolovny vidět drama Závěť Josefa Štolby, hru Otec Aloise Jiráska a divadelní komedii Charleyova teta anglického autora Brandona Thomase. Úspěchy sklízel v letech 1900 a 1901 pěvecký kroužek porubského Sokola, který za řízení Jana Uhlíře odzpíval několik zdařilých koncertů v Hrabyni, Zábřehu, Bohumíně, Příboru a jinde.

Vlastní sokolovna umožnila členům cvičit třikrát týdně. Jen tak se mohlo jedenáct členů sokolské jednoty v roce 1907 zúčastnit V. všesokolského sletu v Praze. Od roku 1911 začaly v Sokole Poruba cvičit i ženy. V roce 1909 začali porubští sokolové usilovat o to, aby mohli svou sokolovně provozovat i jako pohostinství. „Už jen záměr založit družstvo a ucházet se o získání hostinské koncese vyvolalo značnou nevraživost u majitelů blízkých hostinců Švidrnocha a Klose. Báli se, že je nekalá konkurence poškodí, což se projevilo tím, že když se v sokolovně konal 24. ledna 1909 sokolský ples, všichni hostinští v Porubě jej bojkotovali,“ uvádějí archiváři Antonín Barcuch a Jozef Šerka.

Hodně sokolů muselo narukovat do světové války

Družstvo pro udržování sokolského domu žádalo 5. července 1909 o hostinskou a výčepnickou koncesi pro hosty sokolského domu čp. 121. Chtěli s něm podávat čepované pivo, víno, teplé a studené nápoje, jídlo a různé pochutiny. „Jednání se však protahovalo, udělení koncese totiž nedoporučil v září 1909 ani obecní výbor, ani Společenstvo hostinských a výčepníků soudního okresu klimkovického v Klimkovicích,“ upozorňují autoři v knize Dějiny Poruby..

Hostinské koncese se sokolové nakonec dočkali až v roce 1911, když za ni intervenoval na ministerstvu obchodu ve Vídni říšský poslanec Karel svobodný pán Rolsberg. V tomtéž roce tak mohla vzniknout přístavba sokolovny, aby porubští sokolové vyhověli všem podmínkám pro provozování hostinské živnosti. Hostinskou koncesi získal pronájmem na jeden rok Antonín Bárta, řezník z Poruby.

V roce 1908 měla jednota v Porubě už 56 členů, z toho sedm zakládajících, 13 cvičících a 36 přispívajících. V roce 1913 klesl počet členů na 35. Když nastala první světová válka, muselo jít za mocnářství bojovat také 19 členů jednoty, takže porubskému Sokolu chyběli i činovníci a starostenství musel převzít sedmašedesátiletý Antonín Besta. Sokolové cvičili ve své sokolovně ještě v roce 1916, než porubský stánek sokolů zabrala vojenská posádka.

Další momenty z historie Poruby přináší publikace Dějiny Poruby: Od středověké vsi k modernímu městskému obvodu, kterou z textů ostravských kolegů sestavili historik Jiří Brňovják a Martin Tomášek a je k dostání v porubském informačním centru.