Nejnovější zprávy: V Ostravě se dnes testovalo 4567 dětí, pozitivní byly dvě ​Poruba bude mít opět fontánu! V upraveném parku u Domu kultury Poklad

Společnost

Devětkrát se stěhovali, až na samotě v Beskydech našli klid

​Na vysokém kopci, v malebném zákoutí Beskyd, kousek a přitom pro někoho hrozně daleko, stojí chaloupka jako malovaná.

Aleš Ulman. Foto: Petr Broulík

V ní přebývají manželé Aleš a Bronislava Ulmanovi, kteří tuhle starou usedlost nad centrem nejrozlehlejší horské obce Morávka před dvaceti lety vyměnili za orlovské a další městské bulváry, celkem devětkrát se stěhovali. A tady v Beskydech našli svůj klid.

Protože Bronislava Ulmanová je výtvarnice, nazvali své sídlo Ateliér Chalupa a zprvu tu pořádali výtvarné kurzy. Brzy otevřeli v chaloupce také hospůdku pro ty, kteří se u nich zastaví při některé z túr po okolních beskydských vrších. Koronavirus však jejich podnikání loni zastavil.

„Když jsme museli kvůli přísným protiepidemickým opatřením stejně jako ostatní hospody zavřít, vrhli jsme se oba na malování. Měli jsme poctivě zavřeno i přes léto, neotvírali jsme žádné okénko, ale trvalo to už opravdu dlouho a tak jsme si ke konci roku řekli, že hospůdku pro lidi zase otevřeme. Právě přes loňské léto bylo znát, že lidem hospoda chybí, chodili se ptát a tak jsme se rozhodli opět ji zprovoznit,“ říká Aleš Ulman.

Skoro na rok zavřeli. Ale na samotě jim začali chybět lidé

Stalo se tak před Vánocemi, ale pak opět přišlo koronavirové uzavření. „Teď máme pro otužilé turisty alespoň výdejní okno. A v květnu chceme uspořádat i výstavu, a když to nejde uvnitř, uděláme ji pod širým nebem,“ říká Aleš Ulman mezi obrazy, které se svou paní v poslední době tvoří.

Loňský „koronavirový“ rok využili manželé Bronislava a Aleš Ulmanovi k pracím na usedlosti.

Aleš Ulman. Foto: Petr Broulík

„Dříve jsme měli otevřenou hospodu každý den do devíti a nestíhali jsme se starat o stavení. A nakupily se nutné práce, hrnulo se to léta před námi. Tak jsme té divné doby využili k práci,“ říká Aleš Ulman. "Opravili jsme střechu na stodole, spoustu věcí kolem domu, terasu, vybudovali zídky za domem. Natřela se okna," vypočítává.

„Kdybych chtěl, tak mám na chalupě práci ještě na další celý rok. Ale na samotě vám lidé chybí. A už také chceme, aby se život vrátil do normálu. Ať to funguje. Člověk musí být činný, nemá cenu v dnešní době sedět a plakat. I když už to asi nebude nikdy takové, jaké to bylo,“ posteskne si trochu.

Sekačkou udělá cestičky, stromy ověsí obrazy

Manželé Ulmanovi navíc bez hospody začali pozorovat, že jim chybí práce, tedy starost o hosty. „U nás to nikdy nebylo jen nějaké vysedávání a opalování na terase. Manželka pořádala výstavy, tady nebo ve městech. Právě ona vymyslela, že když jsou galerie zavřené, uděláme si výstavu obrazů tady v plenéru. Už to máme do detailu promyšleno. Až naroste tráva, vezmu sekačku a udělám v ní chodníčky. Obrazy rozmístíme na stromy, co strom, to obraz,“ usmívá se Aleš Ulman.

Čtěte také: Horal z beskydské samoty míří poprvé dolů do města

Když před koncem roku otevřeli okénko, lidé začali opět oblíbenou Chalupu navštěvovat. „Obdivuju je, přicházeli ve sněhu, v zimě. Kdo chtěl, stavil se. Takto hory fungují,“ říká Aleš Ulman z Ateliéru Chalupa, kde okénko mají otevřeno v pátek, v sobotu a v neděli.

V jiné dny zabrzdí příchozí dvě dřevěné závory. Jedna v dostatečném předstihu upozorňuje poutníky, že je zavřeno, když ji příchozí přesto překonají, nápis na druhé blíž k chalupě hlásí, že je dnes opravdu zavřeno.

„To není o tom, že byste lidi neviděl rád, ale když jste doma, chcete mít a potřebujete aspoň v některých dnech soukromí. Protože tady bydlíme. Někteří sváteční hosté si myslí, že jsme nějací podnikatelé z města, kteří koupili starou chalupu a udělali si z ní hospodu. Přitom je to přesně naopak. Chudí malíři se nastěhovali do hor a měli pár hrníčků a stoly z kuchyně po babičce,“ směje se Aleš Ulman.

Půjčené peníze na týden jim pomohly rozjet hospodu

Postupem času se z Ateliéru Chalupa stalo i místo různých akcí jako kovářských dní, burčákových hodů, jazzových koncertů. A právě tyto kulturní a společenské akce pomohly v rozjezdu právě hospodě manželů Ulmanových.

„Vzpomněl jsem si na to právě teď, když tragicky zemřel Petr Kellner. Ten rozjel společnost na půjčování peněz, každý na to nadává, ale nám to tehdy před dvaceti lety hrozně pomohlo. U ní jste si mohl půjčit peníze, a když jste je po týdnu vrátil, měl jste je bez úroků. Manželka si vždy půjčila, nakoupili jsme zboží a udělali nějakou akci. Většinou se nám zaplatila, ještě jsme na ní trochu vydělali a za týden jsme ty peníze vrátili,“ říká Aleš Ulman.

Koronavirus vrátil lidi do dob baťůžkářů. A Ulmanovy k tvorbě

V pátek, sobotu a neděli si dnes poutníci a turisté mohou v okénku dát teplé nápoje, ale i bramborové nebo mrkvové placky a dva druhy polévek.

„Ale třeba čaj, ten si už lidé nosí dnes zase v termoskách. Ta dnešní doba se zavřenými hotely a hospodami se nějak vrátila do dob baťůžkářů. A nás to se ženou vrátilo k malování. Tedy manželka maluje pořád, ale já jsem se k tomu vrátil po patnácti letech. Však mi často vyčítala, že jsem toho nechal a dělám pořád jen kolem chalupy a hospody. Možná až s covidem přišel pro nás čas se k malování více vrátit,“ říká Aleš Ulman.

Původně totiž manželé začali Ateliér Chalupu provozovat právě jako místo, kde se pořádaly výtvarné kurzy a kurzy na keramiku, malovalo se tu v plenéru. Oblíbená hospůdka pro kolemjdoucí turisty a poutníky, kde si mohli dát vytříbené značky piv Guinesss či Bernard, se z beskydského ateliéru stala až po nějaké době, protože i výtvarníci při práci se musejí občerstvit.

Nejhorší zážitek? Tři měsíce bez vody kvůli suchu

Covidová doba nabídla lidem pohled do „zrcadla světa“. „Podívat se, jak žijeme, co bychom mohli změnit a co jsme případně nuceni změnit. A je potřeba nebýt pesimistou a buď se ve svém životě trochu vrátit, nebo se podívat dopředu a jít třeba jinou cestou,“ říká Aleš Ulman.

Z fotografií na webu Ateliéru Chalupa je zřejmé, že tohle stavení bývalo často právě hospůdkou, kam se scházeli horalé z okolí a oblíbili si ji lidé, kteří neberou hory jen jako adrenalinovou zábavu.

Někteří se stali i mecenáši horského ateliéru, když manžele podpořili i v koronavirové době. „Až smekám před lidmi, kteří sem přijdou, přestože prší nebo sněží. Byly i mrazy mínus deset a přišli,“ říká Aleš Ulman.

Možná si někteří lidé neuvědomují, co to je celoročně na horách žít. „Zvykli jsme si na leccos a zažili jsme tady šílené věci. Před pěti lety jsme tu kvůli suchu byli tři měsíce bez vody, dovážel jsem užitkovou vodu pro hosty, aby bylo třeba na splachování. Když lidem z města řeknete, že není voda, tak to nechápou. A lidé jsou zvyklí se na horách slunit a slyšíte je, jak říkají: Hlavně, aby nepršelo. To bylo asi nejhorší, co jsem tady na horách zažil. Že točíte tři měsíce kohoutkem a neteče vám voda,“ říká Aleš Ulman.

Kamarádi si pilami celý den prořezávali cestu do civilizace

V roce 2009 zažil na Morávce totální sněhovou kalamitu. „Někdy ke konci října napadlo hrozně moc sněhu, myslel jsem, že to je konec světa. Kolem nás polehaly všechny stromy, cesta byla totálně zavalená, nešla elektřina. Na horách a zvláště v téhle naší hospodě je fajn, že můžete vždy sázet na fajn lidi. A spousta kamarádů z Morávky tehdy vyběhla s motorovými pilami a my jsme se celá parta celý den prořezávali dolů pro mou manželku, která se právě v ten den vrátila z nemocnice po operaci,“ vzpomíná Aleš Ulman.

A dodává, že jednou poblíž spadla i lavina. „Lidé se smáli. Na Morávce v Beskydech lavina? A opravdu. Dokonce se mi po čase přiznal skialpinista, který ji strhnul. Za tři měsíce pak spadla lavina i na Smrku. Ale my jsme na kalamity připraveni,“ usměje se Aleš Ulman.

Hodně lidí se u nich seznámilo. Občas se staví, třeba i s miminem

Hospoda v Ateliéru Chalupa má svůj význam pro spoustu lidí. „Nikdy to tady nebyla nějaká nóbl hospoda, vždy to tady bylo o buřtu a pivu. Z mouky a brambor umíme uvařit všechno, chlapi tady v hospodě hrávali mariáš. Kolik lidí se tady poznalo. Někdy přijde pár a dozvíte se, že se u nás v hospodě poznali, někdy přijdou i s miminem,“ říká horský hospodský z Morávky.

Aleš Ulman pozoruje, že v dnešní „covidové“ době, kdy se nepořádají koncerty a nehrají divadla, chodí do Beskyd více lidí.

„I ti, kteří moc nechodili do hor, se sem vydají za zdravým pohybem. Sice už to nejsou moc ti obvyklí turisté a někdy působí v horách i nepatřičně, třeba včera mě až překvapil v lese strašný řev, ale to se časem upraví. Někteří lidé možná ještě tolik nevnímají, že je kolem nich příroda, ale jednou zmoudří a zjistí, že v ní zpívají ptáci a rostou krásné stromy. Je spousta turistů, kteří do hor chodí kvůli rozjímání a duševnímu naplnění,“ říká Aleš Ulman.