Eva Lustigová: Humanismus může být v každém z nás

Eva Lustigová je česká spisovatelka, režisérka a dcera Arnošta Lustiga, jednoho z nejvýznamnějších literátů 20. století.

Jako mladý židovský chlapec zažil Arnošt Lustig hrůzy holokaustu během 2. světové války. Jeho celoživotním posláním bylo na tyto události upozorňovat prostřednictvím svých knih, filmových scénářů a výuky na univerzitách. V roce 2020 založila Eva společně se svým bratrem Josefem Nadační fond Arnošta Lustiga s cílem připomínat, rozvíjet a šířit otcův odkaz.

Eva Lustigová se narodila v Praze, ale její kořeny sahají také do Ostravy, kde se v roce 1927 narodila její maminka Věra Weislitzová. Letos v srpnu přijala pozvání Mgr. Terezy Krčíkové, vedoucí krajského pracoviště Národního pedagogického institutu v Ostravě, aby zde lektorka Nadačního fondu Arnošta Lustiga, historička Táňa Klementová, vedla sérii workshopů pro pedagogy k mezinárodní putovní výstavě „JÁ CHCI BÝT ČLOVĚK“. Výstava je inspirovaná idejemi Arnošta Lustiga o lidství a jeho celoživotní cestou k humanismu. K vidění bude od 11. října v Planetáriu Ostrava. Celý projekt vznikl za finanční podpory Moravskoslezského kraje a Magistrátu statutárního města Ostrava a pod záštitou pana hejtmana MSK Josefa Bělici a náměstkyň primátora Ostravy Lucie Baránkové Vilamové a Andrey Hoffmannové.

Výstava zahájila svou cestu v září 2022 v planetáriu Královské belgické observatoře v Bruselu, poté pokračovala do České republiky. Letos v červenci uvedla globální konferenci částicové fyziky ICHEP 2024 v Kongresovém centru Praha jako součást souborné výstavy Částice a Arnošt Lustig v KCP. Na podzim zavítá také do Ostravy. Vernisáž se uskuteční 11. listopadu v 18 hodin v Planetáriu Ostrava.

Proč jste pro její umístění vybrala právě planetária? Co mají hvězdy společného s humanismem?

Především jsem velmi ráda, že se naše výstava dostala v říjnu také do Planetária Ostrava. Je to pro mne velmi osobní. Maminka pocházela z Moravské Ostravy, tak se tady cítím trochu jako doma, přestože mám ještě co objevovat. Velmi mě těší, že výstava a celý doprovodný balíček akcí s ní spojený obdržely záštitu a finanční podporu Moravskoslezského kraje a Magistrátu Statutárního města Ostrava.

Ptáte se mě na hvězdy a humanismus. Hvězdy jsou nedílnou součástí vesmíru, který je nekonečný a univerzální, stejně jako humanismus. Ani vesmír, ani humanismus se nemusí nikam dovážet, jsou všude a patří všem. Jen o obojí musíme pečovat, musíme je kultivovat. Arnošt si kladl otázku, co bychom měli dělat ve světě, kde se lidé navzájem zabíjejí… Byl to jeho leitmotiv. Lidstvo udělalo veliký pokrok ve vědě, ale v lidství zůstalo zaostalé, dá se říct, že svoji lidskost zanedbává. Prostřednictvím výstavy se snažíme návštěvníky vyzvat k tomu, aby se zamysleli nad svým lidstvím. Slušnost byla pro Arnošta na prvním místě. Říkal, že nestačí, že jsi byl slušný včera. Slušnost se nedá našetřit. A já přidávám, že by se s ní nemělo ani šetřit. Slušnost, slovy Arnošta je „jako motýl, který musí neustále mávat křídly, aby nezahynul v moři“.

Pro koho je výstava určena a co na ní uvidíme?

Výstava je určena široké veřejnosti a všem generacím. Ústředním bodem jsou myšlenky a citáty Arnošta Lustiga vztahující se k humanismu. Zaměřuje se na tři témata. Prvním z nich je pokrok ve vědě, ale zaostalost v lidství. Proto je i motto výstavy Humanismem ke hvězdám. Druhé téma se zabývá myšlenkou, že o lidskost lze během okamžiku přijít, protože „člověk je zvíře, které se denně polidšťuje“. Ukázala mu to zkušenost v koncentračních táborech a ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Třetí myšlenkový okruh se zaměřuje na naši cestu za lidstvím, která končí až naším posledním dechem. Výstavu doprovází scénická čtení z povídek Arnošta Lustiga v Opavě, Karviné, Ostravě a Novém Jičíně, s místními umělci, v mé režii. Uskuteční se v průběhu října a listopadu. Bližší informace budou na webových stránkách Planetária Ostrava.

Samotné výstavě předcházely workshopy pro pedagogy II. stupně základních škol, které se uskutečnily na konci srpna v krajské pobočce Národního pedagogického institutu v Ostravě.

Foto: se souhlasem Evy Lustigové

Lektorské kurzy s pedagogy ze škol a gymnázií v Ostravě, Opavě a okolí jsou také součástí doprovodného programu. Doufáme, že zúčastnění pedagogové odvedou workshopy „Já chci být člověk” i ve svých třídách v rámci výuky českého jazyka a literatury, dějepisu nebo občanské nauky. O to se snažila naše zkušená lektorka a historička Táňa Klementová, která pedagogům poskytla i metodické listy. Vzdělávání mladé generace vnímáme jako klíčové.

Cílem workshopů bylo ukázat pedagogům, jak přiblížit téma humanismu v dnešním kontextu studentům 9. tříd a připravit je na návštěvu výstavy. Chtěli jsme, aby se sami dokázali zamyslet nad tím, co je humanismus, jaká byla Arnoštova cesta k humanismu a co pro ně znamená tady a teď. Jednotlivé citáty a myšlenková sdělení jsou srozumitelné i pro mladou generaci, a přestože jsou hluboké, není těžké je pochopit. Arnoštův jazyk je univerzální, nadčasový a vhodný pro široké publikum, včetně těch, kteří jeho knížky nikdy nečetli. To je také důvod, proč byly jeho knihy a filmy podle jeho scénářů a na jeho náměty vždy tak oblíbené a rezonovaly zejména mezi mladými lidmi.

Vy jste se narodila v Praze, ale Vaše kořeny sahají až do Ostravy, která byla rodným městem Vaší maminky. Vyprávěla Vám někdy o svém dětství v Ostravě?

Maminka prožila v Ostravě krásné dětství a často se k němu vracela. Bylo to klíčové období jejího života, bezstarostné a plné radosti, strávené v širokém kruhu rodiny. Bydlela s rodiči a starší sestrou Hanou na Těšínské ulici. Byla to ortodoxní židovská rodina, doma měli dvě kuchyně - jednu na mléčná jídla, druhou na masitá. Maminka milovala Beskydy a Ostravici, kde měli chatu a kam často jezdili. Doma mluvili čtyřmi jazyky: česky, německy, jidiš a polsky, protože mí prarodiče Leo Weislitz a Olga roz. Goldbergerová přišli na Ostravsko z Haliče. Já jsem si nechala udělat genetický výzkum mé DNA a přišlo se na to, že pramatka a zakladatelka naší ženské rodové linie byla jednou z žen, které založily aškenázskou větev Židů. Tato linie sahá až do r. 70 n. l., kdy došlo ke zničení Druhého chrámu v Jeruzalémě. To je opravdový původ naší rodiny a také mých synů, na což jsem opravdu pyšná.

Čím se živila Vaše rodina v Moravské Ostravě?

Dědeček Leo byl původně truhlář a soustružník, velmi nadaný a pracovitý. Vypracoval se na majitele prosperujícího podniku na výrobu nábytku, která dodávala i Baťovi. Rodině patřila také první košer restaurace v Ostravě na Těšínské ulici.

Bezstarostné dětství Vaší maminky ukončil příchod nacistů do Ostravy v březnu 1939. Poté utekla celá rodina do Prahy, kde se schovávali až do roku 1944, kdy odjeli do Terezína předposledním transportem. Babička Olga se transportu nedožila, protože zemřela během války, když byla nemocná a neměla přístup k léčbě. Dědeček Leo zemřel v Dachau. Z celé rodiny přežila jen Vaše maminka a sestra Hana. Nechtěla se po válce do Ostravy vrátit?

Ne, už se sem nevrátila a nejezdila sem ani s Arnoštem, který Ostravu navštěvoval docela často pracovně. Maminka to však nechtěla vidět. Navštívit ztracený domov by pro ni bylo příliš bolestivé. Brzy po válce se však dostala na Ostravici, kde Mezinárodní Červený kříž a Židovská obec v Praze zorganizovaly zotavovací pobyt pro sirotky. Zde se potkala se svou životní láskou, Arnoštem. Arnošt ale jezdil do Ostravy i v pozdějších letech, kdy mu diagnostikovali nádorové onemocnění lymfatického systému. Jezdil se sem léčit. Ještě bych dodala, že v budoucnu bych si přála položit kameny zmizelých za celou moji rodinu před domy, ve kterých v Ostravě bydleli.

Jak pokračovali Vaši rodiče v běžném životě po válce?

Maminka po válce absolvovala vojenský výcvik pod vedením majora Antonína Sochora, velitele brigády židovských dobrovolníků pro Obranné síly Izraele. Poté odjely se sestrou do Palestiny, kde nastoupila do Hagany, podzemní židovské vojenské organizace, a bojovala za vznik samostatného státu Izrael. Arnošt za ní přijel, už jako válečný zpravodaj pro Československý rozhlas, a v červenci 1948 se tam vzali. Maminka se pak ale s Arnoštem vrátila do Prahy, kde zůstali až do léta 1968. V srpnu po invazi vojsk Varšavské smlouvy jsme emigrovali do Izraele na pozvání tehdejšího premiéra Leviho Eškoly. Zůstali jsme tam jeden rok. Další rok jsme strávili v Záhřebu, v bývalé Jugoslávii, kde Arnošt pracoval jako scénárista studií Jadran Film. Následující rok jsme se ale přestěhovali do státu Iowa ve Spojených státech, kde se Arnošt stal členem proslulého Mezinárodního programu pro spisovatele v Iowa City. Ve Státech jsem zůstala až do roku 1991, kdy jsem začala pracovat pro Světovou zdravotnickou organizaci v Ženevě.

Celoživotním tématem Vašeho otce byl holokaust. Ve svých knihách líčil osudy mladých i starých Židů i to, co sám zažil během pobytu v koncentračních táborech. Vy sama jste se narodila více než 20 let po válce. Kdy jste si začala uvědomovat holokaust?

Kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem jiná? To bylo okolo vypuknutí šestidenní války v Izraeli v roce 1967. Tehdy nám v Praze na Vinohradech házeli kamení na balkon a volali: „Židi do Palestiny!“ a „Smrt Židům!“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že je něco jinak. Holokaust jako takový jsem si začala plně uvědomovat až po příchodu do Izraele, kde kolem nás bylo hodně lidí a dětí, jejichž rodiče byli přeživší. Byli i vypadali dost jako já.

A bavila jste se někdy s rodiči o tom, co během války prožili?

Ne, já jsem se neptala. Ono to tak nějak viselo ve vzduchu, je to zkrátka v naší DNA. Maminka o tom nemluvila vůbec, nechtěla a nemohla. Arnošt nám dával číst své knížky a viděli jsme jeho filmy, takže jsme s bratrem Pepim brzy vše pochopili. Až na sklonku jeho života, kdy jsem s ním v roce 2006 točila svůj druhý dokumentární film – Tvoje slza, můj déšť, jsem se ho začala ptát na věci, které byly v našem životě a výchově zásadní. Chtěla jsem ho zachytit takového, jaký skutečně byl. Mimochodem, mám ještě hodně krásného hrubého materiálu na další díl. Na to zatím není čas, ale jednou…

Vždy, když jsem s ním viděl v televizi nějaký rozhovor, působil na mě velmi pozitivně a plný chuti do života. Jak to dokázal, po tom všem, co zažil?

Musel být takový, jinak by nepřežil. Něco ze sebe dostával psaním, ale hodně toho v něm zůstalo. Chtěl toho napsat ještě mnohem víc. V šuplíku nám nechal sedm filmových scénářů. Byl velmi činorodý, vitální a úplně normální. Nic nepředstíral. Pro něj nebyla nejdůležitější všechna ta literární a filmová ocenění, která dostal a která mu samozřejmě udělala radost, ale to, že přežil. Chtěl žít, protože to bylo to, co z rozhodnutí nacistů neměl. Na veřejnosti ale i doma uměl být Arnošt opravdu velmi veselý (lustig = veselý z něm.). Někdy jsme se smáli se slzami v očích. Potom ale, když psal, byl nejsmutnějším člověkem, co jsem znala. Arnošt byl „vážně veselý“, tak, jak to má dané svým jménem, nomen omen.

Z druhé strany, maminka tu svou válečnou zkušenost v sobě schovávala. Až jednoho dne nám ukázala své básně…

Takže Vaše maminka psala básně?

Ano, v některých z nich vzpomíná na své dětství, Beskydy a Ostravici, v jiných se vyrovnává s válkou a holokaustem. To byl jediný způsob, jak mohla o své minulosti hovořit. Po Sametové revoluci vyšla její sbírka básní pod názvem „Dcera Olgy a Lea“. Arnošt se o této knize vyjádřil jako o „poezii svědomí“. Vyšla také anglicky, slovensky a italsky.

Foto: se souhlasem Evy Lustigové

Váš otec se několikrát setkal se Simonem Wiesenthalem, jedním z nejznámějších lovců nacistů, jenž přispěl k dopadení Adolfa Eichmanna v Argentině. Byl také přítelem Jana Wienera, protinacistického odbojáře a letce RAF. Vaše maminka byla členkou Hagany. Nechtěl se také Arnošt zapojit do podobných aktivit a přispět ke spravedlivému potrestání nacistů?

Arnošt se vydal jiným směrem. Chtěl zahrnout úhel pohledu nacistů na holokaust do svých knih a své práce. Snažil se získat jejich výpovědi a chtěl zjistit, jak oni sami se dívají na to, co za války spáchali. Chtěl pochopit jejich pohnutky, proč to dělali. V Americe se prostřednictvím jednoho studenta na Americké univerzitě ve Washingtonu, D.C., kde vyučoval, zkontaktoval s vysokým důstojníkem nacistického štábu Adolfa Hitlera. Tomuto nacistovi se po válce podařilo dostat do Spojených států. Arnošt se s ním setkal v jednom hotelu v Ohiu. Dali si pivo, každý své. Ten nacista kategoricky odmítal vinu a tvrdil, že nevěděl, co jsou koncentrační tábory. Vytrvale omlouval Němce a vysvětloval mu, že se narodili se smyslem pro povinnost vůči své zemi a museli ji bránit, protože ji všichni chtěli zničit. Po tom setkání prý dvě noci nespal.

Arnošt Lustig by v roce 2026 oslavil sté narozeniny. Co v rámci tohoto významného jubilea chystáte?

Nadační fond Arnošta Lustiga připravuje pro tuto významnou příležitost FestivAL 100, který proběhne pod záštitou prezidenta republiky, pana Petra Pavla. Nabídne nejen v České republice, ale i v dalších zemích Evropy, Střední Ameriky a Blízkého východu mimořádně pestrý multižánrový program. Návštěvníci se mohou těšit na jedinečné kulturní a umělecké akce, výstavy, vzdělávací programy nebo na literární soutěž. Otevře se i Fond a archiv Arnošt Lustiga v Muzeu literatury v Praze a Knihovna Arnošta Lustiga v Moravské zemské knihovně v Brně. Hlavní myšlenkou festivalu je představit čtenářům a divákům literární a filmový odkaz Arnošta Lustiga, který je inspirován jeho celoživotním humanismem, vírou v nezlomnost lidského ducha a schopnost postavit se zlu. V příštím roce zveřejníme na našich webových stránkách www.lustigfoundation.cz program.