Marek Siakala: Golf se na nejvyšší úrovni dá hrát dlouhou dobu

Marek Siakala má za sebou ve 28 letech pět let profesionální kariéry, během nichž si připsal několik turnajových vítězství a objel hřiště v celé Evropě.

Přijeli jsme do areálu v Ropici s malebnými výhledy na Třinec i Český Těšín a povídali si o tom, jaké to je, když se kluk z Třince živí golfem, jak složité je najít sponzory pro evropské soutěže, nebo která hřiště jsou jeho oblíbená.

V kolika letech jste začal s golfem a jak jste se k němu dostal?

Golf hraju 21 let, začínal jsem, když mi bylo sedm. Mým domovským klubem je Golf Club Třinec v Ropici. Profesionálem jsem od roku 2016, takže je to letos moje devátá sezona. Prvních pět let jsem se živil čistě hraním, poslední čtyři roky jsem trenér.

Ke golfu jsem se dostal vlastně tak trochu sám. Můj táta jednou donesl domů film Zelený svět, který je celý o golfu. Tehdy to bylo ještě z videopůjčovny. Bylo mi sedm a řekl jsem rodičům, že bych golf chtěl hrát taky. Od té doby mě tu jako dítě vozili na tréninky. Střídali se všichni – máma, táta a hodně taky děda.

Jaké vzory jste měl, když jste vyrůstal?

Můj oblíbený golfista byl Tiger Woods a pak také John Daly, což je trochu kontroverzní postava, ale fandím mu dodnes. Vypadá, jako by ani nebyl sportovec, ale podle mě je talentovanější než Tiger Woods. Dokonce jsem se s ním potkal. Mám s ním a jeho manželkou fotky z chippingu, když se rozehrával před jedním turnajem.

Které ligy jste hrál?

Nejvyšší soutěž v Evropě se jmenuje European Tour. Hrál jsem německou Pro Golf Tour, která se v Evropě považuje za třetí nejvyšší soutěž a začíná vždy už na jaře turnaji v Maroku nebo Egyptě a pak se postupně stěhuje do Evropy. Dva starty jsem si připsal také na Challenge Tour, tedy v druhé nejvyšší soutěži, kde jsem jednou prošel cutem a podruhé ne. Kromě toho jsem také objížděl turnaje v Česku, Německu, Polsku, na Slovensku nebo v Rakousku. Byl jsem hrající kočovník. (se smíchem)

Foto: Mára Dušek

Proč jste prozatím skončil?

Nesehnal jsem sponzory, protože ufinancovat sezonu v golfu je docela velký problém. Když jsem přecházel k učícím profesionálům, přišel k tomu všemu covid a nikdo tenkrát nevěděl, co bude. Jít trénovat bylo asi jediné rozumné vyústění této situace. Ale pořád mě baví hrát.

Je tedy nějaká šance, že se k hraní na plný úvazek vrátíte?

Uvidíme, vše záleží na tom, zda do budoucna seženu nějaké finance. Snažím se zároveň si něco našetřit.

Vás netrápí to, co většinu sportovců, protože golf je specifický v tom, že se dá hrát i v pozdějším věku. Zatímco takový fotbalista končí kariéru někdy ve třiceti pěti letech, golfista může hrát dál.

Je to tak, golf se na nejvyšší úrovni dá hrát dlouhou dobu. Do čtyřiceti devíti let věku lze hrát za muže, a od padesáti se už můžete zúčastňovat seniorských turnajů. Po celém světě se v této kategorii hrají velké profesionální turnaje. Existují případy lidí, kteří nebyli tak úspěšní mezi muži, ale pak se prosadili mezi seniory. Golf je sport na celý život.

Jaká částka je potřeba na pokrytí jedné profesionální sezony mezi muži?

Pokud člověk hraje Pro Golf Tour, vyjde sezona na půl milionu. Challenge Tour je o řád výš, tam už to pak naskakuje a celkově to vychází na 2,5 milionu. Finančně nákladné je to opravdu hodně.

Kdo byli vaši sponzoři?

Celou dobu mě podporuje můj domácí klub, který se jmenoval beskydský, ale dnes už se zase vrátil ke svému historickému názvu Golf Club Třinec. Ale mezi sponzory bylo samozřejmě také spoustu mých známých odsud z klubu, s nimiž se tu celý život potkávám.

Podařilo se vám někdy nakouknout do české reprezentace?

Jsem jediný hráč v republice, který byl dvakrát na výběru a ani jednou se do reprezentace nedostal. (se smíchem) Na konci sezony se vždy sezvali vytipovaní hráči, kteří měli tvořit v příští sezoně kostru reprezentace, a z nich se pak vybíralo. Dvakrát mi tam bylo řečeno, že se tím nikdy živit nebudu a že na to nemám. Paradoxně jsem z těch, co tam tenkrát byli, jako jediný u golfu zůstal.

Co jsou vaše nejoblíbenější hřiště u nás a ve světě?

Mám tři. V Česku je to rozhodně to naše v Ropici. V Polsku potom Rosa Golf Club u Čenstochové, kde mám dobré vztahy s majitelem a místními Poláky. Druhé takové se nachází na jih od Vídně a jmenuje se Fontana.

Kde se vám nejvíce dařilo?

V Liberci na Ypsilonce, kde jsem získal své první profesionální vítězství. Byl to tehdy teprve můj druhý start mezi profesionály a hned jsem vyhrál. V minulém roce se mi na Slovak Open, největším turnaji na Slovensku, podařilo v rozehrávce na sedmé jamce porazit Ondřeje Liesera, nejlepšího Čecha, díky čemuž jsem si pak vybojoval start ve Francii na turnaji Swiss Challenge ze série Challenge Tour.

Foto: Mára Dušek

Ve Francii to pak pro mě loni byl obrovský zážitek. Zahrál jsem si tam proti lidem, kteří hráli Ryder Cup, což je nejvýznamnější týmová soutěž na světě. Prošel jsem tam cutem. Považuju to za svůj dosavadní největší úspěch.

Pojďme zpátky k vašemu klubu. Z minulých let vím, že jste tady v Ropici rozšiřovali hřiště, a vy jste se na tom podílel. Jakým způsobem?

Hřiště se rozšiřovalo z osmnácti na dvacet sedm jamek. Se dvěma dalšími kolegy – Janem a Vojtěchem Wolnym, jsem byl u toho, když se kreslil master plan. Přispíval jsem svými zkušenostmi nebo viděním golfových jamek. Byla to součást původního plánu rakouského golfového architekta Hanse Erhardta, který vše před dvaceti lety naplánoval ještě v době, kdy tu byla jen ta klubovna.

Začínalo se tu pouze s devíti jamkami. V roce 2007 přibylo dalších devět jamek, tudíž jsme se posunuli ke klasické mistrovské osmnáctce. Před čtyřmi lety se začalo koketovat s myšlenkou, že je hřiště pro naše potřeby už příliš malé, protože máme přes tisíc členů. Myslím, že to dopadlo dobře. Dává nám to možnost mít pro naše členy otevřeno devět jamek i během komerčních turnajů.

Dá se říct, že máte největší golfový areál v Moravskoslezském regionu?

Úplně ne, Čeladná má třicet šest jamek, ale patříme mezi osm největších areálů v zemi a sportovními výsledky k těm úplně nejlepším. Bývá tu mistrovství republiky, extraliga i soutěže profesionálů.

Foto: Mára Dušek

Kde kromě Ropice ještě v kraji trénujete?

S trenérem často jezdíme trénovat do Lhotky v Ostravě. Je tam šest jamek, jen to teď po povodních není možné.

Jak vaši hru a trénink ovlivňují moderní technologie a umělá inteligence? Dnes už technologie například umí ihned po odpalu hráče spočítat, kam míček dopadne, a kamery tak pro diváky mohou snímat dopad míčku živě.

Zpětně si lze pouštět údery a vyhodnotit si, jestli člověk zahrál dobře nebo špatně. Sbírají se také veškerá data, dnes už všichni používají měřicí zařízení a člověk přesně ví, jak míček letěl, kolik měl otáček a co by se tím pádem dalo zlepšit.

Všechno se to posouvá, doba je taková. Dnes už například celý svět hraje v zimě na simulátorech. Turnaje lze potom hrát stejným způsobem jako počítačové hry typu Counter Strike, kdy se přihlásíte z různých koutů světa a všichni hrajete proti sobě. Stačí k tomu plachta, větší prostor, což bývá často nejtěžší sehnat, počítač a měřící zařízení jako Trackman nebo Flight Scope.

Pokud by někdo chtěl začít hrát tak jako vy, jakou investici do vybavení má očekávat?

Dnes se to velmi polidštilo, členství v klubech už dávno nejsou tak drahá, jak to bývalo zvykem. Mám zkušenosti, že se dnes hole dají sehnat už za nějakých osm tisíc a vydrží člověku několik let. Doporučil bych také vybavení z druhé ruky, se kterým jde bez problému začít.

Pokud už chce člověk později hrát opravdu seriózně, měl by si nechat udělat fitting v golfovém obchodě, kde vám vše změří a vaše hole vám pak vyrobí na míru a pošlou.

Jakou radu máte pro začínající golfisty?

Nechat si poradit a poslechnout zkušenějšího, ať už je to trenér nebo kamarád. A nesnažit se pálit daleko, to pak může v extrémních případech skončit i zraněním. Radím trefovat výseč byť jen deset metrů daleko a s přibývající přesností postupně prodlužovat délku odpalů.