Horal Janošec se stal legendou. V Beskydech zpíval, hrál a vyráběl housle

Možná si ještě někteří pamětníci a beskydští starousedlíci pamatují. Možná někdy popíjeli pivo, rum či grog v jeho velké hospodě s ubytováním na vzdáleném horském sedle na pomezí slovenské a české strany Beskyd, kde svérázný horal a samorost od mala žil.

Hrával často všelijaké i svoje lidové písničky na vlastnoručně vyrobené housle, možná byly vyrobeny podle modelu Stradivári či podle Stainera a možná měly místo čtyř strun šest, někdy i osm strun. Někdy zněly jako dvoje housle.

Tím svébytným výrobcem houslí byl Josef Janošec, obchodník se dřevem, houslař samouk, který se narodil 24. května roku 1903 v osadě Kavalčanky na dnešním katastru obce Bílá. Když ještě na horách žil, chodili a jezdili za ním třeba i v zimě na běžkách nebo třeba s cimbálem na vlečce traktoru muzikanti z lidových souborů a sběratelé folkloru. A zapisovali do archivů písničky, které jim hrál. Josef Janošec se tak stal jednou z beskydských hudebních legend.

Houslařský samorost, primáš a beskydský chatař

Kurátorka etnografických sbírek Ostravského muzea Anna Pohořálková a ostravský houslař a badatel Tomáš Pospíšil představili tohoto pozoruhodného beskydského samorosta o víkendu na houslařské konferenci, a tak i Patriot magazín předkládá svým čtenářům jeho příběh, který voní dřevem a zapadlými kouty beskydských hor.

„Josef Janošec byl velmi originální houslař samouk, výborný primáš, zpěvák a tanečník, hospodský a provozovatel turistické chaty v někdejší historické osadě Beskyd, přímo na hřebeni. Právě toto místo, kde celý život žil, bylo pro jeho experimentování s různými houslemi velmi důležité,“ shrnuje etnografka Ostravského muzea Anna Pohořálková.

Bezkyde, Beskide, kdo po tobě ide? Janošec!

Osada Beskyd je podle ní velmi odlehlé a specifické místo, která byla osídlena v roce 1792. Ve své historii se osada úředně psala názvy Beskyd, Beskid, Bezkyd a jméno Janošec se v této osadě založené hukvaldským panstvím vyskytuje už mezi prvními usazenými rodinami. Praděd Josefa Janošce se jmenoval Josef Kubala a byl pasekářem na Beskydě, jeho děd Martin Janošec byl podruhem na Beskydě a otec František Janošec, který se narodil v roce 1887, byl opět pasekářem na Beskydě. Matka Josefa Janošce Anna, rozená Šurláková, byla dcerou pasekáře z Vysoké nad Kysucou.

„Osada Beskyd byla pasekářským sídlem a jeho obyvatelé zabezpečovali hranici panství proti pastevcům, kteří pronikali z Uher na moravské území. Na místě této osady měli dříve louky lidé z Ostravice. Osada Beskyd byla od Ostravice celkem vzdálená, hlubokými lesy se z ní šlo na hřeben pětadvacet až třicet kilometrů. Osadníci tam byli a dodnes vlastně jsou velmi izolovaní od civilizace. Nedávno tam česká televize natočila jeden díl cyklu Náš venkov nazvaný Bílé osady zadních hor. Lidé tam jsou v podstatě celý rok sami a v zimě jsou dost izolovaní, což má vliv i na jejich povahu. Když potřebují nakoupit, tak je někdy starosta sváží dolů do Bílé autem,“ popisuje etnografka současnost osad v Beskydech.

Houslař z Beskyd se dostal až do Ameriky

Právě v této odlehlé osadě prožil houslař samouk Josef Janošec celý život. Narodil se sice na Kavalčankách, kde žil do svatby, ale po svatbě si postavil přímo na hřebeni chatu. „Dostat se tam lze od Bumbálky, je to asi pět kilometrů po červené po hřebeni,“ popisuje muzejnice.

Chata postavená Josefem Janošcem byla hodně velká, aby v ní mohl pořádat a hostit například svatební oslavy. „Josefa Janošce totiž docela hodně hudebně ovlivnila jeho matka, která syna od dětství brala s sebou na svatby, kde si ji zvali jako kuchařku. Malý Josef tak mohl pozorovat muzikanty na svatbách při hře a od nich a od své matky se naučil obrovský hudební repertoár. Janošce nejvíce ovlivnili muzikanti kysučtí, zejména Stolárikovci z Vysoké nad Kysucou,“ říká Anna Pohořálková.

A tak se v Janošcově turistické chatě odehrálo podle historiků velké množství svateb, protože široko daleko nestála tak velká hospoda. U Janošce se scházeli lidé z širokého okolí, protože v jiných hospodách by svatební hosté museli tancovat třeba i venku.

Etnologové a hudební badatelé dnes vědí, že Josef Janošec pobýval určitou dobu také v Americe. Jen nevědí přesně v které době. „Bylo to však možná na konci dvacátých let či někdy v třicátých letech minulého století,“ popisuje Anna Pohořálková.

Všichni si jeho písně zapisovali, záznamů se však zachovalo málo

Když Josefa Janošce objevili v padesátých letech sběratelé lidové hudby a folkloru, tak se v jeho chatě v osadě Beskyd střídali nejrůznější muzikanti, nejčastěji ti ze souboru Ostravica. „Učili se od něj hlavně jeho styl hraní. Dnešní cimbálové muziky mají docela univerzální styl a je moc hezké, když narazíte na soubor nebo někoho, kdo reprezentuje hudební tradici určitého regionu a tím se od jiných odlišuje. A díky Janošcovi se dnes beskydská muzika od jiných přece jen trošku odlišuje,“ říká ostravská etnografka.

Nahrávky Josefa Janošce například ochotně později šířil redaktor ostravského rozhlasového studia Jan Rokyta starší, který je ochotně kopíroval muzikantům, kteří o ně měli zájem. Anna Pohořálková má i historku od skladatele Jaromíra Dadáka, který u Janošce nahrával a zapisoval v roce 1959. „Vydali se v trojici za písničkami, měli nějaké tipy od lidí, ale moc se jim nedařilo, až se jednou vypravili na běžkách z Bumbálky, zatměli a rozhodli se přenocovat v chatě u Janošce. Ten večer prý zapsali snad sto písní. Ty záznamy se ale bohužel ztratily. Tak jsem si dala úkol je najít,“ líčila houslařům v Ostravě etnografka.

Za Josefem Janošcem do jeho velké hospody a turistické chaty chodila spousta sběratelů lidových písní a zájemců o lidovou hudbu. „Nemuseli se s ním domlouvat, aby k němu mohli do domu. Prostě přišli na jeho turistickou chatu a mohl tam i přespat, takže tam za ním pořád někdo chodil. Přesto mi přijde, že ač k němu sběratelé chodili tak často, záznamů jeho písní se zachovalo docela málo,“ míní etnografka.

Chodim si ja po vršečku hre, hladam si javora na husličky nove

Dnes existují dva sborníky, které obsahují Janošcovy lidové písně. Jedna Janošcova písnička se nachází například ve sborníku Písničky z Ostravice 2, vydaném v roce 1985 ve Frýdku-Místku.

Chodim si ja, chodim po vršečku hore,

hladam si javora na husličky nove.

Našol som ja, našol drevo javorove,

spieva na nim ptača, sejtě karafie

Šo, šo, ptača, šo, šo z javora už dole,

berem si z javora na husličky nove

A ked už odletěl z vršku na doliny

eště sa pozeral na javor rozmily.

Tuto píseň Josef Janošec sám složil a je o jeho životním osudu — o výrobě houslí. Další písně z jeho repertoáru se nacházejí ve zpěvníku Ostravica zpívá.

Podle kurátorky Anny Pohořálkové byl Josef Janošec nesmírně významný pro muzikanty z české strany Beskyd. „Byl totiž ve své době jediným zástupcem živé hudební praxe v Beskydech mimo folklorní kolektivy. Byl jen o čtyři roky starší než významný primáš Jožka Kubík z Horňácka,“ poznamenává etnografka a kurátorka Ostravského muzea.

Jako děti hrávali na housle s jednou strunou na pastvě krav

Jožka Kubík, tento muzikant s romskými kořeny, byl už od dětství doslova posedlý houslemi a hrával na ně třeba i tehdy, když s kamarády jako kluk sáňkoval. Jožka Kubík se učil nejprve poslechem známých kapel, od patnácti let byl primášem v „Lipárově muzice“ a od poloviny třicátých let měl již vlastní cimbálovou muziku. Cimbál totiž u nás uvedl mezi housle, kontrující violy a basy právě až Jožka Kubík. Podobného „ražení“ byl ostatně i beskydský Josef Janošec, který se s houslemi blíže seznámil, když mu bylo sedm let. Své první primitivní dětské housle vyrobil jako dítě a se starším bratrem Martinem na ně hrávali při pasení krav.

„S bratrem si vyrobili takzvané destičkové housle, jsou úplně primitivní a je na nich natažená jen jedna struna. Od těchto houslí se odpíchli a začali housle vyrábět,“ popisuje houslař a badatel v oblasti historie houslí Tomáš Pospíšil.

Uspěli se svými houslemi u obchodníků s nástroji

Oba bratři Janošcovi si později koupili housle u obchodníka v Místku. „Podle těchto houslí si vyrobili první šablony a začali stavět vlastní nástroje. Své housle po několika letech zanesli ukázat onomu obchodníkovi do Místku, od kterého je koupili. Jemu se housle líbily, proto Janošcům dal nákresy svých houslí, včetně rozměrů a tlouštěk desek, podle kterých měli dále pracovat. Jenže když podle těchto nákresů bratři Janošcové housle vyrobili, nehrály tak, jak si obchodník představoval,“ popisuje ostravský houslař.

A tak jim řekl, aby tloušťky desek houslí vyrobených podle jeho nákresů udělali podle sebe. „A v ten moment se mu jejich housle začaly líbit a začal od nich nástroje odebírat,“ líčí Tomáš Pospíšil.

Josef Janošec vyráběl housle, violy a violoncella podle modelu Stradivari, Guarneri a Stainer. Používal lihový i olejový lak, byl znalcem rezonančního dřeva, se kterým také obchodoval. „Josef vzpomínal, že se starším bratrem vyrobili asi dvě stovky kusů houslí. Za své housle byli v roce 1926 dokonce odměněni na výstavě v Místku první cenou a zlatou medailí.“ říká Tomáš Pospíšil.

Dodává, že housle Josefa Janošce jsou dnes uložené například ve sbírce Národního slovenského muzea, některé jsou v soukromých sbírkách a několik nástrojů vlastní houslař a badatel Tomáš Pospíšil. „Jedny jeho housle mají specifické ornamenty, jsou po okrajích zdobené, některé vypadají běžně, ale některé jsou velmi pěkně udělané,“ hodnotí zkušený houslař nástroje bratří Janošců.

Umírajícímu bratrovi slíbil, že bude housle vyrábět dál

Starší bratr Martin Janošec se bohužel nedožil vyššího věku, zemřel na historikům neznámou chorobu, která souvisela s problémem s nohou, který měl už od narození. „Josef Janošec umírajícímu bratrovi slíbil, že v houslařství bude pokračovat. Začal časem rozšiřovat své housle počtem strun, začal zdvojovat struny tak jako na mandolíně. Nejprve vyrobil pětistrunné housle, a později vyrobil šestistrunné housle, a nakonec i osmistrunné. Poté vzpomínal, že se s těmito netradičními houslemi dostal do Ameriky. Osobně si myslím, že až někdy ve čtyřicátých letech,“ líčí neobvyklý úspěch Janošcových houslí za oceánem.

Josef Janošec byl v roce 1980 na soutěži výrobců lidových nástrojů v Detvě odměněn cenou Dr. Ladislava Lenga, a to za výrobu šesti a osmistrunných houslí. Raritních osmistrunných houslí z dílny pana Janošce však moc na světě není, sami houslaři na konferenci v Ostravě napočítali, že jich dnes existuje možná jen pět kusů.

Láska obou bratrů houslařů samouků k houslařskému řemeslu je znát i na nápisu na náhrobní desce, kterou Josef Janošec nechal svému bratrovi Martinovi vytesat, když jeho bratr v nedožitých sedmadvaceti letech zemřel. Stojí na ní: Zde v Pánu odpočívá Martin Janošec samouk ve výrobě houslí vyznamenaný na výstavě v Místku roku 1926 zlatou medailí. Odpočívej v pokoji, drahý bratře.

Ladil struny na houslích tak, aby zněly jako více nástrojů

Vpravdě lidového houslaře Josefa Janošce zachytili obrazem a slovem přímo na jeho chatě v roce 1984 i dokumentaristé ostravského studia Československé televize v dokumentárním filmu nazvaném Po struně přidávané. Josef Janošec v něm rok před svou smrtí vysvětluje rozdíl mezi čtyř strunnými a osmi strunnými houslemi. „Známe nahrávku, kde na ty housle hraje na střídačku. On často hru zdvojuje, ale záměrně, sám říká, že hledá líbezný zvuk svých více strunných houslí. Na Slovensku existuje muzika Javorníček, která se věnuje rekonstrukcím autentického folkloru, a která se zvukem Janošcových houslí znovu pracuje,“ říká Anna Pohořálková.

Houslař a badatel Tomáš Pospíšil dodává, že Josef Janošec hrál na své vícestrunné housle i proto, že žil na samotě. „Zdvojoval tóny, aby se mu zdálo a aby i posluchači jeho hry měli pocit, že hraje více houslistů naráz. Proto si i nástroj záměrně lehce rozlaďoval, aby zvuk rezonoval tak, jako by hrály dva nástroje,“ vysvětluje ostravský houslař Tomáš Pospíšil.

Jako houslař byl jednaosmdesátiletý Josef celkem poučený, ale správné vyladění tónů desek houslí při výrobě vysvětluje po svém: „Keď pojdú dvaja zvyčajní chlapi z krčmy popití a budú dohromady spievať, tak budě počuť, jak jim to nějdě pěkně, a keď pojdú dva speváci zespievaní a krásně sa jim ten hlas sleva dohromady, tak je to radost počúvať“.

Když se sběratel Jaromír Gelnar ptal, jestli by s těmi houslemi mohl hrát v kapele, odpovídal, že ne, že takto hraje pouze sám. „Věděl, že v kapele by taková hra neladila. Takto hrál jen, když hrál na housle sám a chtěl mít pocit, jako by s ním hráli další houslisté,“ upozorňuje Anna Pohořálková.

Se smrtí houslaře zaniklo i houslařství v osadě

Josef Janošec zemřel 27. října roku 1985. Jeho velká hospoda s ubytováním v osadě Beskyd dnes už nefunguje jako krčma, ale stále ji rodina vlastní. „Nikdo z rodiny po smrti Josefa nepokračoval v houslařství. Výrobě houslí se možná bratři Janošcovi v odlehlé osadě věnovali i proto, že bratr Martin byl od malička invalida. A rodina se snažila Martinovi najít nějaký zdroj obživy, protože Martin nemohl jako ostatní pracovat v lese ani v hospodářství. Lidé, kteří nemohli vykonávat hospodářské práce kvůli nějakému fyzickému postižení, se dříve často učili hrát na akordeon nebo jiný hudební nástroj, aby se se svým neduhem nějak uživili. Například v nedaleké hospodě U Kmínka hrával na harmoniku chromý Vinceček. Martin Janošec byl i přes svůj hendikep velmi zručný, tak se pustil do výroby houslí,“ míní etnografka Ostravského muzea Anna Pohořálková.

Jak se Tomáš Pospíšil a Anna Pohořálková dostali k bádání a pátrání po Josefu Janošcovi? „Četl jsem o něm v české houslařské literatuře, kde ho uváděli ještě pod zkomoleným příjmením Janoušec. Po určité době se ke mně dostaly jeho nástroje se správně a hlavně vlastnoručně psanou vinětou. Když jsem měl jeho housle ve sbírce, začal jsem po něm pátrat,“ říká ostravský houslař a badatel Tomáš Pospíšil.

S etnografkou Ostravského muzea Annou proto dali hlavy dohromady. „Baví mě odhalovat houslařskou historii. Josef Janošec, jeho bratr Martin a jejich housle jsou spíše taková houslařská rarita. Ale je to i důkaz, že houslařská literatura některé regiony v naší zemi zcela vynechala, stejně jako třeba, že se moc nedovíte ani o houslařích z Ostravy,“ říká badatel.

„Najdete v ní třeba jen dva houslaře z Ostravy, a přitom se ke mně často dostanou housle s vinětou do té doby úplně neznámého ostravského houslaře. Takto se mi podařilo odhalit asi třicet jmen ostravských houslařů a zmapovat souvislou sto třicet let dlouhou historii houslařství v Ostravě. Když jsem s tím vystoupil v Praze na konferenci v Muzeu hudby, tak z toho všichni účastníci byli paf. Vůbec netušili, že v černé Ostravě bylo tolik houslařů,“ říká ostravský houslař Tomáš Pospíšil.