Hubni a cvič! Jak lidé v Ostravě dbali v minulosti o své postavy?

Obyvatelé dřívější průmyslové černé Ostravy a Ostravska o svá těla a zdraví příliš moc nedbali. Ani moc možností neměli.

Proti továrnami neustále ničenému ovzduší totiž beztak moc bojovat nešlo, běhat pro zdraví v exhalacích z továren asi nebylo to pravé a díky fyzicky těžké práci stejně většině chlapů ústy básníka „svaly v železo ztuhly“, aniž by museli chodit do nějakých fitness center.

Společnost Víc než jen fitness centrum. Ostravské Individual.Fitness vsadilo na originální koncept 08/01/2025

Přesto v Ostravě i v kraji vznikaly postupně v minulém století různé sportovní oddíly, kam lidé chodili kultivovat své tělo a mnozí lékaři i běžní obyvatelé aglomerace se začali obávat nebezpečného světa kalorií.

Objemná první dáma Marta Gottwaldová bavila lid

Ještě začátkem padesátých let představovala obezita i vzhledem k nadále fungujícímu lístkovému systému jen zanedbatelný problém. Veřejnost se jen úkradkem vysmívala objemné manželce prezidenta Martě Gottwaldové, kterou první komunistický prezident potkal, když působil v Ostravě. Podobné tvary plných postav byly však spíše výjimkou, ač se jimi v tehdejší společnosti „pyšnili“ třeba spisovatel Jan Drda či básník Vítězslav Nezval.

Situace se však rychle měnila v druhé polovině padesátých let, kdy nastal výrazný nárůst kalorické hodnoty běžné stravy. V roce 1958 přesáhla průměrná spotřeba na osobu a den v Československu tři tisíce kalorií. Zároveň pozvolna klesal objem těžké fyzické práce a prosazovala se sedavá zaměstnání.

Na přelomu padesátých a šedesátých let už začal stát vnímat obezitu jako významný problém ve společnosti. Už v roce 1960 se k problému sešli na celostátní konferenci lékaři a jedním z hesel bylo „tloustnout znamená stárnout“. Lékaři totiž vnímali obezitu jako nemoc spíše starších lidí, za ohroženou skupinu považovali stárnoucí ženy, které navíc často dojídaly zbytky po celé rodině.

Hollywoodská dieta versus archetyp socialistické ženy

Už od druhé poloviny padesátých let se šířily mezi českými ženami mnohé diety, často přebírané z náhodně získaných západních společenských a ženských časopisů. Mezi nejoblíbenější patřila takzvaná hollywoodská dieta, založená především na vysoké spotřebě vajec a v českých zemích obtížně dostupných citrusových plodů.

Což nejprve lékaře znepokojilo. Socialistická žena přeci měla být fyzicky schopná zastávat jakoukoliv práci a drastické diety přejímané ze Západu ji mohly oslabit. Později ovšem přicházeli sami českoslovenští lékaři s různými typy redukčních diet. Například s dietou se střídavými dny, třeba jablkovými, kdy se jedla pouze jablka, nebo dokonce i šlehačkovými dny.

V šedesátých letech se také v Československu šířila obliba populární, velmi hubené britské modelky Twiggy, a do módy přicházely prvky, které se špatně snášely s korpulentnější postavou. Nicméně i přes šíření nejrůznějších diet se obezita poměrně rychle rozmáhala, a to i mezi mladšími ročníky.

Máme tlusté děti, zdražte dorty a zákusky!

Už v první polovině šedesátých let doporu­čoval tehdejší prezident a šéf komunistické strany Antonín Novotný zvýšit ceny dortů a dalších podobných výrobků s poukazem, že máme „hodně tlustých dětí“. Podle dobových výzkumů ve věkové kategorii nad dvacet let dosahoval podíl lidí s těžkou obezitou více než dvaceti procent mužů a dokonce téměř 38 procent žen.

Zejména v českých zemích tak pomalu odeznívalo hodnocení korpulentní postavy jako znaku blahobytu a většina mužů podle průzkumu veřejného mínění z konce roku 1967 už u žen preferovala velmi štíhlou postavu. Ostrava na tom byla ještě „lépe“. I díky společenskému vyzdvihování průmyslových povolání se v rodinách havířů a hutníků rapidně zvyšovala životní úroveň, protože si za často poměrně vysoké platy mohli leccos dovolit, pokud to samozřejmě sehnali. A tak i na Ostravsku přibývalo lidí, kteří byli dobře najezení a kulatí.

Společné víkendové obědy? Svíčková omáčka, řízky, vepřová pečeně, sekaná, guláš

Na větší konzumaci masných výrobků, tuků, slazených limonád, destilátů, ale také sladkého pečiva, buchet, vánoček a koblih se podepsalo i mnohem častější trávení volného času u televizní obrazovky. Proto státní instituce, například Ústav zdravotní výchovy, začaly bojovat s obezitou.

Vydával publikace Otylost, Je vaše dieťa tučné?, nebo Domácí cvičení pro otylé. Časopis Výživa pravidelně otiskoval studie odborníků vyjadřující se k obezitě a dietě. Ženy v něm mohly získat informace, jak uskladňovat, připravovat či zavařovat potraviny, nebo se mohly inspirovat publikovanými recepty pro přípravu zdravějších snídaní, obědů a večeří pro děti. V zájmu státu totiž bylo, aby stravování dětí splňovalo výživové normy, aby strava obsahovala biologicky důležité složky.

Jak takový víkendový společný oběd ostravské rodiny vypadal? Muži se na něm většinou nepodíleli, vařily především ženy. Mezi oblíbené a často vařené pokrmy patřily různé druhy omáček, například rajská nebo svíčková, dále řízky, vepřová pečeně, sekaná nebo guláš. Víkendový oběd musel obsahovat maso, což potvrzují i statistiky výdajů obyvatel Severomoravského kraje za maso nebo článek moravskoslezského Večerníku z 25. listopadu 1968 s názvem Ostravsko má rádo maso.

S chlapci si vyměňovala svačinu, králíka nemohla už ani cítit

Historik a pedagog Martin Brychta, působící na Gymnáziu Ostrava-Hrabůvka, ve svém výzkumu života obyvatel Ostravska v době minulé zaznamenal i svědectví pamětnice Z. B., které dokazuje, jak důležitou roli a jaký dopad mohl mít zdroj kvalitních potravin na společenský život:

„Babička bydlela na vesnici ve Vlkovicích, kde chovala králíky, kachny, drůbež, takže jsme měli vejce a maso z vlastní produkce. Děda občas donesl od myslivce bažanta, zajíce nebo jelena. Maminka poté doma připravovala králíka na smetaně, česneku nebo slanině, dále to byl pečený, ale i smažený králík jako řízek. Kachnu jsme jedli nejčastěji se zelím, které pěstovala babička na zahrádce a sama je nakládala. Já jsem byla v této době studentka a musela jsem jezdit pomáhat zelí krouhat a šlapat,“ vzpomínala pamětnice. „Takový zdroj potravin byl pro většinu lidí ve městě nedostupný a zvlášť na gymplu, ale i na „výšce“, to vyvolávalo mezi spolužáky závist nebo naopak přízeň, především když jsem s chlapci vyměňovala svačinu, třeba králíka, toho jsem už nemohla ani cítit. Díky tomu jsem tehdy zaujala i svého budoucího manžela,“ smála se žena, když historikovi zážitky líčila.

Steve Reeves jako Romulus, idol mladých nadšenců do kulturistiky

Příběh jednašedesátiletého Emila z Ostravy může hodně pamětníkům připomenout doby, kdy dnes běžná fitness centra ve městě neexistovala, kdy mnozí mladí lidé pěstovali kulturistiku spíše amatérsky a často jenom pro sebe nebo s kamarády. Protože prostě chtěli pro své tělo něco udělat. Třeba aby se přiblížili svým filmovým idolům nebo aby se líbili děvčatům.

Emil, který chodil do základky v Ostravě-Porubě, jednou viděl v televizi a v časopisech amerického kulturistu a herce Steve Reevese. Vždy se snažil jako kluk dělat nějaký sport, hrál třeba vybíjenou, nahlásil se jako žák do oddílu boxu či do juda, ale pak se mu dostal do rukou časopis o kulturistice. Začal chodit do sklepa v protějším domě, kde si nadšenci zřídili malou činkárnu.

„Televize dala film Romulus a Remus, který strhl spoustu kluků v mém okolí. Byl to kulturista, ve filmu hrál Romula, měl dokonalé tělo a ve filmu vyzněl jako nádherný antický typ. Od té chvíle to byl můj vzor a učarovala mi řecká antika. Jako další kamarádi jsem proto začal cvičit s činkami. Hlavní pro nás byla kultura těla, ale já jsem k tomu ještě vždy přidával – a také kultura ducha,“ vzpomíná.

Dělal denně stovky kliků, šplhal

Už jako školák cvičil doma a často vrstevníky udivoval. Dokázal udělat třeba tři sta i pět set kliků za den. „Dělal jsem kliky po sériích třicet, dvacet, deset,“ vzpomíná.

Byl schopen doslova kouzlit se švihadlem, udělal na hrazdě dvacet i třicet shybů bez dotknutí země. Byl schopen se pověsit hlavou dolů a přitáhnout se sklapovačkou nahoru, říká, že dnes už nechápe, jak to mohl kdysi dokázat. S přehledem vítězil na základní škole i později na učilišti ve šplhu.

„Nedělalo mi to problém. Sport mě vždycky bavil. Dnes bych udělal nejvýš pět shybů na hrazdě a to, kdo ví vůbec, jestli,“ směje se muž. Začal jíst hodně tvaroh, běhal a sháněl pangamin, což byl vitaminový prostředek z pivních kvasinek, který pomáhal tvořit svalovou hmotu. „Dnes je všude plno přípravků, ale je to spíše drahá záležitost. Díky nim můžou lidi skvěle vypadat třeba za rok, ale někdy ty přípravky jsou tělu až nebezpečné, když to s nimi přeháníte,“ podotýká.

Syrová vajíčka jako filmový Rocky nedal

Ke Stevu Reevesovi přibyly školákovi a později učni i další filmové idoly. Sylvestr Stallone jako Rocky nebo později Arnold Schwarzenegger v roli Barbara Conana.

„Když jsem viděl, jak Stalone ve filmu Rocky pije syrová vajíčka, tak jsem to taky zkusil. Přeci jen to jsou vitaminy v původním stavu. A když to dokáže Rocky, tak snad i já. Ono to ve filmu vypadá jednoduše a jsou frajeři, co syrová vajíčka pijí, někdo si to posolí a popepří. Ale u mne to dopadlo špatně, málem jsem se pozvracel. A pak už jsem to nikdy nezkoušel,“ směje se Emil, který však díky neustálému cvičení začal opravdu vypadat v tělocviku dobře. „Chtěl jsem mít hrudník do véčka jako Reeves. Jezdili jsme pak s kámoši jako čtrnáctiletí, patnáctiletí na Těrlickou přehradu ukazovat své nabušené postavy,“ směje se.

Když měl Emil čtrnáct let, pokoušel se dělat kulturistiku i pod VOKD Ostrava-Poruba, která začala v roce 1979 budovat činkárnu poblíž dnešní Hlavní, tehdy Leninovy třídy v bývalé kotelně.

Posilovna z kotelny, dílo za 150 tisíc!

Pracovníci Archivu města Ostravy nám dokonce vyhledali článek z Ostravského večerníku, který o nevšedním počinu porubských kulturistů informoval 12. srpna v roce 1980. Pod titulky Kulturisté TJ VOKD Poruba mají novou posilovnu a Dílo za 150 000 korun se v něm píše, že nadšení vyznavači tohoto mužného sportu Milan Pyka a Ruda Pařenica získali další příznivce, a postupně cvičili v několika činkárnách ve sklepě a na ubytovně Dolu Šverma, kde mohli trénovat pětkrát týdně.

„V únoru však museli posilovnu opustit, nastaly nenadálé problémy. Po překonání nesčetných potíží se dnes kulturisté TJ VOKD Poruba mohou pochlubit novou posilovnou, kterou si sami přestavěli z bývalé kotelny. Odpracovali na svém stánku na tři tisíce brigádnických hodin a vytvořili dílo v hodnotě 150 tisíc korun! Posilovna patří k nejlepším v kraji, cvičí v ní téměř 50 členů kulturistického oddílu,“ napsal autor článku ve sportovní rubrice Ostravského večerníku.

Pak připomněl, že v nejbližší době čeká kulturisty z Poruby Velká cena Opavy, která se uskuteční 13. září. Vrcholem sezóny byl poté Pohár 7. listopadu v Ostravě, v kině Vítek.

Když činkárnu zvelebili, museli z ní po půlroce pryč

„Tehdy jsem začal vlastně koketovat s tím, že bych se mohl jednou kulturistikou zabývat třeba závodně. Předělávali jsme tu kotelnu snad půl roku, hodně jsem tam pomáhal a cvičil tam. Jenomže nakonec to dopadlo, jak už to občas dopadá. Z té činkárny nás vyrazili, když zjistili, jak jsme ji hezky opravili, a pronajali ji k jiným účelům,“ vzpomíná.

Na odborném učilišti, když se učil za obráběče kovů, ho zase kamarád přemluvil, aby to zkusil v oddílu boxu ve Vítkovicích. „Šokoval jsem je, když jsem jim zacvičil celou školu se švihadlem a hned mě vzali. Docela mi to šlo, i mě to bavilo, chodil jsem tam možná rok. Ale pak jsem po několika zápasech nastoupil při nějakém závodě proti mistrovi Československa, protože ten, co s ním měl boxovat, tak chyběl. Byl jsem začátečník, ale nastoupil jsem odhodlaně. Ten mi to nandal! Krev z nosu mi crčela jako nikdy. Dostal jsem vztek, chtěl jsem mu dát pořádně co proto. Ale nedařilo se. Ten zápas dokonce v jednu chvíli stopli z důvodu, že mi pořád teče krev,“ vzpomíná Emil.

Box pro něj skončil právě tímto nerovným klinčem. V publiku totiž seděla i žena, která byla známá od Emilovy maminky. Všechno jeho mámě vylíčila a ta mu box prostě zakázala. Stejně jako mu zakázala jít na šachtu, kde jeho otec zahynul při důlní nehodě. „Ale já stejně nejsem pro box ten správný typ. Je mi blbé do někoho „šlahnout“, nejvýš, když se bráním a to asi toho druhého bolí, ale to už je jiná věc,“ říká jednašedesátiletý Emil.

Nestíhám tramvaj? Pojede další

Emil sice od mládí přibral, ale nemá pivní břicho, má stále silné ruce a široká ramena. „Páru mám asi pořád a cítím se dobře. V zaměstnání v Liberty jsem dělal donedávna klasickou soustružničinu, takže jsem se hodně nalítal kolem mašin. Obráběl jsem ohromné kusy železa, které měly třeba tři čtyři metry a dvě a půl tuny. Navíc jsem byl u takové práce pořád na nohách. A tam se dobrá fyzička hodí,“ říká Emil.

Dnes už ale pravidelně necvičí. „Už mám své roky. Snažím se zachovat si zdraví a zdravou psychiku. Nestíhám tramvaj? Nevadí, pojede další,“ směje se Emil, který však má doma stále speciální činky s nastavitelnými zátěžemi, s nimiž si občas zacvičí.

Jen stále dbá na to, aby si udržel alespoň trochu zdravý životní styl. Jí hodně masa a ovoce. A protože bydlí v posledním patře třípatrového činžáku, kde není výtah, tak vlastně posiluje pokaždé, když tahá domů tašky s jídlem a zásobami do spíže.

Televizní Cvičme v rytme, večerníček pro vojáky

Kulturisty určitě nemůžeme podezřívat ze špatného životního stylu. Jenže myslelo se tenkrát i na ženy? Ano, začátkem osmdesátých let se mnohé ženy v Československu upnuly na cvičení aerobiku, čehož brzy využila tehdejší Československá televize a začala natáčet a vysílat pořad Cvičme v rytme. Patnáctiminutové cvičení vysílané v podvečer se stalo fenoménem mladých dívek a žen.

„Cvičme v rytme byl první televizní pořad svého druhu u nás, který se snažil vybudit v populaci chuť do pohybu, protože už tehdy bylo jasné, že obezita je vážný problém. A tak nastoupila parta většinou docela hezkých slečen v upnutých cvičebních úborech a snažila se vás přimět k pohybu. Autorka cvičební sestavy Eva Križková se tehdy navíc proslavila větou: „Člověk, který chce být zdravý a zdatný, by pro sebe měl něco udělat. Cvičení je fyzicky náročné, ale odbourává únavu a zlepšuje náladu,“ vzpomíná Karlos 88, jeden z diskutérů na platformě ČSFD.

„To bylo to pravé cvičení, kam se hrabe to dnešní moderní se cvičitelkami typu Kynychové nebo Šípkové. Tehdy mělo mnoho lidí ještě chuť cvičit, dnes nemá ani chuť, ale hlavně čas takový pořad sledovat,“ míní další. „Jóó, nostalgie jak brontosaurus! Mamka se u tohoto pořadu občas snažila být méně prostorově výrazná, otec to jistil z gauče a já jsem cvičení se ségrou v záchvatech smíchu parodovala, často narážejíc do nábytku a do stěn,“ vzpomíná jedna z přispěvatelek.

A jeden z přispěvatelů upozornil, že kdo sloužil v armádě v těch letech, ví, že neoficiální název pořadu zněl „večerníček pro vojáky“.

Snídani sněz sám, obědvej s přítelem a večeři dej nepříteli

Co bychom to byli za patrioty Ostravy, kdybychom nepřipomenuli velkého ostravského bojovníka proti obezitě, doktora Rajko Dolečka! Muž narozený v Praze se v sedmdesátých letech dostal do povědomí laické veřejnosti především díky televizním pořadům, v nichž popularizoval problematiku obezity. Razil heslo: „Snídani sněz sám, obědvej s přítelem a večeři dej nepříteli.“

Poprvé se v televizi objevil v pořadu Zdraví versus žaludek. Nad přeplněnými stoly učil diváky, co nepojídat a co pojídat. Od 70. let 20. století pak uváděl v Československé televizi oblíbené vzdělávací pořady zaměřené na problematiku nadváhy, cukrovky, hormonálních poruch a stárnutí.

Jeho nejúspěšnějším pořadem byl Nebezpečný svět kalorií, který se zaměřil na nadváhu a zdravou životosprávu. Vydal několik populárně naučných knih o životosprávě. Spolu s docentem Leošem Středou se podílel na pořadu Československé, později Slovenské televize Tak už dost!, zaměřeném rovněž na nadváhu, diety a zdravou životosprávu. Vydal několik dietních příruček a věnoval se dietnímu poradenství na internetu.