Italsky mluvím po třech pivech, říká Robin Ferro

Osmadvacetiletý herec Robin Ferro se narodil ve Valašském Meziříčí. Své dětství prožil v Zubří, dosavadní kariéru ale spojil převážně s Ostravou.

Robin Ferro před časem, společně s dalšími herci z divadla Mír, natáčel celovečerní film Srnky, který by měl mít premiéru v příštím roce. „Těším se, že to bude sranda. Když jsem o filmu mluvil s Albertem Čubou, tak říkal, že je to o čtyřech hrdinech, z nichž každý bude mít zvláštní úchylku nebo problém. Konkrétně mi pak řekl jen to, že Kozub bude dirigent a bude mít problém, že mu hlasitě klapají oční víčka," řekl Ferro v rozhovoru pro Magazín PATRIOT.

Nese se celý film v podobném duchu?

Myslím si, že to zdaleka není ta nejbizarnější úchylka, která se ve filmu objeví. Nechci o tom moc mluvit, protože to bude film, který možná naši fanoušci úplně nečekají. Ale myslím si, že je příjemně překvapí.

Jak to?

Když Srnky porovnám s Jackpotem, tak Jackpot byla komedie inspirovaná filmy s Fantozzim, Budem Spencerem a Terencem Hillem. To nás baví a chtěli bychom natočit pokračování Jackpotu, nebo film podobného ražení. Srnky jsou přece jen trochu náročnější, protože po vás film bude chtít trochu větší myšlenkovou investici.

Robin Fero není úplně valašské jméno, že? Zkuste mi říct pár slov o vašich kořenech.

Já jsem se původně narodil ve Valašském Meziříčí, což je kousíček od Zubří. V Zubří jsem vyrůstal. Všeobecně se o mně ví, že můj tatínek je Ital, který se přiženil do české rodiny a bydlel pak v Zubří na baráku. Existuje spousta krásných historek, o kterých jsem se dozvěděl až nedávno. O tom, jak se sem taťka dostal a co zažíval.

Tatínek ještě žije?

Ano, žije!

Tak to vám to mohl říct i sám.

Ano, on mi to sám řekl. Akorát mi to řekl v souvislosti s rozvodem. Naši se nedávno rozvedli. Paradoxně se rozvodem náš vztah docela scelil. Nechci říct, že by náš vztah předtím nebyl pěkný, akorát byl takový, že jsme spolu nezašli na pivo a nepobavili jsme se jako chlap s chlapem, když to řeknu tak lapidárně. Vykládal mi, že se těsně po Sametové revoluci tvořily v Itálii skupinky Italů, kteří vyjížděli do zahraničí za prací. Tehdy se v Itálii nedala sehnat dobrá práce. Můj tatínek chtěl vydělávat peníze. Chvíli pracoval v Itálii na lodi, vyráběl obrovské zaoceánské parníky. Pak se rozhodl, že chce vyjet do světa, vydělat peníze a vrátit se zpátky domů do Itálie, koupit si tam dům a založit rodinu.

A váš tatínek se rozhodl peníze vydělat v Česku?

Jezdil různě po světě. Byl na Filipínách, v Rusku. Dělal různé manuální práce. Na Valašsku se hodně stavělo, tak sem přijel. Tady potkal moji maminku. Je to hodně hezká historka. Chvilku tam kolem sebe tokali, mamka se rozhodla, že s ním chce být, a vzala ho k nám.

To bylo asi na dědině haló.

Právě to chci říct. Tatínek se dostal k tomu domu – mívali jsme dvougenerační dům, kde jsme bydleli ještě s babičkou a dědečkem. Děda měl hodně tradiční hodnoty. Když tátu poprvé viděl, tak říkal, že „cigoše“ v baráku prostě nesnese. Chvilku musel taťka bydlet na hotelu, než mamka vysvětlila dědovi, že to Cikán není, že je to Ital. Dědeček se pak rozjařil, protože má rád exotiku a pak si s ním neustále vykládal.

Foto: Jan Lipovský

Jaké bylo dětství v Zubří?

Super. Já jsem byl dítě, které mělo kamarády, ale hodně často jsem seděl doma u počítače, hrál jsem počítačové hry, nebo jsem si stavěl Lego. Nechci tím říct, že bych byl intro­vert, ale spíš jsem nedělal žádné skopičiny. Že bych někde přespával pod širákem, to mě nelákalo.

Nebyl jste třídní šašek, o kterém všichni říkají, ať jde do filmu nebo hrát divadlo?

To ne. Spíš jsem měl spoustu kamarádů, ale rozhodně jsem se nevyznačoval tím, jako třeba Štěpán, který zhlédl Trufaldina s panem Donutilem a pak předváděl scénky. Spíš jsem se bavil a bylo mi dobře.

Bylo ve vašem dětství v něčem exotické mít taťku Itala? Nebo se taťka zařadil mezi Zubřany a zapadl do místní komunity?

Nevím, jestli měl nějaké problémy, to mi nikdy neřekl. Nikdy jsem ale nepociťoval nějakou šikanu vůči tomu, že není Čech.

Chodil třeba s chlapama na pivo?

Právě že moc ne. Spíš velmi střídmě. Ale nikdy o něm nemluvili zle. Vždycky měl pověst dobrého člověka, který přijel z Itálie. A ostatní byli rádi, že tam takový člověk bydlí. My jsme samozřejmě jezdili každé prázdniny do Itálie za rodinou, tak tátu sousedi vždycky prosili, aby jim koupil salámy. Dávali mu peníze.

Umíte italsky?

Jo. Po třech pivech dokonce plynně. Jak člověk jazyk nepoužívá, tak mu schopnost zakrní. Když dojedu do Itálie, tak mi tři, čtyři dny trvá, než se rozmluvím, a pak je to v pohodě.

Když jste uvažoval, co budete dělat, když jste vybíral střední školu, čím jiným jste mohl dnes být než hercem?

Od první třídy jsem chodil do dramaťáku do Rožnova pod Radhoštěm, což je kousek. Měli jsme úžasnou učitelku, paní Pyrchalovou, která s námi dělala školní besídky. Moje mamka učila na ZUŠ v Rožnově klavír, tak říkala, že bych mohl zkusit dramaťák, že by mě to bavilo. Přihlásil jsem se a chodil jsem tam až do deváté třídy. Vůbec jsem neuvažoval nad tím, že bych tuto kariéru mohl zdokonalovat.

Nebralo vás to tak, že byste herectvím chtěl žít?

Spíš jsem nevěděl, že je tady ta možnost, že bych se mohl rozvíjet dál. Původně jsem chtěl jít na kuchaře, to mi můj dědeček v mé mysli hodně zpopularizoval. A zrovna běželo Ano, šéfe! v televizi. Tak jsem si říkal, že bych chtěl být jako ten Pohlreich, a s prominutím „jebat“ lidi. Pak se stala taková věc, kdy za maminkou přijela její profesorka paní Toaderová z ostravské konzervatoře na večeři. Řekla nám, že se na konzervatoři vyučuje herectví, tedy hudebně dramatický obor, že tam jsou kvalitní profesoři a že bych to mohl zkusit. Prostřednictvím paní Toaderové jsem si našel bývalou herečku z Divadla Petra Bezruče paní Marii Vikovou, která mě chystala na přijímačky. A zvládl jsem to.

Už jste se pak do představy, že byste mohl být hercem, zamiloval? Nebo jste si spíš říkal, že to prostě zkusíte?

Nikdy jsme nechodili s rodinou do divadla. První a poslední divadelní představení, co jsem na základce viděl, bylo ve třetí třídě. To si jen pamatuju, že to bylo hodně interaktivní – možná víc, než herci chtěli. Hodně jsme bučeli, a oni to na jevišti pak už moc nezvládali. Já jsem měl úplně jinou představu studia, než jaké ve skutečnosti bylo.

Jak to?

Nevěděl jsem, jak to může probíhat. Byl jsem zvyklý na dramaťák, kdy jsme jezdili přednášet na okresní soutěže. Každý si nachystal básničku nebo kousek prózy, a buď vyhrál, nebo ne. Myslel jsem si, že to bude takhle. Byl jsem naivní. Pak jsem přišel o iluze, a je to vlastně dobře. Moje očekávání bylo asi stonásobně překonáno. Bylo to super. Jestli bych si někdy chtěl zopakovat etapu v životě, tak by to bylo studium na konzervatoři.

Mluvíme jen o tom, co se dělo ve škole? Nebo i neformální setkání na studentských párty?

Všechno dohromady bych si chtěl znovu prožít. Bylo to super. Měli jsme štěstí na profesory, kteří byli uvědomělí a fakt nás chtěli něco naučit. Byli jsme kluci z venkova, normální děcka, a oni nám otevřeli dvířka, o kterých jsme nevěděli, že je vůbec máme. Bylo to hodně zajímavé. Čerpám z toho do dneška.

Vy jste byl divadlem nepolíben, takže se vám asi ani nepodlamovala kolena z velkých hereckých jmen, se kterými jste se setkával.

Vlastně vůbec. U nás kulturní život probíhal spíš v kině, nebo v zoo, když jsme někam vyjeli s rodinou. Co se týče ostravského divadla, tak jsem herce vůbec neznal. Až potom jsem zjistil, že to jsou legendy. Jsou to geniální herci.

Jaké bylo vaše první angažmá po škole?

Nás učil pan profesor Klemens, který byl v té době zároveň uměleckým šéfem Divadla loutek Ostrava. Během studia jsem do tohoto divadla často chodil, protože se mi líbil způsob práce – to, že hráli převážně pohádky, jsem nemusel. Líbilo se mi, že když hrajete hlavní roli, třeba prince nebo princeznu, tak stejně pak musíte pomáhat třeba vodit vodu, aby se ten příběh vyvíjel dál. Neexistuje tam něco jako hauptka (hlavní role), protože celou dobu na jevišti musíte být a zajistit, aby představení fungovalo a iluze pro děcka byla stoprocentní, aby je to vtáhlo. Kolikrát to nebylo ani o herecké práci, ale o tom někomu pomoct něco podržet nebo dělat zvuky. Říkal jsem si, že bych si to chtěl zkusit. Tak jsem to zkusil.

Nelákala vás nějaká větší scéna, kde byste mohl naplno rozvinout svůj talent a všechno to, co jste se naučil ve škole?

Já jsem z toho měl trošku strach a velký respekt. Měli jsme hostovačky v Národním divadle moravskoslezském, konkrétně v Divadle Jiřího Myrona jsme hráli Sen noci svatojánské. Tam jsme měli s Kubou Burýškem, mým spolužákem, hostovačku. Musím přiznat, že když jsem vlezl na to obrovské jeviště, tak jsem se lehce posral. Měl jsem z toho prostoru obrovský respekt. Říkal jsem si, že loutky by byl dobrý začátek, kde bych si to osvojil.

Ideálně začít tak, ať vás nikdo nevidí?

No… Ale posléze jsem zjistil, že to vůbec není pro mě. Když jsem začal vodit loutku, tak jsem zjistil, že to pro mě není parťák, ale překážka. Nevěděl jsem, co s tím dřevem mám dělat. Nepocítil jsem v tom to kouzlo. Spíš mě to nutilo vyhledávat činohru, ke které jsem byl školou připraven.

Dočetl jsem se, že na konzervatoři jste se se Štěpánem Kozubem potkali taky s vaším tehdejším učitelem Albertem Čubou, který vedl pohybovou průpravu.

Ano, ale on ji nevedl u našeho ročníku od začátku. Albert přišel, když jsme byli ve třeťáku. Předtím nás vedla paní profesorka Lenka Javorská, a pak chvíli paní Eva Polzerová. Až pak přišel Albert.

Mě by docela zajímalo, jak vlastně vznikli Tři tygři. Šli jste spolu na pivo a domluvili jste se?

Se Štěpou jsme v průběhu našeho studia zjistili, že máme velmi podobný smysl pro humor. Různě jsme parodovali lidi, které jsme potkali na ulici nebo v tramvaji, hodně nás to bavilo. Natáčeli jsme malá facebooková videa, která jsme pak vydávali. Nevím, jestli se dneska vůbec ještě dají vyhledat. Byly to blbosti. Pak jsme rozhodli, že nás to baví a mohli bychom udělat show, kde bychom to, co jsme si nastřádali, mohli ukázat lidem. Vymysleli jsme si duo, kterému jsme říkali „Dva chuji z Ostravy“. Měli jsme jednoho kamaráda, který měl kamaráda, který otevíral podnik, bar s pódiem. Říkali jsme si, že bychom to tam mohli zkusit zahrát. Měli jsme asi tři reprízy a mělo to docela úspěch, lidi se bavili. Na jedno takové představení se přišel podívat Albert. Pak nás oslovil s tím, že chystá projekt, že jsme ho inspirovali a jestli bychom do toho nechtěli jít s ním. Takhle vznikli Tři tygři.

Jak jste vnímal tu neuvěřitelnou popularitu Tří tygrů? Ona samozřejmě nebyla den ze dne, ale dle mého byl její náběh raketový. Co to se synkem ze Zubřího, který nedávno vodil loutky, udělalo?

Já to říkám dodneška, že si připadám, jako bych žil ve snu. Díváte se v televizi na herce, se kterými pak spolupracujete buď ve filmu, nebo v seriálu. To mi přijde neuvěřitelné. Nevím, jak jinak bych to popsal.

Jste šťastný?

Jo. Ale já se vždycky zařídím tak, že jsem šťastný. Mně stačí ke štěstí málo.

Je tenhle bláznivý humor ve Třech tygrech to, kde se cítíte herecky dobře, kde je vám nejlíp?

Já se cítím nejlíp na jevišti Divadla Mír a paradoxně při natáčení. I když to vypadá, že nás to baví, a mě improvizace baví, tak je to ale pořád velká míra stresu. Nedokážu si představit, že bych takový stres prožíval tak často, jako jsou klasická představení, která v Míru hrajeme. Byť to jsou komedie. Nejvíc komfortně se cítím s textem nebo se scénářem, když mi jsou vystaveny určité mantinely, ve kterých se můžu svobodně pohybovat pod vedením režiséra. Když je to ale bez ničeho, tak se dostanu do vnitřní paniky a chvilku mi trvá, než se uklidním.

Foto: Jan Lipovský

Takže vaše show Už drž hubu z BUMBUM Comedy Clubu musí být pro vás drsné.

No… Byly tendence, aby se to hrálo častěji, ale já jsem řekl, že nechci, že mi to stačí dvakrát do měsíce. Byť to nevypadá a po pár minutách na jevišti nervozita opadne, tak stejně pocit pár minut před vstupem na jeviště bych nepřál nikomu. To jsou fakt nervy.

Z mého diváckého pohledu jsou tam dvě věci. Předpokládám, že kostra show je daná, máte se čeho držet. Ale může se vám třeba stát, že fór vypadne, že ho popletete?

Ta energie je tak jedinečná, že se mi stalo jen jednou, že jsem vyhrknul a pointu jsem řekl špatně.

Zachránil vás Štěpán?

Ano, my si pomáháme a hned se chytil. Ale ty tři sekundy byly hodně drsné. To se mi stalo jednou. Energie publika, vzájemnost a to samotné představení vám nedovolí na to myslet.

Na show – Už drž hubu, jsem byl. Byl to díl, který byl věnován skoro celý análnímu sexu. Bylo to drsné.

Jako my si tam nebereme servítky, to říkám narovinu.

Předem jste vyhrožovali, že to bude drsné, divák měl možnost odejít. Pokud vím, tak z představení odešla jen jedna paní, co jsem si všimnul. Jak to máte doma? V představení jste dost hovořil o svých domácích radostech i starostech, nemusíme zacházet do detailů. Konzultujete se svou manželkou, že o ní budete hovořit?

Jo.

A je v pohodě?

No jasně, že jo. Nebo teda doufám. Vždycky se jí na to ptám, show už několikrát viděla. Ona mi tak láskyplně vždycky řekne: „Lásko, ty jsi pí*us.“ A já to beru. Já jsem si vzal fakt super ženskou. Určitě by to spousta žen nedala. Ale ona ví, že mám posunutý práh humoru trochu někam jinam.

V rozhovoru, který před časem proběhl se všemi čtyřmi Třemi tygry, už jsem se na to ptal. A zeptám se vás ještě jednou – má mít humor nějaké hranice?

Na tyhle otázky nechci odpovídat. Ptejte se pana Donutila nebo Bolka Polívky, kteří mají za sebou hvězdnou kariéru, která ještě jede, a můžou vám o tom něco říct. Ale já jsem teprve na začátku, já vám o tom nedokážu říct nic.

Tak jinak. Budete mít show – Už drž hubu, a budete mít dobrý fór, ale nebudete si jistý, jestli je dobré ho říct – třeba se může dotýkat dětí, vyznání, něčeho. Ale víte, že fór bude fungovat, že se lidi budou smát. Řeknete ho?

To řeknu.

Vy sám nemáte vnitřní problém, vnitřní čáru, za kterou byste nešel…

Člověk to nesmí myslet špatně, to je ta motivace. A myslím, že to lidi vycítí. Když potkáte skinheada a řekne vám židovský fór, tak ze situace poznáte, jestli to myslí jako nadsázku, anebo jestli to v koutku duše myslí vážně. To asi poznáte, pokud máte aspoň trošku sociální inteligenci.

Jak reagují lidi na třeba ne úplně korektní fóry při vaší show? Stává se vám, že jde cítit, že fór někomu mohl ublížit, urazit jej? Nebo jsou lidi vždycky úplně v pohodě?

Občas se nám stane, že někdo odejde. Často chodíme za fanoušky a za diváky a ptáme se. Velmi zřídka se stane, že by nám někdo řekl, že to bylo moc. Přijde mi, že tím představením trochu otvíráme to, že každý je vlastně nějakým způsobem zvrhlý v temných análech své duše. Akorát my o tom mluvíme. Mám pocit, že to lidem přijde atraktivní. Najednou někdo říká věci, o kterých se nemluví, a má z toho legraci. A není to úplně špatně, když se o tom mluví.

Může to být očistný proces.

Když se stane trapas při sexu, tak se o tom často nemluví, protože chlap si poraní svoje ego, ženská na tom taky není úplně nejlépe. Ale kolikrát je lepší se o tom pobavit, zasmát se tomu a jde se dál.

Mluvil jste o tom, že se Štěpánem Kozubem máte podobný styl humoru. Jaké to je s ním pracovat.

Super. Ono není víc, co bych k tomu řekl. My si rozumíme. Už se známe strašně dlouho, zažili jsme spolu těžké i hezké chvilky. Myslím si, že vzájemná chemie tam funguje velmi dobře.

Máte na sebe ještě čas?

Jo. My se velmi často vidíme při práci a z té pracovní schůzky si dost často uděláme osobní schůzku. Myslím, že náš vztah je zdravý.

Co Tři tygři? Vladimír Polák mi nedávno v rozhovoru říkal, že projekt žije, všichni čtyři chtějí pokračovat, ale ani jeden nemá moc času a energie zrovna teď se projektu věnovat a plánovat další vystoupení. Jak to vidíte vy?

My máme v plánu v BUMBUM Comedy Clubu hrát minimálně jednou za měsíc show Tři tygři, která se bude velmi přibližovat tomu, co jsme hráli v Heligonce. Myslím si, že to Vláďa řekl naprosto přesně. Předtím jsme byli se Štěpou čerstvě po škole, oba jsme měli angažmá v Ostravě, natáčení moc nebylo, anebo se to dalo ukočírovat. Teď už je práce prostě více. Samozřejmě se trochu posunula i naše mentalita, takže to třeba nechceme zažívat zas tak často. Ale myslím, že Tři tygři ještě nějakou dobu budou fungovat.

Foto: Jan Lipovský

Každý z Tří tygrů dostává práci jinde a vlastně díky Třem tygrům se o vás všech dozvídá více a více lidí. Jaké zajímavé nabídky jste za poslední dobu dostal, v čem jste hrál?

Měl jsem možnost dělat velmi zajímavý projekt pro Novu – seriál Zlatá labuť. Hrál jsem tam syna pana Töpfera. A to bylo super už jen kvůli tomu, že to byl dobový seriál. Naučil jsem se na to spoustu věcí. Pracoval jsem s panem režisérem Biserem Arichtevem, což byla skvělá zkušenost. Teď mě čeká další projekt. Seriál s panem režisérem Markem Najbrtem – jmenuje se to Štěstíčku naproti, ale nevím, jestli o tom můžu mluvit. Měli jsme nedávno čtecí zkoušku a to byla krásná, tvořivá práce. Trošku jsem se cítil jako zpátky na studiích, když jsme se bavili o rolích. Mohli jsme ještě trochu zasahovat do scénáře. To bych vám mohl vykládat dlouho, k čemu jsem se díky Třem tygrům dostal a co můžu dělat.

Přibývá práce, která se děje v Praze, nebo obecně jinde než v Ostravě?

Má to vzestupnou tendenci. Kdykoliv se to samozřejmě může zastavit. Jsem nastavený tak, že musím být rád za to, co je. Je toho teď hodně. Kdykoli se to může něčím zkazit. Vážím si toho, jak to teď je.

Jak moc jste připoutaný k Ostravě – k Divadlu Mír, BUMBUM Comedy Clubu? Kdyby přišel agent s nabídkou velkých projektů na dalších deset let v Praze, ale musel byste být s rodinou v Praze, co byste mu řekl?

Mně se nechce stěhovat z Ostravy. Tím neříkám, že takovou nabídku mám. Vlastně nechci. I se ženou se tady cítíme hodně dobře. Nedávno jsme si v centru Ostravy pořídili byt. Já jsem si to město absolutně zamiloval. Už o sobě říkám, že jsem Ostravák, na Valašsko moc nejezdím, prakticky vůbec. Praha je na mě už moc velká. Ono se to může stát, nechci říkat absolutní věci, cokoli se může změnit. V nejbližší době nemám v úmyslu se do Prahy stěhovat.

V Ostravě každý každého zná. Stává se vám, že vás někdo na chodníku pozdraví, protože vás pozná, chce po vás hlášku? Jak to prožíváte?

Stává se to docela často. Lidi jsou ale povětšinou velmi slušní. Někdy se stane, že jdete z Lasa s taškami a někdo po vás přes celé náměstí řve: „Drž hubu, Mojmír!“ Tak to není úplně příjemné. Ale do toho s tím člověk trošku jde, když dělá humor tohoto typu. Někdy se na to občas chytne člověk, se kterým komunikovat nechcete.