Ivan Lendl králem wimbledonských smolařů. Zastavili ho Cash i Becker

Lendl zase ne! Takový titulek přinesl oblíbený Moravskoslezský večerník v letní den 12. července roku 1991. A tehdy, v druhém svobodném létě po listopadu 1989, vlastně ani nikdo netušil, že nejslavnější Ostravák Ivan Lendl nevyhraje tento prestižní turnaj nikdy. A že slavný pohár nikdy ke svým početným světovým tenisovým trofejím nepřidá.

„Nejčastější otázka, kterou za posledních deset let života dostávám, v podstatě zní: Kdy vyhraji Wimbledon? Nehledám už na tiskových konferencích, u interview a debatách se známými obměnu odpovědi, že bych to také rád věděl, ale…“ krčil rameny i před ročníkem turnaje v roce 1991.

Do finále slavného turnaje se však dostal dvakrát, v roce 1987 ho však ve finále porazil Pat Cash z Austrálie, o rok dříve Boris Becker, který mu později zastavil cestu i ve dvou semifinálových zápasech. A tak v červenci roku 1991 noviny napsaly: „Špatná zpráva došla z Wimbledonu, Ivan Lendl prohrál ve 3. kole s Američanem Wheatonem 3:6, 6:3, 6:7, 3:6.“

Ahoj Ivane! Psali v dopise českoslovenští sportovci

Ivan Lendl, rodák z ostravské Bachmačské ulice, kterého dnes na jeho rodném domě připomíná pamětní deska, se nikdy vůči komunistickému režimu příliš nevymezoval. A to na rozdíl od jiné naší super tenistky Martiny Navrátilové. Nejslavnější ostravský rodák přitom v roce 1984 zůstal v USA, kde čekal v revolučních letech 1989 až 1991 na přidělení amerického občanství. To nakonec získal vlastně pár dnů před svou účastí na slavném Wimbledonu.

Na jaře 1990 získali už ve svobodném Československu ve slovenských v Topoľčanech někteří naši sportovci titul Nejúspěšnější sportovci ČSSR '89. Lendl skončil tehdy na osmém místě v pořadí. To české a slovenské sportovce rozhodilo, proto Ivanu Lendlovi odeslali otevřený dopis:

„Ahoj, Ivane! My, sportovci, kteří jsme se dnes zúčastnili vyhlášení ankety o nejlepšího sportovce ČSSR '89, jsme se rozhodli vyjádřit svůj názor na Tvé umístění na osmém místě. Toto umístění neodpovídá Tvé sportovní úrovni, ale je odrazem názoru účastníků ankety na Tvůj vztah k Československu. Domníváme se, že v příštím ročníku buď budeš na odpovídajícím místě, anebo v pořadí nebudeš vůbec. Udělat jasno v této otázce můžeš jedině Ty,“ zněla jejich výzva. Dopis podepsali Attila Szabó, Václav Chalupa, Petr Blažek, Miroslav Berger, Miroslav Kratochvíl, Alžběta Havrančíková, Jana Galíková a tehdy mladý Dominik Hašek.

Návrat ztraceného syna

Lendlovu první návštěvu Československa nazvali novináři „návratem ztraceného syna“, alespoň tak to udělala MF DNES v titulku článku v lednu roku 1990, který informoval o chystané únorové exhibici Ivana Lendla a dalších tehdejších československých tenistů. „Světová tenisová jednička Ivan Lendl byl naposledy v Československu v listopadu 1984, kdy si k nám zajel na několik dní, aby koupil jednoho ze svých německých ovčáků Vikiho. Ten se mu ale už zaběhl,“ připomněl list.

„Znovu se k nám Ivan podívá až nyní, přesně řečeno po turnaji ve Stuttgartu, který se koná ve dnech 19. až 25. ledna. Exhibice v pražské Sportovní hale se bude hrát v úterý 27. února od 18 hodin a je už dnes beznadějně vyprodána. Diváci v ní uvidí nejdřív hodinovou čtyřhru s Kodešem, Pálou, Hřebcem, Složilem a Šmídem, poté dvouhru Lendl versus Mečíř. Po deseti letech se tedy představí mimo jiné všichni čs. účastníci legendárního daviscupového finále ČSSR-Itálie,“ lákala MF DNES.

Přijel do vlasti i kvůli německým ovčákům

Ivan Lendl tehdy přijel do Prahy bez své manželky Samanthy, což je dost kuriozita, protože ta ho doprovázela na všech zápasech. Na otázku, zda je ještě v budoucnosti pravděpodobný Lendlův start za Československo v Davisově poháru, odpověděl jeho otec Jiří Lendl. „Patrně nikoli. Pokud Ivan setrvá ve svém úmyslu získat občanství USA, k čemuž by mělo dojít začátkem roku 1992, asi by nebylo vhodné, aby teď, po tak dlouhé době, hrál Davisův pohár za Československo, a třeba právě proti týmu USA,“ konstatoval otec Ivana Lendla pro československé novináře před příjezdem svého syna.

V západních Čechách se také „náš tenista“ při své třídenní návštěvě rodné země sešel s chovateli německých ovčáků a věnoval se i svým hokejovým přátelům z klubu Hartford Wha'ers. Mezi těmi, kdo Lendla doprovodili do Československa, byla i hokejová legenda Bobby Orr.

A když Ivan Lendl přiletěl do Prahy, jeho zájem o české německé ovčáky přiměl také ke krátkému článku Československou tiskovou kancelář. „Po šesti letech v Československu. Ivan Lendl, světová tenisová jednička, přicestoval v pondělí časně ráno do Západočeského kraje a jeho první kroky vedly za velkou vášní – německými ovčáky,“ napsala agentura.

Doma už se cítil v Americe. Jak bude mluvit váš potomek?

Na otázku, jestli se v Československu cítí jako doma, odpověděl: „Bavíme se o šesti letech nepřítomnosti, ale vlastně žiji venku už deset let. Za tu dobu jsem byl v Československu snad dohromady čtrnáct dní. Mám radost, že se tu mohu setkat s přáteli, ale na druhé straně už deset let bydlím v Americe, má žena je Američanka. Můj domov je tam,“ řekl upřímně.

Novináři přesto „smečovali“. „Když se vám zdají v noci sny, v jakém je to jazyce?“ ptali se. A Lendl odpověděl. „Mně se zdají sny bez mluvení.“ To jim nestačilo. Dobře, a jakou mateřštinou tedy bude hovořit váš potomek česky, nebo anglicky?“ ptali se. „S tím nemám žádné zkušenosti, ale tohle určuje spíš matka dítěte. Vím, že děti některých tenistů hovoří ze začátku jakousi vlastní řečí, a pak se z toho vyvinou dva nebo tři světové jazyky. Čeština by asi pro mé děti nebyla vhodná, mí rodiče by je pak tím víc rozmazlovali,“ odpověděl Ivan Lendl.

Ivan Lendl tehdy čekal, až mu USA udělí americké občanství. Předpokládal, že v roce 1992, a to se taky stalo, konkrétně 7. června 1992 na Úřadě pro přistěhovalce a naturalizaci v Hartfordu, hlavním městě státu Connecticut. A ostravský večerník o tom informoval velkým titulkem nahoře listu. „Lendl již Američanem!“

O pár týdnů později opět nevyhrál Wimbledon. A protože Ivanu Lendlovi do početné sbírky světových triumfů dál chybí právě jen tento titul, zůstal naším posledním vítězem wimbledonské dvouhry stále Jan Kodeš z roku 1973. A Ivanu Lendlovi se přezdívá „král wimbledonských smolařů“.