Jak jsme žili. Velikonoce, holky, těšte se! Ale pozor na čarodějnice či vodníky

Opět jsou tu Velikonoce, které jsou především oslavou a vítáním jara. Ostravská výtvarnice a patriotka Lenka Kocierzová má na Slezsko­ostravském hradě výstavu, připomínající její dětství a mládí prožité ve Vítkovicích. Například slaměného zajíčka, který je jedním z velikonočních symbolů.

„Přestože jsou Velikonoce křesťanský svátek, ve městě jako je Ostrava se tehdy v padesátých letech do kostela moc nechodilo. A naše docela rozvětvená rodina už tehdy žila ve Vítkovicích po tři generace. Nicméně v každé rodině se tehdy velikonoční svátky slavily. Chystala se vajíčka, kluci pletli karabáče, pekly se mazance,“ říká elegantní výtvarnice.

Její maminka už měsíc před Velikonocemi shromažďovala v kuchyni slupky z cibule a v nich se pak vajíčka, která si přiváželi z předvelikonočního výletu do Horní Lhoty za vzdálenou maminčinou sestřenicí, se poté jako odměna chlapcům za šmigrustování o velikonočním pondělí vařila. „Dostala krásnou hnědou barvu, a na ně se jsme lepili velikonočně laděné obtisky, které tehdy začínaly. Já jsem do vajíček už tehdy vyškrabávala nůžkami na manikúru různé ornamenty a obrázky a všelijak je zdobila. A pak se ještě vajíčka omastila špekem, aby se pěkně leskla,“ vzpomíná uznávaná výtvarnice.

Se sestrou soutěžily, kterou vyšmigrustuje více chlapců

Pamatuje, jak se všichni její kamarádi a spolužáci už dlouho před Velikonočním pondělím těšili, jak to holkám na šmigrust „nandají“. „Ale pro nás se sestrou to byla čest a počítaly jsme si, ke které přišlo kluků na šmigrust více. Vždycky jich bylo ale nejméně dvacet. Pobili nás po nohách, stříkali po nás vodou, dokonce nás někdy dostali do vany. Ale aby nás zmáčeli od hlavy k patě studenou sprchou, tak tomu tatínek vždy nějak včas zabránil. Měli jsme totiž velkou rodinu,“ usmívá se Lenka Kocierzová.

Hodně kluků si karabáče, tedy pomlázky samo pletlo, na proutí chodili k Odře, ostatně tam, kam malá Lenka chodila s děvčaty každé jaro na tehdy ještě nechráněné sněženky. Její tatínek chodil na ryby a jeho dcerky trhaly první květiny zvěstující nezadržitelný příchod jara – sněženky a petrklíče. Pak je roznášeli všem příbuzným, v centru Vítkovic bydlelo asi osm rodin.

„Jako velikonoční sváteční jídlo se podával mazanec a pečené uzené a k němu bramborový salát. A odpoledne přicházela další várka, tatínkovi kamarádi, dospělí chlapi, ti už často měli zdobené vařechy a pod kabátem balonek s vodou, z kterého vedla nenápadná hadička, a s tou nás kropili. A to už přišly k vajíčkům ke slovu i štamprličky, většinou vodky. A byla dobrá nálada. Často se hrálo na kytaru, maminka ráda zpívala, někteří šmigrustníci chodili s kytarou i po ulici a domech a hrávali a zpívali lidovky. Většinou pak všichni příbuzní a tátovi kamarádi skončili u nás, protože jsme měli ve Vítkovicích velký byt. A bylo veselo,“ vzpomíná na Velikonoce Lenka Kocierzová.

Obří karabáč ozdobila spousta pentlí a třicet let sloužil

Ještě dlouho měla tato elegantní babička doma přes tři metry dlouhý hrubý karabáč, který upletli na jedny Velikonoce v šedesátých letech její spolužáci ze střední školy. „Byl mohutný a chodilo s ním vždy tak sedm osm mladíků. A každá holka na něj musela přivázat mašli. A ty pentle na tom velkém karabáči přibývaly několik let, takže nakonec třetinu délky karabáče tvořily pentle a mašle. Nakonec skončil ten karabáč u nás a to na nejméně třicet let, protože s ním potom chodil po šmigrustu můj manžel. Ten karabáč se ani nevešel do autobusu,“ směje se.

Před Velikonocemi se v chalupách dralo peří

Když už jsme u velikonočních zvyků, vydejme se za nimi s Jiřinou a Jaromírem Poláškovými z Frýdku-Místku, kteří se dlouhodobě věnují sbíráním velikonočních obyčejů a zvyků v minulých obdobích a sbírají velikonoční pohlednice. Před Velikonocemi se v chalupách dralo peří. Jediným honorářem bylo pohoštění. Bohatější pohoštění se zábavou při hudbě, kterou obyčejně obstarával harmonikář, bývalo až na zakončení draní peří, při doškubkách. Zvláště starší ženy se na škubačky těšívaly, neboť při nich měly hlavní slovo. Vyprávěly smutné i veselé příběhy, pohádky a spolu s mladými děvčaty zpívaly až do pozdních nočních hodin.

Poslední „doškubky“ měly slavnostnější ráz. Naškubané peří se uklidilo a na prázdné stoly se dávalo jídlo a pití. Nejčastěji to byla jelita ze zabíjačky, koláče, čaj s rumem a vařonka. Po jídle se stoly odklidily a hrály se různé hry, nebo se tančilo. Z dob škubaček se dochovala ve sbírce manželů Poláškových rýmovačka z Dolních Domaslavic: „Na škubačkách na dědině, zběrum sě cerki i hospodyně, do piřo sě všicki dajum, pěkne bojki vyklodajum. Pěšnički i halabački, blozny, špasy i rymovački, kěro cerka sě chce vdati, musi piři z rynki zeškubati.“

Na Květnou neděli vydává země poklady, v hukvaldské oboře hrnec zlata

Na 13. dubna letos vychází takzvaná Květná neděle, poslední neděle čtyřicetidenního půstu. Tehdy prý země vydává své poklady. A k pokladům mají Jiřina a Jaromír Poláškovi také jednu pověst: V hukvaldské oboře u takzvaného „Hrubého buku“ má ležet poklad tak veliký, že by za něj šlo koupit půl Moravy. Je ho třeba hledat pomocí virgule, proutku z klokoče s vrškem roztrojeným, na Květnou neděli posvěceným. Na Květnou neděli se stěhuje poklad mezi Rychalticemi a Hukvaldy. Pokaždé se z hrabiny vykulí hrnec plný rozžhaveného zlata, jenže ouha! Kdo na něj sáhne holou rukou, zemře. Tato síla pokladu se však dá „zneškodnit“ – stačí na hrnec hodit kousek božího daru, tedy chleba nebo svatý obrázek či růženec.

Na Škaredou středu pečte „jidáše“

Nejprve přichází „Modré pondělí“, V tento den dětem začínaly týdenní velikonoční prázdniny, někteří lidé v tento den dodržovali zákaz fyzické práce. Následuje „Žluté úterý“. Hospodáři ráno vypili štamprli hořkého likéru „tatarčočki“, aby se jich nedržely nemoci.

Na „Škaredou středu“ Jidáš zradil Ježíše za třicet stříbrných. Jméno tato středa získala prý podle toho, že se v tento den vymetaly komíny. Podle lidové pověry se v tento den lidé nemají mračit, aby se nemračili všechny středy v dalším roce. V tento den se totiž prý Jidáš mračil na Ježíše Krista. V českých zemích se pečou „jidáše“, tedy pečivo, které připomíná smyčku provazu, na kterém se Jidáš oběsil. „Jidáše“ se před jídlem potírají medem.

Na „Zelený čtvrtek“ se konala poslední večeře Páně. V tento den se uklízelo stavení a smetí se mělo zanést na křižovatky cest, aby se v domech nedržely blechy, švábi a štěnice. Na Zelený čtvrtek se má třást se stromy v zahradě, aby se do ovoce nedali „chroboci“. Kdo sní trochu medu, toho neuštkne had. Až do úterka po Veliké noci nesmělo se prát prádlo jinak než v rukou. Také se v tuto dobu nesmělo orat ani dělat jiné zemědělské polní práce. Každý má také pojíst něco zeleného – zelí s mladými kopřivami, salát z „jiskerek“ – sedmikrásek, nověji se jí například špenát.

Na Velký pátek vylézají vodníci. A nechoďte do hospody!

Podle pověry měly v tento den zvláštní moc čarodějnice a mohly škodit lidem i dobytku. Nesmělo se také pracovat. Někde lidé věřili, že na souš vycházejí vodníci a prohánějí se na koních. V tento den se měly otevírat hory a vydávat své poklady. V tento den se nesmí nic půjčovat ven z domu, protože se půjčená může vrátit očarovaná.

Podle pověry měly v tento den zvláštní moc čarodějnice a mohly škodit lidem i dobytku. „Říkalo se také, že na Velký pátek, když se v kostele čtou pašije, země se otevírá a vydává poklady. Správně mají být uzavřeny hypermarkety a obchody – ani naši předkové v tyto dny nenakupovali. Hned po Vánocích se však nejvíce utrácí právě o Velikonocích,“ upozorňují manželé Poláškovi.

Posvěcené ratolesti, aby úrodu nežraly myši

Na Bílou sobotu hospodyňky pekly koláče, u zámožnějších se zapékaly klobásky. „U starých Slovanů a Germánů Velikonoce nastoupily na místo pohanských svátků, oslavujících vítězství života nad smrtí, tedy jara nad zimou. Proto mnohé lidové zvyky vycházejí z předkřesťanské tradice. Rolníci například vsazovali posvěcené ratolesti nebo větvičky svázané v podobě malých křížků do rohů polí, aby úrodu nežraly myši a slimáci a aby též na zboží nepřišly kroupy,“ popisují Jiřina a Jaromír Poláškovi.

Šmigrust, šlahačka, mrskut, šibák, kupačka i kyčkování

Velikonoční neděle, tedy Boží hod velikonoční, je největší slavností křesťanského církevního roku. Slavností Ježíšova Zmrtvýchvstání provázejí určité lidové zvyky, jako například malování vajíček a pomlázka. „Hoši začínali řezat proutky asi jeden metr dlouhé a z jedenácti prutů kolem dvanáctého středového, někdy ze sedmi kolem osmého) pletli „tatary“ pro „šlahačku“, „mrskut“, „šmigrust“, „šibák“, „kupačku“ a „kyčkování“, jak se různě v místech kraje obřadu vyšlehávání děvčat říkalo. A důležitá věc – na červené pondělí se vyšmigrustování žádná dívka a žena nesměla bránit!

No a v pondělí 21. dubna přijde Velikonoční pondělí, na které se jistě těší všichni kluci a jejich tátové, ale možná i hodně děvčat. Na Červené, tedy Velikonoční pondělí se nejvíce těšila mládež. Aby to „šmigrustníci“ stihli, začínali někdy „šmigrustovat“ pěkně brzy: „Jedyn umyvol, druhy utirol, třeti karbačovol, čtvrty nosil sebú vodu a tyn pátý, tyn častovol rosolkú, no něbylo to pěkné?“, vzpomínají „po našimu“ určitě mnozí pamětníci z Frýdecko-Místecka. Jen nesmíte mít „tatar“ upletený ze smuteční vrby, to by bylo po štěstí. Takže mějte na paměti: Hospodář vyplácí manželku březovou metlicí, prutem nebo jalovcem. Velikonoční „koledníci“ musejí být obdarováni malovanými vajíčky, koblihami a beránkem s nádivkou z vajíček a zelených lístečků. Kdo si jedno vajíčko uschová do příštího roku, ten prý nic nezapomene! V úterý velikonoční pak chodí po kupačce děvčata, aby to oplatila hochům – či spíše kdysi chodila...