Nejnovější zprávy: Začne oprava Mongolské ulice v Porubě, omezení potrvají měsíc Dobrá zpráva z Moravskoslezského kraje. Číslo R kleslo na 0,99

Společnost

Jak jsem přežila covid, aneb když se člověk dusí, jen když zvedne ruku

Nataša Cibulková poskytla Magazínu PATRIOT svůj příběh souboje se zákeřnou nemocí. Žena, která pracuje řadu let jako tisková mluvčí města Orlová, přitom věkem zdaleka napatří mezi nejohroženější skupiny - má pod šedesát let. Přesto na souboj s nemocí nikdy nezapomene.

Ilustrační foto: Vladimír Pryček

Hned v úvodu musím podotknout, že je mi jasné, že existují daleko horší nemoci, než je covid-19 a lidé prožívají daleko větší problémy, než jsem zmínila níže. Snažila jsem se pouze popsat své osobní setkání s koronavirem.

Důvodem je to, že mě „vytáčí“, když čtu na sociálních sítích, že covid není nic jiného než chřipečka, nebo dokonce, že se to týká jen starých lidí, kteří jsou hodně nemocní a stejně by brzy umřeli.

Všechno to začalo koncem listopadu. Tehdy mi manžel zavolal do práce a oznámil, že ztratil čich. Sotva jsem vydechla, tak dodal, že už nás objednal na PCR testy. Následně jsem zvedla telefon a sdělila to nadřízenému.

Ten prohlásil: „Vezmi si věci a okamžitě vypadni na home office!“ Další den jsme sedli do auta a jeli se do bohumínské nemocnice otestovat. Manželovi přišla zpráva už v podvečer. Byl pozitivní. Mně nedorazilo nic. O dva dny později se ozvala hygiena s dotazem na trasování.

Po rozhovoru s manželem se paní zeptala, zda patříme k sobě – a jestli by mohla na mě dostat mobil, přičemž při testování si číslo zapsali. A tak jsem se dozvěděla, že jsem v počítači spadla mezi pozitivní.

To byl pátek. Následoval týden, ze kterého si moc nepamatuju. Akorát vím, že jsem ztratila čich i chuť, zvýšenou teplotu jsem srážela paralenem a spala a spala. Neměla jsem hlad ani žízeň, a už vůbec mě nezajímaly zprávy o počtech nakažených či hospitalizovaných, které běžely v televizi.

Probrala jsem se až o týden později, kdy se mi manžel snažil vysvětlit, že to, co dělám, není normální. Přece nemůžu jenom spát. Faktem je, že to už se objevily střevní potíže, začala jsem zvracet a teplota vyskočila na 39 stupňů. Musím podotknout, že se mi dýchalo blbě, ale to jsem přičítala astmatu, které jsem ještě před týdnem měla naprosto pod kontrolou.

Manžel tedy zavolal praktické lékařce, ta se zděsila a doporučila, ať volá záchranku. Sanitka tady byla tak rychle, že jsem se sotva oblékla. Jediné, co jsem si uvědomovala, bylo, že se nemůžu nadechnout, jsem neskutečně unavená a chce se mi spát. Zvlášť povzbudivá byla cesta v sanitce, která neustále houkala a do Karviné jela „jako o život“. Nejspíš už ji někde čekal další pacient… To bylo kolem třetí odpoledne.

Na příjmu mě znovu otestovali a provedli nezbytné odběry. A pak jsem se až do 21 hodin přesouvala z jednoho lehátka, na židli a na jiné lehátko, podle toho, jak přicházeli další pacienti. Naštěstí mi to bylo celkem jedno, akorát jsem toužila po posteli, protože jsem chvílemi únavou a vyčerpáním usínala.

Po deváté večer jsem se dočkala. Vyfasovala jsem noční košili, sedla na vozík a sestřička mě převezla na rentgen. Poté mě dopravila na covidové oddělení. Konečně jsem se dostala do postele. Na pokoji už všichni spali. Bylo půl desáté. Sotva jsem usnula, přišla sestřička a dostala jsem první kapačku a léky.

Ráno byl v pokoji čilý ruch. Pobíhali tu lidé v ochranných kombinézách, rouškách a s ochrannými štíty. Pomáhali s ranní hygienou, upravovali postele, přinášeli léky nebo měřili tlak a teplotu. K mojí posteli přišel i dokonale „zakuklený“ lékař, a chvíli na to mě další „zakuklenci“ popadli i s postelí a převezli na jiný pokoj, kde mě napojili na kyslík. Netušila jsem, že ty oči, které jsem z těch „zakuklených postav“ viděla, byly oči vojáků, kteří v karvinském Ráji pomáhali personálu.

Pořád mi bylo mizerně. Na jídlo jsem se nemohla ani podívat, vlastně jsem si k němu nemohla ani sednout, protože když jsem vyvinula jakýkoliv pohyb či aktivitu, začala jsem se dusit. A tak kapačky střídaly léky a bez kyslíku bych to určitě nedala. Dokonce mi jeden ze zakuklených vojáčků začal vysvětlovat, že když nebudu jíst, nebudu mít sílu a budu mít problém s uzdravením.

Další se mi snažil upravit polohu do poloseda a přisunout stolek s obědem. Bohužel, byť to jídlo vypadalo úžasně a podle spolupacientek na pokoji bylo i dobré, nemohla jsem do sebe dostat ani sousto. Na nalití čaje do skleničky jsem spoléhala na sestřičky, protože jsem neměla ani sílu tu konvici s čajem zvednout, natož si nalít.

Zajímavé to bylo i s cestou na toaletu. Nebudu přece používat pleny nebo mísu! A tak jsem sílou vůle musela vstát z postele, nasadit roušku, vyjít na chodbu, tam si obléknout ochranný plášť a rukavice. Až pak jsem se mohla vypravit do místnosti, kde i císař pán chodí pěšky. Jenže, já měla problém si sednout, natož absolvovat výše uvedené činnosti.

Poprvé jsem požádala o pomoc sestru, ale podruhé už mi to bylo hloupé, a tak jsem si řekla, že to zkusím sama. Celý proces mi trval asi půl hodinu. Nejhorší bylo se postavit a udělat pár kroků na chodbu, kde jsem si chtěla obléknout ochranný plášť.

Nohy mě neudržely, tak jsem si dřepla a snažila se plášť vytáhnout ze sáčku. Jenže – jak se pak postavit a obléknout si ho. Postavit se nešlo. Tak na kolena, opřít o stoleček a pokusit se zvednout. To už jsem myslela, že ty plíce vyplivnu.

Zpocená a třepající se jak osika jsem si ještě nasadila rukavice. Následně jsem se držela zábradlí podél zdi a putovala na onu místnost. Cesta zpátky byla o něco lepší. Z konce chodby mě zahlédla sestřička a přišla mi pomoct. Příště mě zahlédla sestra ve chvíli, kdy jsem se na chodbě opírala o zeď a pokoušela si plášť obléknout. Naložila mě na vozíček a na toaletu zavezla.

Nechápu. Byla jsem úplně mimo. Jako bych nežila, jen přežívala. Pak se objevila ve dveřích lékařka. Jak vypadala nevím, protože všichni v těch oblecích, rouškách a s ochrannými štíty vypadají stejně. Prohlásila, že jsem ještě mladá, což mě pobavilo, a zeptala se mě, co bych řekla na to, že by mi dala postcovidovou plazmu od dárce, který covid prodělal. Zeptala jsem se: „A to pomůže?“ Odpověď byla, že snad mi to usnadní překonat covid-19 a se zápalem plic si už poradí antibiotika.

Kývla jsem. Kývla bych asi na všechno, co by slibovalo, že mi bude líp. Druhý den ráno „naběhly upírky“ a odebraly mi krev, aby prověřily, zda mohu dostat plazmu. O několik hodin později už mi kapala do žil.

Následující dva dny žádná změna zdravotního stavu. Tak jsem se těšila, že mávnutím proutku, tedy - dokápnutím poslední kapky plazmy - mi bude lépe. Pak to začalo přicházet. Sice mě pořád bolel žaludek z antibiotik, ale postupně jsem si dokázala sednout, v dalších dnech i sníst kousek mandarinky nebo banán. Nic jiného jsem nebyla schopna vložit do úst. Pravda, při každém pohybu jsem lapala po dechu, ale už jsem začínala vnímat okolní svět.

Domů jsem přišla několik dnů před Vánocemi. Lékaři mě varovali, že nepřichází v úvahu, abych doma uklízela nebo vařila. Mám se šetřit a odpočívat. Netušili, že i kdybych chtěla, tak bych to stejně neudýchala.

Jsme v závěru ledna. Je mi neskutečně lépe, oproti pobytu v nemocnici se cítím skvěle, ale dech mi stále nestačí. Při jakémkoliv pohybu se zadýchávám, mám kašel a jsem stále unavená. Ale – hurá, ŽIJU!