Jak se rodila Poruba. Město mladých! Do Poruby se stěhovali lidé z celého Československa

Poruba dnes patří k nejoblíbenějším obvodům Ostravy, ač do poloviny minulého století byla jen zemědělskou obcí poblíž Moravské Ostravy. Poválečná velkorysá výstavba udělala z Poruby mohutné sídliště, ve kterém se většině lidí dnes dobře žije a kvůli jeho umístění i dobře dýchá.

Porubská radnice vydala těsně před Vánocemi objemnou publikaci, v níž historikové popisují vývoj a její dávnou i méně dávnou historii Poruby z mnoha úhlů. My se spolu s jejími autory v našem seriálu vrátíme v čase do tuhých 50. a zlatých 60. let, kdy Poruba zažívala neuvěřitelný stavební boom a stala se domovem pro tisíce nových obyvatel. Jak tito lidé trávili v novém, dynamicky rostoucím domově své všední i svátečné dny? To v publikaci Dějiny Poruby popisují Antonín Barcuch a Martin Juřica z Archivu města Ostravy.

Stavební dělníci zaplavili Novou Porubu

„V období po roce 1948 se v souvislosti s výstavbou Nové Ostravy struktura porubského obyvatelstva zásadně proměnila. Po určitou dobu zde existovaly tři základní skupiny občanů. První tvořili původní obyvatelé staré Poruby, druhou stavaři sídlišť a třetí jejich noví obyvatelé,“ uvádějí historici.

Původní obyvatelé Poruby se živila stále zemědělstvím. Práci na poli střídaly tehdy volné neděle, kdy zejména věřící navštěvovali bohoslužby v kostele a poté se se sousedy setkávali v hospodě. Druhou část nových Porubanů tvořili od roku 1948 stavební dělníci z blízkého okolí, ale i z celé republiky. Bydleli v provizorních ubytovnách a takový život byl značně náročný. Odloučení od rodin a monotónnost pracovních směn v některých případech nevyvážily ani vyšší výdělky.

Nebylo tedy divu, že část přechodně bydlících dělníků mělo problémy s pracovní morálkou v podobě neomluvené absence na směnách, alkoholismu či mravnostních deliktů. Zvláštní skupinu tvořili romští zaměstnanci, u nichž docházelo k porušování pracovní kázně častěji, což vzbuzovalo kritiku také u jejich spolupracovníků z romské komunity, kterou otiskoval i místní tisk.

Noví obyvatelé Poruby chtěli i do nedodělaných bytů

Poslední skupinu tvořili noví obyvatelé Poruby. Tento obvod se totiž stal v 50. letech 20. století skutečným „městem mladých“, kteří se sem stěhovali z celého Československa. Vedle sebe žili v nové Porubě Češi, Slováci, Maďaři, Řekové i Romové. Lákaly je především vyšší výdělky v těžkém průmyslu. Příchod tisíců jednotlivců i celých rodin však přinesl řadu problémů. Nájemníci často urgovali rychlé nastěhování i do nedokončených bytů. Ty však byly často plné nedodělků a lidé si je většinou opravovali svépomocí. Sami montovali přívody vody, topení a elektroinstalaci. Mnozí lidé si také do nových moderních bytů přinesli staré zvyky.

Foto: se souhlasem autorů Dějiny Poruby

Také proto začal v Nové Porubě platit domovní řád. Ten stanovil, že na půdách nájemníci nesmí skladovat žádné předměty, nesměli sušit prádlo na veřejných prostranstvích, koberce bylo možno klepat jen v místech k tomu určených a v době od 21 do 7 hodin museli dodržovat noční klid. Nečekaným problémem, který se v 60. letech objevil, byl výskyt mravenců v bytech. Chyběly prádelny, čistírny, holičství, kadeřnictví a opravny různého druhu.

Poruba byla díky populační explozi plná dětí

Poruba se také stala v prvních letech výstavby „proslulou“ bahnitými stezkami mezi domy zakrývanými provizorními prkny. Až do 60. let se objevovaly stížnosti na neexistující nebo poškozené chodníky a komunikace, rumoviska u domů, nedostatečný odvoz odpadků a podobně. Noví obyvatelé často sami přiložili ruku k dílu, aby provedli úklid v obvodu a některé drobné řemeslné práce, na které při rychlosti výstavby nezbyl stavebním firmám čas. Tyto dobrovolné i organizované akce propagovaly nový socialistický stylu života a konaly se často jako součást oslav různých tehdejších stranických svátků, například k výročím založení Komunistické strany Československa či Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku. Obecně byly takové brigády nazývaly Za krásnější Porubu.

Foto: se souhlasem autorů Dějiny Poruby

Přes některé negativní jevy byl tento obvod oblíbený a lidé se sem stěhovali z centra Ostravy. Ještě nezastavěné části Poruby, které měly charakter „směsi města a přírody“, jak uvádí jeden z pamětníků, využívaly ke svým hrám děti, jichž v tomto obvodu v 50. letech díky poválečné populační explozi vyrůstalo opravdu mnoho.

Ženy vařily, praly, žehlily, uklízely. A chodily do práce

Jak vypadal v Nové Porubě život žen? Dennodenně vařily, praly, žehlily, uklízely a prováděly další domácí práce, většina z nich přitom byla zaměstnaná. Muži často pracovali přesčas, navíc využívali i čas po pracovní době k přivýdělkům, tedy fuškám nebo brigádám.

Samostatným problémem bylo zásobování obyvatelstva. Ještě v roce 1946 existovalo v Porubě jen pět obchodů se smíšeným zbožím, tři pekařství, čtyři hostinští, deset řemeslníků, mlynář, cementářství a trafikant. Do roku 1953 fungoval přídělový systém, kdy značnou část potravin a dalšího zboží bylo možno získat pouze za potravinové lístky přidělované státem. Paralelně l tomuto systému pak existoval volný trh, na kterém si mohli lidé za vysoké ceny koupit delikatesy, exkluzivní textil a jiné výrobky omezeného sortimentu. Další produkty bylo možno sehnat na černém trhu.

Fronty na maso, na pomeranče a citrony, na rané brambory

Fenoménem, který však přetrval v podstatě až do pádu komunistického režimu, byly v Porubě fronty na zboží v obchodech. Jak popisuje porubský kronikář: „Porubští noví občané jsou velmi demokratičtí, a proto nedopustí, aby někdy někdo měl přednostní právo při nákupech. Tam, kde by mohlo dojít ke shluku a tlačenici, vznikají okamžitě automatické, spořádané řady čekajících, jimž se říká fronty. Tak bývají sobotní fronty při nákupu masa, fronty na pomeranče a citrony, fronty na rané brambory, fronty na vstupenky do kina, fronty k nástupu do autobusů, i fronty u poštovní přepážky. Porubští občané jsou rození frontovníci. Dobře, že to nejsou bitevní fronty, nýbrž čistě mírová zařízení,“ zadokumentoval porubský kronikář.

Foto: se souhlasem autorů Dějiny Poruby

Po měnové reformě a zrušení přídělového hospodářství v roce 1953 přetrvávaly nedostatky v zásobování. Byl nedostatek běžných potravin jako brambor, zeleniny, tuků, mléčných výrobků. Vzhledem k velkému počtu dětí bylo málo kojeneckého zboží, dětské obuvi a dětského mýdla, chyběly ale také čisticí prostředky, papírenské zboží, ložnicové soupravy a koberce. Jediná železárenská prodejna a prodejna elektrospotřebičů v Porubě nestačily poptávce.

Vánoční stromky přivezli pozdě, tak šly na spálení

Některé průmyslové zboží se v Porubě vůbec neprodávalo, například kožené zboží, sklo, porcelán. Chyběly základní služby jako opravy oděvů a obuvi, čistírny a žehlení oděvů. Na Štědrý den 24. prosince roku 1956 se nedostávalo chleba, pečiva, mléka, piva, nebyl dostatek hovězího masa a ryb, čisticích prostředků, vaty, papíru a pohlednic. Například vánoční stromky, které se prodávaly na třech místech Poruby, v tom roce dorazily až v poledne 24. prosince. Většina Porubanů si je už předtím nakoupila v Ostravě a téměř celou zásilku stromků pro Porubu nechalo město odvézt ke spálení.

Průvodním jevem poruch v zásobování kromě front u pokladen i před prodejnami byly případy předražování, nesprávné váhy volně váženého zboží, nevystavování účtenek. V březnu 1956 zahájila provoz první samoobsluha v Porubě jako nový typ prodeje. Už za druhé čtvrtletí roku 1956 její inventura vykázala manko 2 143 korun, v dalších čtvrtletích 1 674 a 5 360 korun. Vedoucí samoobsluhy musel čelit trestnímu oznámení, i když nebylo zřejmé, kdo manko způsobil. Samoobsluha byla nakonec zrušena a v prodejně byl zaveden opět pultový prodej.

Chyběly prodejny, chyběly i hospody

V roce 1959, kdy už se do III. obvodu Poruby nastěhovalo více než tisíc nových obyvatel, tam nebyla jediná obchodní jednotka. Projevoval se také nedostatek restaurací, v roce 1957 měla v nové Porubě restaurační zařízení kapacitu jen 100 míst a rychlá občerstvení jako bufety neexistovala. Situace se částečně zlepšila v roce 1959 dokončením Besedního domu na nábřeží Svazu protifašistických bojovníků a 15. prosince téhož roku otevřel kavárenský a restaurační podnik Slovan na dnešní ulici 17. listopadu, který tehdy patřil k nejlépe vybaveným podnikům svého druhu v Porubě.

Následující rok 24. září otevřela restaurace a kavárna Morava se 120 místy na rohu dnešní Hlavní třídy a ulice Porubské. Každý čtvrtek, sobotu a neděli tam k tanci hrál jazzový orchestr. Později se otevřela také restaurace Panorama, v jejímž přízemí fungovala řada obchodů.