Jak se rodila Poruba. V 60. letech patřila k největším sídlištím v Československu

Poruba dnes patří k nejoblíbenějším obvodům Ostravy, ač do poloviny minulého století byla jen malou zemědělskou obcí poblíž Moravské Ostravy. Poválečná velkorysá výstavba udělala z malé vsi mohutné sídliště, ve kterém se většině lidí dnes dobře žije a kvůli jeho umístění i dobře dýchá.

Porubská radnice vydala těsně před Vánocemi objemnou publikaci, v níž historikové popisují vývoj a její dávnou i méně dávnou historii Poruby z mnoha úhlů. My se spolu s jejími autory v našem seriálu vrátíme v čase do dob, kdy Poruba zažívala neuvěřitelný stavební boom a začala růst do podoby, kterou známe dnes. Průvodci nám budou Antonín Barcuch a Martin Juřica z Archivu města Ostravy.

Chtěli postavit pomník TGM, začala výstavba Nové Ostravy

Přestože od osvobození v květnu 1945 byla nejsilnější silou v Porubě Komunistická strana Československa, mezi jejíž čelné funkcionáře v obci patřil v té době i porubský rodák Oldřich Černík, pozdější předseda československé vlády v době pražského jara, porubští komunisté nebyli při převratu v únoru 1948 významněji aktivní. Ještě v únoru 1948 dokonce obec rozhodla o postavení sochy T. G. Masaryka v Porubě a místní národní výbor uvolnil peníze na přípravné práce. „Zřizování pomníků prvního prezidenta Československa sice nebylo v této době nic neobvyklého, k realizaci porubské sochy, na rozdíl od jiných míst, však už nedošlo,“ uvádějí autoři v publikaci Dějiny Poruby.

K nejvýznamnějším zásahům do života obce po komunistickém převratu v únoru 1948 patřilo znárodnění firmy Ignáce Blažeje na výrobu nábytku a to již 28. února 1948.

Už v roce 1946 při projednávání regulačního plánu Poruby prohlásil jeden z jeho autorů, že „Poruba brzy vzroste, aby ulehčila bytovým nesnázím Moravské Ostravy.“ A tato prognóza se vyplnila už v následujících letech, kdy došlo k radikální proměně porubské zástavby. Vybudování nového města souviselo s „ocelovou koncepcí“ Ostravska, která se zaměřila na rozvoj hutního průmyslu, se kterým souvisela těžba černého uhlí nutného k výrobě koksu. Masy nových zaměstnanců velkých podniků bylo nutno ubytovat, což také bylo hlavním účelem výstavby takzvané „Nové Ostravy“ určené pro „nového socialistického člověka“.

První rodiny se do Nové Ostravy stěhovaly v roce 1950

Architekti zvažovali dvě varianty umístění zcela nového města. První byla oblast Bělského lesa, kde se však nacházela také jedna z lokalit možné těžby uhlí. Druhou možností byla právě Poruba a ta nakonec zvítězila. „V Porubě se totiž nepočítalo s rozvojem průmyslu a nenacházely se zde významné černouhelné sloje. Podstatnou roli při rozhodnutí sehrály i údaje o příznivém proudění vzduchu odnášejícím exhalace mimo budoucí obytné oblasti. A kvůli Nové Ostravě nebyly nutné řádné rozsáhlé demolice objektů,“ uvádějí Antonín Barcuch a Tomáš Juřica.

Území pro poválečnou hromadnou výstavbu poskytly zkonfiskované pozemky hraběte Wilczka, a také nuceně vykoupená pole porubských rolníků. Na těchto parcelách začaly Ostravsko-karvinské doly budovat od roku 1948 „vzorné hornické sídliště“ – takzvané dvouletky, které tvořily dvouposchoďové domy. První rodiny se sem nastěhovaly v roce 1950.

Nová Poruba měla nahradit centrum Ostravy

O rok později padlo rozhodnutí o výstavbě Nové Ostravy. Byl to velkolepý plán na vybudování vzorového socialistického města podle sovětského vzoru, které pojme až 150 tisíc obyvatel. „Původně se počítalo s novou zástavbou nejen v Porubě, ale také ve Svinově, Třebovicích, Martinově a Polance nad Odrou. Nová výstavba měla nahradit obytné zóny v historické části Ostravy. Uvažovalo se dokonce o poddolování centra Moravské Ostravy, pod nímž se ostatně stále nachází kvalitní koksovatelné uhlí,“ upozorňují autoři a dodávají, že v původních plánech dokonce byla likvidace centra Moravské Ostravy, až se z něho obyvatelé vystěhují do Nové Ostravy. Později se projekty omezily na samotnou Porubu a Pustkovec a střed Moravské Ostravy zůstal zachován,“ uvádějí ostravští archiváři.

Foto: se souhlasem autorů Dějiny Poruby

V roce 1956 stát odkoupil další pozemky a domy určené k demolici kvůli výstavbě kulturního domu, rekonstrukci cest a sadové úpravě prvního a čtvrtého stavebního obvodu. Ustoupit nové výstavbě musel i hřbitov, na kterém od roku 1952 platil zákaz pohřbívání a pohřbívalo se na hřbitově ve Vřesině. V roce 1960 zbourali stavbaři starou márnici a kamenný most spojující hřbitov s kostelem a samotný hřbitov byl zrušen. Na jeho místě vznikl parčík.

Výstavbu nových bytů provázela řada problémů

Výstavba Nové Ostravy začala v červenci 1952. Stavěly ji Stavby sídlišť, od roku 1954 národní podnik OKR – Bytostav, jehož ředitelem byl v této době Josef Kempný, pozdější předseda MNV v Ostravě a v období normalizace předseda vlády České socialistické republiky. Investorem byly v první fázi podniky Ostravsko-karvinské doly, Nová huť Klementa Gottwalda a další, jejichž zaměstnanci také získali v nových domech byty.

Výstavba nového sídliště nabrala rychlé tempo, ale často ji provázely problémy. Stížnosti směřovaly na špatnou organizaci práce, vypínání elektrického proudu, nedostatek vody, neomluvené absence stavebních dělníků a úmyslné ničení zařízení. „Přestože se byty stavěly a obsazovaly rychle, chyběly stavby občanské vybavenosti, jako byly jesle, školy, kulturní a zdravotnická zařízení. Stížnosti se týkaly také nedostatečného počtu obchodů s potravinami,“ uvádějí ostravští archiváři v textu publikace Dějiny Poruby.

Bláto, nehody stavebních strojů, zima v zimě

Velkým problémem bylo všudypřítomné bláto. Průvodním jevem závad a nepořádku byla neštěstí a úrazy. Dne 13. listopadu 1953 například při rovnání terénu na hornickém sídlišti těžký buldozer přejel šestiletého chlapce. Dne 25. října 1958 se zase na staveništi Bytostavu převrátil o 1,9 tun přetížený jeřáb Wolf a pobořil první patro budovaného domu.

Dokončené stavby Nové Ostravy se také potýkaly s některými kolaudačními závadami. Velkým nedostatkem nového porubského sídliště byl stav ústředního vytápění a rozvodů teplé vody, zvlášť za třeskutých mrazů v únoru 1956. Domy totiž vytápělo šest vyřazených železničních lokomotiv, které však trpěly častou poruchovostí využívaly nekvalitní palivo.

Stížnosti na nedostatečné vytápění pokračovaly i v následujících letech, kdy se sice dodávky tepla zlepšily, ale přesto teplota v bytech klesala v podzimním a zimním období i na 14 °C. Důvodem byly nekvalitně provedené obvodové panely. V nových bytech se objevovala řada nedodělků a závad. Noví nájemníci dlouho čekali na připojení elektrického proudu, chyběly přívody teplé vody a vytápění.

Kritika na práce parketářské, stolařské, zámečnické, natěračské a malířské

Omezené bylo napojení na kanalizaci, některé domy neměly dokončené omítky, například v roce 1963 nebylo zajištěno 75 tisíc metrů čtverečních omítek.

Nevhodné krytiny střech a ozdobné prvky zadržující sníh způsobovaly zatékání do bytů, objevovaly se zatopené sklepy a výtahové šachty. Závažnou závadou byl velký výskyt plísní způsobený nejen zatékáním, ale též vadnými panely vyrobenými z nekvalitních surovin. „Předmětem reklamací byly rovněž nevalně odvedené práce parketářské, stolařské, zámečnické, natěračské a malířské. Příčinou byl spěch v důsledku špatné organizace práce, nedostatečná kontrola a ledabylá přejímka prací,“ uvádějí ostravští archiváři v Dějinách Poruby.

Dne 9. ledna 1962 byly zkolaudovány dva domy na dnešní Hlavní třídě, nebyly však obydleny, protože u nich zatékalo do štítové zdi. O dvacet dní později, 29. ledna, topný systém zamrzl a oba domy zatopila a poškodila voda z prasklých radiátorů.

Arbitráž: Dělníci museli opravit izolace střech 112 domů a odplísnit byty

Nespokojenost nájemníků se závadami ve zkolaudovaných stavbách dospěla až k arbitráži mezi národním podnikem Bytostav a nájemníky domu čp. 1026 na dnešní Hlavní třídě. Nájemníci požadovali odstranění stavebních závad – odpadávání stropních omítek, zatékání střechou, prochlazování špatně izolovaných stěn způsobující plíseň. Pro závady v bytech jim proto v roce 1965 majitel snížil nájemné celkem o 25 900 korun.

Státní arbitráž nařídila Bytostavu opravit nekvalitní střechy na dnešní Hlavní třídě v místech III. a IV. obvodu, které způsobily značné škody. Dělníci Bytostavu museli opravit izolace střech 112 domů a odplísnit byty. U dvou domů, jejichž suterény byly zatopeny, zjistili, že vnitřní odpady nebyly napojeny na kanalizační síť!

U domu čp. 691 s kavárnou a restaurací Centrum na Alšově náměstí se zase zjistilo, že všechny vnější okapy jsou chybně provedené a že voda z nich způsobuje značné škody na fasádě a omítkách stropů. Špatně instalovaný reliéf Kosmický věk, o váze 10 tun, kterým byla budova osazena a autorem byl olomoucký sochař Vladimír Navrátil, zase hrozil utržením.

Oblouk z ptačí perspektivy připomíná srp a kladivo

Obyvatelé města se však přesto snažili všemožnými způsoby i přes kolaudační závady byt v Nové Porubě získat, protože to pro ně znamenalo zlepšení stávající situace. V krátké době vznikly dominanty nové Poruby, mezi něž patří takzvaný Oblouk, budova, jež s přilehlými dvouletkami z ptačí perspektivy vyhlíží jako symbol komunistické moci – srp a kladivo. Další nepřehlédnutelnou stavbou je objekt nazývaný Věžičky. Monumentální mělo být i hlavní náměstí o rozloze čtyř hektarů. Tento záměr se však už nepodařilo uskutečnit podobně jako výstavbu osvětových domů, krajského muzea, archivu, budovy rozhlasu, konzervatoře, divadla či stadionu s kapacitou 80 tisíc diváků.

Foto: se souhlasem autorů Dějiny Poruby

V rovině úvah zůstala také obří socha Stalina, která měla být zmenšeninou Stalinovy sochy na pražské Letné, a měla stát přibližně v místech dnešní auly Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava. Zakončovala by tak Leninovu, dnes Hlavní třídu. Takto rozmáchlý urbanistický komplex však měl přednosti, které lidé oceňují dodnes. Například uzavřené dvory s parkovou úpravou, bulvár Leninovy třídy s četnými obchody v přízemí obytných domů a podobně.

Poruba v 60. letech, největší sídliště v Československu

V 60. letech 20. století patřila Poruba k největším sídlištím v Československu. Čítala tehdy 395 domů s 6 251 byty a v té době se také značně zvýšila estetická úroveň Poruby. Upravená byla prostranství, udržovaná byla okrasná zeleň i stromy ve dvorech, dětská hřiště s houpačkami a pískovišti.

Původní historická Poruba si ponechala převážně vesnický charakter, převažovaly v ní rodinné domky. Tam se také nachází několik historických objektů. V první řadě je to kostel sv. Mikuláše. Další porubskou památkou je zámek, který byl značně poškozen bombardováním v roce 1945.

K porubským památkám patřil i větrný mlýn, který stával na Záhumenní ulici v části pod Skalou. Ten byl roku 1964 zrekonstruován, bohužel roku 1991 vyhořel. V roce 1951 Okresní národní výbor v Bílovci uzavřel také druhý mlýn čp. 53 Antonína Klose, jehož budova stojí dodnes blízko zámku u rybníka. Mlynáři úředníci nařídili udržovat zařízení mlýna v takovém stavu, aby mohl být kdykoliv později uveden do provozu. K tomu ale už nikdy nedošlo.

Foto: se souhlasem autorů Dějiny Poruby

Další momenty z historie Poruby přináší publikace Dějiny Poruby: Od středověké vsi k modernímu městskému obvodu, kterou z textů ostravských kolegů sestavili historik Jiří Brňovják a Martin Tomášek a je k dostání v porubském informačním centru.