Jak se rodila Poruba. Z fotbalistů se během okupace stali hasiči

Poruba dnes patří k nejoblíbenějším obvodům Ostravy, ač do poloviny minulého století byla jen malou zemědělskou obcí poblíž Moravské Ostravy. Poválečná velkorysá výstavba udělala z malé vsi mohutné sídliště, ve kterém se většině lidí dnes dobře žije a kvůli jeho umístění i dobře dýchá.

Porubská radnice vydala těsně před Vánocemi objemnou publikaci, v níž historikové popisují vývoj a její dávnou i méně dávnou historii Poruby z mnoha úhlů. My se spolu s jejími autory v našem seriálu podruhé vrátíme v čase do období okupace, kdy se malou obec se zámkem, větrným mlýnem, bludným balvanem a pivovarem obsadili po Mnichovu Němci. Průvodcem nám budou Antonín Barcuch a Jozef Šerka z Archivu města Ostravy.

Kvůli vyhlášení totální války skončil řezník, malíř, cukrář i hostince

Bezprostřední dopad obsazení pohraničí na živnostenské podnikání v Porubě zřejmě příliš závažný nebyl. V Porubě se v té době nenacházely žádné židovské živnosti. Policie jen 18. dubna 1939 uzavřela hostinskou živnost v sokolovně, údajně odvetou za tom že si němečtí obyvatelé Poruby stěžovali na hlasitý český zpěv uvnitř. Samotnou koncesi okupační úřady zrušily 31. prosince 1939.

Nových živností vznikl v Porubě v letech okupace jen nepatrné množství, obchod se smíšeným zbožím, jedna živnost cukrářská a obuvnická, jedna stopařská a jedna krejčovská. „Velká vlna rušení živností přišla v roce 1943, a to v souvislosti s nástupem totální války a likvidací podniků, jejichž činnost nebyla pro válečné hospodářství nezbytně nutná. V Porubě skončil jeden řezník, jeden malíř a jeden cukrář. Skončily také všechny hostince s výjimkou hostince Václava Švidrnocha v čp. 1.“ popisují autoři textu v publikaci Dějiny Poruby.

Z novinových stánků zmizel všechen český tisk

Největší porubský podnik – továrna na nábytek Ignáce Blažeje – však fungoval beze změn až do smrti svého zakladatele v březnu 1942. Poté převzala podnik nakrátko jeho žena Anna Blažejová, ale v říjnu téhož roku byl podnik přeměněn na komanditní společnost, do níž vstoupil německý starosta Poruby Josef Lorenz a firma nyní nesla jeho jméno - Ignác Blažej továrna na nábytek a pila Lorenz a spol. Poruba. Poté, co Josef Lorenz musel v roce 1943 narukovat k vojsku, zaujala až do konce války místo společníka firmy jeho žena Margareta Lorenzová.

Češi v okupovaném pohraničí se museli vyrovnat s faktem, že okupanti jim odepřeli nárok na jakékoli politické, kulturní a společenské aktivity. Z novinových stánků zmizel všechen český tisk, jedinou výjimkou se stal Věstník české menšiny, který v letech 1938–1940 vydával podnikatel Vilém Stanovský v Novém Jičíně.

„I tento list však musel zaniknout, nacisté totiž chtěli úplné poněmčení pohraničí. Dovoz českých novin z vnitrozemí byl zakázán, rozmohlo se proto pašování tiskovin třeba pod kloboukem nebo za jeho obrubou či v trubce rámu jízdního kola. Přistiženým provinilcům však hrozila nejen konfiskace, ale také několikadenní vězení ve Svinově nebo v Opavě,“ uvádějí Antonín Barcuch a Jozef Šerka z Archivu města Ostravy.

Ani jeden Poruban neudal souseda za poslech rozhlasu ze zahraničí

Okupační úřady uzavřely také české knihovny. Přímo v Porubě nechali německé úřady místní knihovnu nejen uzavřít, a rovnou zničit. Nový německý starosta Lorenz nechal knihovní fond v rozsahu 1 800 svazků vyvézt do sběrny. Hlášení místního národního výboru z roku 1945 ovšem hovoří o tom, že většinu knih spálili neznámí pachatelé

Poněkud lepší situace byla s poslechem rozhlasu. Vysílač ve Svinově sice začal okamžitě po obsazení vysílat německy, obyvatelé Poruby a dalších českých obcí Bílovecka a Opavska však mohli stále poslouchat české vysílání z Moravské Ostravy nebo z jiných českých měst.

Ani v době války navíc nedošlo k okleštění radiopřijímačů o příjem krátkých vln, jako tomu bylo v protektorátu, takže i přes drakonické tresty bylo v oblibě „vysílání z Kroměříže“, tedy poslech zahraničních stanic z jiného než říšského území. Jak uvádí porubský kronikář, „k poslechu zpráv ze zahraničí bylo třeba velké opatrnosti, poněvadž místní Němci slídili za tajným poslechem pod okny domků. Pochvalně budiž zaznamenáno, že v Porubě se nevyskytl jediný případ, aby Čech udal Čecha za poslech ze zahraničí“.

Z porubských fotbalistů se kvůli hřišti za okupace stali hasiči

Prakticky nedostupnou se pro Porubany stala možnost návštěvy českého divadelního představení v jinak relativně nedalekém českém divadle, které od roku 1939 působilo v Národním domě v Moravské Ostravě. Stejně nedostupná byla i česká filmová produkce. Obyvatelé Poruby mohli sice navštěvovat kino v sousedním Svinově, tam se však mohly promítat výlučně filmy německé, málo přitažlivé jak z hlediska obsahu, tak i srozumitelnosti.

V první polovině roku 1939 ukončily v Porubě svou činnost občanská záložna i spořitelní a záloženský spolek. Za co však možná Porubané německému starostovi vděčí, bylo rozšíření fotbalového hřiště.

O tom, co se doopravdy přihodilo, nás podrobněji informuje porubská kronika: „Starosta Lorenz zvětšil hřiště dělnické tělovýchovné jednoty vedle statku rolníka Františka Viltše na slušné rozměry pro kopanou. Dobré hřiště zlákalo hráče ke pěstění kopané, ale podmínkou kopání bylo členství ve sboru dobrovolných hasičů. Za okupace vznikl totiž značný nezájem o hasičský sbor, poněvadž se žádal od členů řízný výcvik při německém komandu. Mnohá neděle musela býti tomuto nechutnému zaměstnání obětována. Dlouho váhali mladí sportovci, ale nakonec se z nich stali – hasiči.“

Je patrné, že na této akci měl velký podíl také sportovně založený porubský starosta Lorenz, bez něhož by hasiči nové členy zcela jistě nezískali. Zda tak učinil jako zapálený fanoušek fotbalu, nebo jen proto, aby doplnil řady hasičského sboru, se zřejmě už nedozvíme. V každém případě již 16. června 1941 se konal hasičský turnaj o fotbalový pohár. Další fotbalové turnaje, jichž se účastnili porubští hasiči, jsou doloženy v letech 1942 a 1943.

Další momenty z historie Poruby přináší publikace Dějiny Poruby: Od středověké vsi k modernímu městskému obvodu, kterou z textů ostravských kolegů sestavili historik Jiří Brňovják a Martin Tomášek a je k dostání v porubském informačním centru.