Jak se rodila Poruba. Život lidí se zlepšoval, děti ovládly dvory a ulice

Poruba dnes patří k nejoblíbenějším obvodům Ostravy, ač do poloviny minulého století byla jen zemědělskou obcí poblíž Moravské Ostravy. Poválečná velkorysá výstavba udělala z Poruby mohutné sídliště, ve kterém se většině lidí dnes dobře žije a kvůli jeho umístění i dobře dýchá.

Porubská radnice vydala těsně před Vánocemi objemnou publikaci, v níž historikové popisují vývoj a její dávnou i méně dávnou historii Poruby z mnoha úhlů. My se spolu s jejími autory v našem seriálu vrátíme v čase do „zlatých“ šedesátých let. Tehdy už v Porubě vyrůstaly tisíce nových obyvatel. Porodní bolesti nové Poruby byly dávno ty tam, lidem a zejména dětem se stále lépe žilo v prostředí dvorů, obchodů, škol, restaurací. V publikaci Dějiny Poruby to popisují Antonín Barcuch a Martin Juřica z Archivu města Ostravy.

Polovina z deseti vajec byla zkažená

Postupně se síť obchodů a služeb v nové Porubě rozšiřovala. Obchody s průmyslovým zbožím však byly až na malé výjimky na dnešní Hlavní třídě. Dál přetrvávaly problémy v zásobování zeleninou, pečivem, v nerovnoměrném rozložení sítě prodejen, nepravidelném rozvozu zboží a nepoctivosti v prodeji. Zákazníci se také mohli setkat s prodejem zkažených nebo vadných výrobků. Stávalo se, že hospodyňka polovinu z deseti nedostatkových vajec vyhodila jako zkaženou, vylévalo se zkyslé mléko, z dětských kočárků, kterých bylo také málo, byla polovina zmetková, u televizorů byl jen každý čtvrtý tehdy schopný provozu.

Zásobování potravinami se zlepšilo po otevření komplexu masokombinátu, pekárny a mlékárny v Martinově, který se budoval od roku 1960. V roce 1961 bylo v Porubě už 148 prodejen, z toho 103 potravinářských. V té době zde však ještě velký obchodní dům či výrazné obchodně-společenské centrum chyběly.

Vznikaly další a další prodejny, život se zlepšoval

V roce 1963 otevřela Dárková síň Domu potravin na dnešní Hlavní třídě, postavená podle návrhu architekta Richarda Habarta. O rok později na stejné třídě otevřela lahůdková prodejna Labužník a jednopatrová budova Domu služeb, provozovaná Oděvním podnikem města Ostravy. V ní se soustředila výroba všech dosavadních porubských oděvních provozoven.

Knihy bylo možno od června 1964 koupit v nové prodejně taktéž na Hlavní třídě. Nedaleko byla 10. června 1964 otevřena reprezentační prodejna novin a časopisů, kde také bylo možno veškerý dostupný domácí a zahraniční tisk studovat. Jedinečný sortiment nabízela od roku 1967 prodejna Mladý technik na dnešní Hlavní třídě, která byla ve své době jedinou svého druhu v Ostravě.

Ve III. obvodě za poliklinikou otevřela prodejna družstevních zemědělských přebytků. Díky dobré úrodě ovoce a zeleniny ožilo i tržiště na dnešní Hlavní třídě ve III. obvodě, kde mohli prodávat také mnozí drobní pěstitelé. O Mezinárodním družstevním dni 2. července roku 1966 se Alšovo náměstí a prostranství před domem kultury proměnilo díky četným stánkům a atrakcím na pestrý trh. Prodával se domácí chléb, který lidé bleskově vykoupili, pečené makrely, bramboráky, topinky a další. Tržby přesáhly půl milionu korun. V 60. letech v Porubě fungovala i prodejna Tuzex, která nabízela zboží hlavně z tehdejších západních států.

Přišly minisukně, objevila se riflovina

Od konce války se také zásadně proměnilo odívání. V prvních poválečných letech se nosilo takříkajíc vše, co bylo dostupné, nebo to, co v šatníku zbylo po těžkých letech okupace. Nové oděvy byly prakticky nedostupné, získat je bylo možno v omezeném množství za přídělové lístky. Jen málo lidí si mohlo dovolit nakupovat na velmi skromném volném trhu nebo na nelegálním černém trhu. Běžné bylo přešívání starších oděvů. Obleky a hezčí šaty, pokud je lidé vlastnili, byly oblékány jen svátečně.

Způsob odívání se nejdříve neodlišoval od doby předválečné. Po roce 1948 však nastaly pokusy vytvoření módy „nového socialistického pracujícího člověka“. Značnou pozornost stát věnoval oblečení pro pracovníky, například podobě montérek či pracovním plášťům. Strohá móda 50. let 20. století se v následující dekádě zásadně proměnila. Ženské odívání obohatily minisukně, objevila se riflovina.

V domácnostech bylo stále více televizorů

Je nutné si uvědomit, že až do roku 1968 byly pracovní i soboty. Volné dny tak byly pouze o nedělích, svátcích a v době dovolených. Volný čas lidé od 50. let 20. století trávili často v kině, které bylo až do rozšíření televizního vysílání nejoblíbenější zábavou. V kině Dukla se tak v roce 1961 uskutečnil Filmový festival pracujících. Lidé rádi poslouchali rozhlas a od poloviny 50. let 20. století se pozvolna rozšiřoval počet vlastníků televizních přijímačů. Ostravské televizní studio zahájilo vysílání v roce 1953. Později se sledování televize stalo masovou zábavou. V roce 1961 vlastnilo televizory v Porubě už 8 899 domácností, o pět let později to již bylo 18 531 domácností. Rádio mělo doma 16 620 rodin.

Mladí lidé měli svůj oblíbený klub A na Alšově náměstí. V polovině 60. let 20. století se objevila móda bigbítu. Debatu, dokonce i v denním tisku vzbudilo přání žáků deváté třídy jedné z porubských základních devítiletých škol, kteří se domlouvali, že na rozlučkovém večírku k ukončení školní docházky se bude tančit dokonce i twist! Svoji oblibu u mladých si získala takzvaná dostaveníčka, tedy společenské večery v kavárně Slovan.

Přibývalo motocyklů, autobusy a tramvaje jezdily přeplněné

Samozřejmě, že velmi oblíbené, především mezi dělnictvem, byly místní restaurace a hostince. Mezi vyhlášené podniky patřily restaurace: Na hlavní třídě, Morava, Besední dům, Slovan, Kulturní dům, U Nádraží ve Svinově, U pošty, U mlýna v Třebovicích, Sokolovna, U slunce ve Svinově.

V roce 1964 otevřela prosklená, noblesní restaurace Marica na porubské Mongolské ulici. V objektu bylo také několik obchodů a podniků služeb, opravy elektrických či plynových přístrojů, hodinek i zlatnictví. V 60. letech přibývalo motocyklů, o něco méně automobilů. V roce 1965 připadalo na 26 obyvatel jedno auto. Doprava do práce byla po celé toto období vážným problémem. Tramvaje i autobusy jezdily vesměs přeplněné.

Většina obyvatel dodržovala režimní rituály, mezi něž v první řadě patřily oslavy 1. máje, shromáždění u příležitosti takzvaného Vítězného února nebo Velké říjnové socialistické revoluce. Poprvé se v Porubě konala oslava 1. máje v roce 1951, předtím se slavilo vždy ve Svinově nebo Klimkovicích. K účasti na prvomájovém průvodu občany zval obecní rozhlas. Podle hlášení o 1. máji 1952 se tehdejších oslav zúčastnilo 2 095 osob, prvomájový průvod zahajovaly krojované formace pionýrů, členů Československého svazu mládeže, sokolové, hasiči a zakončovaly jej čtyři alegorické vozy a hrála hudba z Pustkovce. Účastníci průvodu nesli 15 vlajek, 21 portrétů státníků a 14 transparentů.

Děti ovládaly porubské ulice a dvory

Celkové hodnocení májových oslav však v roce 1952 nevyznělo pro Porubany nejlépe. Scházela státní vlajka, bez jejíhož vztyčení slavnost správně ani neměla začít. Pořadatelská služba nezvládla řazení průvodu, takže vznikl chaos. Hesla vyvolávali hlavně pionýři, muži se do skandování hesel vůbec nezapojili. Polovina přítomných občanů nevěnovala pozornost pronášeným proslovům a lidé odcházeli z průvodu do hostince nebo do cukrárny.

Volné chvíle Porubanů obohacovaly poutě s kolotoči a stánky na sv. Antoníčka ve staré Porubě pod kostelem a poté od 50. let 20. století v nových částech Poruby.

Děti ovládly ulice a dvory nové Poruby. „To byla místa, kde jsem v šedesátých letech vyrůstal, ten skvělý systém dvorů, těch průjezdů, těch možností pro hraní, těch hřišť, té zeleně, těch stromů. A také tajemství dvorů, které jsme jako party měli za soupeřící území,“ vzpomínal jeden z pamětníků.

Děti a mládež přibývaly ve statistice kriminality

Mezi stinné stránky patřily na konci 60. let 20. století krádeže motorových vozidel, vykrádání sklepů, bytů, výtržnictví, rvačky pod vlivem alkoholu, vloupání do restaurací, obchodů a škol. Problémy byly i s pořádkem na ulicích, neodvezenými popelnicemi a odpadky na cestách.

Značný podíl na narušování veřejného pořádku měla mládež, především takzvané „závadové“ party, jak se tehdy říkalo. V prvním pololetí roku 1958 porubská mládež spáchala celkem 45 trestných činů. Na celkové trestné činnosti se mládež do 15 let podílela asi 30 procenty. Veřejná bezpečnost, tedy tehdejší policie podchytila v Porubě v tom roce 12 skupin školní mládeže, dobře organizovaných, kde podmínkou členství byl předem spáchaný trestný čin - závadová mládež se specializovala hlavně na vykrádání sklepů a krádeže kol. Členové těchto skupin měli vlastní legitimace, stanovy a zbraně.

Party dětí zaměstnávaly příslušníky VB

V roce 1958 příslušníci Sboru národní bezpečnosti zadrželi skupinu porubských zlodějů sestávající ze šesti chlapců školního věku, které vedl žák 7. třídy, a skupinu chlapců ve věku 10 až 15 let, která si říkala „Skelet“. Tato parta se vloupala do kostela, cukrárny, prodejen a ukradla svršky v nemocnici v Ostravě-Zábřehu. Příslušníci při zatýkání zabavili i funkční pistoli.

V červnu 1958 Veřejná bezpečnost zajistila pětičlennou partu vedenou dvěma mladistvými v pracovním poměru, která se dopouštěla řady krádeží a vloupání do chat v Třebovicích. Vzrostl také počet násilných trestných činů a urážek příslušníků Veřejné bezpečnosti spáchaných v opilosti. Jen v prvním pololetí roku 1961 bylo za přestupky v podávání alkoholických nápojů mladistvým osobám postiženo 34 číšníků a šest vedoucích restaurací.

Zvlášť nebezpečná byla parta mladých lidí, kteří si říkali „Porubská šlechta“. Od března do října roku 1960 na různých místech Poruby fyzicky napadala kolemjdoucí občany, kteří utrpěli lehčí či těžší zranění. V roce 1966 zaznamenala Veřejná bezpečnost na území Poruby výskyt 29 part mládeže, které v Porubě spáchaly 157 trestných činů , což činilo 41,4 procent z celkového počtu trestných činů.

Na porubské nezletilce připadalo 119 trestných činů, tedy 75,7 procent zločinnosti v Porubě. Od rodičů v roce 1958 uteklo 37 dětí a 27 rodičů Veřejná bezpečnost stíhala pro nedostatečnou výchovu.

Další momenty z historie Poruby přináší publikace Dějiny Poruby: Od středověké vsi k modernímu městskému obvodu, kterou z textů ostravských kolegů sestavili historik Jiří Brňovják a Martin Tomášek a je k dostání v porubském informačním centru.

Foto: se souhlasem autorů Dějiny Poruby