Jako doma. Procestoval celý svět, ale teprve Ostrava z něj udělala chlapa

Hugo Ribeiro se narodil v portugalském Portu, vychovávali ho prarodiče, v osmnácti vyrazil do světa, a nakonec se usadil v Ostravě.

Sešli jsme se k focení v ostravském Docku, kde pracuje v kuchyni, a diskuse se protáhla na dvě hodiny. Většinu života měl Hugo dvě práce, provozoval třeba bar na Poštovní a zároveň učil angličtinu v mateřské školce.

Dvojka je podle všeho číslem jeho života. Na jednom místě setrval obvykle dva roky a pak se přesunul dál. Nejprve dva roky v mrazivém Norsku, pak, aby si ohřál kosti, Brazílie. Jenom Ostrava si ho udržela déle. Má v tom samozřejmě prsty tradiční dvojice: žena, a dnes už dvouapůlletý syn.

Na střední škole studoval jazyky a humanitní vědy, a na vysoké dějiny umění a malbu. „Vždycky mě bavilo trochu od všeho,“ říká roztomilou češtinou, „jazyky, malování, poezie, děti, fotografování, ztratit se na neznámých místech, surfování, teplé sluníčko, tanec. Rád se nechám unášet větrem, který mi přináší malé radosti života.“

Sotva v osmnácti dokončil střední školu, „emigroval“ do Norska. Jenomže tam je pro Portugalce přece jen trochu velká zima, takže si zakoupil jednosměrnou letenku do Brazílie. Projel Rio de Janeiro, Buenos Aires, Santiago de Chile, Caracas a další města. Zamiloval si práci učitele angličtiny, tance a výtvarného umění, a učil v mateřských a základních školách ve městech, kterými projížděl.

Když se vrátil do rodného Porta, začal studovat na vysoké škole. Univerzitu ale napoprvé nedokončil, protože odvykl rutině a toužil po adrenalinu. Potřeboval něco nového. „Tak jsem odjel vlakem do Viga a pak do Madridu,“ říká. Chvíli žil ve Španělsku, a když se přejedl paellou, posunul se dále do Marseille, kde se zdokonalil ve francouzštině. Následoval Amsterdam a Bruggy, Praha a Cinque Terre (pět historických přímořských vesnic na ligurském pobřeží Itálie, zapsaných na seznamu UNESCO), Dubrovník a Skopje.

Potom se zase vrátil do Portugalska, znovu se zamiloval do svého města, a v něm do slečny z Ostravy. „A tak začal můj život v Ostravě,“ říká. „Přestěhoval jsem se sem z lásky.“

Přestože Ostrava v zimních měsících svými teplotami atakovala počasí v Norsku, začátek podle Huga nebyl těžký. Horší to bylo po rozvodu s první partnerkou. Ostrava se mu začala jevit jako klec, ve které je uvězněn, aniž by měl šanci najít klíče k otevření brány. Provozoval vlastní bar, ve kterém se snažil přinést trochu teplého portugalského slunce pro zákazníky i pro sebe.

Foto: Jane Hofman

A potom potkal svou stávající partnerku, se kterou má krásného syna, který už bude Ostravu vnímat jako svůj domov. „Pro mě Ostrava zůstává druhým domovem,“ říká Hugo. „Ostrava je pro mě jako ten strýc, který se objeví na Vánoce, opije se, neříká nic zajímavého, ale pořád ho zveš na oslavy, protože navzdory všemu ho máš rád, prostě proto, že je takový, jaký je – ryzí a autentický.“

Dlouho si musel zvykat na odlišnou českou náturu. Řada lidí se zde cítí být oběťmi, a je to vidět i na výsledku voleb. V Portugalsku, když se nedaří, tak se lidé snaží věci změnit k lepšímu. A když se pořád nedaří, hodí starosti za hlavu a večer jdou stejně tančit.

V Ostravě dlouho učil angličtinu ve školce, vedl hodiny latinskoamerických tanců a výtvarné výchovy pro děti, ale nyní zakotvil v novém přístavu, v Docku.

Plánuje dokončit ilustrovanou knihu básní pro děti (v portugalštině a češtině), kterou právě píše, ale protože je Portugalec, bude to asi nějakou dobu trvat, než ji vydá.

„Mluvím šesti jazyky a po nějakou dobu mi Ostrava v žádném z nich nedávala smysl,“ uzavírá Hugo. „Dnes s hrdostí říkám, že nejen mluvím česky, ale také mluvím a cítím Ostravu jako skutečný Ostravák.“

Hugo Ricardo Ribeiro Monteiro

Narozen: Porto, Portugalsko.
Jak dlouho žiju v MS kraji: šest let, brzy to bude sedm.
Co se mi nejvíce líbí: surová upřímnost zdejších lidí.
Co se mi nejvíce nelíbí: že i když je člověk upřímný, neměl by ztrácet empatii.
Nejoblíbenější místa: Kuří rynek a Vrbické jezero (nebo někde u vody).
Nejoblíbenější česká slova: zmrzlina, čudlík (zní to roztomile) a ostravské „kokino“.
Nejoblíbenější portugalská slova: cafuné (když vás někdo pohladí po vlasech), libelinha (vážka) a sirigaito (říkám synovi, když provokuje – slang z Porta).
Můj kousek Portugalska: celý život s sebou tahám fotku, na které jsem jako malý kluk s babičkou a dědou (obrázek babičky má mimochodem i vytetovaný na levé ruce).