Památníky Lukáše Dvorského připomínají události i osobnosti, které poznamenaly Ostravu

Řada jeho památníků připomíná události a osobnosti, které Ostravu poznamenaly. Ať už je to pamětní deska na fasádě rozhlasu k uctění Karla Kryla, pamětní deska na Masarykově náměstí připomínající ničivé bombardování Ostravy v srpnu 1944 či temný bronzový památník připomínající oběti střelby šíleného vraha ve Fakultní nemocnici v Porubě.

Jejich autor, umělecký kovář a sochař Lukáš Dvorský vyučuje kovářství a sochařině žáky Střední škole uměleckých řemesel V Ostravě-Hrabůvce a sám ve své tvorbě zkoumá ze všech úhlů podobný tvar, který připomíná lékovou pilulku, ale i smrtonosný náboj do zbraní.

U půllitrů čaje s kombuchou a kousků halvy na talířku, v novém sklepním působišti Čajovny u Sýkorova mostu, jsme spolu hovořili jak o tvorbě Lukáše Dvorského, tak o současném světě.

Už vaše maturitní práce byla úspěšná. Vykoval jste památník na holocaust v Lipníku nad Bečvou.

Studoval jsem střední školu kovářství a ten památník je má maturitní práce. Otec se zajímá o židovskou historii a říkal mi, že právě v Lipníku byl celkem velký transport židů do Terezína a poté do Osvětimi, a že v tom městě není vlastně žádná jeho připomínka. A do školy právě v té době přišla nabídka města natrvalo něco pro toto město vytvořit. Tak jsem se toho chytnul.

Vy jste tomu památníku dal podobu vykované ruky, která má na předloktí autogenem vypálené, tedy vytetované číslo toho transportu.

Nad památníkem převzal záštitu předseda vlády Jan Fischer a dokonce u odhalování byl i poslední žijící účastník toho transportu. Ten byl hodně rád, protože kus svého života o nějakou připomínku transportu v Lipníku usiloval.

To je vaše ryze čistá kovářská práce…

Ano, Lipník nad Bečvou je jedním ze světových kovářských měst díky tradici sympozií na Helfštýně. Takže takový památník tam vyloženě sedí.

Jednou z vašich nedávných prací je památník obětem střelby ve Fakultní nemocnici v Porubě Někteří lidé kolem něj chodí a dumají, co znamená…

Stojí tam poblíž už Gajdova plastika Slunce. A můj památník k ní má vytvářet protipól a představuje černou díru, což je temný kosmický objekt, který vzniká také při zhroucení nějaké hvězdy. Nepropustí žádné světlo a je to nejtemnější objekt ve vesmíru. Můj památník má také připomínat průstřel či průnik náboje nějakou hmotou. Nejhlubší bod té prohlubně je otiskem rádiusu náboje ráže devět milimetrů, což je nejpoužívanější náboj na světě a použil ho také onen muž ve fakultní nemocnici při osudové střelbě.

Mnoho lidí si dnes pamatuje, co v ten den, kdy se o střelbě dozvěděli, dělali. Co vy?

Byl jsem tehdy na tréninku …, a hodně jsme tehdy řešili, jak se to mohlo stát, jestli tomu šlo zabránit. Jako člověku z vnějšího světa mi nezbývá než říct – je to smutné, je to blbé, ale to je tak všechno. Moje první představy o podobě památníku byly nějaké figury, ale to mi připadalo v době jeho tvorby hodně umluvené a až nevhodné na to, jak to byla ještě tehdy čerstvá událost. Takže nakonec vznikla abstraktní, trochu obecná věc a každý si v ní musí najít ten svůj rozměr temnoty.

Máte na zdi u českého rozhlasu Ostrava pamětní desku na působení Karla Kryla v Ostravě. Má Kryl co říci i dnešním lidem?

Krylovy písně jsem poslouchal dříve hodně, dneska méně, ale to zase přijde. Bylo těžké v té pamětní desce něco sdělit, protože Kryl už vlastně všechno řekl, ale vždy zůstane tím největším terčem. Přestože svými písněmi mířil na tehdejší režim, mohou mířit i na jiné režimy. Lidé a povahy se moc nemění, akorát trochu změní barvu. Nemyslím si, že by se lidé oproti minulému režimu až tak měnili. Jeho bratr mi říkal, že Karel Kryl byl extrémně zklamaný z polistopadového vývoje. Komunismus odešel, věci se převrátily a k moci se dostali jiní nenažranci. Tak to dnes prostě je. Vždycky to bude stejné, akorát pod jinou barvou, pod jinými hesly a trošku bude méně umírat lidí. Nebo více. V Bibli se píše miluj bližního svého, ale tak to úplně dnes nefunguje.

Vy jste vytvořil i památník v Zábřehu, připomínající bombardování Ostravy v srpnu 1944. Jak tento jeden z nejtěžších dnů pro Ostravu vnímáte dnes, a to i v kontextu současné doby?

Myslet si, že něco takového už nikdy nepřijde, by bylo asi trochu naivní. Války byly vždycky a vždycky budou, lidé se zabíjejí, jen zbraně jsou dnes jiné. A není to jen druhá světová. Vlastně jsme pořád jako svět v nějakém konfliktu, jen byly ty konflikty dál a lidé je tolik nevnímali. Dnes u nás lidé vnímají více, že se něco děje, protože se to děje blízko nás, na Ukrajině.

Ten památník připomíná letecké pumy padající k zemi…

Byl to jeden z mála památníků, jejíž podobu jsem hodil na papír a už to tak víceméně zůstalo. Ten výjev jsem dlouho nosil v hlavě a je trochu více sdělnější než pomník u fakultky. Je na něm sedm objektů připomínajících bomby. Zajímavé je, že ten den, kdy jsem pamětní desku odhaloval, tak jeden kolega ze školy říkal, že mu při tom bombardování 29. srpna 1944 zahynulo přesně sedm příbuzných a to tuším při zničení protiletadlového krytu. A že jen babička, která tehdy do toho krytu nešla, tak ta jediná z toho blízkého okruhu rodiny přežila. Takže i tato událost je pro hodně konkrétních lidí z Ostravy hodně blízká a aktuální i v dnešní době. Navíc u odhalování byli i dva lidé, kteří to bombardování zažili na vlastní kůži.

V současnosti pracujete na hodinách, které budou ukazovat čas na náměstí Ostrava-Jih. Jsou už hotové?

Ne, ne, je to trochu proces. Ty hodiny jsou obrovské, mají tři bloky, největší má devět metrů. Až budou hotové, budou to největší hodiny v Česku. A to jsem ještě jejich rozměr zmenšil, původně jsem zvažoval větší rozměry. Jejich ciferníky nejsou běžné. Nejedná se o hodinové ručičky, ale o celé okruhy. Spolupracuji s několika firmami, je mezi nimi i firma, sídlící kousek od Ostravy, která tvoří velké hodinové stroje na radniční věže.

Budou tikat?

Ne, budou jen ukazovat čas. Vidíte, to mne ani nenapadlo. Ale jsou ocelové, tak by v nich možná mohlo něco klepnout (směje se).

Jste rodilý Ostravák? Netáhne vás to jako úspěšného tvůrce někam jinam?

Jsem Ostravák, narodil jsem se jako třetí dítě na Nový rok v Ostravě. Prvního první 1991 v jedenáct hodin. Vyrůstal jsem v Moravské Ostravě, bydlím dnes jen asi o třicet metrů dál než jsem vyrůstal. A žiju vlastně mezi Těšínem, Frýdkem-Místkem, Beskydami a Ostra­vou. Ale tady cítím, že jsem doma a nikdy jsem neměl tendence nějak moc cestovat. Tím, co dělám a umím, si chci vydělat tady, a ne někde jinde. Zatím se mi to daří. Ale nelíbí se mi, jak tady mizí příroda a krajina.

Ano?

Krajina a příroda jsou pro mne to nejbližší a těžko se mi dívá na to, jak se dnes likviduje. To mne drtí každý den. V Ostravě je spousta brownfieldů, ale stále se staví na kvalitní ornici. Kolem Mošnova se teď se chystají projekty kolem Lutyně, kde se má zastavět půda skoro na třech kilometrech čtverečních. Chápu, že lidé chtějí bydlet v novém, ale nedávno jsem šel z Vyšních Lhot do Komorní Lhotky a tam, kde byly louky, už jsou domy. Přitom to není žádná super architektura, jsou to poloplastové domy a teď tam je místo luk trávník, který má pět milimetrů a lítá po něm robot, nepřežije na něm ani brouk, je to prostě suché a stojí u toho čtyři audiny. Za chvíli se na horách všechny vesnice spojí a bude na nich jen jedna velká zástavba. A nebude už kam chodit. To mne fakt hodně drtí.

Foto: se souhlasem Lukáše Dvorského

Jak vnímáte Ostravu? A její průmyslovou historii?

Nedávno jsem se díval na Šumná města, natočená něco lehce po roce 1990, v nichž David Vávra prochází tehdejší Ostravou. Ulice, kudy chodím, tam vypadaly opravdu jinak než dnes. Ostrava byla tehdy mnohem obitější a špinavější než dnes. Mám nejraději industriální části Ostravy, třeba Vítkovice, kde máme školní kovárnu. Hned vedle mám ateliér a dílnu. Je to stará hala, fakt hodně, hodně stará, a ta mne fascinuje. Není nijak moc spravená, takže nevypadá jako Dolní Vítkovice, kde už je dnes hodně oprav a zásahů. V naší hale je historie pořád hodně skutečná. Sice se rozpadá, sem tam ze střechy spadne kus betonu, ale je stále taková pravá.

Kam se Ostrava vyvíjí?

Ostrava má hromadu pozitivních projektů, ale současnou bytovou zástavbu jsem i veřejně kritizoval. Třeba se mi nelíbí, že město vykoupilo třetinu bytů v Nových Laubech za tržní ceny. Garsonka za pět milionů a třípokoják za nějakých deset, dvanáct, když by se to za polovičku dalo postavit, to třeba úplně nechápu. A nejsem také sympatizant toho doutníku, mrakodrapu, který chce na Karolině stavět s požehnáním města ostravská soukromá firma. Nevím, jestli se to do Ostravy úplně hodí. A je to pro mne trochu symbol rozmáchlosti, nenažranosti. Bude to spíše takový památník té divné současné doby.

A koncertní sál?

Ostravská filharmonie si ji asi zaslouží, Steven Holl je zeleně založený člověk, takže fajn. Jen nevím, jestli Ostrava nemá v tomto případě moc velké oči. A zas úplně nevěřím tomu, že náklady na stavbu budou takové, které Ostrava uvádí. Ale jestli sál splní to, co se od něho očekává, tak je to dobře. Ale myslím si, že se stavbou sálu bude více problémů, než se zatím ukázalo. Ale jsem třeba rád, že se po více než dvaceti letech staví Černá kostka.

Učíte na umělecké střední škole kovářství a design. Jací jsou dnešní mladí lidé?

Posledních pět, sedm let byl je mezi mladými trend oborů grafika a animace, kde se sedí hodně u počítače. U přijímaček často odhadnete, kdo na jaký obor půjde. Zájemci o obor animátorů jsou děcka hodně, hodně introvertní, často je na nich vidět i nějaké sebepoškozování. Tito mladí lidé utíkají do vlastního světa a mají tendenci se do něj „prokreslit“ u počítače. Tyto obory jsou doslova natřískané.

A u kovářství? To je přece fyzický obor…

Na kovářství se hlásí každý rok nula až tři lidé, možná čtyři. Tam se hlásí třeba metalisti nebo takoví normální „synci“. Na sochařství na Ostra­v­ské univerzitě se hlásí třeba jen šest lidí za rok. Jako problém vidím, že mladí už nejsou tak zruční a že se Ostrava spoléhá na technologie. Dnes je podstatné, koho mají děcka dnes za hrdiny. Uznávají často někoho, kdo jim říká, že dnes nemusí nic umět a nic vědět. Což je blbě. Asi nejsem zas tak úplně dnešní. Ale máme na škole samozřejmě talentované a šikovné, třeba u kovářů jde vidět, že je to baví a kovají rádi.

Kovařina mi připadá jako hodně excelentní, až „šlechtický“ obor. Vy se ve své tvorbě dnes soustřeďujete na tvar „pilulky“. Používáte pastelové barvy, na první pohled to klasickou „železnou“ kovařinu moc nepřipomíná…

To máte sice pravdu, ale třeba ty věci jako zdeformované pilulky, to jsou vyloženě kovářské věci. Většinou je tvořím za tepla, musím je zahřát, nějak zpevnit. Jsou z trubek, pak je musím pod bucharem za tepla zpracovávat. Takže ta kovařina tam je, ale v mých pracích to nehraje hlavní roli. Jde mi o obsah, který tvaru „pilulky“ dávám. Ta pilulka je pro mne symbol současné doby, je to objekt, která může mít pozitivní i negativní význam. Pilulka než se otevře, tak se neví, co obsahuje. Baví mne zlatá, růžová nebo bleděmodrá barva, ve smyslu rčení, které se u nich používají jako vidět něco růžově. Tyto barvy pro mne symbolizují pěkné, ale přitom nebezpečné nebo lživé věci. Moje práce jsou trochu jako pověstná Schrödingerova kočka, člověk neví, jestli je mrtvá nebo živá. A také mne baví sbírání minerálů a nerostů.

Ano?

Odmalička jsem posedlý sbíráním minerálů a nerostů, doma už nemám, kam minerály dávat. S minerály se pojí i moje nejzazší vzpomínka z útlého dětství, ale pořád živá, i když mi tehdy byly asi jen tři roky. Tata mne nechal za Albertem na staveništi u Jindřicha v takové velké díře hrabat se v té zemi, a pak, když mne chtěl už odvést domů a naléhal, tak jsem ho takovým velkým šutrem praštil přes oko. Krev valila a tata si na to pamatuje do dneška. Tak hrabat v zemi a hledat v ní poklady mne baví do dneška. Na minerálech mne baví jejich estetika. Jsou to prostě malé sochy, mají někdy neskutečné kompozice. Třeba pyrity jsou naprosto dokonale vybroušené tvary a všichni, kdo je uvidí, mi říkají, že je mám určitě někde z Číny, že mi je poslali. Ne, to se dá prostě v přírodě najít. Jsou to přírodní sochy a poklady.

Čím je pro vás zlato a zlatá barva?

Zlato je mi blízké jako sběratelská věc, jel jsem i rýžovat, objíždím burzy. Zlato je perfektní zrcadlo lidské povahy. A dějiny zlata jsou dějiny nenažranosti a krvavé zběsilosti. Zlato bylo hlavním motorem doby, který hnal hromadu dobrodruhů na dobyvačné výpravy a také ty, kteří tyto výpravy financovali. Můžeme diskutovat, jakou mají budoucnost kryptoměny, ale třeba Čína je stále největším nákupcem zlata. Zlato má pořád tu moc člověka přesvědčit o své hodnotě. Přitom zlato má jen takovou hodnotu, kterou mu dá člověk. Mám kamaráda, který na sobě nosí věci ze zlata, a ani vlastně neví proč. Prostě je to zlato.

Jste i autorem některých zvířat v takzvané Kovozoo v jihomoravském Starém Městě u Uherského Hradiště. Co všechno už jste pro tuto atrakci vytvořil?

Je to pro mne oproti jiným pracím oddechovka, je to něco jiného než vážné umění a památníky, a moc mne to baví. Teď pro ten projekt děláme čtyřmetrového dinosaura, připomíná obrovského pterodaktyla. Už tam mám plameňáky, husy, krokodýly, velbloudy, velké sépie, kalmára obrovského. Už tam mám asi třicet kovových zvířat. Nejedná se sice o nějaké velké „umění“ Bronislava Janečka, který má obrovskou firmu zabývající se recyklací a výdělky ze šrotoviště vkládá do svého koníčku. Má obrovský prostor, kde má zvířata a expozice ze šrotu, ale má tam i muzeum veteránů. A je to jedna z nejnavštěvovanějších atrakcí ve Zlínském kraji.

Foto: se souhlasem Lukáše Dvorského