Jít na pivo, to by měl být především zážitek, říká sládek Zdeněk Baszczyňski

Zdeněk Baszczyňski, obchodní sládek pivovaru Radegast, ve kterém začal svoji profesní cestu již v roce 1972, se mezi hospodskými se pohybuje prakticky denně. Radí jim, jak zvyšovat kvalitu čepování piva a zároveň nepáchat ekonomické harakiri.

Jak vaše práce vlastně vypadá v každodenní praxi?
Mojí náplní práce je to, aby se úroveň našich provozoven, ať už v Ostravě, Brně, Zlíně nebo Olomouci, zvedala. Jsou to stovky hospod či restaurací, které prošly naší školou čepování piva. Kromě toho se aktivně podílíme i na otevírání nových podniků, jako je třeba nová Radegastovna v Havířově, kde jsme personál školili, aby věděl, jak má vypadat kompletní péče o pivo. To je ve zkratce moje práce, která by se měla promítnout v úrovni čepování piva a lidi následně oslovit tak, aby pro ně návštěva hospody byla kvalitním zážitkem.

Spíše než na pivu samotném záleží hlavně na snaze a šikovnosti personálu, nebo ne?
Určitě. Pořád je to o hospodském nebo sympatické obsluze, která vás přivítá vřelým pozdravem a zeptá se vás, co si dáte. Už jen to je pro mnoho lidí důvod, aby přišli na pivo znovu. Takže je to i o komunikaci a umění lidem nabídnout něco víc. O tom se s hospodskými neustále bavíme a snažíme se je vést k vyšší kultuře čepování. Přání dostat krásně načepované pivo zní banálně, ale v praxi je to o lidech, kteří se k tomu staví různě. Záleží na rukou a srdci člověka, který by svoji práci měl dělat s láskou. Za takovými hospodskými a výčepními pak lidé chodí. Jsou to jejich modly, od kterých vždycky dostanou to svoje pivo.

Přesto v posledních letech spotřeba piva čepovaného v hospodách klesá a více se pije lahvové. Čím to je?
Berte to, prosím, s nadsázkou, ale mohou za to ženy (směje se), respektive strategie koupit muži za pár korun lahváče, aby ho vypil doma na gauči nebo v garáži. Je jasné, že pivo načepované vzorově by mělo stát 30 až 40 korun, aby hospoda mohla fungovat. Pivovar ovšem jakožto výrobce o konečné ceně nerozhoduje. Samozřejmě, že celkově je to otázka individuálního výběru, kultury a zážitků, za které lidé mohou utrácet jen podle svých představ a možností.

Dá se obecně říct, jaká je vlastně pivní kultura v našem kraji?
Opět je to otázka toho, co kdo chce. Jsme ale kraj rázovitý, takže spousta pivařů chce jenom pivo „s čepicí a dírkou“ v pěně. Osobně preferuji čepování „šnyta“. Můžeme ho nazvat v podstatě degustačním pivem, kdy se do velké sklenice čepuje v poměru třetina pivo, třetina pěna a třetina místa ve sklenici. Klasické hospody běžně mívají „šnyt“ či „mlíko“, což je pivo s hustou nasládlou pěnou, v nabídce jako malé pivo. Jinak v rámci osvěty se snažím hospodským vysvětlovat, že pivo se čepuje vždy lehce pod míru a ne na míru. Ono to jednak opravdu, jak se říká, dojde a potom jde taky o ekonomiku hospody. Pokud její majitel chce ze sudu skutečně vyčepovat sto piv, musí to tak být.

Můžete na základě svých letitých zkušeností konstatovat, že se pivní kultura, a to nejen na Ostravsku, zvedá?
Ano, zvedá se, ale znovu opakuji, že je to především o personálu, který by měl chápat, že lidé jdou za zážitkem. Nejde o to dát jim pivo za 24 korun, ale něco navíc. Stále častěji chtějí prostředí, kde nebude nakouřeno a pochopitelně chtějí vždycky dobré pivo. Trend je takový, že mnozí zkusí nějaký speciál, ale typický pivař se pak znovu vrátí ke své desítce nebo dvanáctce, za kterou dá život. V případě celé severní Moravy je to Radegast pana sládka Jaromíra Franzla. To on udělal ten skvost, kterým jsme odkojeni.