Nejnovější zprávy: ​V roce 2020 investují SmVaK Ostrava do infrastruktury rekordních 683 milionů Budoucí inženýři mají v areálu VŠB-TUO nové špičkové laboratoře

Společnost

Jsem intervent. Pomáhám těm, kteří přežili, vyrovnat se se ztrátou blízkého člověka

Od roku 2011 není jen záchranář, který vyráží k zásahům, ale také takzvaný krizový intervent. Zatímco záchranáři se pokoušejí oživit či ošetřit zraněné, jednatřicetiletý Martin Šimik přijíždí na místa tragických nehod, neštěstí či sebevražd pomoci těm, kdož přežili a potřebují se vyrovnat s náhlou ztrátou.

„Nejdříve vznikal tým, jehož členové pomáhali samotným záchranářům, kteří absolvovali psychicky velmi náročné zásahy a potřebovali se vyrovnat s tím, co prožili. Postupně ale začali vznikat i takzvaní krizoví interventi, kteří pomáhají těm, kdo nejsou zranění, ale potřebují pomoci, protože například právě přišli při nehodě o své blízké,“ říká Martin Šimik z Českého Těšína, který je krajským koordinátorem týmu krizových interventů.

V kraji působí další interventi nově také v některých nemocnicích, vlastní interventy má policie a také hasiči.

Záchranáři zasahující u vážných nehod či jiných neštěstí jednoduše nemají čas ani prostor starat se o ty, jimž „nic“ není – tedy nejsou zranění, ale přitom potřebují také pomoc, jen jinou než poskytují zasahující zdravotníci.

Moravskoslezský kraj vyšlapal cestu

Moravskoslezský kraj je jedním z prvních v zemi, kde začal fungovat tým vyškolených krizových interventů, kteří slouží pohotovost a jsou připraveni na výzvu záchranářů, kteří je volají, když to uznají za potřebné, vyrazit.

Denně jsou v kraji připraveni ve službě dva krizoví interventi záchranné služby. Posádka záchranné zdravotnické služby vždy kontaktuje toho územně bližšího.

Úloha zdravotníka je jednoznačná, snaží se zachránit životy, ošetřit zraněné, převézt je do nemocnice… Krizový intervent čelí situacím, kdy se snaží pomoci lidem, kteří před několika okamžiky přišli o své blízké.

„Nejtěžší jsou výjezdy k případům, kdy zemře dítě. Takové situace patří k těm nejhorším v životě a jsou nejtěžší i pro nás interventy,“ říká Martin Šimik. Při speciálním výcviku se podobné situace snaží s kolegy simulovat, aby dokázali pokud možno adekvátně reagovat.

„Stává se, že matka se nechce oddělit od svého dítěte, které náhle zemřelo nebo podlehlo zraněním při autonehodě. Drží jej křečovitě a je v šoku. Na nás je, abychom jí v této neuvěřitelně těžké chvíli pomohli,“ říká Martin Šimik.

Zatímco příbuzní nebo svědci té události mnohdy matku přesvědčují, že vše bude dobré, aby neplakala, byla silná a ovládala se, intervent se snaží o opak. „Musíme si projít smutkem, prožít si ho, plakat. Nevím, proč se tak často říká, že by člověk neměl být slabý – v takových chvílích to jinak nejde.“

Někdy intervent uklidňuje, jindy pomáhá k emocím

Intervent se v podobných případech snaží s truchlícími mluvit, pomalu a citlivě jim sdělovat, že jejich blízký opravdu zemřel, že je potřeba se s ním rozloučit a tu informaci přijmout.

Intervent se musí naučit zvládat nešťastné a šokované lidi v emocích. „V osmdesáti procentech případů pomáháme lidem, kteří pláčou, naříkají, jsou i mírně agresivní nebo nekontrolovaně pobíhají například okolo nehody.“

Tehdy musí intervent postiženého člověka uklidnit, připojit se k němu, zvolnit tempo, mluvit s ním, ukotvit jej v prostoru.

Zbývajících dvacet procent lidí, kteří potřebují pomoc interventa, je apatických, nereagují vůbec na nic, neprožívají žádné emoce. „Tady jde o to, navázat kontakt, což může trvat velmi dlouho.“

Interventi pracují s vlastním desaterem, jeho zásadní body jsou, že intervent je vždy o krok za člověkem, jemuž má pomoci, vnímá jej a reaguje na jeho potřeby, je s ním a má na něj dost času.

Prášky na spaní nejsou řešením

„Téměř vždy se setkáváme s popíráním toho, že se to neštěstí vůbec stalo, že skutečně zemřel příbuzný či blízký. Desetkrát i stokrát si vyslechneme, že on ještě žije, že se pohnul, že se to nestalo… Nelžeme jim, citlivě jim sdělujeme, že opravdu už ten člověk nežije, že zemřel, nevyhýbáme se tomu, neobcházíme slova jako je smrt či úmrtí.“

Jakmile se člověk postižený náhlou ztrátou svého blízkého zklidní, předává jej intervent ideálně příbuzným, do známého a bezpečného prostředí rodiny. „Pokud to není vyloženě nutné, neměla by se situace řešit utišujícími prášky. Člověk se po nich stejně probere a musí si to prožít znovu. Uspání není řešením.“

A mají i krizoví interventi své krizové interventy? „Všem kolegům říkám, že nesmíme zapomínat ani na své vlastní ošetření. Pomáhá nám náš psycholog Lukáš Humpl, který ostatně stojí za založením týmu krizových interventů – on byl tím úplně prvním.“

Co pomáhá Martinovi Šimikovi po mimořádně náročných zásazích? „Někdy pomáhá se dobře vyspat, dobrá je taky dlouhá a vydatná sprcha, která to z vás smyje. Mně osobně pomáhá i modlitba a meditace. Já si i někdy popláču.“

Jsou situace, kdy i zkušený intervent jen těžko zvládne to, co prožívají lidé, kterým přijíždí pomoci. „Já něco takového zažil při výjezdu k úmrtí jedenáctiletého chlapce. Byl jsem u situace, kdy se s ním loučil jeho starší bratr a já musel na chvíli odejít z místnosti – i krizový intervent má emoce, to patří k profesionální práci. Tehdy jsem si tu situaci pustil hodně k tělu – bylo to v době, kdy už i já jsem měl doma děti.“

Podobných situací prožívají interventi celou řadu. „Byl jsem zavolán k případu, kdy zemřela náhle žena v šestém měsíci těhotenství – to se vás prostě musí vždy vnitřně dotknout. Ale musíte myslet na to, proč tam jste. Nesmíte říkat nesmysly, musíte naslouchat, snažit se těm blízkým pomoci, nemít na všechno odpověď, přiznat, že si jejich situaci nedovedete představit a vžít se do ní, ale že je potřeba se pomalu s člověkem, o něhož přišli, rozloučit a dokázat jít po nějakém čase zase dál.“