Společnost
23/05/2023 Petr Sobol

Jsem patriot! Ostrava je můj život, říká saxofonista kapely Kryštof Nikos Kuluris

Nikos Petros Kuluris, který v lednu oslavil 42. narozeniny, je saxofonistou úspěšné domácí kapely Kryštof. Je i tátou dvou dcer a jednoho syna. Zároveň je velkým ostravským patriotem, jenž se zajímá o to, co se v „jeho“ městě děje.

Moc dobře ho znají i fanoušci fotbalového Baníku, mezi které se sám hrdě hlásí. Narodil se v Havířově, pobýval v Jeseníku, jeho kořeny však sahají do Řecka. A taky je výborným pekařem.

Potkali jsme se v ostravské kavárně Pecka, kde pečete svůj vlastní chleba. Jak jste se tady dostal?

Majitel je můj dlouhodobý kamarád. Bavili jsme se o tom, že otevřeme pekárnu. Pak přišel lockdown, s kapelou jsme nehráli, a tak jsem si říkal, že by bylo fajn mít i nějakou brigádu. Otevřeli jsme tady v červnu.

Každý vás zná jako saxofonistu Kryštofů, co ale děláte v roli pekaře?

Pečeme tady dva druhy chleba. Můj je trošku kořeněnější, je to má receptura, kterou jsem si doma dříve pekl skoro každý den. Vždy jsem ale chleby rozdával po kamarádech, protože je doma moc nejíme. Náš druhý chleba je zase spíše slezský s přídavkem brambor, který do tohoto místa patří. Pečeme taky bagety, toastové chleby nebo koláče.

Chodí do kavárny lidé i proto, že chtějí v akci vidět „toho“ známého saxofonistu?

Máme pravidelné zákazníky, chodí tady i známí, ale že by chodili jen za mnou, to ne. Já tady jsem navíc od rána zhruba do 11 hodin. Chodím sem ve svém volnu, asi třikrát týdně, protože mě to baví. Je to mé hobby.

Dříve jste provozoval i tavernu v Porubě. Kdy jste ji nechal?

Než se nám narodilo třetí dítě, devět let zpátky. Taverna mě bavila, ale je těžké skloubit dvě práce a rodinu tak, abych nikoho nezanedbával. V neděli jsem přijel z koncertu, ve čtvrtek zase odjel, do toho taverna, no a s rodinou jsem byl jen minimálně. Tak to dál nešlo, pro mě ani pro rodinu.

A co váš blog Nikosův rohlík, jste na něm ještě aktivní?

To už ne, usnulo to. Psal jsem ho intenzivně, už jsem ale necítil potřebu, že bych měl něco sdílet. Pořád jsem něco vymýšlel, fotil, psal jsem, pak jsem si ale řekl, že blogů je všude moc a já už nemám lidem co předat. Každopádně vím, že lidé na blog občas chodí a berou si inspirace, což je fajn.

Vaříte i doma?

Jasně, i když už ne tolik, jako dříve. Každopádně my jsme rodina, která si na jídle zakládá. Večer večeříme spolu u stolu, máme teplé večeře o hodně chodech, které zaberou hodně času.

Typické Řecko v Ostravě!

V Řecku jídlo milují, ovšem na Krétě, kde máme kořeny, ho zbožňují. Když jsme na Krétě, tak za jídlem i cestujeme. Nechodíme do turistických taveren, kterých je všude spousta. Místní si na tom zakládají, chodí do dobrých restaurací a stravují se kvalitně.

Jak často na Krétu jezdíte?

Trávíme tam něco přes dva měsíce v roce. Kréta, to je pro mě druhý domov. Na začátku června naložíme auto a vyrážíme, domů se vracíme v polovině srpna. Během prázdnin sice hodně hrajeme s kapelou, ale pro rodinu je Řecko rájem, ze kterého se nám vždy vrací těžko.

Takže na letní koncerty létáte do Česka z Řecka?

Je to tak. V nabídce je hodně charterů, dá se to pěkně vychytat. V létě mám každopádně základnu v Řecku.

Jak mluvíte doma, česky nebo řecky?

Žena je Češka, já ale na děti mluvím řecky. Přeci jen, trávíme v Řecku dva nebo tři měsíce v roce a byla by škoda, kdyby si nemohli popovídat s rodinou nebo kdyby mluvili anglicky. Děti v řečtině sledují Netflix, doma posloucháme i krétské rádio.

Vy jste se narodil v Havířově, bydlíte v Ostravě – od koho tedy máte řecké kořeny?

I když jsem se narodil v Havířově, mí řečtí předkové, babička s dědou, bydleli v Jeseníku. V jejich péči jsme trávili mnoho prázdnin, čímž jsem si vytvořil nezvratné pouto k řecké kultuře, řeckému jídlu a zemi jako takové. Dědeček pocházel z Kréty a babička ze severního Řecka. Otec se už narodil v Česku, mamka je Češka.

Máte v Řecku velkou rodinu?

Velikou. A pořád poznáváme novou! Buduju totiž rodokmen, což je můj koníček, stejně jako DNA. Pořád nacházíme nové bratrance a strejdy. Drtivá většina z nich je právě na Krétě, okolo města Rethymno, kde je opravdu hodně Kulurisů.

Cestujete i do jiných koutů Řecka, nebo vždy míříte jen na Krétu?

Dokud jsme byli svobodní, tak jsme si vzali baťůžky, spacáky, sedli jsme na trajekt a jezdili jsme po ostrovech. Teď už je to ale jiné. Máme své místo, kam jezdíme, máme pronajatý baráček, navíc děti začaly v Řecku surfovat, chodí tam i do juda.

Chtěl byste se jednou na Krétu přestěhovat?

Ostravu miluju, jsem patriot, chodím na Baník, jsem tady aktivní, ale Kréta je ráj. Takže plán je takový, že až děti vyrostou, tak bychom tam chtěli alespoň částečně žít. Žena pak může dělat i jiné věci, má ráda grafiku nebo malování. Ovšem prioritou je kapela, přes to vlak nejede. Kryštofům se musí přizpůsobit i rodina.

Není to pro ni někdy náročné?

S manželkou jsme spolu skoro dvacet let. Naučila se být tolerantní, stejně jako já jsem tolerantní vůči ní. Rodina v mém koloběhu žije celou dobu. Jasně, několik týdnů jsem pryč, ale pak jsem třeba i půl roku doma. Rodina ví, že to tak zkrátka je. Já mám rád stereotyp, ale i naprosté vybočení, které s kapelou zažívám.

Kde se cítíte být doma?

Doma jsem v Ostravě. Ostrava je můj život. Chybí mi tady moře a sluníčko, ale vždy se snažím být optimistický a veselý. I když je Ostrava během zimy temná, tak to tady miluju.

Už jste zmínil judo. Všiml jsem si, že se v něm hodně angažujete.

To máte pravdu. Děti judo dělají už deset let, takže jsme díky němu navázali blízká přátelství a poznali širokospektrální bohatství tohoto sportu. Jsem moc rád, že jsme součástí nově vznikajícího klubu USK Judo Ostrava, který se stal univerzitním klubem Ostravské univerzity se zázemím v novém kampusu univerzity na Černé louce.

Ostrava je plná aut, vy ale jezdíte na kole. Máte to rád?

Na kole jezdím každý den, po Ostravě autem vůbec necestuju. Jezdím na skládačce a těší mě, že potkávám pořád více lidí, kteří na kole jezdí každý den taky.

Kapela Kryštof se drží už řadu let na vrcholu. Jak jste se k ní vlastně dostal?

Bylo mi 14 nebo 15 let. Chodil jsem na gymnázium v Havířově a jedna z mých spolužaček byla Richardova tehdejší přítelkyně. Měli první demo, které poslouchal celý Havířov. Hledali saxofonistu, no a já si říkal, že je to pěkný nástroj. Taťka s kdečím obchodoval a doma pod postelí jsme několik saxofonů měli. Vzal jsem ho a šel jsem zkusit štěstí, jenže jsem nezahrál nic. To mě však naštvalo, a tak jsem cvičil, až jsem začal držet krok. Potom byla různá úskalí, kluci se mě i zbavili, ale nakonec jsem se udržel.

Pamatujete, kdy se vám s kapelou začalo dařit?

Pamatuju si, že jsme přijeli do Ostravy a nepřišel na nás nikdo. Pak jsme hráli v Parníku, kam za námi přijel šéf jedné velké firmy. Tomu jsme se líbili, dostali jsme smlouvu na tři desky a začali jsme. Tehdy se hrála v rádiích písnička Lolita, někdy okolo roku 2001 jsme začali prodávat lístky a jezdit po republice.

Teď se s chystáte s cimbálovkou na turné po zámcích. Těšíte se?

Během covidových rozvolnění jsme jednou hráli akustický koncert na zámku ve Valticích. Přišlo tam asi 2000 lidí, byli jsme v krásném prostředí a příjemné atmosféře. Potom Richard nazkoušel pár věcí s cimbálovkou a nám se to moc líbilo. Takže jedeme spolu a těšíme se. Já osobně totiž cimbálovku a folklór miluju.

Vyprodali jste O2 arenu i Strahov. Jak těžké je najít další motivaci?

To je spíše otázka na Richarda. My mu pomáháme s chodem firmy, on je ale motivátor a tahoun. Po Strahově měl pocit, že už nemá čeho dalšího dosáhnout, všechno už dokázal. Člověk roste, najednou ale vyprodá dva Strahovy a co teď. V takové chvíli je fajn vrátit se zpátky na zem.

Takže si hraní pořád užíváte?

Jsem vděčný za každý koncert, miluju je. Každý si chci užít, jako by byl první i poslední. Od března je to smršť, hráli jsme menší haly a kulturáky, což je formát, který mám rád. Pak začaly majálesy, které jsou skvělé tím, jaká je na nich všehochuť lidí. Člověk na nich přesvědčí i ty, co ho nemají rádi, dokonce na nás skáčou i pankáči. Příjemné jsou taky Hrady CZ, na kterých se rovněž letos představíme. Člověk si po koncertě může dát pivko, odpočine se.

Plánujete i nějaké další novinky?

Teď pojedeme zámky s cimbálovkou. Taky skládáme, chceme složit další desky. Když člověk jede a hraje koncerty, tak na skládání není čas, ale od podzimu do jara se k tomu dokážeme vybičovat. Navíc jsem při skládání začal používat i mého kluka, který hraje na elektrickou kytaru. Musím říct, že přinesl docela zajímavé nápady. Baví ho to. Už jsme se však přestali za něčím honit. Richard si dokázal všechno, co mohl, teď je třeba všechno si užít a udělat si to pěkné. Já jsem rád za každý den.

Takže váš syn se nedal saxofonovou cestou?

Všechno válcuje rap. Teď se mu líbí i tvrdé věci.

Máte ještě nějaký nesplněný hudební sen?

Dříve, když jsem byl hodně mladý, jsem měl sen zahrát si se Stingem. Doma jsem obdivoval Nohavicu a najednou jsme s ním hráli turné. Taky jsem měl potřebu založit svou kapelu, což se i stalo, jezdili jsme hrát do Turecka, ale pak mi došlo, že je to zbytečné. Vždyť jsem měl už jednu super kapelu, na kterou chodí mraky lidí. Mám tam své místo, starám se o fanklub, o podpisové karty, odpovídám lidem na sociálních sítích. Když člověk chce, tak si své uplatnění najde. Jako mladý se člověk pořád za něčím honí a stále je to málo, ale s věkem se to mění. Podle mě zkrátka není třeba mít vysoké cíle, já jsem rád za každý koncert.

Měl jste někdy v kapele pocit, že už toho bylo moc, a že byste se vším nejradši sekl?

Myslím, že to měl každý. Dříve jsme hráli šíleně, klidně i sto koncertů za rok. Do toho jsem měl jako spolumajitel tavernu. Byl jsem mladý, ale už toho bylo dost. Měli jsme malé děti, na rozvod jako dělané, takto člověk krásně vyhoří. Člověk si pak uvědomí, že má nějaké hranice. I proto jsem šel do pekárny. Mám to tady rád, ale nehodlám zničit sebe, rodinu ani kapelu. Když jsme se svého podílu v taverně vzdali a po domluvě svou spoluúčast na provozu ukončili, tak jsem si hrozně oddechl. Najednou jsem měl tři dny volna a mohl jsem je věnovat rodině.

Znají díky vám Kryštofy v Řecku? Hráli jste tam někdy?

To ne, ale přátelé i rodina z Řecka jezdí na naše větší koncerty. Třeba na podzim do Karlína, byli z toho hotoví. Oni tam mají své megahvězdy, ale my jsme známí u nás. Do O2 areny přijel kmotr mého syna, se svou rodinou, taky byli unešení. Teď najednou chtějí jezdit všichni. Jsou na nás hrdí.

Říkáte o sobě, že jste ostravský patriot. Co máte na Ostravě nejradši?

Jsem hrdý na Baník. Líbí se mi i místní mentalita. Lidé jsou tady přímí a všechno řeknou narovinu. Ostrava je svébytným a progresivním městem. Stojí za tím mnoho osvícených lidí z různých okruhů. Nově vznikající podniky, ale i stálice mezi ostravskou gastro-zábavní scénou, kulturní počiny a touha po zpestření kulturního zázemí města, rozvoj města a smysluplné plánování, jsou příkladem toho, co dělá z Ostravy město moderní i kosmopolitní. Jsem velmi hrdý na všechny své kamarády, kteří jsou toho součástí. Tím mám na mysli například městského architekta Ondřeje Vysloužila nebo nového rektora Ostravské univerzity Petra Kopeckého.

Chodíte na Baníku do kotle?

Přímo do kotle ne, ale stojím, zpívám a podporuju svůj tým, to stejné mé děti. Mezi ultras mám spoustu kamarádů, na které jsem rovněž hrdý za jejich práci. Ať už se Baníku daří nebo ne, vždy mu fandím. Mám hodně přátel i mezi hráči.

Čím si vás Baník tak získal?

Na Baníku je skvělé to, že stojíte a všichni jste si rovni, bez ohledu na rozdíly, všechny nás spojuje láska ke stejnému klubu. Teď navíc natáčíme chorály, což bereme jako odkaz pro příští generace. Na Baníku se sice zpívá celý zápas, ale chorály si nikde nepustíte. Je tady dlouholetá potřeba nových chorálů, ale plánujeme zhudebnit i ty staré. Máme nejlepší fanoušky v republice, je však třeba se neustále posouvat dál. Snažím se být užitečný.

Sdílejte článek