​Karel Vochoč, dělnický kádr tělem i duší a legenda menších rolí

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

O tomhle chlapíkovi dodnes kolují mezi ostravskými herci rozmanité legendy. Zvláště, když se zapálený funkcionář Karel Vochoč (7.4.1930 - 12.7.1987) napil, stálo to prý za to. Pro nás je ale podstatná jeho nezvyklá herecká kariéra u filmu.

Už za svého mládí proslul jako aktivní komunista a člen Lidových milicí, což se mu pak stálo i nadále osudným v souvislosti s jeho uměleckou kariérou.

Vynikl přitom nikoliv jako divácký magnet a dobový ideál, ale proslavil se víceméně coby herec malých, nicméně dobře zapamatovatelných rolí, zvláště obětavých funkcionářů a představitelů JZD.

Zazářil už ve zlatých šedesátkách, kdy se setkal se svou životní rolí coby předseda Městského národního výboru Peton v legendárním snímku nedávno zesnulého Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci (1968)

Mladší generace si jej pak zapamatovala coby kominického mistra Jonáka v Diskopříběhu (1987). "Karel Vochoč? Profesionál a velmi vtipný člověk," pronesl na jeho adresu Rudolf Hrušínský nejmladší. Téhož roku si u filmu zahrál Vochoč naposledy, před svým předčasným odchodem, byla to role vedoucího míchárny z dramatu Hauři.

"Karel byl výborný herec, bezvadný chlap, absolutní profesionál, pozitivně naladěný člověk, žádné chmury. Padli jsme si velmi do noty! Vždy uměl text, a navíc to uměl zahrát," ocenil ostravskou legendu kamarád, režisér Jaroslav Soukup

"Velmi mě mrzelo, když náhle zemřel. Rozváděl se a odešel ze svého bytu v Ostravě do nějakého menšího a začal si ho zařizovat. Když jsme spolu mluvili naposledy, tak mi říkal: Jardo, to je pohoda, už mám novou ledničku a kanape, ze kterého koukám, jak to všechno dodělám. Asi za týden jsem se dozvěděl, že zemřel na infarkt," vylíčil režisér Soukup smutné události roku 1987.

Karel Vochoč pocházel z dělnického prostředí pražského Žižkova. K múze přičichl velmi záhy, ještě jako dítě zpíval v Kühnově dětském rozhlasovém sboru a vystupoval ve vinohradském i Národním divadle.

„Za války jako kluk uprchl do Jugoslávie, kde působil v jednom z Titových partyzánských oddílů. Po válce pracoval jako dělník, stal se horlivým aktivistou KSČ, členem Lidových milicí, absolvoval takzvanou dělnickou přípravku a chystal se studovat. Místo toho po únoru 1948 zahájill divadelní činnost, kterou zprvu chápal hlavně jako poslání za novou „socialistickou kulturu“,“ napsal o Vochočovi známý publicista Miloš Fikejz.

Ještě, než získal ostravské angažmá, působil Karel Vochoč například v Opavě nebo v Českém Těšíně. Od roku 1963 pak zakotvil ve Státním divadle v Ostravě, kde se posléze v letech 1974–81 stal i šéfem činohry.

Měl rád humor a tíhnul ke komickým rolím. Zaujal jako Falstaff ve Veselých paničkách windsorských, Švejk v dramatizaci Haškova románu, Martin Kabát či čert Trepifajksl v Drdových Hrátkách s čertem, ale i jako Kazatel v Brechtově Matce Kuráži, Satin v Gorkého dramatu Na dně, Leonardo v Krvavé svatbě Garcíi Lorcy a Bill Starbuck v Nashově Obchodníkovi s deštěm.

Film si jej začal všímat povícero jen coby poskoka vhodného pro typickou šarži postavy dělnických, úřednických a funkcionářských kádrů. Tím se ale naplnila provázanost s Vochočovým osobním přesvědčením angažovaného komunisty. Podle Fikejze měl již debutovat jako jeden z anonymních tankistů v Tomanově válečném filmu Tanková brigáda (1955).

Jeho jméno se ve skutečnosti na filmovém plátně objevilo až v přelomovém ostravsko-karvinském dramatu Karla Steklého Lucie (1963). Tady, na dole v Orlové, ztvárnil úředníka Filipce.

Jeho první větší roli byl Pavel Knobloch, před válkou vysokoškolský asistent, za okupace vedoucí pracovník laboratoře malé továrničky na léčiva, jeden z objevitelů českého penicilínu, jak ji vytvořil v hraném filmu dokumentaristy Jiřího Lehovce Mykoin PH 510 (1963).

Častěji si jej filmaři všímali v době normalizace, bohužel víceméně v epizodních štěcích, jako třeba v ostravském historickém dramatu Bitva o Hedviku (1972). Větší a politicky silně exponovanou postavu stranického funkcionáře a provozního náměstka Balcara, jehož ženu (Z. Burdová) se pokusil v létě roku 1968 rozvášněný dav lynčovat, ztvárnil v Traplově normalizačním pamfletu Tobě hrana zvonit nebude (1975).

V témže roce k jeho filmografii přibyla drobnější role v ostravské kriminálce Město nic neví v režii osvědčeného Dušana Kleina. S J. Tichou vytvořili manželský pár jako pracovník MNV Jindřich Kulicha v Muchnově komedii Hop – a je tu lidoop (1977), v Matějkově filmu Řeknem si to příští léto (1977) atd.

Na vrcholu svých tvůrčích sil stanul na přelomu 70. a 80. let. Ještě o rok dříve byl členem vedení železáren byl ve druhém celovečerním filmu Jana Kačera Město mé naděje (1978), aby posléze vytvořil svou první a zároveň jedinou hlavní roli – těžce nemocného předsedu JZD z jihomoravského Dubovce, bilancujícího v nemocnici svůj život a práci – ve filmu ostravského televizního režiséra Otakara Koska Trnové pole (1980).

Vedle řady dalších menších rolí vynikl Karel Vochoč v ostravských televizních seriálech: Dispečer, 1971–72; Haldy, 1974; Kamenný řád, 1976; Tybys, 1979; Plechová kavalérie, 1979; Přátelé Zeleného údolí, 1980; Bez ženské a bez tabáku, 1981; Velké sedlo, 1985; Černá země, 1985.

V roce 1976 získal titul Zasloužilý umělec.

Autor je filmový kritik a publicista