Kde visí u domu vyprané prádlo, tam je bezpečněji, říká autorka unikátního projektu

Jedním z projektů, které se představí na akci Sdílko, která má za cíl oživení veřejného prostoru v Ostravě-Porubě (24. srpna až 21. září na Hlavní třídě pod kruhovým objezdem), je i projekt Prádlo ven socioložky a fotografky Alexandry Bočkové. Ta Magazínu PATRIOT, mediálnímu partnerovi Sdílka, poskytla rozhovor.

Ve zkratce: Alexandra Bočková letos v květnu nechala postisknout čtyři desítky bílých prostěradel fotografiemi života v Porubě. Tato prostěradla spolu s dalšími nadšenci pak rozvěsila na zhruba třech desítkách míst v Porubě, především na věšáky na prádlo ve dvorech u domů, ale také na Alšově náměstí.

Jak vás tato ne zcela tradiční akce napadla?
Napadlo mě to v rámci mé bakalářské práce, studovala jsem fotografii na fakultě umění, jsem vystudovaný sociolog a měla jsem tendenci spojit otázku veřejného prostoru a umění. Šlo mi o to nějak veřejné prostranství obohatit.

Proč zrovna vyprané prádlo?
Uvědomila jsem si, že ty staré věšáky a stojany na prádlo u bytových domů a ve dvorech jsou vlastně často úplně nevyužité a neplní dávno svou funkci, už na nich často nejsou ani ty šňůry… Asi už tam nikdo nebude klepat zaprášené koberce, ale proč už lidi venku nevěší své vyprané prádlo?

Vždyť ale přece lidé stále perou?
Ano, ale mají sušičky, vlastní domácí věšáky, suší na balkonech, mnozí se třeba i bojí pověsit si prádlo ven.

Proč je podle vás zrovna prádlo na šňůře venku před domem tak důležité?
Pověšené prádlo znamená zabydlenost, bezpečí, vzbuzuje pozitivní pocit, že tu žijí lidé, nebojí se o své prádlo, jsou tu rádi… Když jsem v rámci svého projektu poprosila obyvatele Poruby, aby si také vyvěsili prádlo a má potištěná prostěradla, tak mě samozřejmě někteří poslali někam, že to je nesmysl, ale našli se i takoví, kteří do toho šli s nadšením. Rozdala jsem jim šňůry a prostěradla a šli na věc…

Jaké fotografie jste na prostěradla zvolila?
Vymyslela jsem si vlastně jakousi galerii na prostěradlech a použila fotky obyvatel Poruby, hlavně starší záběry, na nichž se pak mnozí dospělí poznali – byli na fotografiích jako malé děti.

Jaký byl cíl vašeho projektu?
Přesvědčit lidi, aby se nebáli, a nejen toho, vyvěsit si své vyprané prádlo. Já sama urputně věším, ale přidala se i sousedka a další…

Jak jste vlastně uspěla v rámci své bakalářské práce?
Pro bakalářskou práci byla zásadní reportáž o mém projektu, ale to nebylo všechno. Já do něj zapojila i komisi – pozvala jsem její členy ven, kde jsem jim dala koš s mým vypraným prádlem a společně jsme věšeli… Vzali to s humorem.

Uvažovala jste o nějakém pokračování úspěšné akce?
Chtěla bych, aby se to opakovalo, ale s tím, že bych zkusila zorganizovat, aby lidi nevěšeli své prádlo, na to jsou opatrní pořád, ale aby třeba pověsili vyprané prádlo, které by pak mohlo jít například na charitu. To by mohl být další rozměr té mé akce. Ráno by pověsili vyprané prádlo, které nepoužívají, ale mohlo by sloužit jiným, večer by to suché posbírali a odvezli potřebným.

Váš unikátní projekt, který představíte na akci Sdílko, si vzal za cíl přispět k oživení dění v obvodu. Daří se to?
Mám pocit, že ano. Žila jsem dlouho v zahraničí, vrátila jsem se v roce 2011, a od té doby tady bydlím. Mám pocit, že se to zlepšuje, je to trend, což je dobře, lidé více uvažují o tom, co se děje okolo nich… Myslím, že když si zvykneme trávit i více času venku, na dvorech domů, bude tam i bezpečněji.