Filmové návraty
02/09/2019 Martin Jiroušek

​Když ostravské kino zakázanými filmy provokovalo celé Československo

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

Sovětské mládí? Kdeže! Uvedení filmů Andrzeje Wajdy v Ostravě. Proč? Ostravané nekutali jenom uhlí pod zemí, ale dovedli také pořádně zakutat v pásech filmového celuloidu a když si něco umanuli, přitáhli do města jako první zajímavé světové unikáty.

Ne nadarmo tady před válkou za doby Rakousko-Uherska vystupoval třeba i legendární Buffalo Bill, když Prahu vynechal. A od westernu už není tak daleko k filmové kovbojce a od ní k bravurnímu umění nejen chytat býka do lasa, ale také dát filmovým políčkům důmyslný řád a výtvarný systém. Budiž třeba Wajda!

„Na ostravské besedě o filmech Andrzeje Wajdy jeden z diskutujících prohlásil, že považuje Popel a démant za nejlepší film, který kdy viděl, i když si plně uvědomuje kvalitu takových děl, jakými jsou například Sladký život nebo Balada o vojákovi,“ dovídáme se z letního zpravodajství v roce 1963.

Stranou zůstaly i ostatní sovětské filmy, což byl těžký hřích, Wajda soudruhům sypal popel na hlavu a pepř do očí. Ne každý z bývalých partyzánů měl nervy uvidět vlastní nerozhodnost nebo zbabělost.

„ O to smutnější je fakt, že se většina Wajdových filmů u nás nepromítala, prý pro svou bezvýchodnost, pochmurnost a tedy i nevhodnost a škodlivost pro našeho diváka (ostatně tenhle názor byl v minulosti uplatňován i na řadě dalších – zahraničních, ale také domácích – děl),“ vysvětluje tehdy publicista Alois Humplík a dodává: „Zdravý proud naší současné kulturní politiky již mnohé z takových chyb minulosti napravil. Ale Wajdovo dílo na své „zproštění viny“ teprve čeká.“

Chyběly legendární opusy Kanály (1956), Popel a démant (1958), Lotna (1959), Lady Macbeth mcenského újezdu (1960) oproti v české distribuci již uváděným titulům Nezvaní hosté (1954), Nevinní čarodějové (1960) a Samson (1961), jejichž počet byl nedostačující pro ucelený a zásadní pohled na Wajdu.

„Tím větší význam měla vpravdě průkopnická akce ostravského Kina náročného diváka: Festival filmů Andrzeje Wajdy, který se konal od 30. srpna do 5. září a jehož součástí byla již citovaná beseda,“ čteme v tisku.

Jak reagovali tehdejší diváci na besedě? Diskuse prý zůstala více či méně na povrchu. Většina účastníků se omezila na informativní dotazy, konstatování chvály či sdělení bezprostředních dojmů, než aby je filmy „vyprovokovaly k vážnějšímu zamyšlení“.

Jenže každá průkopnická akce má své mouchy a tak se není čemu divit, důležitá byla samotná odvaha něco takového zorganizovat. „Avšak sama skutečnost, že ostravští diváci viděli jako první v republice filmy Kanály, Popel a démant, Lotnu (které spolu s Nevinnými čaroději a Samsonem tvořily program festivalu), stojí za to.“

Překvapující je fakt, že si uvedený klub musel k promítaným snímkům najít vlastní cestu. Nepomohla ani Praha, pověstná Ústřední půjčovna filmů akci raději sabotovala, ale přispěl polský konzulát a zvláště filmový podnik v Katowicích.

„Ostravští si stýskají, že jim právě naše Ústřední půjčovna filmů pomáhá nejméně. Měla kupříkladu pro ostravské Kino náročného diváka zajistit kopie sovětských historických filmů k letošním oslavám Měsíce čs. Sovětského přátelství. Po roce však „pro nedostatek času“ cyklus odřekla. Jindy zase byl v Ostravě kotoučů se sovětskými filmy nadbytek, organizátoři se totiž po zklamání s Prahou obrátili přímo na sovětské soudruhy a jednoho dne přijel před klub náklaďák a vysypal před vchod hromadu krabic s kýženými pásy. Jen se v nich zorientovat."

Ostravská akce s Wajdou byly natolik výjimečná, až se uvažovalo o tom, zda by tak skvělá filmová díla, která ukázala „nesprávnost názoru, že jsou nejzazším mezníkem a vedou do slepé uličky“, neměla být zpřístupněna i ostatním československým divákům?

„I když čerpá a vyrůstá z tragické minulosti polského národa, neheroizuje, ale ukazuje válku jako nesmyslnou a krutou.“ Tedy jde o hodně velký obrat od heroického pojetí války třeba z takové Tankové brigády (1955).

„Ostravským tedy patří dík za dobrý nápad a jeho uskutečnění. A také přání, aby se nad jejich kinem, které je součástí Domu kultury pracujících, objevil brzy nápis „Kino náročného diváka“. Zatím se prý nadřízené složky ÚRO obávají, že by takový název odlákal diváky,“ poznamenává tehdy novinář z Vítkovic Alois Humplík.

O pár týdnů později se ostravský klub napojil na celorepublikovou klubovou vlnu cyklem Deset nejlepších filmů světa.

„Členové filmového klubu mohli zhlédnout klasická díla jako Křižník Potěmkin, Intolerance, Občan Kane, Zloději kol aj. Na ně navázal cyklus filmů polské školy a francouzské nové vlny. Program kina byl sestavován z nejlepších filmů z distribuce, z projekcí kina Čs. Filmového ústavu (ČSFÚ) Ponrepo a z představení filmového klubu. Počet filmů uváděných za sezónu ve Filmovém klubu postupem let narostl ze dvou až na sedm desítek, přibyly divácky výlučnější filmy z opomíjených evropských produkcí a kinematografií třetího světa,“ vzpomíná jeden z pozdějších vedoucích činitelů klubu Milan Líčka.

Klub hrával s oblibou i načerno, protože filmy bez práv nemohl avizovat na plakátových plochách.

Klub náročného diváka se stal jedním z nejslavnějších v celé republice, v době tuhé normalizace čítal až pět tisíc členů, ti všichni měli průkazky, které je opravňovaly i ke slevě. Nepřežil ovšem revoluci, i když se vyskytly pokusy o jeho vzkříšení anebo navázání na tradici už v menší míře třeba v ostravském Minikině.

Dnes, ve 21. století, je v Ostravě bohužel situace katastrofická. Neexistuje filmový klub, který by uváděl klasiku světové nebo i domácí kinematografie, můžeme tedy divákům z 60. let jen tiše závidět, že jim pracovníci placeni státem umožnili aspoň částečně doplnit si obecné vzdělání z historie sedmé múzy.

Dnes se ovšem na jeho bývalém místě nachází hospoda a čajovna, což je také odpověď.

Autor je filmový kritik a historik

Sdílejte článek