Kolotoč! Ostrava hostila legendární festival, mocní ho ale zakázali

Dnes je Ostrava plná hudebních festivalů, ostatně dva z těch největších se opět odehrají v Ostravě nyní v červenci. Ovšem dříve, v dobách komunistického režimu jich tolik ve městě uhlí a oceli nebývalo.

Ostraváci často jezdili v sedmdesátých a osmdesátých letech za kvalitní hudbou do jiných krajů tehdejšího Československa, především na Portu, která se stala stálicí dobré trampské a folkové hudby po celou dobu normalizace.

Přesto se Ostrava, a to už v roce 1976 zařadila k „mekkám“ kvalitní hudby. V porubském Domě kultury se tehdy roztočil první Folkový kolotoč.

Tento festival se s legendární kresbou písničkáře od proslulého kreslíře Vladimíra Jiránka brzy zapsal do historie tehdejší československé hudby. Především tím, že jeho pořadatelé odvážně zvali do Ostravy také interprety, pohybující se na pomezí československého hudebního světa, třeba Vladimíra Mertu nebo Ivana Hoffmana. Folkový kolotoč tak hudební kritici podobně jako třeba folkovou Lipnici dnes řadí mezi „protirežimně odbojné písničkářské festivaly“, kde lidé slyšeli na svou dobu často velmi odvážné písně. A byl protipólem oficiálním a protěžovaným festivalům jako Festival politické písně Sokolov, Děčínská kotva, Mladá píseň Jihlava nebo Zlatý palcát.

Ostravský Folkový kolotoč se tak stal brzy fenoménem. Kromě toho, že „přivážel“ do Ostravy každý březen skvělé muzikanty, písničkáře a kapely, dopomohl na pódia československých hudebních klubů, kulturních domů a letních amfiteátrů i pozdějším ostravským folkovým a písničkářským legendám. Například Jaromíru Nohavicovi, Josefu Streichlovi, Pavlu Dobešovi či olomouckému Karlu Plíhalovi.

Nikdy se nedopátral, proč osmý Folkový kolotoč zatrhli

První Folkový kolotoč doslova zazářil už na jaře 1976. Poté se konal každý rok pravidelně tři dny posledního víkendu v březnu, a to od roku 1976 do roku 1984. Osm ročníků v Ostravě a devátý v Břeclavi. Z Ostravy festival „vyštípali“ straničtí funkcionáři.

Foto: se souhlasem Archivu města Ostravy

„Poslední ročník jsme plánovali rovněž v Ostravě, jenže po nátlaku jsme to zrušili. Nikdy jsem se nedopátral, kdo za tím stál. Akce už byla povolená, už se měly začít prodávat vstupenky. Pak mi ředitelka porubského kulturního domu řekla, že akce nebude a tečka. Posunuli jsme tedy termín a přesunuli akci na jižní Moravu,“ vzpomínal nedávno v rozhovoru pro seriál Ostravské stopy „otec“ Folkového kolotoče, dramaturg a hlavní organizátor legendárního ostravského festivalu Milan Kaplan.

Folkový kolotoč svou atmosférou uhranul i jednoho z nejslavnějších a nejznámějších hudebních kritiků Jiřího Černého. „Je tady báječně! Kdyby to moravské publikum, co zpívalo s Petrem Ulrychem v neděli do dvou hodin v noci, posílilo na Bílé Hoře moravský praporec Šlikův, vypadaly by dějiny jinak,“ řekl ve dvaaosmdesátém. A v Ostravě tehdy nechyběl ani vrchní „porťák“ Michal Jupp Konečný. „Vzhledem k nekonání Krumlovského letokruhu se ostravský Folkový kolotoč stává vedle Porty největší přehlídkou tohoto žánru,“ řekl redaktorům bulletinu, mezi nimiž byla tehdy i mladá Zlata Holušová, ikona dnes léty prověřeného ostravského megafestivalu Colours of Ostrava.

Festival už v osmdesátých letech bobtnal, a na koncerty jednotlivých hvězd do Domu kultury chodily stovky lidí. Přestože třeba na konci března roku 1982 v době konání napadl sníh. „Kolotoč a sníh? Už jste to někdy zažili?“ ptali se reportéři pamětníků. Ti vrtěli hlavami. Takže opět jedna z mnoha zvláštností jen a jen toho letošního,“ konstatovala redakce.

Není možné, aby v sále pro pět set lidí jich bylo sedm set

Pořadatelé museli v tomto ročníku zpřísnit kontrolu u vchodů. „Není možné, aby v sále s kapacitou pět set diváků bylo sedm set lidí i více,“ upozorňovali. A vypustili zprávu, že v jednom z dalších dílů nového hudebního televizního pořadu Studio B, který připravovalo regionální brněnské studio Československé televize, by se měl objevit i Jaromír Nohavica. Což se sice stalo, ale až o osm let později, v roce 1990.

Stále populárnější Jaromír Nohavica se také právě na tomto ročníku „Kolotoče“ přiznal, že pochází ze starého krejčovského rodu ze Zašové, což je prý místo, kde jeho příjmení nosí kde kdo. Takže se tamní Nohavicové dělí nejen na horní a dolní, ale vyskytuje se mezi nimi například i Nohavica Novák, což prý je ten, který se oženil s Novákovou, a jiné další odrůdy Nohaviců.

V březnu roku 1983 se Folkový kolotoč v Porubě konal naposledy. A hudební kritik Jiří Černý na něm už potřetí uváděl hvězdy na hlavním pódiu. „Ve srovnaní s těmi předchozími dvěma ročníky si myslím, že je ten letošní ročník nejkvalitnější. Jsou tady všechny ty kvality, které tu byly předtím, a z těch mladých talentů je tady skutečně jen to, co prokázalo největší životnost. Pro mě klasická ukázka – Jarek Nohavica, ze kterého se vlastně za rok stala folková hvězda,“ řekl publicista, který ani konferovat moc nemusel. „Ono je velice snadné konferovat, když člověk řekne jméno účinkujícího a lidi propuknou v jásot. Takže v tu chvíli je každé konferenciérovo slovo zbytečné.“

Foto: se souhlasem Archivu města Ostravy

Když se ho redaktor zeptal, jestli ho na ostravském festivalu zaujal někdo, koho dosud neznal, odpověděl: „Mně se z těch nováčků líbil asi nejvíc Pavel Dobeš. Pro mne jako Pražáka je samozřejmě zajímavý ten slang. Slyšel jsem ho poprvé, ale určitě si myslím, že sem patřil.“

„Zuřivý“ kritik Jan Rejžek kritizoval leccos i na Kolotoči

Na festivalu nechyběla ani další velká hvězda hudební kritiky, Jan Rejžek, obávaný „postrach“ špatných a průměrných hudebníků. Tento nelítostný a zuřivý kritik, který v polistopadové době proslul i svými mediálními bitvami kolem normalizačních zpěváků a zpěvaček, si ani na Folkovém kolotoči v době normalizace nebral servítky.

„Já se snad nakonec rozpláču… Jen žádné totální odevzdáni se atmosféře a pohodě očividně panující. I tady se odehrává nejedna dojemná trapnost. Tak třeba, všichni jsme se narodili z bluesového vajíčka, ano, ano, ano, ale do prkýnka, copak musí každý druhý Josef Vopršálek z Kolohnátovic hned napsat Tajtrdlíkovo Blues a pak Vánoční blues a pro změnu posléze Žabikuchovo blues?“ útočila legenda české hudební kritiky na tehdejší inflaci hudebního stylu blues u českých interpretů, psal v březnu 1983.

A pustil se i do textů, které na festivalu slyšel. „Všichni snad dobře rozeznáváme, co nás v současnosti drtí, co štve, co kdo zavinil, kdo za co může, co nás povznese, co nadchne. Snad. Ale co s těmi opakujícími se variantami v textech na prazákladní otázky, kdo jsem a kam jdu, a kamarádi nejsou, co bejvali, a lidi kolem jsou šediví a průměrní a dejte kytky do hlavní a blablabla. Každý jistě nějak začíná, ale patos zůstane patosem a proklamace proklamací, ať je zpívána na severní Moravě při Folk­ovém kolotoči nebo v západních Čechách při festivalu jiném. Znovu jsem tedy musel vychutnat vkus a cit pro tohle u Buriana s Dědečkem, Dobeše či Plíhala, kteří, myslím si, nám toho zamlčeli málo,“ pochválil nakonec i ostravského „nováčka“ ve světě folku muž, který o pět let později v roce 1988 uvedl na lipnickém festivalu před tisícové publikum tehdejšího zakázaného disidenta Václava Havla.