Sport
19/06/2021 Petr Sobol

Končí florbalová legenda Tomáš Sladký. Bude trénovat reprezentaci?

​Český florbal přichází o jednu z největších postav posledních let. Čtyřiatřicetiletý vítkovický kapitán Tomáš Sladký míří do sportovního důchodu a těší se na novou výzvu.

Tomáš Sladký je prvním českým florbalistou, který získal titul ve švýcarské lize. Zároveň je jedním z mála hráčů, který působil jak ve Švýcarsku, tak i Finsku a Švédsku. Je reprezentačním rekordmanem v počtu odehraných zápasů a také trojnásobným extraligovým šampionem s Vítkovicemi. Se svou kariérou se ale rozloučil v slzách, se stříbrem na krku a s pocitem obrovského zklamání.

Ve finále jste nestačili na Mladou Boleslav. Už vás to přebolelo?
Je to jen pár dnů, ale musím přiznat, že to ve mně stále vře. Necítím pocit křivdy, ale spíše stále šok, který budu kousat ještě hodně dlouho. Něco takového jsem totiž nikdy nezažil.

Narážíte na kontroverzní chyby rozhodčích, které finále hodně ovlivnily? (Vítkovice vstoupily do Superfinále lépe a brzy vedly. Ještě ve 45. minutě to bylo 3:2 pro ostravský tým, jenže pak Mladá Boleslav vyrovnala a o deset minut později šla do vedení. Ovšem kontroverzně. Za stavu 3:3 byl totiž hodně přísně vyloučen za blokování hole Lukáš Hájek a Mladá Boleslav jediný dvouminutový trest v zápase potrestala - byť autor gólu Jiří Curney byl při zásahu míčku nedovoleně v brankovišti. Dvě minuty před koncem Mladá Boleslav přidala při vítkovické hře bez gólmana další gól, jenže tentokrát havířovští rozhodčí Kamil a Tomáš Sojkovi přehlédli faul na Matyáše Šindlera. A šestý gól? Před tím hrál zase mladoboleslavský Milan Tomašík rukou.)
Ano, podtrhlo a sečetlo se veškeré naše úsilí bojovat proti Superfinále. Bylo totiž otázkou času, kdy k něčemu takto fatálnímu dojde. Zápas se nějak vyvíjel, pak se ale během pár minut celá sezona spláchla - vinou lidských chyb. V takovém zápase se něco takového nesmí stávat.

Na Superfinále jste museli čekat dlouhý měsíc. Co si o tom myslíte?
Letošní sezona byla pro všechny šílená. Pro nás trvala, s přípravou, restarty, lockdownem i karanténou dlouhých třináct měsíců. Na jediný finálový zápas jsme čekali pět týdnů! Po takové době jsme doufali, že si dáme korektní zápas a rozhodne se na hřišti. To se ale bohužel nestalo. Doufám, že to bude hřebíček do rakve celého Superfinále. Tlak proti němu totiž sílí a probíhá neskutečná masáž i kampaň, aby Superfinále skončilo. Těch opodstatněných důvodů je strašně moc.

Asi vás bude dlouho mrzet, že jste se s kariérou rozloučil zrovna takto...
Když to řeknu od srdce, tak je mi líto všech lidí, kteří třináct měsíců opravdu tvrdě pracovali, aby pak zažili takový konec. To jsme si jako Vítkovice nezasloužili. Navíc po takovém výkonu na hřišti. Každopádně těch posledních pět minut nesmí pokazit celkový pohled a dojem na mou kariéru. Ta totiž byla perfektní, pestrá a bohatá. Florbalu vděčím za to, jaký jsem.

Konec kariéry jste ohlásil už s předstihem. Co vás k tomu vedlo?
Myšlenka skončit se u mě zrodila v průběhu této sezony. Začaly se objevovat zdravotní problémy i lákavé nabídky na trénování mužských týmů. Narodilo se nám dítě, byl to zkrátka souběh několika faktorů. S manželkou jsme si dali na stůl plusy a mínusy a dohodli jsme se, že můj konec ohlásím už dřív, abych měl na závěr sezony extra motivaci. Nechal jsem tam všechno, ale nestačilo to.

Nepřemýšlel jste o tom, že byste své rozhodnutí ještě přehodnotil?
S odstupem času, po Superfinále, se u mě na chvíli objevily myšlenky na návrat. Jsem člověk ambiciózní a mám rád výhry, ovšem myslím si, že k návratu už asi nedojde. Florbal se vyvíjí a já nastupuji na dráhu trenéra, bylo by těžké se pak vrátit. Každopádně jednou bych se do Vítkovic rád vrátil v roli trenéra, stejně tak, jako mám ambice trénovat reprezentaci. Na Vítkovice ani český florbal nechci zanevřít, teď jsem ale rád, že mám před sebou novou výzvu v jiné zemi, kde najdu klid a taky odstup.

Nebojíte se říct, co si myslíte. Neobáváte se ale, že by vám to jednou mohlo doma zavřít dveře?
Věřím, že ne. Projekt Superfinále kritizuji od jeho počátku - ať už jsem se na něho jen díval, nebo hrál, vyhrál i prohrál. Vždy jsem byl proti Superfinále. Ze sportovního hlediska totiž není potřeba. My naopak potřebujeme co nejvíc těžkých zápasů, ale o to nejlepší se okrádáme. Třeba ve Švédsku si to mohou dovolit, tam hrají nadstandardní zápasy během celé sezony, ale my tady takovou kvalitu nemáme. Navíc kluby, které se do Superfinále dostanou, jsou jenom komparzisté a veškeré zisky jdou Českému florbalu. Týmy, které celou sezonu dřou, nemají nic. Vítězné mužstvo sice získá finanční příspěvek, jenže ten musí využít na Pohár mistrů. Benefity pro kluby nejsou zkrátka skoro žádné. Široká veřejnost má v tomto velmi mylné představy.

Vaše kariéra byla dlouhá a úspěšná. Čeho si na ní vážíte nejvíc?
Toho, že jsem tak dlouho vydržel. Bude mi 35 let a stále jsem mohl působit na této úrovni. Ani nevím, jak jsem to dokázal, každopádně budu na to vzpomínat moc rád. Díky florbalu jsem se dostal do prostředí a kolektivu, ve kterém jsem se nějak musel chovat. Dvacet let jsem mohl fungovat na vrcholové úrovni, nikdy bych neměnil.

A na jaké úspěchy budete vzpomínat nejradši?
Na ty z mezinárodní scény, ale velmi si vážím i těch klubových. Prošel jsem si všemi ligami, ale top je asi titul v Ostravě. Jak ten z roku 2009, tehdy ještě po finálové sérii, kdy jsme přerušili hegemonii Tatranu, tak rok 2013 v O2 areně, i ten dva roky starý v Ostravě. Nejen že jsme zvedli pohár, ale mohli jsme oslavit zlatou placku s kluky v šatně. Nebudeme si nic nalhávat, florbal je u nás stále hlavně o tom, jestli s kluky oslavíte titul nebo zapijete žal.

Prošel jste Švýcarskem, Finskem i Švédskem. To se taky povede málokomu...
Ve dvaceti letech jsem šel do Švýcarska, které je pro Čechy první lákavou destinací. Tam jsem se naučil nějakému přístupu, taky jsem se naučil německy a poznal jsem, jak se o sebe má člověk postarat. Ale cílem byla Skandinávie. Po několika sezonách jsem proto šel do Finska a měl jsem štěstí, že jsem si zahrál i ve Švédsku.

Jak tam florbal vnímají?
Ve Švédsku je florbal na nejvyšší možné úrovni. Nahlíží se na něj úplně jinak, než u nás. Není tam jen florbalová komunita, ale celá společnost. Viděl jsem tam jiný sport, než kdekoliv jinde. Právě ve Švédsku jsem se naučil nejvíc. Pak jsem se vrátil domů, v cizině jsem byl deset let a ve Vítkovicích jsem se snažil předat co nejvíc zkušeností, ale taky lásky ke sportu, nadšení a emocí. Bez toho to nejde. Doufám, že jsem nezklamal. Když jsem se vracel, tak mým cílem bylo pobláznit Ostravu a mladé hráče, aby florbalu dali všechno, aby makali na hřišti i na tréninku.

Na kontě máte 132 zápasů v reprezentaci, což u nás nikdo jiný nedokázal. Máte dva bronzy z mistrovství světa. Na co vzpomínáte nejradši?
Odehrál jsem toho hodně, ale medailí je málo. Věřil jsem, že se jednou podívám do finále mistrovství světa, to se mi ale bohužel nepovedlo. Teď to v reprezentaci funguje jinak, doufám ale, že se zase vrátí dny, kdy se začneme přibližovat elitním soupeřům, i když je to ještě dlouhá cesta. Stále vzpomínám na to, jak jsme porazili Švédy. Jsem rád, že jsem měl tu čest a štěstí, že jsem byl součástí týmu, který je poprvé a dosud i naposledy dokázal přehrát. Po tom zápase jsme po sobě skákali, jako bychom vyhráli mistrovství světa.

Teď míříte do Švýcarska. Co vás tam zavedlo?
V klubu, do kterého odcházím, jsem už jeden rok působil. V průběhu té sezony byl odvolán trenér a já jsem poskočil do role hrajícího kouče. Asi jsem se nějak zapsal do povědomí managementu, který se mě od té doby už čtyři roky snaží přivést. Vždy jsem to odkládal, měl jsem smlouvu a závazky v Ostravě, ale v lednu mě oslovili znovu. Jejich zájem byl velký a já jsem nabídku přijal. Jdu do klubu, který znám, stejně tak to tam zná manželka, která je tenisovou trenérkou.

Jaké s vámi v klubu mají plány?
Mou prioritou je nástup k seniorskému týmu. To byla má podmínka. V první sezoně budu u mužů působit jako asistent a budu to takticky pojit s nejstaršími juniory. Plán je však takový, že po prvním roce by měl skončit trenér mužů a já to po něm převezmu. Uvidíme, jak to bude vypadat, neodkážu odhadnout, jak mě přijmou a jak se chytnu, ale zkušeností z trenéřiny mám tolik, že by to mělo klapat.

Už jste zmínil, že byste jednou rád vedl i českou reprezentaci. Co byste jí chtěl nabídnout?
Máme finského trenéra, ale já nevím... Podle mě to byl zajímavý experiment, který nevyšel. Tým na domácím šampionátu v roce 2018 nepodal výkon, jaký měl. Já si myslím, že u našeho národního týmu by měl být Čech. Co se týká mě, jsem srdcař, od začátku až do konce, a vždy jsem tomu dával maximální srdce. To by byl můj základ, který bych do toho určitě vnesl. Pokud bych se k tomu někdy dostal, tak bych vybral tým, který by šlapal a na hřišti by nechal srdce pro Českou republiku. Právě toto totiž rozhoduje v krajních a extrémních situacích zápasu.

Kromě toho, že jste srdcař, považujete se taky za ostravského patriota?
Celý život jsem spjatý s Vítkovicemi. Vychovaly mě a jako hráč bych si nedokázal představit, že bych hrál jinde. Nabídky byly, ale já jsem jinde, než za Vítkovice, hrát ani nemohl. Jsem vítkovický patriot a vždy jim budu. Co se týká trenéřiny, ta je hodně specifická. Teď po kariéře, navíc, když doznívají ozvěny finále, tak si nedokážu představit, že bych v Česku trénoval někoho jiného a předával zkušenosti jinde. Je to však plnohodnotné zaměstnání, má práce a za několik let se může situace změnit. Dokážu si představit, že v případě zájmu příjmu nabídku i z jiného kraje.

Sdílejte článek