Kuchař na grilu: Na chutě od mamky a babičky nezapomenu, říká ​Jan Mlkvik z Koliby Komorní Lhotka

Magazín PATRIOT pokládá v anketě Kuchař na grilu krátké otázky, na které dostává krátké odpovědi od různých kuchařů z našeho kraje. Tentokrát na ně odpovídal​ Jan Mlkvik z Koliby Komorní Lhotka.

Jan Mlkvik vyrostl v hospodské rodině. Jeho máma i babičky byly – a stále ještě jsou kuchařkami, takže nejrůznější podniky navštěvoval už jako malý. Kuchařem se vyučil v Třinci a spoustu cenných zkušeností nabral v Anglii, kde vařil pět let. Poté, co se stal tátou, se vrátil do Ostravy, prošel několika provozy a nakonec zakotvil v Kolibě Komorní Lhotka: „Vařím česká jídla, poctivá, dobrá a čerstvá, proto jídelníček měníme skoro každý den. Chci, aby jídlo vonělo, krásně vypadalo a bylo plné chutí.“

První jídlo, které jsem kdy uvařil?

Asi vaječinu, když jsem jel brzy ráno na závody.

Jaké jídlo jsem jako dítě nesnášel?

Játra a bílé fazolky ze školní jídelny.

Na jaké jídlo od mých blízkých nikdy nezapomenu?

Rizoto od mamky. V létě posbírala, co bylo na zahradě, a zamíchala to s rýží. Taky polévka od babičky, byla z kyšky s bramborem, koprem a vejcem.

Jaké jídlo jsem poprvé uvařil v restauraci?

To už si nepamatuju.

Povedlo se?

Určitě jsem si to myslel.

Mým kuchařským vzorem je:

Líbí se mi filozofie, kterou vyznává Marco Pierre White.

Z českých kuchařů mě inspiruje:

Asi všichni, kteří to dělají hlavou a srdcem. Je spousta skvělých kuchařů. Když mám být konkrétní, tak to je Jirka Hrachový, Marek Komínek ve 420 válí s Radkem Kašpárkem. Taky se mi líbí práce Davida Mecka v resortu Cattaleya.

Kdybych otvíral svou restauraci, jmenovala by se:

Kdyby tam pracovala moje žena a dcera, tak asi U tří mrkví. Jmenujeme se totiž Mlkvikovi.

Vařil bych v ní:

To, co máme rádi – nejspíš něco českého.

Co se mi v kuchyni opravdu nepovedlo:

Určitě toho bylo hodně. Rád zkouším nové věci, ale ne vždy to vyjde.

V kuchyni jsem mistr na:

Vymýšlení nových věcí.

Musí se to v kuchyni udělat, ale k smrti mě to nebaví:

Objednávky. Vždy totiž na něco zapomenu.

Nejhorší hláška hosta je:

Mohl byste se tím živit. Nebo: Je to moc drahé.

Česká, italská, nebo francouzská kuchyně? Nebo úplně jiná?

Zaleží, na co mám chuť. Ale kdybych si musel vybrat, tak česká.

Co jako Češi v kuchyni neumíme?

Ryby. A dochucování pokrmů.

Moje snídaně, oběd a večeře snů:

Vejce Benedikt, svíčková, kus dobrého masa.

Je práce šéfkuchaře na celý život?

Je mi teprve 30. Pokud ano, tak jedině s dobrým týmem.

Co host, či obecně člověk, který nikdy nevařil, nepochopí?

Kolik je za tím vším práce. A že máme fakt špatné stravovací návyky, které potom vedou ke zdravotním problémům.

Moje kuchyně po celovečerním vaření vypadá jako…

Upřímně? Nic moc. Ale dovaříme a jdeme uklízet.

Netroufl bych si uvařit:

Fugu.

Co si dám, když jdu na jídlo někam do restaurace:

Nejlépe degustaci, nebo něco extravagantnějšího.

Nejlepší jídlo, které jsem dosud jedl, bylo:

Asi to rizoto a polévka od mamky a babičky, na ty chutě nezapomenu.

Pokud nevařím já, tak mi nejvíce chutná v:

Mám rád Hogo Fogo. Ale v našem kraji je spousta skvělých restaurací.

Kanec se šípkovou, nebo se zelím?

Se zelím.