​Jak se z Lendla stal Američan. Na občanství musel čekat pět let

Na dvorcích vydělal 15 miliónů dolarů, celkově čtyřnásobek, desátý rok je v nejlepší světové trojici, takový nadtitul dal v roce 1991 svému dvoudílnému portrétu světového tenisty a ostravského rodáka Ivana Lendla, Ivan Witz. Autor knížky Dál výš rychleji, kterou tento ostravský novinář vydal v roce 1970, představil čtenářům šestadvacet tehdejších sportovců.

Rejstřík portrétů mladých sportovců byl pestrý: od skoků na lyžích, přes hokej, fotbal, házenou, vzpírání, krasobruslení a střelbu z pistole, i tenis. Ivan Lendl však ještě v publikaci chyběl – měl totiž v době vydání pouhých deset let.

Do pozornosti tenisového světa se Ivan Lendl poprvé dostal už osm let poté-jako junior, který v roce 1978 vyhrál tituly ve dvouhře chlapců na French Open i Wimbledonu, a stal se světovou juniorskou jedničkou. V tomtéž roce se stal profesionálem a o rok později se poprvé probojoval do finále dvouhry na nejvyšší úrovni, o dva roky později vyhrál sedm titulů ve dvouhře, včetně tří turnajových vítězství ve třech po sobě jdoucích týdnech.

Hvězdná, leč utajená hvězdná kariéra

Novinář Ivan Witz byl v roce 1991 přesvědčený o tom, že Lendl je nejslavnějším ostravským rodákem. „Pro svět určitě. Když se i v netenisových kruzích v cizině našinec představí, že je z Ostravy, už v první, nejpozději ve druhé zdvořilostní větě, slyší o Ivanu Lendlovi. O tom, kdo je „nej“, můžeme samozřejmě diskutovat. O čem se však podle mého diskutovat nedá, je fakt, jak nedostatečně využíváme toho, že Lendl je Ostravák a Čech ve světě-a to se nezmění, ani až dostane americké občanství,“ napsal Ivan Witz v červnu 1991 v Moravskoslezském večerníku, jen pár dnů předtím, než Ivan Lendl americké občanství získal.

Ivan Witz také napsal, že předchozí politická garnitura komunistického Československa si sama nasadila šaškovský čepec, když před svými občany chtěla utajit existenci Lendla jako tenisty. „Sdělovací prostředky se o něm nesměly před rokem 1989 zmiňovat. Jen Čs. sport a Mladá fronta si vymohly, že aspoň stručně mohou o Lendlovi informovat. Čs. sport s odůvodněním, že je zaměřen na sport a ideologicky by se dalo zneužít, když by se uvedla jména sedmi čtvrtfinalistů a osmé, Lendlovo, chybělo, Mladá fronta s tím, že mladí lidé se po Lendlových výsledcích houfně ptají. Ostatně už se tak stalo v době úspěchů „emigrantů“ Jaroslava Drobného a pak Martiny Navrátilové. Uvádělo se sedm čtvrtfinalistů, tři semifinalisté a finále už raději vůbec ne, protože se přeci jen nedalo uvést pouze to, že Evertová prohrála 4:6, 3:6,“ připomněl Ivan Witz.

Štrougal Lendlovi fandil, Biľak ne. Husákovi to bylo jedno

Ostatně i sportovní redakce Moravskoslezského, dříve Ostravského večerníku měla své neblahé zkušenosti, když si k „předepsané“ krátké informaci o triumfu Lendla na Turnaji mistrů dovolila přidat jeho karikaturu. Ta kresbička měla stát redaktora tři stovky pokuty, a ač se jednalo dost dlouho o „odpuštění“ této pokuty, prémie se za tento „faul“ v době minulého režimu přeci jen snižovaly. Přitom se tak stalo už v éře „pokrokovější“, kdy i ostatním novinám bylo povoleno otiskovat Lendlovy výsledky z hlavních světových turnajů – jen dále bez komentáře.

Příznivec tenisu doktor práv Lubomír Štrougal tak na chvilku vyhrál nad doktorem politických věd Vasilem Biľakem, který prý o Lendlovi nechtěl ani slyšet. Dalšímu doktorovi práv Husákovi – zase prý – bylo fuk, zda o Lendlovi bude v našich novinách holá zpráva, jedna řádka, anebo nic, ale pak mu byl asi Vasil bližší, než Luboš. „Aspoň se to tak prezentovalo v novinářských a tenisových kruzích. Kdo ví, o tomhle tiskové konference nebyly,“ napsal Ivan Witz.

Avšak podle něho ani tehdejší polistopadová politická, společenská a sportovní reprezentace dostatečně nevyužívala toho, že jsme měli v „devadesátkách“ tak dlouho, a tak skvěle postaveného „našeho člověka“ ve světovém tenise. „Po letech byl Lendl loni v únoru zase krátce na našem území, na pozvání Občanského fóra hrál v Praze exhibici s Mečířem. Zdá se však, že dnešní celkové nedocenění sportu a jeho zahnání kamsi na ocas ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy jen v malé míře umazává z dluhu, jaký máme ve skutečném ocenění toho, co Lendl v propagaci naší vlasti znamená,“ vytýkal Ivan Witz tehdejší polistopadové politické reprezentaci.

Miliony dolarů prémií, mnohem více za reklamu

V roce 1991 byl Ivan Lendl už desátým rokem ve světovém pořadí tenistů nejhůř třetí a skoro pět let světovou jedničkou. Až na Wimbledon vyhrál všechny hlavní turnaje světa, tedy mezinárodní mistrovství USA, Francie, Austrálie, Turnaj mistrů.

V profesionálním sportu se úspěšnost měří množstvím vydělaných peněz, které je svět ochoten za dokonalost v jednotlivých populárních odvětvích platit. A Ivan Lendl do roku 1991 vydělal na turnajových prémiích už 15 miliónů dolarů. „Kdo si chce představit celkové příjmy, má podle rady lidí věci znalých násobit tuto částku čtyřmi, aby byla aspoň hrubá představa o ziscích z reklam, z exhibičních utkání, z oblékání triček, ponožek, bot a triček jisté firmy, z hraní raketou určité značky. Podle současné Lendlovy smlouvy jako jediný hráč první světové třicítky má ve všem uvedeném jednotnou značku Mizuno,“ připomněl sportovní novinář Moravskoslezského večerníku.

Jihoasijským výrobcům se podle něho zřejmě vyplácelo vše soustředit na Lendla, zatímco Adidas, Puma, Fila, Tacchini, Niké, Fischer, Völkl a další firmy své zájmy svěřily v reklamní oblasti většímu počtu hráčů. Lendlova smlouva byla v té době exkluzívní, vynesla mu čtyři až pět miliónů dolarů. Jako kuriozitu Witz uvedl 583 200 dolarů, které za tři týdny roku 1987 vydělal Ivan Lendl na exhibičních turnajích a soutěži čtyř tenistů, kdy se hrály sety do 21 bodů jako při stolním tenise. „Jsou to dolarové orgie podle perverzních pravidel,“ psaly v roce 1987 i na ledacos zvyklé americké noviny.

Peníze jsou příjemné a důležité, ale ne hlavní

Přesto si Ivan Lendl zachovával i při tolika vydělaných penězích střízlivou hlavu. „Peníze jsou příjemné, důležité, ale ne hlavní,“ říkával tehdy. Důležitější u nejslavnějšího Ostraváka bylo stále stejné zaujetí zápasem, buldočí úsilí, grimasy zklamání až zloby, předem stanovená taktika, při níž skvěle využíval vlastní přednosti a soupeřovy případné slabiny. S celým tímto arzenálem svých sportovních zbraní hrál totiž Lendl už jako žák o pouhý diplom.

V květnu roku 1991 se Ivan Lendl stal Američanem. Ostatně, nebylo se co divit – měl již americký způsob myšlení a z ostravského domova prakticky odletěl v osmnácti letech a už se na delší čas do rodného hnízda nevrátil. Ze sdělovacích prostředků se v osmdesátých letech informace o slavném ostravském tenistovi vytratily jen proto, že netancoval, jak kdosi bez nejmenší znalosti tenisového dění pískal.

„Vzpomínám si, jak mě bohumínský mořeplavec kolem světa Richard Konkolski, který také u nás musel stále bojovat s byrokracií a závistí, takže se nakonec stal na dlouhý čas občanem amerického přístavu Newport, vyprávěl o přistáních na zapomenutých ostrovech v Tichomoří. A jak tam v několika přístavech vůbec poprvé hledali k vyvěšení naši vlajku. Když slyšeli Československo, vybavily se jim jen dva pojmy – naše pivo a Lendl,“ popisoval Ivan Witz ve dvou celostránkových portrétech Ivana Lendla.

Dostal zelenou kartu jako každý jiný přistěhovalec

Právě v květnu 1991 se rodák z Bachmačské ulice a domu na polovině přímky mezi městskými tepnami ulicí Osvoboditelů a Nádražní stal Američanem. Dostal zelenou kartu, opravňující k pobytu v USA, ale jako každý jiný přistěhovalec musel čekat pět let na přiznání amerického občanství. Požádal o ně v situaci, kdy se k němu rodná země hlásila značně vlažně, avšak Amerika naopak oceňovala muže, který umí sportem vydělávat milióny dolarů a svým přístupem ke sportu je vzorem pro mladé lidi.

„Je dnes těžké rozmotat klubko příčin, proč Lendlovi minulý režim neumožnil další reprezentaci naší země. Požádal o pas, který by mu umožňoval zůstat naším občanem, ale volně pobývat v cizině podle potřeb svého sportu, bez stálého kolotoče vyřizování opakujících se formalit. Sportovní orgány mu dokonce slíbily tento logický požadavek splnit. I někteří pánové „nahoře“ to podpořili. Pak ale převládl názor, že „nějaký tenista si nebude klást požadavky“.

Lendl si na americké občanství počkal pět let, které stanovily americké zákony. Ani angažování tehdejšího viceprezidenta a později hlavy státu George Bushe k urychlenějšímu vyřízení Lendlova občanství nepomohlo a ve volební kampani je naopak novináři Bushovi vyčetli. A nakonec ano – proč by tesař musel čekat pět let, a tenista ne?

Někteří lidé u nás Lendlovi „výměnu“ občanství vyčítají. Pak by ale museli Lendlovi vytknout i jeho naprosto racionální způsob jednání. Už od dětství. Hledal vždy pro sebe nejvhodnější řešení v životě, ve sportu, ve vzácných chvílích volna. Když se rozhodoval mezi učebnicemi, dával přednost těm jazykovým. Když mezi kinem a přídavkem tréninku, pak většinou oželel zábavu.