Mezinárodní výzkumný projekt mapuje osudy bývalých horníků a hutníků v Moravskoslezském kraji

Jak se žije bez helmy, když celý život nosíte montérky? Výzkumný projekt Filozofické fakulty Ostravské univerzity sleduje osobní příběhy lidí, kteří přišli o práci v těžkém průmyslu.

Do terénu vyráží i jeho hlavní řešitelka, socioložka Nicole Horáková Hirschlerová společně s americkou socioložkou Dawn Norris.

Nicole, narodila jste se a studovala v Německu. Co vás přivedlo do Česka, konkrétně na Ostravskou univerzitu?

Do České republiky jsem poprvé přišla hned po ukončení magisterského studia v roce 1997. Toužila jsem strávit nějaký čas v zahraničí a získat první pracovní zkušenosti. Netáhlo mě to na „Západ“, ale cíleně jsem hledala příležitost v tehdejších zemích bývalého východního bloku – lákalo mě to jako určitá forma „exotiky“, dobrodružství. Zároveň tu byly dostupnější pracovní příležitosti a stipendia. Moje první zastávka byla na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde jsem působila jako lektorka německého jazyka v rámci stipendia nadace Roberta Bosche. No a do toho vstoupila i láska – jak už to tak někdy bývá... Později jsem se na čas vrátila do Německa, kde jsem dokončila doktorát, ale pak mě to opět táhlo zpátky do Česka – tentokrát už s česko-německou rodinou. V roce 2002 jsem nastoupila jako lektorka na germanistiku Filozofické fakulty Ostravské univerzity. A od té doby jsem – s jednou kratší pauzou – věrná „Fildě“. Když jsem se časem víc naučila česky, otevřely se mi možnosti pracovat i ve svém původním oboru – sociologii. Jsem spoluzakladatelka katedry sociologie na Filozofické fakultě a vnímám obrovský potenciál, který Ostrava pro sociologii nabízí. Obzvlášť pokud se věnujete tématům jako je práce, migrace nebo město – což jsou přesně ty oblasti, které mě nejvíce zajímají.

Váš výzkum se zaměřuje na lidi, kteří ztratili práci v těžkém průmyslu – hutích a dolech. Co vás k tomuto tématu přivedlo?

Když jsem na začátku roku 2000 přijela do Ostravy, právě probíhala další vlna hospodářské transformace. Přesto město stále působilo jako klasická industriální metropole – huť, doly, komíny, šedé fasády. Trvalo mi nějaký čas, než jsem porozuměla „DNA“ tohoto kraje a způsobu, jakým tu lidé žijí a pracují. Méně se tu mluví, víc se koná – a to mi připomnělo jiné postindustriální oblasti, třeba německý Ruhrgebiet. Na Ostravsku máme před očima obrovské společenské změny. Jsme jejich součástí. Ale chyběl mi tu hlubší sociologický výzkum, který by tyto proměny nejen dokumentoval, ale také analyzoval – podobně jako je tomu v jiných zemích, kde sociálně vědní výzkum transformaci doprovází a pomáhá se v ní orientovat, nebo dokonce navrhuje způsoby, jak ji zvládat lépe. Tohle tady téměř úplně chybí – a pro socioložku je to vlastně ráj. Znamená to, že mám na celý život co zkoumat. A navíc – tady je snad každý nějak propojený s těžkým průmyslem. Útlum uhelného a ocelářského průmyslu zásadně ovlivňuje životy lidí v Moravskoslezském kraji. Chtěly jsme s kolegyní Dawn Norris zjistit, co se děje s lidmi, když ztratí profesní identitu a jak se s tím vyrovnávají – nejen statisticky, ale lidsky, skrze jejich osobní příběhy.

Jaký je hlavní cíl vašeho výzkumu a s kým na něm spolupracujete?

S kolegyní z USA Dawn Norris nyní oslovujeme horníky a hutníky, ale i další lidi, kteří pracovali v přidružené výrobě, ženy i muže, aby se s námi podělili o své životní zkušenosti. Náš výzkum je o základním pochopení toho, jak tito lidé subjektivně vnímají či vnímali svou situaci. Chceme porozumět jejich zkušenostem po odchodu z dolů a hutí a nabídnout řešení i jiným profesím, ohroženým změnami na trhu práce. Mám obrovskou radost, že na tomto výzkumu mohu spolupracovat s Dawn Norris ze Spojených států. Dawn má dlouholeté zkušenosti s výzkumem práce a identity – nejen v USA, ale i tady v České republice. Je skvělé mít po boku někoho, kdo umí tyto jevy vnímat v širším mezinárodním i kulturním kontextu.

Kolik rozhovorů už máte za sebou a jak vypadá typický den v terénu?

Výzkumný tým plánuje uskutečnit do padesáti hloubkových rozhovorů, v nichž se zaměřujeme na pracovní minulost, moment ztráty zaměstnání i proces hledání nové pracovní nebo životní cesty. Typický den v terénu je velmi intenzivní – domlouváme schůzky, nahráváme rozhovory, zapisujeme poznámky, reflektujeme.

Který obzvlášť silný příběh vás osobně zasáhl?

Řada příběhů je velmi silná. Zkušenosti horníků a ocelářů s transformací jsou velmi různorodé. Pro většinu z nich byla práce v extrémních podmínkách důležitá. Zároveň ale platí, že práce pro ně není všechno. Překvapilo nás, že jsme zatím od žádného z účastníků neslyšeli, že by se mu po ztrátě zaměstnání zhroutil svět. Naopak – většina z nich se ukázala jako velmi flexibilní a dokázala se rychle přizpůsobit novým podmínkám i požadavkům trhu. Ty příběhy jsou silné právě v tom, že ukazují odolnost a schopnost hledat nové cesty i po velké životní změně.

Jak lidé popisují moment ztráty zaměstnání? Co pro ně znamenala práce na šachtě nebo huti?

Reakce lidí na ztrátu zaměstnání jsou velmi různorodé. Někteří vlastně práci ani neztratili – i když konkrétní šachta, na které fárali, byla uzavřena, pokračovali dál v rámci revíru. V 90. letech se například mnozí přesunuli na karvinský revír. Jiní vnímali konec pracovního poměru jako příležitost vyzkoušet něco nového. Řada z nich nakonec zůstala u příbuzných profesí – často jako specialisté, kteří mohli své zkušenosti uplatnit jinde. To, co se v těchto příbězích opakuje, je pragmatismus a schopnost přizpůsobit se – někdy s větší, jindy s menší podporou okolí či systému. Ale vždy se tam objevuje snaha nezůstat stát, jít dál.

Zaznamenali jste rozdíly mezi tím, jak situaci zvládají mladší a starší bývalí zaměstnanci?

Zatím jsme mluvili hlavně se staršími bývalými zaměstnanci – horníky, kteří v dolech strávili většinu života a mají obrovské zkušenosti, ale už jsou nějaký čas v důchodu. Je důležité si uvědomit, že transformace uhelného průmyslu v 90. letech a na začátku 2000 probíhala úplně jinak, než ta dnešní. Byly jiné podmínky, jiná očekávání, jiný přístup státu i firem. Samozřejmě, věk do určité míry hraje roli – třeba v tom, jak snadno si člověk osvojí nové dovednosti nebo jaké má možnosti na trhu práce. Ale rozhodně bych neřekla, že je to rozhodující faktor. Máme spoustu respondentů, kteří byli už v předdůchodovém věku, když o práci přišli, a přesto projevili obrovskou míru flexibility – nebáli se zkoušet nové věci, byli ochotní riskovat. A naopak máme i mladší lidi, kteří sice absolvovali různé rekvalifikační kurzy, třeba programování v rámci projektu „Nová šichta“, ale pořád ještě hledají své místo. Je to velmi individuální – záleží na osobnosti, na tom, jaké jsou požadavky konkrétní práce, ale i jaký prostor a podporu člověk dostane.

Co těmto lidem nejvíce pomáhá najít nový smysl života nebo pracovní uplatnění?

Zajímavé je, že většina našich respondentů neztratila po odchodu z práce smysl života. Práce pro ně sice byla důležitá, ale nebyla tím jediným, co dávalo jejich životu význam. Často víc, než samotná práce, jim chybělo kamarádství, ta soudržnost a intenzivní spolupráce v náročných podmínkách. To je něco, co se těžko nahrazuje. Mnozí z nich ale vedou i po ztrátě práci velmi aktivní život. Spousta z nich dále sportuje – a během profesní kariéry často i na poloprofesionální úrovni. Jiní jsou hodně zapojeni do komunitního nebo rodinného života, udržují kontakty s bývalými kolegy, mají silné sociální vazby. A pak je tu i spousta praktických činností – jsou manuálně zruční, pomáhají kamarádům na chatě, v rodině, prostě tam, kde je potřeba.

Může být tento výzkum inspirací i pro jiné profesní skupiny, které čeká restrukturalizace?

V to rozhodně doufáme – je to jeden z hlavních cílů našeho výzkumu. Proč si nebrat inspiraci z pozitivních příkladů a neučit se z toho, co někde fungovalo? Jenže restrukturalizace bývá často vnímána hlavně negativně – jako období ztrát, nejistoty, selhání. A to samozřejmě chápeme, protože jsou skupiny lidí, které tyto změny zasáhly tvrdě – přišli nejen o práci, ale i o společenské postavení, status nebo smysl, který jim jejich profese dávala. Na druhou stranu se ale často přehlíží, že transformační procesy můžou mít i pozitivní dopady. Někteří lidé z nich vyjdou silnější, s novými zkušenostmi, s jiným pohledem na život. A právě tyto příběhy chceme ukázat – nejen jako „pozitivní výjimky“, ale jako reálné důkazy, že změny se dají zvládnout, a že mohou vést k novému naplnění.

Kolik respondentů ještě potřebujete oslovit a jak a do kdy sběr dat probíhá?

Momentálně máme přes dvacet rozhovorů, ale chtěly bychom jich mít ještě víc, abychom si byly jisté, že jsme zachytily celou šíři zkušeností – nejen těch individuálních, ale i těch, které souvisí s různými obdobími transformace. Zajímají nás zkušenosti z 90. let, z přelomu tisíciletí, ale i z posledních let, zejména od roku 2015 do současnosti.

Zvlášť teď bychom rády oslovily i lidi, kteří v hornictví stále pracují, nebo práci opustili teprve nedávno. Právě jejich perspektiva nám ještě chybí – a může výrazně obohatit celkový obraz. Každý rozhovor trvá dvě až tři hodiny, probíhá na místě, které si předem domluvíme. Obvykle to bývá nějaká příjemná restaurace nebo kavárna, můžeme se setkat i u nás v kanceláři na Filozofické fakultě. Jde nám o to, aby se náš respondent cítil dobře, volbu místa proto necháváme na něm, my se mu rády přizpůsobíme.

Jak se vám mohou zájemci ozvat, pokud chtějí sdílet svůj příběh?

Pokud jste bývalý horník nebo hutník a chcete se podělit o svůj příběh, můžete mě kontaktovat na e-mailové adrese nicole.horakova@osu.cz, nebo zavolejte na telefonní číslo 773 002 101. Budeme s kolegyní rády, když se nám ozvete. Sběr dat bude ukončen na podzim 2025, to znamená, že do té doby se s vámi rády setkáme.