Mirai o FM City Festu: Kolik berou největší hvězdy? A co stěhování festivalu?

Mirai Navrátil, frontman kapely Mirai, se rád pouští i do jiných projektů. Jedním takovým, kterému se věnuje už od studijních let, je pořádání hudebního festivalu FM City Fest.

„První zkušenosti jsme získali, když jsme ještě jako středoškoláci pořádali různé elektroswingy, plesy a další středoškolské akce ve Frýdku-Místku,“ říká Mirai Navrátil.

Dobře, ale jak to pokračovalo po střední škole?

Na vysoké škole jsem organizoval pro právnickou fakultu nějaké mejdany a postupně, když se nám dařilo zaplňovat tyto akce a už se vytratil nějaký pocit výzvy, tak jsme si říkali: co budeme dělat dál? No tak pojďme udělat festival – už je to skoro deset let.

Co vlastně bylo dřív? Organizování plesů, nebo kapela Mirai?

Dřív byla určitě kapela Mirai. Ale kdybychom se bavili o mých předchozích kapelách, tak už se musíme vrátit někam o skoro dvacet let zpět, to je fakt strašné (směje se).

Takže vy jste měl kapelu a pořádal plesy a mejdany – znamená to, že jste se rovnou na ty akce s kapelou nominoval?

Jasně, že tam vznikaly nějaké synergie, měli jsme co nabídnout.

Takže jste plynule přešli k pořádání hudebního festivalu…

Já nabídl svému týmu zkušenost z festivalového a obecně koncertního prostředí, a mí kolegové jsou zase silní v marketingu a produkčních věcech.

Jak se vlastně chystá festival v kraji, kde jsou dva obří a úspěšné fesťáky Colours of Ostrava a Beats for Love? A aby toho nebylo málo, tak rostou i další už dnes zaběhnuté: Štěrkovna Open Music a Ladná Čeladná.

Ta prvotní ambice spíš byla udělat důstojnou akci ve městě, kde se cítíme doma, kde jsme doma, ve Frýdku-Místku. A jestli to jednou bude velké nebo ne, na to jsme spíš nemysleli.

Ale tak nějak přece vznikly i ty velké akce.

U nás to nebyla ta hlavní motivace. Ta byla v tom začátku, když nám bylo okolo dvaceti, že jsme uspořádali super mejdan a kámoši nás plácali po zádech. Postupně se ale samozřejmě do toho dostal i ekonomický rozměr. Protože dneska už je FM City Fest celkem velká akce a ty dva dny nás stojí kolem padesáti milionů.

Co se pro vás mění?

No, prostě už je to třeba brát trošku zodpovědněji, než když jsme tehdy rozváželi lístky ze dřeva, které jsme si lisovali na ty plesy, a lepili nelegálně plakáty po sloupech po Frýdku. Takže ono se to tak nějak trochu posunulo.

Foto: Petr Klapper

Mrzí vás, že už to je jinde?

Ne, za mě je důležité, aby tam zůstal ten moment výzvy. Že vás to stále nějak vzrušuje. A to je důvod, proč jsme trošku začali angažovat i zahraniční hvězdy a větší hvězdy obecně.

A proč tedy?

Protože kdybych jen oslovoval pár svých kolegů a udělali bychom tady festival jako každý druhý, tak se pro mě ztratí ten moment výzvy. Tím, že jednám se zahraničními managementy a agenty, tak je tam zase něco, co je pro mě v posledních letech novější. A když to celé nakonec dopadne i přes spoustu překážek, tak mám prostě fakt radost.

Jak moc se festivalu můžete věnovat?

Mí kolegové mají svůj byznys s koly, tedy s cyklistikou, a k tomu ještě mají pražírnu Upraženo cz. No a já mám své primární živobytí taky jinde. A tady jsme se potkali na projektu, který v sobě zahrnuje nějaký moment patriotství. A když se vrátím k začátku rozhovoru, je dobře, že tady je spousta dobrých akcí. Kulturně to tady kvete. A zároveň mám pocit, že ty akce si nekonkurují. Do určité míry možná ano, ale podle mě ve zdravé formě. Všechny ty zmíněné eventy jsou dneska už důstojné, víří kulturní vody a nabízí lidem kvalitní zábavu. Jestli něco vnímám, že trochu ohýbá trh, tak jsou to akce v každé dědině, kde kolikrát vystupují solidní hvězdy za pivo a párek kompletně z veřejných peněz.

Já mám pocit, že spousta těch dnes už slavných a velkých akcí vždycky vzniká tak, jak vznikal váš festival. Kamarádi, nadšenci, kteří shánějí kapely, tisknou lístky, čepují pivo a pak uklízejí, protože jsou nadšenci a baví je to. Říkají, že jim jde hlavně o zábavu a nechtějí dělat nic monstrózního. No a pak si s nimi po letech povídáte a oni říkají: hele, já musím sehnat padesát mega, potřebuju lidi do marketingu, je to tvrdý byznys, kolikrát nemám ani čas poslechnout si aspoň jednu kapelu. Máte nějakou pojistku, aby to pořád ještě byla zábava, nebo už vás to taky dohnalo?

Já to furt nevnímám rozhodně vyloženě jako byznys a už vůbec ne jako velký byznys, protože hra velkých kluků se točí v jiných číslech. Ale samozřejmě tím, že hledáme to vzrušení a že to posouváme, jakožto předpoklad toho, abychom u toho zůstali, tak samozřejmě se to dostane do čísel, která vás lehce zavazují a je to trošku větší zodpovědnost než na začátku. Ale furt to mám v kategorii radost, víc než byznys.

Opravdu?

Opravdu. Fakt to nikdo z nás nemá jako primární zdroj příjmu, a já se skoro bojím, co se bude dít, jestli budou kolegové z našeho týmu stále úspěšnější ve svém hlavním podnikání, jestli na tohle svoje dítě zkrátka budeme mít ještě čas. Věřím, že ano. Vždycky, když proběhne úspěšný ročník a odchází tisíce nadšených lidí, tak nás to motivuje udělat to znovu a ještě líp.

Foto: Petr Klapper

Je výhoda při pořádání festivalu, když jste muzikant a spousty jste jich absolvoval?

Má to výhody i nevýhody. Jako výhodu bych uvedl nějakou znalost prostředí z opačné strany barikády. Když jsme v roce 2018 odjeli zhruba dvě stě koncertů, z toho značná část byla během léta, tak jsem si to hodně dobře zmapoval. Jde mi o to, aby se u nás kapely měly dobře, spaly v dobrém hotelu, dobře se najedly, aby si to prostě užily.

Tak to byla ta výhoda. A nevýhoda?

Nevýhoda je, že mám na starosti dramaturgii festivalu, a také mám zároveň na starosti sehnat peníze, ať se festival zaplatí. A když domlouvám kapely a řeším s nimi třeba i finance, tak hrozně blbě smlouvám s někým, kdo je můj kolega z hudební branže.

A smlouváte?

Málokdy. To už fakt musíme řešit nějaký trošku nečekaný výdaj, abych poprosil o lepší cenu. Je to ale fakt nepříjemné, například i proto, že moje kapela je dnes v kategorii těch nejdražších v Česku a mně se nechce zpochybňovat cenovou politiku ostatních kolegů v hudební branži. Často jsou ale sami empatičtí, protože u nás chtějí vystoupit. Mám pocit, že taky vnímají kredit akce.

Když jsme ještě u těch výhod a nevýhod – je pro vás snadnější, když sháníte peníze na festival, že jste známá osobnost z hudební sféry?

Myslím, že zrovna toto vám trošilinku někdy může otevřít ty dveře, aby se s vámi někdo vůbec bavil, ale stejně si nakonec myslím, že těm lidem musíte nabídnout něco, co je zajímá, protože když to urvete jenom na nějakých prvotních sympatiích a pak ten člověk vidí, že to jeho brandu nebo jeho firmě nic nepřináší, tak ta spolupráce bude typicky trvat rok až dva a pak skončí.

Co tedy partnerům nabízíte vy?

První poslední. Naším hlavním partnerem je letos Notino, a myslím si, že jim snášíme modré z nebe a snažíme se kreativně přemýšlet nad tím, aby podpora z naší strany byla výrazně lepší než u některých evropských zahraničních festivalů, kde se Notino sponzorsky angažovalo. Myslím, že jsou zatím obě strany spoko.

Stávalo se vám třeba v počátcích, nebo stává se vám nyní, že jdete za partnery, které žádáte o sponzorství vašeho festivalu, že vám říkají, že už dávají těm velkým a na vás nezbylo?

My zpravidla nechodíme za sponzory, u kterých víme, že podporují nějaký jiný festival. Možná se to v minulosti stalo v nějaké minipodobě, ale neděláme to. Ale naštěstí za deset let u těch hlavních partnerů držíme zhruba tři až čtyři jména a u těch setrváváme. Myslím, že se nám daří, když někoho přesvědčíme ke spolupráci, tak mu ukážeme, že to pro něj může být dobré, že tam necháme kus dobré práce a umíme to vymyslet a udělat tak, aby byli partneři spokojení, dávalo jim to smysl a pomohlo jejich brandu či firmě jako takové.

To jsou partneři, ale jak to bylo s kapelami? Dařilo se vám v počátcích přitáhnout zajímavá jména?

Tak ty první ročníky jsou vždycky těžké, když se nemáte o co opřít a platí to pro kapely i partnery. Nemáte žádný fotoreport z loňského ročníku, nemáte statistiky, které těm lidem můžete nabídnout, nemáte v ruce vlastně vůbec nic.

Foto: Petr Klapper

Máte v hlavě nějakou vizi a nějaký sen, jak by to mohlo vypadat, ale ani sám nevíte, jestli to tak dopadne. Pak to ale s tím každým dalším úspěšným ročníkem funguje mnohem lépe. Co se týče interpretů, tak my jsme těch prvních pět let fungovali na českém line-upu, takže tam to bylo jednodušší. Ale je pravda, že jsme na začátku museli některé interprety přesvědčovat, že to fakt bude festival a ne nějaká narozeninová oslava.

Ušli jste kus cesty, letošní ročník je už osmý. Vybavíte si nějaké milníky, zásadní okamžiky?

Myslím, že to mohl být například moment, kdy jsme se přesunuli do většího areálu. To je produkčně velmi náročný moment, kdy musíte zase odhadovat, jak ten areál bude chovat, jak se v něm budou pohybovat lidé, jak vše bude fungovat. Takže ten přechod do většího areálu nám samozřejmě i ekonomicky přinesl možnosti pohybovat se na úrovni toho zahraničního programu, protože dvakrát tolik lístků nám dávalo možnost investovat zpátky do větších kapel, to předtím v tom menším areálu nešlo. A areál je pro nás opět téma.

Proč?

Protože v příštím roce se asi budeme muset stěhovat a jedna z variant byl návrat do toho původního prostředí, což se nám pochopitelně nechce. Takže to je opět výzva.

No a jaká místa se nabízejí? Je ve Frýdku-Místku areál, který by se vám hodil?

Vlastně se dá říct, že ano. Teď je to o nějakém vyjednávání, jestli majitelům toho areálu bude vyhovovat, že se tam objeví dvacet tisíc lidí. Ale vy jste chtěl ty milníky, že?

Ano, prosím.

Další milník určitě byl, když jsme začali bookovat zahraniční kapely. To bylo něco, u čeho vlastně ne­existuje přímá úměra mezi tím, jak je ten interpret drahý a jaký vyvolá zájem o vstupenky. To je téma, které určitě řeší i lidé z Coloursů i další festivaly. Vy to musíte trefit. Vy musíte být dobrý scout.

Co přesně musíte trefit?

Musíte trefit toho hráče, který tam nasází ty góly, a který zapadne do týmu. I tady platí, že to, co by fungovalo ve Frýdku, nemusí fungovat v Brně nebo v Karlových Varech. A i když tady žijeme a trošku známe to prostředí, pracujeme s nějakými dotazníky, s nějakými statistikami a s nějakou rešerší, tak stejně nakonec nevíme, jestli to zafunguje.

Jak moc se změnily ceny interpretů za osm let, co festival pořádáte?

Velmi. Záleží to samozřejmě na popularitě a nějakém aktuálním trendu toho interpreta, ale nejenom trendu, ale prostě, co za ním stojí. Jestli se mu podařilo udělat samostatný koncert, kde prodává lístky na sebe a všechny ty další věci. Moje kapela hrála před nějakými pěti lety koncert na festivalu za tři sta tisíc, dneska je to už milion. A stejně tak zahraniční jména, která stála před pár lety dvaadvacet tisíc euro, tak si řeknou sto třicet tisíc euro.

Rozumíte tomu?

U těch zahraničních jmen samozřejmě, když to někde bouchne, když mají nějaký globální světový hit, tak je to pochopitelné. Prostě najednou je poptávka obrovská. My jsme také ve fázi, že devadesát procent akcí odmítáme. Ne, že bychom je nechtěli hrát, ale protože prostě chceme udržet nějakou exkluzivitu a nechceme dělat to, co jsme dělali v roce 2018, že jsme hráli dvě stě koncertů. Těch větších hrajeme letos třeba už jen patnáct.

Foto: Petr Klapper

Když vás tak poslouchám, přijde mi, že vás byznys baví…

Jsem člověk, kterého nejvíc bavilo trávit spoustu času ve zkušebně nebo v garáži s klukama s kytarou. Ale je pravda, že jsem z byznysové rodiny a až teď mi někdy dochází, že rodinné prostředí mého otce a strejdy bylo extrémně orientované na nějaký výkon. No a pak jsou kámoši, kteří jsou často víc v dobré náladě, nejsou materiálně zatížení, abych tak řekl. A já někdy mívám takové fáze, že nevím, co dál a tápu a přijde mi, že teď se snažím trošku přemýšlet nad tím, ať nejsem chycený tou honbou. Kam ta honba vlastně vede? Chceme jen vydělat víc peněz? Mít pořád lepší věci, pořád víc akcí nebo dražší festival?

A chcete?

Lepší, větší, více lidí. Ano, baví mě to. Protože jsem takhle naprogramovaný výchovou, možná částečně DNA, prostě ta soutěživost je ve mně. Když jsem byl malý, hrál jsem závodně tenis a neustále jsem sledoval žebříčky mladších a starších žáků, kolik jsem uhrál, kolik mám bodů a kolik ještě musím zahrát turnajů a kolik uhrát na republice kol, abych byl v žebříčku v top 10. Tohle ve mně vždycky bylo a myslím, že za to může můj otec, který je úspěšný podnikatel. Ale nikdy mě netlačil do svého byznysového světa. Já šel svou vlastní cestou hudby.

Je ten váš letošní festival ve všech těch známých a počitatelných kategoriích nej, pokud jde o dosavadní ročníky?

Myslím, že je o třídu výš. Ale kvalita interpreta je, řekněme subjektivní záležitost. Co se rozpočtu týče, tak to je objektivní záležitost a tam jsme zase minimálně o deset milionů výš.

Je nějaký interpret, kterého si už dlouho přejete, ale zatím se vám to nepodařilo, protože nemá čas nebo je drahý?

Já už ho nemám, protože mně přijde, že kapely, na kterých jsem vyrostl, jsou úplně mimo to, co se dnes hraje. Ale například aktuálně moji kolegové zvažovali Scooter, což by mohla být kapela, která je v našem regionu oblíbená, přestože to není moje osobní žánrová preference. Ale já se snažím v tom line-upu vyhovět našemu návštěvníkovi, takže můj subjektivní pocit je tam spíše jako nějaký mantinel než osobní preference.

Foto: Petr Klapper

A co byste nepustil nikdy?

Myslím, že by u nás nikdy neměl být člověk typu Kanye West nebo někdo typu Ortel. Prostě to tam nepustím nikdy a to je moje zodpovědnost. A když se to stane, tak mi to obijte o hlavu, ano?

Slibuju. Vy jste říkal, že jste ve vedení festivalu tři. Stává se, že se hádáte?

Zpravidla v posledním týdnu před festivalem to začne být vždycky intenzivní, protože i když se rok chystáte a řešíte, tak na tom place vyplývá x novinek. Je to furt forma podnikání a vždycky řešíte fuck-upy a situace, které se na tom místě stanou.

A stanou?

Vždycky se něco stane, je dobré tomu předcházet, ale všemu předejít zkrátka nejde. A druhá část je, že se projeví kvalita týmu v momentě, když ta situace nastane. Že je to otázka chvíle, kdy se situace vyřeší.

Já měl na mysli třeba i hádky ve smyslu toho, když se bavíte o tom line-upu. Říkáte, že tohle ne a oni třeba namítnou, že se to lidem bude líbit…

Víte, my jsme každý hudebně z jiného těsta. Mikuláš Dohnal je popovější člověk a nemá tak úplně žánrově vyprofilovaný směr. A Kuba Najdek je člověk, který tíhne více k rockovým kapelám. Takže u nás v minulosti hráli Kabáti a letos to bude Doga. Ale řekl bych, že kluci respektují můj dramaturgický pohled na věc. Furt jsme super kámoši a doufám, že to tak navždy zůstane.

Foto: Petr Klapper