Mírním emoce proti uprchlíkům. Já taky utíkal za lepším

Když Ivo Saniter z Čeladné v posledních týdnech sleduje uprchlickou vlnu imigrantů, nemůže si nevzpomenout na svůj vlastní útěk za „železnou oponu“. „Snažím se aspoň trochu mírnit emoce proti uprchlíkům, protože i já utíkal za lepším životem,“ říká Ivo Saniter.

Jeho útěk se odehrál v roce 1983. Odkrývá řadu zajímavých okolností, které i nyní, v době, kdy již byly události okolo útěků za svobodou z tehdejšího Československa všemi možnými směry i způsoby docela podrobně popsány, překvapují.

Věděli jste například, že v době, kdy ještě řada lidí na útěku riskovala smrt, existovaly v bývalé Jugoslávii nejméně čtyři sběrné tábory, v nichž mohl člověk čekat vcelku bez obav na odjezd na Západ? Jen o nich tehdy a i dnes málokdo věděl…

Student brněnské JAMU se k útěku odhodlával postupně. Studium na škole, která byla podle jeho slov tehdy plná normalizátorů a strachu z komunistů, bylo jedním z hlavních důvodů, zážitek s estébáky ve Frýdku-Místku pak posledním impulsem.

„Byl jsem u toho, když dva chlapi v hospodě zmlátili do bezvědomí jednoho Rakušana. Když jsem to byl nahlásit na policii, přišli tam ti dva chlapi i s tím zbitým – byli to estébáci. Naběhli na mě, abych trestní oznámení na neznámého pachatele okamžitě odvolal,“ vzpomíná Ivo Saniter, který odmala poslouchal s otcem večer co večer vysílání Hlasu Ameriky a měl ponětí, co se vlastně děje.

K naplánování útěku mu pomohla náhoda. „Jel jsem vlakem za svou dívkou do Prahy. V kupé byl ještě jeden mladý pár, já dřímal pod bundou, když si začali polohlasem šeptat o emigraci. Věděli toho opravdu dost, já poslouchal se zatajeným dechem až do Prahy. Dozvěděl jsem se mimo jiné i to, že v Jugoslávii jsou i sběrné tábory pro uprchlíky, kde je člověk v bezpečí a kde čeká na odjezd na Západ.“

Doma neřekl nic, bál se, že by mu to především matka rozmlouvala. Podařilo se mu vyřídit „šedý“ pas, se kterým bylo tehdy možné cestovat jen do Jugoslávie (jeho původní mu estébáci po problémech ve škole se slovy: „vaše výlety skončily“ roztrhali). Koupil si týdenní pobyt na jugoslávském ostrově Pag.

„Kupoval jsem si jej v Čedoku u paní jménem Prchalová,“ směje se Ivo Saniter. Pro jistotu si koupil ještě silvestrovský pobyt v Leningradu, aby nebyl podezřelý, že chce z Jugoslávie utéct.

Dušan Helštýn z kapely Prouza. U něj se Ivo Saniter před útěkem, od 12. do 19. 9. 1983. skrýval.

Devatenáctého září 1983 odjel vlakem do Budapešti, odtud do Záhřebu a tady si koupil lístek na vlak do Terstu. „Ve skleněné trubičce schované v zubní pastě jsem měl našetřených šest set marek, to bylo tehdy hodně peněz. Naivně jsem si myslel, že prostě uplatím celníka a on mě pustí dál. Naštěstí mě jen vyhodil a nezavolal policii,“ říká Ivo Saniter.

Pak zkoušel přemluvit rybáře, zda by jej nevzali přes moře, ale neuspěl. „Jeden mi řekl, že v Nové Gorici bych mohl utéct přes zelenou hranici do Itálie, že je tam jen nízký plot.“

Když si v podhůří Alp prohlížel místo svého plánovaného útěku, chytili jej jugoslávští vojáci a dva dny drželi v kobce bez jídla a pití. „Pustili mě pak na svobodu, abych se vrátil domů, ale pro mě návrat nepřipadal v úvahu.“

Uprchlík.

Pořád se snažil zjistit, kde jsou ony utečenecké tábory. „Soudní tlumočnice mi poradila, abych navštívil americký konzulát v Záhřebu. Dva dny jsem se koupal v moři na Pagu a sumíroval si, co nedokonalou angličtinou řeknu konzulovi.“

Přijala jej ale jen nějaká úřednice, odmítla jeho prosby o setkání s konzulem a řekla mu, aby přišel za hodinu. „Tak jsem přišel a ona mi beze slov podala malou obálku ve velikosti vizitky. Uvnitř skutečně vizitka byla a na  ní jen toto: Beograd, Risanska ul. 5.“

Byla to ulice nedaleko bělehradského autobusového nádraží a to, jak vypadala, celkem rychle zchladilo Saniterovy naděje. „Polorozpadlé domy, nepojízdná auta, vybydlené byty. Pak jsem si ale všiml, že na některých autech bez značek jsou nálepky CS.“

Tajné sklepení v Bělehradě.

Kdoví, jak by vypadal život Ivo Sanitera dál, kdyby se vzdal a nezkoušel prolézat polorozpadlý a vybydlený dům nahoru dolů. „Už jsem byl zoufalý, tak jsem sešel i do sklepa, kde jsem uviděl pěkně natřené dveře se zvonkem. Zazvonil jsem tedy.“

Otevřela mu „krásná slečna“, zeptala se jej ve třech jazycích, co chce a když jí to řekl, sdělila mu, aby přišel v pondělí.

„Přespal jsem na studentské koleji u studenta Siniše Tintora, toulal se po Bělehradu, koupil si Kuderu v srbštině a uviděl poprvé v životě pornofilm, jmenoval se  Švedianke u internatu,“ směje se Ivo Saniter vzpomínkám na tehdy poměrně svobodomyslnou Jugoslávii.

V pondělí se dočkal dalšího překvapení. „Komisař ve sklepní kanceláři přede mě přisunul mapu světa, dal mi tužku a vyzval mě, abych mu ukázal, kam chci. Tak jsem třesoucí se rukou ukázal na Spojené státy. Vypsali jsme nějaký formulář a bylo hotovo.“

Když odjížděl autobusem z Bělehradu, míjel vlakové nádraží a zahlédl koncová světla posledního sezónního rychlíku do Českého Těšína, kterým měl v případě nezdaru odjet zpátky domů. „Byl to asi nejsilnější okamžik v mém životě. Ten vlak jel zpátky do komunistického Československa a já do vysněné Kalifornie. Alespoň jsem si to tehdy myslel.“

Ivo Saniter dostal instrukce, že jej cestou autobusem na zastávce v obci Bania Koviljača bude čekat nějaký pan Jovanovič a postará se o něj. „Já tehdy byl jak v Jiříkově vidění. Všechno najednou začalo fungovat. Ten chlap na mě skutečně čekal a odvedl mě do tábora, který částečně ještě fungoval jako lázně pro partyzány.“

Budova uprchlického tábora v Jugoslávii.

V lázních, které sloužily částečně i jako tábor, se rekreovali bývalí partyzáni. „Bylo to skutečně bizarní. Oni všichni chodili v uniformách, jako by válka skončila minulý týden, a okolo bylo asi pět set Poláků, dvě stě Rumunů, na sto padesát Čechů a desítky dalších uprchlíků odjinud,“ vzpomíná Ivo Saniter.

„Ta Banja Koviljača leží u řeky Driny. Na druhém břehu je Bosna a jen nedaleko další podobné malé lázně – Srebrenica, kde Srbové o 12 let později zmasakrovali 8000 muslimů. Z toho jsem byl po oznámení masakrů v naprostém šoku, neboť ti Srbové byli opravdu moc vstřícní a milí a chovali se k nám krásně bez rozdílu.“

V táboře se Ivo Saniter dozvěděl, že v Jugoslávii existují ještě minimálně další tři utajené sběrné tábory: Gučevo, Chilada ruži a Košutniak. „Jugoslávie ty tábory asi trpěla jen velmi nerada a tajila je, aby se nestaly masovou uprchlickou záležitostí.“

Za dva měsíce absolvoval Ivo Saniter rozhovor s americkým ambasadorem a přestože dalších devatenáct Čechů, kteří s ním tehdy na pohovor jeli, se do Ameriky dostalo, on jediný svolení nedostal. Nikdy se nedozvěděl, proč.

Nakonec skončil v Rakousku. „Volal jsem tam na jedno telefonní číslo organizace, která pomáhala českým uprchlíkům a představte si, ozval se mi pan Medek (bývalý kancléř prezidenta Havla). Ten Medek, jehož jsem tolikrát poslouchal na Hlasu Ameriky. Zatajil se mi dech, když jsem ten hlas uslyšel v telefonu.“

Iva Medek se Ivo Sanitera ujal a pomohl mu. „Asi proto, že jsem studoval na JAMU a pan Medek byl milovníkem hudby a umění vůbec, mi pomohl z přeplněného rakouského tábora do jednoho z řady rakouských alpských penzionů, které nebyly tolik navštěvované a byli v nich ubytováni uprchlíci.“

V penzionu strávil Ivo Saniter sedm měsíců. „Jednou se tam pod okny přihnala socialistická papalášská volha a z ní vyskočil komik Miloslav Šimek. Vešel rychle dovnitř, dal pár facek jedné dívce, až jí začala téct červená, sebral ji do té volhy a zmizel. Byla to jeho dcera, která chtěla do Ameriky s jedním mladíkem, který tam měl domluveno, že bude trénovat tenis,“ vzpomíná Saniter.

Po čtyřech měsících, kdy si našel hned několik zaměstnání, dostal azyl politického uprchlíka. Ve Vídni našel řadu nových přátel a známých a začal zde vyučovat děti hře na klavír.

Možná děti, které Ivo Saniter učí hrát na klavír, netuší, že mají před sebou úspěšného rockera. „Hrával jsem v několika kapelách, ta nejlepší se jmenovala It, potkávali jsme se tehdy na pódiích třeba s kontroverzním muzikantem jménem Falco, ten ale měl mnohem horší sound než my, my hráli na festivalech třeba i s Iron Maiden,“ vzpomíná Ivo Saniter.

Ivo Saniter hrál v Rakousku v několika úspěšných kapelách.

V Rakousku zůstal 23 let. „No, a nakonec jsem si tam našel Češku a vrátil se domů,“ říká Ivo Saniter, který vyučuje hře na klavír i nadále, jen ve Frýdlantě nad Ostravicí. Do Vídně se občas vrací, ostatně i návrat do Čech uskutečnil na etapy a postupně. „S mámou jsem se potkal už rok po útěku, kdy ji za mnou pustili, ale bez otce. S tátou jsem se ale viděl až po šesti letech.“