Společnost
10/05/2022 Petr Broulík

Mistr kovář! S profesorem Habermannem jsme měli vzácný vztah, říká Zbyněk Pechál

Umělecký kovář a kovotepec Zbyněk Pechál má kovárnu ve svém rodném domě v Jilešovicích v Háji ve Slezsku na Opavsku. Jeho díla však znají lidé v řadě míst republiky i ve světě.

V závěru loňského roku získal tento statný a šikovný chlapík ocenění „Mistr tradiční rukodělné výroby Moravskoslezského kraje“ za zachovávání ohroženého historického řemesla a oboru. Se Zbyňkem Pechálem jsme se bavili o jeho práci, jeho poslání zachovat kovotepectví pro další generace a také o jeho životě, v němž se učil u těch nejlepších mistrů kovářského řemesla.

Najít vaši kovárnu v Jilešovicích není zrovna lehké...

Nemám venku žádné velké reklamy, protože bych asi nestačil uspokojovat zákazníky, kteří kolem prochází nebo jedou. Ani své internetové stránky moc neobnovuju, za což mne mnozí kamarádi kritizují. Největší reklamu mi dělá moje práce. Nestydím se pod své věci podepisovat a vždy se snažím, aby byly jedinečné. Nikdy se v nich neopakuju.

Uměleckou kovařinu jste zdědil po předcích?

Z mého rodného domu pochází rod mojí maminky, tatínek se přiženil z Hané. Zručnost a vše, co jako umělecký kovář v sobě stále objevuji, mám asi po něm. Byl ročník 1921 a jako mladý muž se vyučil u Tomáše Bati ve Zlíně. Stal se z něj vynikající strojař, byl nositelem spousty zlepšováků a věděl také, jak si práci ve strojařině ulehčit, aby se u ní člověk nesedřel. Jako mladý byl totálně nasazený ve Vídni a po válce mu Baťa jako odborníkovi na seřizování strojů dokonce nabídl, ať jde s ním do světa, když stěhoval fabriku do Kanady. Táta ale tehdy živil svou maminku a dvě sestry, takže nemohl, a já jsem nakonec i rád, protože by tak neodešel sem na Opavsko a asi bych tu dnes nebyl.

Jak si svého otce pamatujete jako dítě?

Byl ve všem precizní a hodně puntičkářský, někdy až nesnesitelně. Ale naučilo mě to být přísný i k sobě, dokonce jsem dnes možná horší než on. Považuji se totiž spíš za dítě přírody, od mala mám moc rád zvířata a původně jsem dokonce snil o tom, že budu veterinářem. Ale protože byl táta strojař, znal jsem už od mladých let z domu hlavně obrábění, pilování, řezání či svařování. Třeba svářečku jsem měl v rukou poprvé v sedmi letech. Tak jsem nakonec šel také na strojařinu, ale mám díky tomu vystudovanou opavskou strojní průmyslovku, což byla tehdy jedna z nejprestižnějších škol v republice. A po škole jsem nastoupil jako mistr zámečníků na učiliště koncernu Ostravsko-karvinské elektrárny do Ostravy – Mariánských Hor.

Už jako školák jste uměl svařovat?

A nejen to. Tady nahoře nad námi je kopec, z kterého jsme jezdili na takových dřevěných kárách. A ty jsme si vyráběli sami, se všemi těmi potřebnými mechanismy. Táta se smál, když viděl ty systémy, měl jsem třeba už na ose přivařené patky pro upevnění šroubů a na káře různé technické a mechanické fígle a vychytávky. Vzhlíželi jsme tehdy totiž k Formuli 1, tehdy ji jezdil Jackie Stewart či Emerson Fittipaldi, my kluci jsme měli ty své káry podle nich nazvané a měli na nich neumělé reklamy JPS či STP. Tehdy se mi dokonce povedlo vymyslet i široké zadní pneumatiky, jaké byly u vozů Formule 1.

Ano? Jak?

Používali jsme tehdy ke kárám kolečka z kočárků, ty už tu neměl ve vsi skoro nikdo, protože byly všechny v našem depu. Kolečka se rychle opotřebovávala, tak jsem dostal nápad dát dva ráfky zrcadlově proti sobě a mezi ně jednu gumu na volno, takže z jedné byly naráz tři gumy a z tří centimetrů devět. Ty ráfky jsem potom sešrouboval k sobě. A takové kolo už mělo větší stabilitu a v zatáčce jste nedostával smyk. Byl to doslova patent, všichni kluci ve vsi pak měli taková kola.

Jak jste se dostal od strojařiny k umělecké kovařině?

Už když jsem dělal mistra a poté i hlavního technologa na učilišti OKE, tak jsem s učni vytvořil soubor devíti velkých vytlačovaných reliéfů z tenkých měděných fólií, do kterých jsme vytlačovali takové 3D pohledy na všechny elektrárny koncernu. Ten soubor pak byl vystavený na podnikovém ředitelství, které bylo v Ostravě-Třebovicích. Po revoluci jsme s kamarády podnikali a vyráběli ve velkém kovové součásti pro stánky na výstavách a veletrzích. Pak nám však povodeň v roce 1997 firmu vzala, a tak jsem se časem „udělal pro sebe“ a vrátil se do otcovy dílny v rodném domě.

Dnes jste už léta uměleckým kovářem, tvoříte tepáním nádherné věci, účastníte se kovářských setkání a klání. Co je pro vás při práci uměleckého kováře nejdůležitější?

Aby byl člověk, pro kterého tvořím, maximálně spokojený. To je pro mne číslo jedna. Vždy si s tím člověkem sednu a doslova ho vyzpovídám. Snažím se pochopit filozofii jeho a jeho rodiny, co je pro něho důležité. Z toho si vytvořím obrázek, co asi po mně chce. Nafotím si prostor pro chystaný výtvor a do něho ručně, nikdy ne počítačem, zakreslím svou představu. Nikoho pro ni nelámu, avšak často se má představa stane nakonec pro zákazníka jeho vlastní. A dnes mám řadu zákazníků, kteří se ke mně opakovaně vrací.

Kdy jste zákazníka svou představou doslova ohromil?

Mám v Hlučíně kamaráda veterinárního lékaře. Chodím k němu už dlouhá léta se svými zvířaty. A on mne jednou poprosil, abych nějak oddělil prostor jeho soukromé veteriny od jeho zahrady. Chodí k němu denně mraky lidí se psy, kočkami, zvířata tam na sebe reagují, malá se chtějí bavit, pes třeba vrčí na kočku. Přemýšlel jsem, jak ta vrata udělat, a pak jsem si řekl, proč je nevytvořit z těch zvířat? Tak jsem se rozhodl osadit vrata plnou plechovou plochou a vytepat reliéfy psů, koček, králíků, papoušků a kdoví čeho ještě. Ta zvířata jsou technicky předsazená před ten plech, vznikly tam stíny, udělá to objem a dobře to působí. Vytepal jsem ta zvířata navíc tak, aby bylo znát, jaké jsou rasy, takže ze psů je tam třeba pražský krysařík, německý ovčák, dalmatin. A ještě spolu komunikují, kočka se dívá, jak dostat papouška z klece, nebo pes se třepe s ostatními před dveřmi v čekárně před doktorem.

Úspěch?

Když jsme ta vrata osadili, bylo to obrovské haló. Lidé si je tam chodili fotit, berou vrata jako příjemný fór. Taky kamarád je spokojený, od té doby už jsem pro něho dělal pár dalších věcí.

Kovotepectví patří do klasických starých řemesel. Kdy vlastně vzniklo?

Už opravdu dávno, první tepané věci najdeme v době tři tisíce let před Kristem, například už maska Tutanchamónovy tváře je vytepaná z jednoho kusu zlatého plechu. Z egyptských vykopávek také víme, že tehdy už měli tepaná měděná zrcadla, vyleštěná ptačím trusem tak, že se v nich vidíte. To lidé ještě neznali zpracování skla do zrcadel. Pak dějiny tepání pokračovaly zdobením předmětů pro ženy, šperků na krk, do vlasů a do uší a výrobou spon v době bronzové.

Co vás na tepání kovů zaujalo?

Že se naučíte kovy zpracovávat vlastníma rukama. A jak je to někdy hodně těžké. Když u mědi klepnete vedle, tak to musíte často vyhodit, protože to už nejde spravit. Kromě mědi, používám tepací techniku i u jiných kovů. Doma jsem postupně rozšířil tátovu dílnu tak, že v ní dnes nechybí nic, co je potřeba ke zpracování železa a kovů. A začal jsem jezdit se svými výrobky na mezinárodní setkání kovářů, jezdil jsem do rožnovského skanzenu, na akce u Jihlavy, v Plzni, v Praze či v lázních Bečov nad Teplou. A samozřejmě na Hefaiston na Helfštýně.

Helfštýn je dnes Mekkou kovářů...

To ano, ale za největší impulz pro mé kování považuji, že mne jednou manželka a dcery přihlásily na kurz ke světové kovářské špičce, profesoru Alfredu Habermannovi. To bylo pro mne doslova osudové setkání a konfrontace s opravdovým a neuvěřitelným mistrem, dokonce se mu přezdívá „kovářský papež“. Když jsem ho poprvé uviděl, viděl jsem už menšího šedivého člověka, který však měl velkou jiskru v oku a uměl si užívat života. Byl rodilý Jihlavák, odstěhoval se do Rakouska, ale stále sem jezdil a udržoval ve velkém kontakty s českými kováři. A já jsem měl to štěstí, že tenhle kovář nad kováře ve mně poznal talent a potenciál, který dokázal ve mně zapálit a naučil mne po kovářsku „vidět“.

To znamená co?

Vidět stavbu přírody. Jak je postavený list, stéblo trávy, strom či člověk, a kovat podle přírody. A najít svým vnímáním onen zlatý řez, který máme každý zakódovaný v mozku a který dává veškerému našemu pozorování stabilitu. Ale chvilku to přeci jen trvalo.

Jak dlouho?

Když nám profesor Habermann zadal nakreslit podobu návrhu hřbitovních vrat, pořád se mi nedařilo získat u něho za své návrhy stoprocentní známku. Nejvýše sedmdesát, všechny u něho moc nebodovaly. Až jsem si uvědomil, že hřbitov je smrt a konec a třeba západ slunce života. Pak jsem ve svém nákresu „chytil“ to pomyslné slunce do mříží vrat a zapletl ho do nich tak, že na tom nákresu v tužce na bílém papíru doslova svítilo. A profesor Habermann se zasmál a řekl mi: „Už to vidíš, už to vidíš?“. A napsal mi na ten návrh číslici sto deset procent! Tehdy jsem si uvědomil, že když spojíte svůj mozek s umem rukou, můžete dokázat i nemožné.

Které věci se vám povedly, na které jste pyšný?

Třeba tady jsem pro obřadní síň v Háji ve Slezsku vytepal český státní znak z jednoho kusu mědi, který z řemeslného hlediska považuji opravdu za majstrštyk. V tom znaku máte totiž rovnou dva lvy a dvě orlice a to vše jsem musel vytáhnout do basreliéfu, aby se ten plech nikde nevlnil nebo nepraskl. Tento výtvor dostal ocenění na světové výstavě na Hefaistonu. Mou doslova srdeční záležitostí pro tuto obřadní síň byla i tvorba dalšího, samostatného znaku, tentokrát slezské orlice, protože jsme přece ve Slezsku. Ta orlice je doslova můj miláček, hodně jsem si u ní pohrál s tvorbou těch pařátků a orlích křídel. Pak jsem ještě pro tuto obřadní síň vytvořil znak Háje ve Slezsku, který představuje pět stromů na stříbrném kopci.

Kde jinde jsou vaše práce?

Prestižní zakázkou pro mne byla výroba soustavy replik čtyř kovaných barokních lustrů na schodišti Kostela svatého Karla Boromejského v centru Vídně. Ten kostel postavil rakouský císař Karel VI po morové epidemii, která stála život osmi tisíců obyvatel Vídně. Dal na to všechny své peníze a ještě si půjčil. Když se lustry zavěsily nad sebe, tak měří na výšku šestnáct metrů a váží 370 kilogramů. Takže to byla i fyzicky těžká práce a navíc jsem musel dodržet sloh té stavby. Je to krásná barokní stavba s minaretními věžičkami a vodní plochou, možná nejvýstavnější svého druhu v Evropě. Kromě těchto replik jsem v tomto nádherném kostele restauroval i mosazné lustry, jak nástěnné, tak ty určené do společenských církevních prostor jejich hudební školy.

Co všechno jste z mědi vytepal?

Je toho opravdu spousta. Měděné talíře, misky, tácy a plno znaků nebo log. Třeba pro firmu Kolečko jsem tepal Kaplanovu turbínu, dělal jsem také nějaké vinárny, ale naučil jsem tepat do mědi i své dcery a manželku. Mám také natočené DVD nazvané Práce z kovu, díl věnovaný měditepectví, kde lze přímo vidět pracovní postupy při výrobě několika tepaných výrobků.

Kde berete ke kování materiál?

Železo beru často ze šrotu. Mám rád starý kov, někdy si vybírám materiál, který má zaručeně sto let, takže často přepracovávám i kov vyrobený někdy na začátku dvacátého století. To proto, že staré železo je vyzrálé. Někdy vám také o sobě hodně prozradí. Před časem jsem třeba restauroval letité krabicové zámky, a když jsem je nahřál, tak ten jejich materiál voněl. A cítil jsem z nich kalafunu z kostela, přitom se tyhle zámky většinou mazaly lojem. Zpracovávám hodně staré drátěnky z postelí, protože mají na bocích velmi kvalitní takzvané plocháče. Z jedné postele získám téměř čtyři metry opravdu kvalitního materiálu. A když jsem jedny postele nahříval, cítil jsem z nich prací mýdlo Jelen. Na šrotovišti mi pak řekli, že ty postele jsou ze zrušeného kláštera jeptišek. Ten kov prostě natáhne vůni. A přestože někdy také pracuji s novým materiálem, vždy do něho přidám kousek starého.

Jak předáváte svůj kovářský um dál?

Pořádám například mezinárodní kovářské sympozium pod názvem Kovářské sonáty, kde si můžou děti už od tří let přímo vlastníma rukama kovařinu v pravé kovářské zástěře vyzkoušet. Vykovají si svůj první vlastní kovaný hřebík, vytepají si svoji vlastní měděnou misku či dokonce okují koníčka (smích). Nebojte se, je dřevěný.

Kdy a jak akce vznikla?

V roce 2013 jsem založil spolek Kováři Moravskoslezského kraje a ten každoročně Kovářské sonáty pořádá. Je docela velká, zveme na ni umělecké kováře, podkováře, kováře a nositele tradic z celé České republiky i ze zahraničí, například z Ukrajiny, Slovenska, Maďarska, Německa, Polska, Itálie. A máme tam také pokaždé možná jako jediní v Evropě, možná i na celém světě, právě zmíněnou dětskou kovárnu. No, někdy mám od těch malých kovářů i pobité prsty.

Pořádáte Kovářské sonáty i doma, tady Jilešovicích?

Začínali jsme dva roky po sobě na Státním zámku v Hradci nad Moravicí, který jsme poté v době jeho rekonstrukce nahradili Slezskoostravským hradem v Ostravě. Kompletní vybavení pro Sonáty výhně, kovadliny, špalky, svěráky, ale i buchar a stanové přístřešky, máme mobilní. Jsme schopni naši akci pořádat kdekoliv a přiblížit tak co nejvíce lidem tradiční „černé“ kovářské řemeslo. Až teprve loni jsme setkání uspořádali tady v Jilešovicích. Naší dětskou kovárnou prošlo každým rokem na tři sta dětí. To je náš každoroční průměr, takže naší kovárnou už prošlo tak dva a půl tisíce dětí. Letos chystáme už devátý ročník.

Objevil jste mezi dětmi nějaký velký kovářský talent?

Když se u mne takový nadaný malý kovář objeví, tak to většinou poznám. To vám začne někdy až běhat mráz po zádech. Cítíte, že to dítě má talent ke kování v sobě, a je to nádherný pocit. Loni na naši akci přišel chlapec z Opavy, letos končí základku a chce jít na kováře. Říkal jsem jeho tátovi, ať ho v tom podporuje, že ten kluk to má v sobě. Má u mne v kovárně kdykoliv otevřené dveře, jen zazvonit a přijít. A druhý takový talent jsem zažil před časem. Byl to klučina asi ze třetí třídy a byl z dětského domova. Ten vzal to kladívko do ruky, zakoukal se na mne těma velkýma očima a začal tepat měděnou misku. A já jsem uviděl talent! Klepl přesně tam, kde bych klepl já. Mít takový cit pro řemeslo, tvar a materiál v jeho letech, to je to velký dar! Ani děvčata nezůstávají za chlapci pozadu a mnohdy jsou schopny si s finální úpravou měděné misky precizně vyhrát.

Ano? Člověk by řekl, že kovář musí být silný chlap jako vy. Ale křehká děvčata?

Kovařina není zas tolik o velké síle. Samozřejmě, že je to lepší v případě, když kováte velké věci jako třeba brány. Ale u běžného ručního kování je skoro každý schopen ručním kladivem vážícím kilo až dvě zpracovat materiál do síly třiceti milimetrů. Žena nemusí být silná, ale potřebuje mít pro kovařinu cit a fortel a zejména v ruce švih (smích). Každý kovář totiž musí vědět, kam udeřit. Platí sice pořekadlo, kuj železo, dokud je žhavé. Ale u kovářského řemesla k tomu není důvod. Stačí udeřit kladivem do toho správného místa a je často hotovo. Prostě musíte vědět, co po úderu nahřátý kov udělá, abyste ho přesnými údery zpracovali a vytvarovali.

To tedy koukám...

Ano. To mne také naučil profesor Habermann. Ukázal mi jednou své ruce a říkal: „Koukni na ně. Vidíš na nich nějaké mozoly? Ne, mám ruce jako pan farář.“ A byla to pravda. Také u něho platilo: „Ukaž mi své nářadí, a já ti řeknu, jaký jsi kovář.“ Když jsem byl na jeho prvním kurzu, tak jsem zprvu koval svým historickým, možná sto roků starým kladivem po jednom kováři ze Slavkova. Mistr ke mně přišel, vzal to kladivo do ruky, zeptal se: „Prosím tě, co to máš?“ A zahodil ho.

No teda. Byl to určitě vzácný historický kousek...

Pak mi však podal své kladivo: „Zkus tohle.“ A to byl rozdíl! Když ho pak chtěl vrátit, tak se mi moc nechtělo. Tak mi řekl, ať si podle toho jeho kladiva vykovám kopii. To vykované kladivo mám dodnes schované, stala se z něho relikvie. Dostal jsem pak od mistra Habermanna možná jako jeden z mála kolekci výkresů jeho nářadí, které jsem si podle nich i vyrobil. Ostatně kovám si už dlouho vlastní kladiva i kleště, protože koupit v té kvalitě se dnes vůbec nedají.

Vypadá to, že jste se stali s mistrem Habermannem dobrými přáteli...

Ano, měli jsme vzácný vztah, oslovovali jsme se „pane kolego“. Pan Habermann naučil nejen mne, ale i řadu dalších kovářů po celém světě spoustu fíglů. On třeba nikdy neměřil a přitom vše dokonale trefil. Snažil jsem se proto od něho hodně odkoukat. Taky za mnou jednou přišel, a když viděl můj výtvor, chytil mne pod paží a zasmál se: „Perfektně kradeš očima“. Byl však také hodně přísný. Když se mu vaše tepáním vytvarovaná věc nelíbila, přišel a praštil do ní kladivem, že z ní byl zase jen rovný plát. A nařídil: „Znova!“

Co nejraději tepete nebo kováte? Obrazce, figury, ornamenty?

Je mi to víceméně jedno. Mám radost, že jsem schopen kovu dát svůj nápad, vnést do něho svou představu. Jsem rád, když své práci dám i svůj rukopis, že si pak někdo řekne, jo, to dělal Pechál. Tepal jsem třeba znak Ostravy, ostravského koně. Na rozdíl od heraldické podoby takové reliéfní zpracování ve 3D umožňuje zvýraznit osvalení těla, čabraku, vypracovat kopyta. A tak jsem si řekl, že se tomu koni pokusím dát něco navíc. A koník se moc líbil, Zákazníci v mém koni viděli ostravskou hrdost, statečnost a odvahu. Takže mne požádali, abych udělal ještě jednoho, ale většího. Navlas stejného.

Snažíte se tedy dát svým pracím vždy nějaký výraz?

Ano. Nemůžu začít tepat dříve, než si předtím udělám důkladnou přípravu. Musím svou práci předem perfektně vidět a to i s výrazem ve 3D. Musím totiž už předem eliminovat možná místa, kde by věc mohla prasknout. Je pro mne typické, že se mé práce vyznačují perfektním vyostřením a vyhlazením některých částí. Ale přiznám se, že jsou i chvíle, kdy mi tepání tak dobře nejde. To pak raději odložím nářadí a vrátím se k rozpracované věci třeba za pár hodin nebo další den. Protože bych ji mohl i zkazit.

Čím pro vás umělecké kovářství a kovotepectví je?

Hlavně posláním. Je to takový můj pořádně přerostlý koníček. Mám v sobě něco, co mne žene dopředu a chci se o to podělit. Ale hlavně, prvním na místě je pro mne spokojený zákazník, kterému udělám radost a kdykoliv se mu můžu podívat do očí. Takový, který třeba potom sám od sebe zavolá a popřeje Vám třeba k Vánocům nebo Novému roku.

Vykováte si něco také jen pro sebe? Jen tak pro radost?

Na to moc času nemám. Ale kousek sebe nechávám v každé své zakázce. Protože se mi s mnoha mými věcmi opravdu těžko loučí. Vždyť jsem tu svou práci měl tisíckrát v ruce, tisíckrát jsem se na ni bedlivě díval. Když jsem třeba tady na obci, tak rád otevřu obřadní síň v Háji ve Slezsku a někdy se mi zdá, že ta moje slezská orlice na mne mává radostně křídly. Mé práce jsou totiž moji miláčci.

Některá svá díla však už nikdy nemusíte vidět. Skončí někde v obýváku či v hale soukromé vily...

Ale zůstanou v mé hlavě. Mám pár věcí i za oceánem, třeba ve Virginii, nebo blíže v Anglii. Ale já si je dobře pamatuji, jak byly tady u mě a jak jsem je tvořil. To mi stačí.

Tvoříte i nějakou modernu?

Ano, ale jen zřídka. Třeba tady na dílně mám štíra, kterého jsem vykoval z překovaných ojnic ze škodovek. A v minulosti jsem vyrobil takzvaného Šrotosaura, kterého jsem byl vytvořen z použitých obráběcích nástrojů posbíraných ve šrotu.

Čím je pro vás historie kovářství a tepání?

Chovám k ní velkou úctu, často dělávám repliky historických věcí a mám taky v kovárně sbírku historických výrobků, které kováři vyráběli, a historických kovářských nářadí. Aby lidé a hlavně děti, co ke mně přijdou, věděli, s čím kováři kdysi dělali a co všechno se v kovárnách kovalo.

Co všechno?

Například sekery, řeznické kutry na zpracování masa, řeznické kolíbky na zabíjačky, dokonce mám jednu darovanou kolíbku pocházející z kuchyně barona Rothschilda. Potom mám ve sbírce klasické kované zámky, rokokové panty na dveře, některé kopie pantů, které jsem dělal pro Český Krumlov, či okutí vozů. Snažím se i zachraňovat staré kovářské výrobky a stroje, jako je tenhle historický hřebenový zvedák, který jsem přivezl ze šrotu a opravil tak, že je dnes funkční.

Na jaký úlovek z historie kovářského řemesla jste pyšný?

Nedávno se mi podařilo zrestaurovat přes sto let starý buchar Ajax. Vyráběl se kdysi ve slovenských Prakovcích u Košic a tyto stroje, na kterých je nějakých šest sedm patentů, se vyráběly pro Ameriku. Získal jsem ho v dezolátním stavu s originálním koženým řemenem, ale také s originální starou servisní bedničkou na nářadí s tehdejšími originálními reklamami. Jak ze starých filmů. I vercajk v té bedýnce mám dobový. Všechny klíče od malých po ty největší, ale ještě v palcových mírách, to je něco. Chvíli trvalo, než se ten buchar podařilo rozchodit, ale dnes je plně funkční.

V dílně máte i spoustu podkov. Zkusil jste si i práci podkováře, kteří byli kdysi pro statkáře na vesnicích nepostradatelní?

Podkovy kovám, ale jen pro štěstí. Třeba pro snoubence i s jejich vyrytými jmény. Takže ukovat podkovu umím, dokonce jsem pomáhal při kování koňů, ale podkovy na kopyta jsem jim nikdy nepřitloukal. Tady už totiž ani moc koní není, někteří majitelé je nechávají okovat, jiní ne. Mám ale ve sbírce podkovy až z patnáctého století a různé druhy podkov. Třeba široké pro tažné koně nebo takové, které se dávaly na paznehty skotu, které majitelé využívali k tahu. A jako dárek z jednoho restaurovaného kostela jsem dostal i jeden ze starých hřebů, které se zatloukaly do trámů před tím, než byl vynalezen hromosvod, aby po nich sjely blesky. Tehdy tomu lidé věřili. Byly sice většinou neúčinné, ale dodnes ve starých kostelech jsou.

Máte tady, koukám, ale i spoustu ořechů...

Těmi krmím zahradní ptáky. Někdy ke mně na zahradu přiletí i strakapoud, žluna nebo sojka. Ale hlavně tu mám veverky. Předloni jsem zachránil i mládě vypadlé z hnízda, které mám tady nad kovárnou. Odmalička jsem ho krmil a ochočil tak, že si ta přijde i k zákazníkům pro jádro z ořechu nebo kousek jablka. Pak ho vezme do tlapek a sedne si ke kovářskému svěráku. Spí tady v plynové výhni, samozřejmě když je vypnutá. Teď už je ale dospělá, živí se sama. Ale i tak ji vždy nějaké ty ořechy nachystám.

Kdybych si chtěl sám kování vyzkoušet, měl byste na mne trpělivost?

Samozřejmě. Ostatně pořádám nejen odborné, ale i zážitkové kurzy. Tepání mědi, kování, pozlacování. Pro ty, kteří si kování chtějí jen vyzkoušet. Zájemci si tak mohou u mne vykovat třeba jednoduché křesadlo nebo keltský nožík. Nebo si vyzkoušet tepání mědi a vytepat si misku, talíř, tác nebo jednoduchý reliéf. Ten kdo to myslí vážněji a stát se kovářem, může si u mne zvýšit profesní kvalifikaci na kováře, uměleckého kováře, uměleckého zámečníka i zámečníka. Jsem totiž autorizovanou osobou v těchto oborech. Takže určitě budu mít trpělivost i na vás, přijďte si to vyzkoušet, rád vás uvidím. Pak ale budete odpovídat vy na moje otázky.

Sdílejte článek