Nejnovější zprávy: Petra Kvitová se ve Fulneku dočkala kavárny. Má wimbledonský dort i originální název Poruba se letos podruhé představí doma. Ve středu přivítá rozjetou Třebíč

Společnost

Muž opravuje hrob čtyř sourozenců, kteří před sto lety tragicky zahynuli v Ostravě

​Na zanedbaný hrob, ve kterém odpočívají už sto let čtyři utonulé děti, narazil Ostravan Petr Vaněk s manželkou ještě při doporučovaných „covidových“ vycházkách do přírody před dvěma lety.

Bohumila, Evžen, Zdenka a Arnošta Kozielovy. Foto: Petr Vaněk

Nápis na tomto hrobě na mariánskohorském hřbitově bývalého mluvčího společnosti Hyundai zaujal tak, že se rozhodl po dávné tragédii zapátrat.

A v těchto dnech právě díky Petru Vaňkovi kameníci v podstatě zapomenutý hrob čtyř dětí kompletně opravují. „Chceme toto místo opravit a zachovat. Není to žádný hrob válečného hrdiny ani hrob významného rodáka či spisovatele, ale myslím, že na tento příběh velké rodinné tragédie by se nemělo zapomenout,“ říká Petr Vaněk, který si dokonce celý hrob, o který se nikdo devadesát let nestará, pronajal na dobu neurčitou, aby mohl provádět opravy.

Děti s kuchařkou se vydaly k břehu Odry na sněženky

Co se vlastně v březnu před sto lety stalo? To dopodrobna v archivech vypátral historik Tomáš Majliš, který se s Petrem Vaňkem pustil do objasňování nešťastné události, při které zemřely čtyři děti, Arnoštka, Miluška, Zdeňka a Evžen Kozielovi a také jedna dospělá žena.

Petr Vaněk u opravovaného hrobu. Foto: Petr Broulík

Byla neděle 5. března a čtyři z pěti Kozielových dětí ve věku osm až třináct let se tenkrát v doprovodu kuchařky a hospodyně vydaly na mariánskohorský břeh tehdy ještě meandrující řeky Odry natrhat si jarní sněženky.

Týden předtím odpluly po Odře ledy, takže bylo ještě chladno a zima, děti byly v zimních kabátech. A v Odře byla vysoká voda způsobená táním. Děti ale na mariánskohorském břehu žádné sněženky nenašly. U blízkého přívozu mezi Mariánskými Horami a Hošťálkovicemi jim ti, kteří na lodi přijeli z hošťálkovické strany, řekli, že na druhé straně je sněženek spousta.

Loďka plula přetížená, korpulentní dáma chtěla vystoupit

Do loďky na přívozu, jejíž kapacita byla čtyři osoby, nastoupilo osob sedm. Tedy čtyři Kozielovy děti, osmiletý Evžen, devítiletá Zdenka, jedenáctiletá Bohumila a třináctiletá Arnošta. A pak také jejich spolužačka Tarabulová, která se k nim cestou přidala, a také kuchařka a hospodyně, která se jmenovala příjmením Berková a pracovala v otcově hostinci. A samozřejmě mladý převozník.

Přívoz fungoval tak, že loďka byla přes Odru upoutaná na laně, takže nemohla nikam uplout ani v dravém proudu. Převozník pouze bidlem loďku pošťuchoval dopředu. „Ovšem když už se blížili k hošťálkovickému břehu, tak paní Berkovou nenapadlo nic jiného, než se v loďce postavit, aby se připravila na výstup z ní,“ líčí Petr Vaněk počátek tragédie.

Převozník se pohotově chytil lana, děti skončily ve vodě

Takto vylíčil další průběh nešťastné tragédie mariánskohorský kronikář: „Asi tři metry od břehu hošťálkovického stoupla tato asi 100 kg těžká kuchařka na jeden bok člunu, aby už vyskočila na břeh. Člun se náhle nahnul a všechny osoby ocitly se ve vodě. Teď začal tanec. Kuchařka musela být mrtvicí raněna, neboť plavala na hladině vody až k přívozu do Lhotky u Hlučína, kde byla rybářema, kteří v tento čas chytali ryby, už mrtvá vytažena. Převozník Tometschek se po převážení loďky držel lana, kterým byl člun upevněn a vylezl hned, kdežto slečna Tarabulová z Mariánských Hor, která uměla plavat, se zachytila břehu asi 120 metrů pod převozem hošťálkovickým. Smutně to dopadlo s těmi čtyřmi dětmi! Držely se dvě a dvě a byly dost dlouho na hladině vody. Nešlo jim ale pomoct, až konečně se pod vodou ztratily,“ cituje zápis kronikáře historik Tomáš Majliš.

Děti vylovili lidé až po deseti a třinácti dnech

„Z dětí v člunu tak přežila jen spolužačka Tarabulová, která uměla plavat, a přestože byla v zimním kabátě, nasáklém vodou z Odry, byla schopná se na břeh o něco dál vyškrábat,“ líčí Petr Vaněk.

První z dvojic utonulých dětí nalezli lidé v Odře až za deset dní, tedy 15. března, druhou ještě o další tři dny později, tedy 18. března roku 1922. Pohřbu čtyř z pěti dětí Kozielových se v neděli 19. března 1922 po poledni účastnily davy lidí nejen z Mariánských Hor, ale i z širokého okolí. Kroniky líčí, že v čele dlouhého smutečního průvodu jely tři bohatě vyzdobené pohřební vozy tažené koňmi.

Rok před tragédií se rodiče rozvedli, ale děti se dále stýkaly

Rodina Kozielů byla v Mariánských Horách známá. „Otec Albert byl vyučený řezník a v roce 1907 zakoupil zavedený hostinec na tehdejší mariánskohorské návsi nedaleko Dolní kolonie Jámy Ignát. K hostinci Albert Koziel s manželkou Marií přistavěli řeznickou dílnu. Podnikání se dařilo, proto Kozielovi v roce 1910 otevřeli další prodejny v Mariánských Horách a v Přívoze,“ uvádí Tomáš Majliš.

Lanový přívoz v Hošťálkovicích. Foto: Pestré vrstvy

První syn Vilém přišel na svět už v roce 1906, dcera Arnošta se narodila v roce 1908, Bohumila o dva roky později, za další dva roky do rodiny přibyla Zdenka a v roce 1913 Evžen. Rodinnou pohodu narušila první světová válka, po které už nic nebylo jako dřív.

Otec Albert Koziel totiž narukoval do armády a o hostinec se starala manželka Marie. Koziel se po válce vrátil, v roce 1921 se ale manželé rozvedli. Marie se odstěhovala do domu č. 218 a spolu s ní také dvě nejmladší děti Evžen a Zdenka. Starší děti zůstaly s otcem. Sourozenci se však i po rozvodu rodičů stýkali. A čtyři z nich byli spolu i v onen osudný den 5. března 1922.

Po tragédii se oba rodiče odstěhovali na Slovensko

Petr Vaněk s Tomášem Majlišem pátrali i po možných potomcích rodiny Alberta Koziela, především po osudu nejstaršího syna Viléma, který měl v době tragédie šestnáct let a na sněženky se se sourozenci nevydal.

„Po tragédii otec Albert živnost prodal a odešel do Žiliny, kde jeho stopy končí. Matka s nejstarším synem Vilémem žili v Ostravě ještě do přelomu dvacátých a třicátých let a pak rovněž odešli na Slovensko, ale do Zvolena. Vilém se vyučil kožedělníkem a dopracoval to ve Zvoleně dokonce na předsedu kožedělného družstva. Ale nikdy už se do Ostravy nevrátil,“ říká Petr Vaněk.

Ostravský kameník poznal práci svého praděda

Hrob čtyř dětí Kozielových byl devadesát let bezprizorní a byl donedávna ve velmi špatném stavu. A tak si ho Petr Vaněk na neurčitou dobu pronajal a stal se i vlastníkem hrobového zařízení.

Foto: Petr Vaněk

„Nedávno jsem se rozhodl, že hrob čtyř dětí rekonstruujeme. Oslovil jsem ostravskou kamenickou firmu Zmítko, kterou už jsem znal z jiné zakázky loni na ostravském hřbitově. A přišel se na to podívat pan Mojmír Zmítko a uviděl na pomníku, že ho zhotovila firma Gruntorád. A řekl mi, že to byl jeho praděda. Takže se nám ten příběh i takto zajímavě uzavřel,“ říká Petr Vaněk.

Hrob bude plný bílých růží. A na jaře tu rostou sněženky

Hrob by měl dostat i nové zlacení písma nápisů a měly by na něm růst bílé růže. „Celá plocha hrobu by měla být za nějaký rok pokryta bílými růžemi, protože v něm odpočívají děti. Součástí pomníku je i jakási zděná kapsa, kam by také měly nějaké bílé květiny přijít. Zajímavé by určitě bylo nechat pokrýt hrob sněženkami, ale ty jsou chráněné a dlouho nevydrží. A navíc – když přijdete na tento hřbitov na jaře, je celý pokrytý sněženkami. Chtěli bychom také umístit na přední část hrobu kovový tác na svíčky, které u hrobu kolemjdoucí lidé zapalují,“ říká Petr Vaněk.

Obnova hrobu utonulých dětí v Mariánských Horách bude stát šedesát tisíc korun, ovšem po dvaceti tisících z toho zaplatí magistrát a Moravskoslezský kraj.

„Zkusil jsem je oslovit, protože je to přeci jen neobvyklý příběh místní a regionální historie. Potěšila mě jejich pozitivní odpověď, za kterou upřímně děkuji. Nakonec pomůže i obvod Mariánské Hory a Hulváky, který hodně pomohl s pronájmem místa a nabídl i zajištění úklidu po kamenických pracích,“ říká Petr Vaněk.