Na finále McDonald's Cupu se těším, říká Marek Jankulovski. Odehraje se v jeho Ostravě

Z plácků mezi domy v Ostravě až k triumfu v Lize mistrů a italské kariéře. Marek Jankulovski dobře ví, co stojí za úspěšnou kariérou. A mrzí ho, když se z dnešního sportování dětí vytrácí radost.

Letošní Svátek fotbalu, který je vyvrcholením fotbalového McDonald's Cupu, se odehraje 1. a 2. června v Ostravě. Na vítkovický stadion dorazí i dlouholetý podporovatel tohoto úspěšného projektu - bývalý reprezentant a vítěz Ligy mistrů Marek Jankulovski.

Marku, fotbal jste začal hrát už v sedmi letech v Ostravě. Kdo vás ke sportu přivedl? Rodiče, kamarádi nebo jste si k míči našel cestu sám?

K fotbalu mě přivedl táta, který fotbal sám aktivně hrával. Tím, že mám ještě staršího bráchu, byl fotbal zkrátka v rodině.

Dá se tedy říci, že to je u vás takový rodinný sport. Co vás na fotbale jako malé dítě bavilo nejvíc? Byla to samotná hra, parta, soutěživost nebo něco jiného?

V době, kdy jsem s fotbalem začínal, byla pro mě důležitá hlavně parta kamarádů, se kterou jsem hrál, a přirozená soutěživost. Když se vrátím do mládí, nebylo zdaleka tolik možností, jako je dnes. Nejčastěji se volilo mezi fotbalem a hokejem. A když jsme se za domem sešli s kluky, nakonec jsme nejčastěji hráli fotbal.

Pamatujete si, kdy vás poprvé napadlo, že by to mohlo být i něco víc, než jen zábava? Třeba, že byste se mohl fotbalem jednou živit?

Že by pro mě fotbal mohl být víc, než jen zábava, mě poprvé napadlo zhruba v mládežnickém věku, když jsem zjistil, že nejspíš mám talent. Když jsem později přešel z klubu Nová huť Ostrava do Baníku Ostrava, už jsem začal tajně doufat, že bych se mohl fotbalem jednou živit. Byl to sen, který se mi nakonec splnil.

Příchod do Baníku pro vás musel znamenat opravdu velkou změnu...

Samozřejmě. Začínal jsem v Nové Huti Ostrava a zhruba od šesté třídy jsem přešel do sportovní třídy v Baníku. Byla to obrovská změna a vlastně úplně první krůček k tomu, abych si všechny své fotbalové sny splnil. Na druhou stranu, tehdy byla úplně jiná doba. U kluků v mém věku se fotbal ještě nebral tak vážně, jako je tomu často dnes.

Myslíte si, že dříve nebyl kladen takový důraz na výkon a celkově bylo prostředí klidnější?

Především si pamatuju, že v mých začátcích jsme fotbal vnímali mnohem víc jako zábavu, a proto nás to také tolik bavilo. Dneska mi přijde, že už i v deseti letech je to primárně o obrovské soutěživosti, dřině a tlaku na výsledky. Pochopitelně, že i dříve chtěl každý vyhrávat, vždyť o tom přece sport je, ale rozhodně nebyl na děti vyvíjen takový tlak jako v současnosti. Myslím si, že tento aktuální přístup není úplně správný.

Podobně to vnímá i řada vašich fotbalových kolegů. Myslíte si, že tlak vytvářejí především rodiče, nebo že za to může spíše dnešní systém jako celek?

Tlak na výkon namísto čisté radosti ze hry je do značné míry dán dobou, ale největší vliv v tom samozřejmě sehrávají rodiče. Vidí, že ve sportu dnes můžete být úspěšní a svá očekávání pak přenášejí na děti. Svoji roli ale hraje i dnešní zrychlené tempo. Ve sportu chce zkrátka každý všechno hned. Chybí trpělivost a ochota podstoupit potřebný trénink. Kolikrát rodiče zajímá hlavně to, co děti dostanou a kdy se posunou někam výš. To samozřejmě není správné, ale bohužel to souvisí s celkovým nastavením společnosti.

Foto: se souhlasem Marka Jankulovského

Jak vám kdysi ve fotbale pomáhalo to, že jste navštěvoval sportovní základní školu?

Od druhého stupně jsem chodil na základní školu Matrosovova. Byla to škola, do které chodili sportovci, ale zároveň s námi byli ve třídách i běžní žáci. Nešlo tedy o čistě fotbalovou školu, ale i tak měla své nesporné výhody. Bylo fajn, že jsme byli s kluky ve stejné třídě a pak jsme mohli jít všichni společně na trénink.

Považujete tento typ úzce zaměřených sportovních škol pro výchovu mladých fotbalistů za důležitý?

Dnes se na to dívám optikou rodiče a vidím dvě stránky. Na jednu stranu je fajn, že jsou děti ve sportovně zamřených školách pospolu a škola bere ohled na jejich sportovní vytížení. Na druhou stranu je ale těžké posoudit, zda to má zásadní vliv na jejich budoucí kariéru. Každopádně, pokud taková možnost sportovních škol existuje, jsem pro to, aby se využívala. Děti tam mají veškeré aktivity skvěle přizpůsobené náročným tréninkům.

Měl jste ve škole spolužáky, kteří to ve sportu dotáhli podobně daleko jako vy?

Vzhledem k tomu, že jsem chodil na sportovní školu, tak není překvapivé, že i jiní kluci byli úspěšní. Někteří hráli první ligu, někteří se podívali i do zahraničí. Zmínit musím třeba Marcela Ličku. Jsme stejný ročník a dnes je to velmi uznávaný trenér. Naše generace byla celkově velmi silná a úspěšná.

Dokázal byste říct, proč někteří v tomto věku uspějí, zatímco jiní to naopak vzdají?

Ve zlomovém věku, dejme tomu od čtrnácti do sedmnácti let, musí jít zkrátka spousta věcí stranou. Samotný talent kolikrát vůbec nestačí. Člověk musí mít v první řadě fotbal rád, musí být dobrý, ale hlavně potřebuje pevnou vůli a schopnost jít si cílevědomě za svým. Ve věku dospívání je klíčové vědět, co člověk chce, a k tomu mít absolutní podporu v rodičích. A tu já jsem měl naštěstí vždycky. Spousta kluků měla výborně našlápnuto, ale pak něco z toho chybělo a fotbal u nich šel na vedlejší kolej.

Když se ještě vrátíme k současným dětem, dnes je obklopuje spousta lákadel v podobě technologií a sociálních sítí. Myslíte si, že to výrazně ovlivňuje jejich vztah ke sportu?

Ovlivňuje je to stoprocentně, protože za nás žádné sociální sítě ani chytré mobily zkrátka nebyly. Příští rok mi bude už padesát, takže nejsem nejmladší, ale ten vliv vidím velmi jasně. My jsme přišli ze školy, odhodili tašku a šli hned ven, celá sídliště tehdy bývala plná dětí. Dneska je naopak složité děti vůbec dostat ven, mnohem raději hrají hry na počítači.

Považujete tedy dřívější generace za úspěšnější právě díky tomuto faktu?

Dnešní doba je rychlá a pro děti mnohdy až moc pohodlná. Proč by šly hrát fotbal ven, když si ho můžou zahrát na PlayStationu? Pak ale mají už jako malí třeba deset kilo navíc a se skutečným sportem je to u nich složitější. Technologie na vztah dětí ke sportu mají zkrátka nepopiratelný vliv a asi se s tím už musíme jenom nějak naučit fungovat, protože to pravděpodobně nezměníme.

Foto: se souhlasem Marka Jankulovského

Vy sám se to pokoušíte měnit minimálně tím, že jste dlouholetým podporovatelem McDonald's Cupu. Jak jste se k tomuto turnaji vlastně dostal?

Je to už hodně dávno – možná dvacet let – kdy mě ještě během mého hráčského působení v Miláně pořadatelé kontaktovali s tím, že tehdejší vítězové turnaje se přijedou podívat právě k nám do Itálie. To byl můj úplně první kontakt s McDonald's Cup. Dnes je tento turnaj samozřejmě mnohem známější, zapojuje se do něj obrovská spousta škol a má řadu významných patronů. Jakákoliv podobně smysluplná akce pro školy je super a jsem rád, že i já ji můžu podporovat.

Myslíte si, že turnaj může něco dát i dětem, které vyloženě nemají ambice stát se v budoucnu profesionálními fotbalisty?

Jakýkoliv turnaj v jakémkoliv sportu je pro děti vždycky nesmírně přínosný. Nemusí se z nich nutně stát profesionálové. Už jen samotný fakt, že sportují a že je tam přítomná zdravá soutěživost, je naprosto skvělý. I když fotbal třeba normálně vůbec nehrají, tak si ho alespoň na pár týdnů vyzkouší. A to je podle mě hrozně fajn.

Letošní finále McDonald's Cupu se hraje v Ostravě. Vy se ho osobně zúčastníte a dokonce nastoupíte v turnaji osobností. Těšíte se?

Ano, každá akce spojená s bývalými hráči je vždycky příjemná, a o to víc, když se koná přímo doma v Ostravě. Opravdu se na to těším a pevně doufám, že si celý finálový turnaj všichni pořádně užijeme.