Nejdříve Kotas, nyní Bazaly. Ostrava přichází o své sportovní chrámy

Poslední stlačení hydraulickými nůžkami a zbytky majestátní tribuny stadionu Bazaly se sesunuly k zemi. Ostrava tím přišla o další sportovní svatostánek, plný vzpomínek, zklamání, radostí a především emocí.

Vize nového tréninkového střediska fotbalového Baníku je příjemná. Slavné místo, kam v 70. letech proudily až pětatřicetitisícové návštěvy na duely ostravského klubu proti nejvěhlasnějším mužstvům Evropy, nezahyne. Budou na něm (snad) vyrůstat nové hvězdy.

Loučení se starou podobou legendárního fotbalového chrámu je ale emotivní. Pro všechny. Ať už jde o generace hráčů, pamětníků samotného otevření stadionu na konci 50. let, nebo o mladé současníky, kteří se logicky stále ještě nesmířili s novým domovem Baníku na Městském stadionu.

Není to ale poprvé, co Ostrava přišla o svůj historický sportovní chrám. Zatímco v tomto roce smutní fotbalisté, v roce 2004 se slzy tlačily do očí hokejistů.

Stejně rychle a stejně bez sentimentu, jako nyní Bazaly, šly k zemi zdi a především unikátní střešní konstrukce legendárního zimního stadionu Josefa Kotase. Byl to teprve pátý stadion s umělým ledem v Československu a vůbec jako první se dočkal zastřešení ledové plochy.

Také na populárním „Kotasu“ zažívaly generace ostravských sportovních fanoušků neuvěřitelné zážitky. V roce 1949 neuvěřitelných a v Česku dodnes nepřekonatelných 22 000 diváků! Stadion s otevírací střechou byl také dějištěm bratrovražedného hokejového derby mezi Vítkovicemi a Baníkem

o postup do I. ligy v roce 1961. Tehdy se na dřevěných tribunách tísnilo téměř 14 000 diváků a dalších zhruba 5 000 zůstalo před zdmi stadionu.

Stejně jako na Bazalech fotbalový Baník, tak také na „Kotasu“ se hokejové Vítkovice nasměrovaly ke všem, dosud získaným titulům. Baník byl zlatý čtyřikrát, Vítkovice dvakrát.

Oba sportovní svatostánky spojoval fakt, že byly téměř v centru města. Před každým utkáním, ať už fotbalovým, nebo hokejovým, táhly ulicemi davy fanoušků, které měly jedinou touhu – vidět svůj tým vyhrávat.

Na rozdíl od Bazalů, na „Kotas“ se v podstatě po jeho demolici zapomnělo. Dodnes volná travnatá pláň u železniční zastávky Ostrava-Stodolní je toho důkazem.

Zatímco na Bazalech budou vyrůstat nové talenty v moderním tréninkovém středisku, místo, které bylo domovem ostravského hokeje přes čtyři dekády a které také hostilo mistrovství světa v roce 1959, zeje prázdnotou.

Pokrok nelze zastavit a nová doba si žádá své. Lze si dost dobře představit, že podobné emoce, jako bourání „Kotase“ a Bazalů, vyvolalo loučení s fotbalovou Starou střelnicí, či původním domovem hokejových Vítkovic, na Sportovním pavilonu ve Vítkovicích. Osud těchto historických míst je v tomto ohledu zcela opačný.

Zatímco Stará střelnice je minulostí, vítkovický Sportovní pavilon stále slouží a i když už se na něm nehraje hokej, je pořád domovem vítkovických házenkářů.

Doslova posledním mohykánem slavných sportovních let 20. století je tak dnes už jen hala Tatran. Domov ostravských basketbalistů odolává náporu času i nových požadavků.

Není možné do nekonečna žít z minulosti a v současné době hrát nejlepší fotbal, či hokej na více než půlstoletí starých stadionech.

Ovšem to nic nemění na faktu, že loučení s místy, kam proudily generace ostravských sportovních fanoušků a které se staly postrachem pro všechny hostující týmy napříč republikou pro svou atmosféru a genius loci, je hodně emotivní a smutné...