Nejnovější zprávy: Jsem PROočkovaný. Mám PROTIlátky. Začala kampaň na podporu očkování Z bývalé průmyslové haly bude unikátní objekt pro sport a kulturu

NESMRTELNÉ HOSPODY

Nesmrtelné hospody: Na Spolku to vřelo, sedávali tu horníci, herci i disidenti

​Hospody a restaurace vznikají a zanikají a mění majitele. To možná dnes v době koronaviru platí ještě více než v minulých letech.

Foto: Archiv města Ostravy

Alespoň pro známou restauraci Spolek v centru Ostravy, kterou majitel, město Ostrava, před pár týdny prodal. Nový majitel však slibuje, že hospoda tady bude stále a že udrží její stodvacetiletou tradici.

Starou dobrou hospodu Spolek není třeba nijak zvlášť představovat. Zná ji každý pivař, ať je mu dvacet nebo osmdesát, a patří na území Ostravy k těm nejstarším. Leží v ideální poloze v Nádražní ulici, letos oslaví sto pět let a dnes nad jejím vchodem svítí velký nápis Spolek.

Dříve její název zněl Restaurace Na Společenstvu a končící provozovatel František Dvořáček před dvaceti lety vlastně jen využil jejího původního názvu, který si její hosté už dříve původní jméno jako správní Ostraváci zkrátili.

Horníci, dělníci, herci, televizáci. A mám jednu ruku dlouhou

Restaurace Na Společenstvu patřila v někdejší „černé“ Ostravě mezi nejvy­hledávanější. Měli ji rádi horníci, dělníci, ale stejně sem chodili i herci, například Mi­loslav Holub či Petr Čepek.

A samozřejmě i muzikanti. Takto například před deseti lety končil rozhov­or v Ostravě s redaktorem Mladého svě­ta Radek Pastrňák z kapely Buty: „A teď si pojď najít místo, kde si dobře zakouříme. Tam ti vysvětlím, že píseň Mám jednu ruku dlouhou je pro mě vzpomínkou na dobu, kdy mi bylo šestnáct let a posezení s partičkou v zahradní restauraci Na Společenstvu v Ostravě s cigárkem u piva pro mě bylo tak romantické a kouzelné, že na to nemůžu zapomenout“. Už je tomu více než čtvrt století.

Kdo v posledních dvaceti letech vstoupil do pivního baru a restaurace Spolek, měl možná trochu dojem, že je v motorkářské hospodě. Na stěnách tu visely obrázky motorek, barové stoličky u výčepu vzdáleně připomí­nají jejich sedadla.

Interiér pivního baru dokonce zpočátku zdobila skutečná motorka. Provozovatel František Dvořáček však není žádný motorkář a Spolek nikdy nebyl motorkářskou hospodou. „Motorkáři by ani nechtě­li restauraci v centru města,“ říká muž, který Spolek provozoval dvacet let a do konce letošního června tu skončí.

„Co tu robiš? Val pryč!“ Nebylo radno zasednout místo

Spousta lidí, zvláště v téhle „zavřené“ covidové době vzpomíná na ty dobré časy, kdy Spolek doslova hučel a pivo tady teklo proudem i v prvním patře, na zahradě a v legendárním „vagonu“. V jedné ze svých tří knih cyklu o Ostravě, v obrazově bohaté publikaci Ostrava včerejší, na ni vzpomíná i spisovatel a bývalý televizák Bohuslav Žárský.

„Společenstvo hostinských si tuto společnou hospodu pořídilo už v 19. století. Stála tu padesát let, než jí naproti postavili banku, dneska Komerční. Zejména v patře to halasilo na Spolku večer. Tuze, jako v úle. „Co tu robiš? Val pryč!“ se velelo, když se štamgastovi zasedlo místo.

Restaurace se ovšem nejvíc proslavila svou zahradou se vzrostlými stromy, dodneška ve městě největší. V celé délce zde stávala kuželna, pak ji zrušili a snaživě a přičinlivě byl navštěvován protáhlý „vagon“. Ó, jak zimomřivě se z jeho horka vyráželo do mrazu!“ stojí v knize.

Ve své hospodě má cedulku jako Bezruč

Nuže, posaďme se s panem Bohuslavem Žárským ke skleničce jeho oblíbeného vína a nechme na Spolek vzpomínat muže, který už napsal o tomto městě, v jehož centru bydlí, několik knih. Restaurace Spolek sice není jeho „domovská“ hospoda, ale číšníci ho tam znají velmi dobře, a když hledáte nějakého znalce ostravských šenků, ochotně vám ho zkontaktují.

„Jsem totiž takový spolehlivý centrálně ostravský občan, který chodí po hospodách, a hodně o nich ví,“ směje se muž, který i jako správný hospodský štamgast vypadá. Ostatně v lokále, který je jen kousek od vchodu domu, kde bydlí, má u barového pultu cedulku, že toto místo je právě jeho. „Když může mít Petr Bezruč takovou cedulku v řadě restaurací horských chat v Beskydech, tak já mám tu svou tady,“ říká Bohuslav Žárský.

Když se rozjely tramvaje, byl to začátek dobrých časů i pro Spolek

Bohuslav Žárský říká, že dnešní Spolek je jednou z nejstarších ostravských hospod. „Už na přelomu 19. a 20. století ten dům stál, ale kolem nebylo v podstatě zhola nic. Byl to původně snad nějaký obchod, ale nevydržel. Společenstvo ostravských hospodských ho koupilo, protože jim to místo připadalo zajímavé. Do té doby tam široko daleko bylo ještě naprosté ho…, tedy nic moc tam ještě nestálo,“ začne zeširoka.

„Zhruba v té době se tam už však rozjela elektrická tramvaj, od Přívozu od nádraží kolem vedly stejně jako dnes koleje, ale byla to dříve spíše jen nákladní doprava s lokomotivkou, a pak tramvaj koňmo. A ti hospodští ze Společenstva už věděli, že na této trase už jezdí i lidé, a že budou o jejich hospodě jednou dobře vědět. Protože Ostrava se v té době rozvíjela a zažívala stavební boom,“ říká publicista Bohuslav Žárský.

A spisovatel popisuje, že hospoda Na Společenstvu byla v té době jediná v těch místech. „Poblíž byla jáma Jindřich, přezdívaná Jindřiška, kde ti chlapi bydleli na Krusově kolonii, která byla v místech proti Červenému kostelu, což je evangelický Kristův kostel. Odtud měli Na Společenstvo asi nejblíže na pivo, tak tam chodili po šichtě. Navíc měli z téhle hospody pěkný výhled na Krausovu zahradu, protože ještě nestála Živnostenská banka,“ popisuje spisovatel.

Dodává, že za Spolkem stávalo jedno z prvních ostravských kin, které chodili štamgasti při cestě domů z hospody „občůrávat“. „Proto tam asi to kino ani dlouho nevydrželo,“ říká s úsměvem znalec staré Ostravy.

„To kino stávalo zhruba v místech, kde je dnes Obchodní banka. Ještě před ním tam však byl jeden z nejstarších ostravských hřbitovů. Ale byl to hřbitov pro vyděděnce. Třeba pro lidi, kteří spáchali sebevraždu,“ popisuje místo Bohuslav Žárský.

Bývalá kuželna se přeměnila na „Vagon“

Založit u restaurace Na Společenstvu zahradu bylo podle něj přímo vizionářským nápadem. Dnes je to prostor, který nemá žádná ostravská hospoda v centru. Stromy v ní skýtají hostům zvláště v krutých suchých a parných létech poslední doby v rozpáleném centru Ostravy příjemný stín. Spousta lidí říká, že je to nejlepší hospodská zahrádka v Ostravě. Když je déšť, má zahrada i stříšku. A pamětníci vzpomínají, že v zahradě býval i proslulý „Vagon“.

Byla to úzká dlouhá bouda, kde stoly uspořádáním trochu připomínaly vnitřek vagonu. „Uprostřed chodila jako v uličce vagonu pinglová. V zimě to tam praštělo v těch kamnech vinckách. Původně to byla kuželna, proto měla takový protáhlý tvar. Tu už ale nepamatuji, jen vím, že se do ní chodily hrát kuželky ještě po válce. Pak se to jako objekt uzavřelo, obsadilo se to stoly a zejména v zimě se tam nádherně chlastalo,“ zajiskří se v očích obdivovateli staré Ostravy.

Na barovém pultu stávaly flašky s utopenci. Vřelo to tam

„Gruntem“ restaurace Na Společenstvu nebývalo přízemí jako dnes, ale naopak první patro. „Tam byl ještě v osmdesátých letech hlavní tah hospody. Když jste nahoru vešel, vpravo byl barpult a na něm stála jedna velká flaška s utopenci vedle druhé. Tam to žilo a vřelo. Nahoru se dostat ve večerních hodinách nepřicházelo v úvahu, protože tam když jste jako neznámý přišel a chtěl jste si sednout, tak jste mohl dostat i přes držku,“ usmívá se Bohuslav Žárský.

„Protože vám hned někdo řekl, že tady sedí ten a ten štamgast, a že to je jen jeho místo. Bylo tam narváno dnes a denně. Dělal jsem v té době v ostravské televizi a vím, že televizáci měli nahoře na Spolku takto každý den blokované dva stoly. A jen proto jsme si tam mohli sednout,“ vzpomíná ostravský rodák, kterému je dnes líto, že to pěkné z Ostravy mizí a mnohé už zmizelo. „Třeba kavárny. O těch se vědělo v třicátých letech až ve Vídni a měli jsme jich tady na kilometr čtvereční víc než v Praze. A jak byly krásné,“ vzpomíná.

Když havíři urazili po šichtě svých „čtyřicet piv“, šli domů

Dnes se na Spolek chodí i na polední obědy, ale kdysi to bývala hospoda hlavně pro pivaře. „Ti se tam scházeli pravidelně. Už ve čtyřicátých a padesátých letech, které já ale moc nepamatuji, chodili chlapi do hospody a dávali dohromady svých „čtyřicet piv“. To byla taková měrná jednotka. Vždyť dělali pod zemí ve velkém horku, byli hrozně vyprahlí. Asi to tehdy vůbec nebyly dvanáctky, asi jich mnozí tolik ani nevypili, ale tak se to říkalo. Když je urazili, tak šli domů,“ říká Bohuslav Žárský.

Jeho domovinou však býval dříve spíše legendární „kultovní“ bar Waldemar, kde se scházeli muzikanti jako Jaroslav Wykrent, Pavel Dobeš, Pepa Streichl či Jarek Nohavica.

„Tam jsem vyrostl jako televizák a novinář. Byl jsem v něm každý den a v televizi jsem byl vyhlášen fernetovým králem, protože jsem těch fernetů dal denně patnáct. A většinu právě U Waldemara. Můj obrovský přítel herec, Stáníček Šárský, byl zvyklý přijít do Waldemara a všechny baby se k němu seběhly. A od jisté doby seděly všechny kolem mě. A on mne za to nenáviděl. A dnes jsme největší kamarádi široko daleko,“ usmívá se Bohuslav Žárský,“ obdivovatel historické Ostravy.

Na Spolku sedával se spisovatelem, který psal o havířích

Na Spolek však Bohuslav Žárský chodil rád. „Měl jsem tam často rande, několikrát jsme tam seděli s panem spisovatelem Jiřím Stanem, který se narodil v Přívoze a jehož častým námětem byli horníci a havíři. Byl to super Ostravák. Pracoval v Praze, a když přijel do Ostravy, dával si se mnou schůzku jedině na Spolku,“ vzpomíná Bohuslav Žárský.

Také manželství Bohuslava Žárského vzniklo vlastně v jedné z ostravských hospod. Říkalo se jí U mrtvoly a stávala vedle ostravského hřbitova, kde měli televizáci pravidelné mejdany a tancovačky. Jedné z nich se zúčastnilo i asi patnáct mladých „soudružek“ z televize.

Bohuslav Žárský si naplánoval, že si postupně s každou zaflirtuje. Avšak zaujal už hned tu první, když jí „galantně“ oslovil: „Madam, to tak pěkně voníte vy, nebo ten rum?“ „Za dvě hodiny byla moje a já už měl utrum. Ona už si ty ostatní ohlídala. Jedenáct let už tady není, ale máme dceru a dvě vnoučata. A pořád ji miluji,“ říká spisovatel a znalec dříve hodně „jiné“ Ostravy.

Dva měsíce v létě fáral. Tak se naučil milovat Ostravu

A jaká bývala ta „jiná“ Ostrava Bohuslava Žárského? „Když se člověk probudil, bylo za okny červeno. To peklo za obzorem, to, jak se to záře měnila ze zlaté až po červenou. Byl to nádherný pohled pro člověka, který byl schopen tu krásu vnímat. Já na to koukal už jako malý kluk a asi to na mne nějakým způsobem působilo. Miloval jsem jako kluk i to, když jsem nastoupil do tramvajky a tam byli chlapi celí černí. Akorát cenili bílé zuby a měli bílá bělma očí. Ale hlavně jsem v Ostravě od šestačtyřicátého roku jako poválečný kluk vyrůstal. V baráku, kde pak vznikla hvězdárna. Jen kousek byla halda od Jindřišky, kde jsme měli eldorádo. Když ji začali ubírat, objevil se v ní bunkr. Tam jsme hned letěli, když skončila škola. A hráli jsme fotbal a hokej na ulici, po které jelo jednou za půl hodiny auto.“

Byl později rád, že mu rodiče řekli, že nemají na to, aby ho poslali študovat někam do světa. „A poslali mne na báňskou. Což pro mne znamenalo i dva měsíce přes léto fárat a na to nikdy nezapomenu. Takhle člověk začne milovat Ostravu,“ říká Bohuslav Žárský.

V devadesátých letech měl Spolek namále. Spadly v něm stropy

Vraťme se k historii Spolku. Samotný dům s oblíbenou rozlehlou letní zahradou je dnes ještě stále majetkem města Ostravy, ač to po červnu už nebude platit. Přestože se Ostrava hodně mění, tenhle dům tu prakticky v nezměněné podobě stojí od svého vzniku. Málem však patřil k těm, které nepřeži­ly. V devadesátých letech minulého století se musela hospoda na několik let uzavřít, protože v ní spadly stropy.

Dnes Ostravané Spolek vyhledáva­jí především v létě. Jeho zahrada se vzrostlými stromy je skvělým azylem před sluncem a poskytuje v závětří Nádražní ulice stejně jako před desítkami let pří­jemné posezení. Vejde se sem až to padesát hostů a svou rozlohou v centru Ostravy prakticky nemá konkurenci.

Spolek založili pekaři, stolaři, kolaři z centra Ostravy a okolí

Někdejší Restaurace Na Společenst­vu vznikla v roce 1902, když dům koupi­lo v roce 1902 Společenstvo řemeslné v Moravské Ostravě. To sdružovalo malé řemeslníky, mezi něž patřili pekaři, stolaři, kolaři z centra Ostravy, Vítkovic, Přívozu, Zábřehu či Mariánských Hor.

A ti potřebova­li nové místo pro své kanceláře, zdravotní pokladnu a nocležnu pro své tovaryše a po­mocníky, kteří nebyli z Ostravy. „Hlavním důvodem bylo, že společen­stvo založené roku1883 dostalo v roce 1901 výpověď z ostravského hostince U Bílé růže. Hledalo proto nové prostory a zároveň požádalo o přidělení koncese pro hostinskou činnost,“ řekla před časem pro seriál Nestárnoucí hospody pracovnice Ar­chivu města Ostravy Eva Rohlová.

Začátky nebyly snadné, Spolek přišel na čas i o koncesi

Společenstvo tak otevřelo v levé části budovy, v místě dnešního pivního baru, nocležnu pro čtrnáct lidí a v pravém trak­tu budovy hospodu, nicméně s omezeným sortimentem.

„Společenstvo žádalo nejen o povolení podávání jídel a nalévání piva a vína, ale také o nalévání koňaku, likérů či rumu. To mu však úřady nepovolily, vyjma obyčejné kořalky,“ popisovala archivářka. A dodává, že i o povolenou koncesi za sedm let hostinec přišel. Až v roce 1919 mu pomohl tehdejší známý advokát Edmund Palkovský získat koncesi na hostinskou činnost znovu.

Hospoda dělníků a havířů, stejně jako odpůrců režimu

Dnešní padesátníci a šedesátníci znají restauraci Na Společenstvu především jako lidovou hospodu, do níž zašli jak dělníci a havíři, tak veksláci nebo odpůrci komunis­tického režimu.

V hospodě tehdy na rozdíl od sídlištních čtyřek panoval jakýsi zvlášt­ní duch. Lidé tam často seděli u sražených stolů, měli nadměrně dlouhé vlasy, hráli na kytary a mnozí nadávali na režim.

Na tyto doby vzpomínal před časem i tehdy devětapadesátiletý Karel z Ostravy, který na přelomu století konzumoval na Spolku své pravidelné jedno pivo.

„Když jsem dělal na šachtě, chodil jsem tam denně s kamarády. Pamatuji se na vrchního Nikose a na to, že každý týden tady byly ve­přové hody. Byla to taková směs k pivu na talíři. Kousek ovaru, kousek jazyka, kousek jelita a jitrnice. Výborné k pivu,“ vzpomínal malý podsaditý bývalý horník.