Nejnovější zprávy: Slavnostní otevření nového showroomu Lexus Ostrava mělo náboj Coufal trápil hvězdného Ronalda, z Frydrycha je kapitán polské Wisly

NESMRTELNÉ HOSPODY

Nesmrtelné hospody: U Janíka to žije už skoro 150 let! Brzy přibude penzion

​Tato útulná, valašskou tradicí dýchající hospoda, patřila odjakživa do výletního místa zvaného Horečky, které leží nad Frenštátem pod Radhoštěm.

Foto: se souhlasem Archivu obce Trojanovice

Dnes je to rodinný podnik, v němž výletníky a místní horaly vítají tři sestry, které před pěti lety převzaly Valašskou hospodu U Janíka po svých rodičích, aby ji vzápětí „omladily" nedávnou citlivou rekonstrukcí.

A s nenásilným důrazem na beskydské a valašské tradice vedou tuto „dřevěnku" ze starých průvodců dalšími lety jejího úctyhodně dlouhého hostinského života.

Kdo navštíví Valašskou hospodu U Janíka třeba v letních dnech, může se posadit jako právě teď parta postarších turistů „ze skupinky Klas" z Ostravy-Přívozu u stolů na zápraží.

A zpříjemnit si procházku po areálu Horečky sklenicí dobrého piva a nějakou tou beskydskou specialitou. Rodiče či prarodiče tu mohou s klidem „vypustit" děti nebo vnoučata na hřiště a posedět si na lavičkách před hospodou, kterou zdobí na stěnách uvnitř, ba i kolem domu dřevěné plastiky.

Jméno ochránce Horeček Janihora vybrali sami hosté hospody

Ty vytvořil v posledních čtyřech letech řezbář Filip Langer. „Je to takový přírodní typ, tady venku nám vyřezal postavu, které říkáme Janihor. Je to ochránce Horeček, místních a pocestných a pan Langer ho vyřezal ze staletého dubu z našich lesů. Jméno nám pomohli vybrat naši hosté, kteří dávali různé návrhy. A pak jsme Janihora pokřtili. Dnes už máme v hospodě a kolem ní řadu dalších plastik pana Langera. Venku nám vyřezal lavičku, ze které je možno přihlížet krásným západům slunce, nebo včelín, takzvaný klátový úl. Taťka totiž, když ještě žil, choval včely a teď v tom pokračuje můj manžel," říká Kamila Konečná, jednatelka společnosti Janíkův dvůr, která Valašskou hospodu U Janíka spoluvlastní a provozuje.

Foto: Petr Broulík

Vstupu do krčmy vévodí velká modrá kachlová kamna, poté návštěvník vstoupí do dvou hospodských místností – salonku a výčepu. Ty jakoby návštěvníka vracely v čase někam do časů našich dědů a babiček, někam do počátku vzniku této hospody.

Je tu stylový dřevěný nábytek s ručně vyřezávanými valašskými prvky, na stěnách jsou malby i zrestaurované obrazy s lidovými motivy. Na útulnosti přidávají pů­vodní trámové stropy, natřené ještě volskou krví, na nichž jsou zaznamenány dva letopočty - 1873 a 1879.

Foto: Petr Broulík

Ten starší v levé místnosti, dnešním salonku, připomíná, že Valašská hospoda U Janíka tu stojí už 148 let. Původně právě tady býval malý výčep a ostatní místnosti sloužily k bydlení. Tato část budovy je dřevěná a takto se zachovala až do dnešní doby.

Převážně původní trámy jsou dnes skryté dřevěným obitím a zevnitř vápennou omítkou. Výletní hospůd­ce se od začátku dařilo, takže její zakladatel mohl o šest roků později otevřít druhou míst­nost, která sloužila jako malý sál. Dnes je v ní hlavní lokál hospody. Tato část už je zděná z nepálených cihel a místního kamene. Dřevěné však jsou obklady stěn, výčep, příčky či podlaha.

V původních trámech zůstaly i díry po kulkách oslavujících rudoarmějců

Valašská hospoda U Janíka vznikla jako vůbec první na Horečkách. Nedávná citlivá rekonstrukce odkryla a zdůraznila některé prvky původní podoby, díky níž ji ještě v polovině minulého století turističtí prů­vodci doporučovali jako „původní dřevěný valašský hostinec".

Původní trámy na stropě tedy pamatují vše, co hospoda zažila. „Zůstaly v nich i dvě díry po kulkách rudoarmějců, kteří se v hospodě na konci války opili a bujaře uvnitř stříleli z pistolí a samopalů," říká maminka dnešních spolumajitelek a provozovatelek hospody Lud­mila Janíková.

Ta svým dcerám „vládu" nad hospodou před pěti lety zcela předala, ale ráda jim stále pomáhá. Třeba s praním ubrusů a „pracovních" lidových krojů. „Ale mamka každé ráno hospodu otevírá uklízečkám, nebo když někdo přiveze zboží, tak ho jde převzít. To je velká pomoc," říká jednatelka Kamila Konečná.

Už v osmdesátých letech se vrátili do „rodné" hospody

Dnešní spolumajitelky litují, že hodně záznamů a dokumentů o historii jejich hospody, kterých prý byla plná půda, vzalo za své při první generální opravě v devadesátých letech minulého století. Tehdy stát hospodu vrátil v restituci původním majitelům. „Hodně se toho tehdy bohužel spálilo. Byly tu tenkrát ještě suché záchodky, tak se nejdříve musela udělat jejich rekonstrukce," vzpomíná Kamila Konečná.

Příprava specialit pro hospodu. Muž, stojící v pozadí, je pan Bartoš, původní majitel. Foto: archiv rodiny Janíků

Její maminka pamatuje, že nejvíce bylo na půdě papírů. „Dodacích listů a podobně. To se bohužel dalo pryč a to mne mrzí, protože tam byly dodací listy od starého pana Dobiáše, co tady měl likérku. Byly takové hezky zdobené. Ale při opravě střechy to šlo všechno pryč," říká Ludmila Janíková.

Ač se Valašská hospoda U Janíka dříve jmenovala U Bartošů, vlastní ji od začátku jediný rod. Tedy kromě období socialismu, samozřejmě. Ludmila a Jiří Janíkovi pracovali v hospodě dokonce už v osmde­sátých letech jako zaměstnanci národního podniku, ale brzy po roce 1989 ji získali zpět.

Švagrová Božena přivítala prezidenta Beneše u Vlčiny

Otec Jiřího Janíka hospodu provozoval od konce války, kdy skončil jako arcibis­kupský hajný v hukvaldské oboře. „Rodiče manžela hostinec zdědili po strýci Bartošovi, který zemřel a neměl děti. Vyplatili další dědice a začali hospodu provozovat," vzpomíná Ludmila Janíková.

Z vyprávění svého manžela si pamatuje, jak jeho otec chodíval po válce pravidelně tři kilometry dolů do města s ruksakem. Nahoru nosil klobásky, tlačen­ku, což tehdy nebylo nic samozřejmého. „Pomáhali si všelijak. Před rokem 1948 ob­čas pořádali v hospodě zabijačky, prodá­vali mléko a podmáslí," vzpomíná Ludmila Janíková.

Dne 17. července roku 1946 zažili i vzácnou návštěvu. Toho večera totiž přijel do Frenštátu pod Radhoštěm prezident Edvard Beneš, když předtím projel Ostravsko. První zastávkou byl v tom dni Lipník nad Bečvou, další Hranice, Nový Jičín a Příbor.

Nejdéle se zastavil v Moravské Ostravě, kde měl projev, v němž uvedl, že se Československo nikdy nesmí vzdát Těšínska. Po obědě a návštěvě ostravských vybraných závodů odjel do Frenštátu pod Radhoštěm, kde povečeřel a přenocoval v nedalekém novém hotelu Vlčina.

Foto: Archiv rodiny Janíků

„A tady na té fotografie s prezidentem Benešem na Vlčině je moje švagrová Božena Janíková, která Edvarda Beneše vítala. Byla v kroji a dávala mu kytici. Všichni byli tenkrát v krojích, což se už běžně každý den nenosilo. Ještě jsme měli fotku, jak tam měli při tom postaveného takového Valacha, ale to mají asi švagrové. Tehdy ho lidé vítali, mávali mu, když jeli nahoru autem," vzpomíná Ludmila Janíková.

Hospodští hosté pomáhali majitelům i na hospodářství. Za pivo či štamprle

Jak tehdy fungovala taková hospoda s hospodářstvím? „Tchán vzpomínal, že když byly žně, tak načepoval lidem v hospodě pivo, nechal je tam a šel na sena. Nebo šli ti lidé s tím senem našim pomoci, a pak si dali po štamprli. Tehdy našim pomáhali v době sena na poli chataři i místní. U hospody byly krávy, ovce, slepice, prasata. Před znárodněním měli naši šest krav, poté, co je dali do JZD, tak občas měli jednu krávu a někdy tele. A manžel vzpomínal, že od osmi let už krávy sám pásával. Jeho brácha totiž už měl osmnáct a už je pást odmítal, protože už chodili s kamarády za holkama. Tak musel začít pást Jirka," usmívá se Ludmila Janíková.

V roce 1915 se hospoda jmenovala ještě U Bartošů. Foto: kniha Beskydy a Podbeskydí 1895 - 1939

A vzpomíná například na pana Rečka, který pomáhal jejím rodičům trochu svérázně. „Přišel sem z Frenštátu třeba v létě ve tři hodiny v noci. Věděl, kde je ve stodole kosa, tak se pustil do práce. Děda říkával, že s babičkou vstávali, a pan Reček už měl půl louky pokosené. A ráno dostal pivo, štamprle a nějaký chleba s domácím máslem. Tehdy lidé žili nějak jinak. Více si pomáhali," vzpomíná paní Ludmila.

Rodiče Jiřího Janíka nicméně vzpomínali, že „kšefty" ve valašské hospodě po válce bývaly dobré. „Peníze prý mívali v ošatce, do banky je moc nenosili. Ale říkali, že stačili jen na hospodě vyměnit okna a dveře a přišel osmačtyřicátý," vzpomíná Ludmila Janíková.

Dědeček se snažil schovat kořalku. Našli ji a část vypili na místě

Po tomto neblahém roce museli dát rodiče hospodu do komunál­ního podniku. „A nejen ji. K hostinci v těch letech patřilo třináct hektarů pozemků a spousta dobytka. Všechno mu­selo do JZD," vzpomínal před patnácti lety Jiří Janík.

Jeho otec však nechtěl dát tehdy všechno. Například si schoval velké zásoby kořalky. „Jenže nakonec ji našli ti, kteří hos­podu rekvírovali. Byla prý v takových soudcích. A tchán vyprávěl, že ji ani neodvezli, část vypili přímo tady na zahradě," popisuje Ludmila Janíková.

Po znárodnění hospody ale mohla rodina v dřevěné valašské hospodě zůstat alespoň bydlet. „Naštěstí za ty dva pokoje nemuseli platit nájem. Ložnice byla v místnosti, která dnes slouží jako kuchyň. Otec potom ale paradoxně čepoval pivo v jiné hospodě ve Frenštátě, na svém dělat nesměl. Maminka bohužel pracovala za pár šupů v JZD. Musela dokonce nějaké hodiny odpracovat na poli zadarmo. To už si dnes ani mladí neumějí představit. Staráte se o hospodářství, nakoupíte dobytek. A pak vám to všechno vezmou," vzpomínali před časem Ludmila a Jiří Janíkovi.

Z hospody se stala „čtyřka", tak se v ní Janíkovi nechali zaměstnat

V době politického „tání" v šede­sátých letech se trochu poměry zlepšily, podnik Restaurace a jídelny, který hospodu získal na téměř čtyři desítky let do svého majetku, dokonce tehdy platil Janíkům i jakési nájemné. „To či­nilo ale jen asi tisíc korun ročně," vzpomínal Jiří Janík, který byl zatím posledním „mužským" hostinským v rodu Janíků.

K hospodě patřilo i hospodářství. Foto: Archiv rodiny Janíků

Vyučil se v padesátých letech číšníkem a řadu let pracoval v ostravském hotelu Imperial. Tam pracoval třeba ve fran­couzské restauraci či ve snack baru Sněhurka. „V padesátých letech moc jiných mož­ností nebylo, člověk se mohl vyučit jen ha­vířem, zedníkem nebo něčím podobným. Ale hospody fungovaly i za komunismu, tak jsem šel na číšníka," říkával Jiří Janík.

Koncem sedmdesátých let ho to zača­lo táhnout z Ostravy domů a naskytla se mu možnost pracovat právě v rodinné hospodě. V hospodě se od doby jejího znárodně­ní do konce sedmdesátých let vystřídalo na patnáct šéfů. A stal se z ní postupně podnik čtvrté cenové skupiny.

„Tak jsme se v ní teh­dy nechali zaměstnat. Když jsme nastoupi­li, bylo tam pět malých a dvě velké půlky. Jinak nic," říká Jiří Janík. Tehdy už se v hospodě nesmělo vařit. „A tak jsme tu zavedli alespoň studené jídlo k pivu. Například chleba s nivou. To jsem odkoukal v Ostravě v hostinci U Rady. Objednala se niva, dvacet bochníků, a když se blížil přirozený čas večeře, nadělaly se desítky chlebů s nivou. To byla naše spe­cialita a šla dobře na odbyt. Trochu cibule a papriky a někteří chlapi spořádali k pivu i pět chlebů," usmívá se Ludmila Janíková.

Rodiče vždy říkali, že komunisti budou muset hospodu jednou vrátit

„Rodiče stejně vždycky říkali, že to tak nezůstane. Že jednou nám tu hospodu bu­dou muset vrátit," říkají Janíkovi. A tak se i v roce 1990 stalo. Manželé Janíkovi tehdy dokonce koupili za slušnou cenu od podniku Restaurace a jídelny i nábytek z javoru. Podnikoví řemeslníci ho tehdy vyrobili tak poctivě a dobře, že ještě dnes výborně slouží.

Foto: Petr Broulík

Valašská hospoda U Janíka se stala v roce 1990 vůbec první soukromou hospodou ve Frenštátě otevřenou po pádu komunistického režimu.

„Tehdy tady na Horečkách byly ještě podniky, jako třeba původní Rekovice a otevřená byla nová i stará Vlčina. Na Rekovicích se nevařilo a chodili tam hlavně pivaři, takže jsme si nijak moc nekonkurovali. Návštěvníci Horeček se zastavovali ve všech výletních podnicích. Moje tchýně vyprávěla, že i dříve se hospodští na Horečkách spíše doplňovali, než že by byli nějací konkurenti. A když bylo třeba mimo sezónu málo turistů, tak i hospodu zavřeli a pak se sešli třeba na Rekovicích nebo na Žabárně," vypráví Ludmila Janíková.

A před pěti lety Kamila Konečná se sestrami a svým manželem založili společnost Janíkův dvůr, která nyní hospodu provozuje. Do společnosti patří i okolní lesy a pole, o které se stará právě Kamilin muž Petr Konečný.

Na půdě straší pořád. Jeden z řemeslníků už odmítá do hospody vkročit

Co by to bylo za hospodu, kdyby neměla i nějaké to své tajemství. Ve Valašské hospodě U Janíka prý bývala v podkroví hospody místnost, v níž se na přelomu de­vatenáctého a dvacátého století odbývaly spiritistické seance. „Kdysi tam bývalo seno a bydleli tam pohůnci od krav. Ale ještě v devadesátých letech, když jsme hospodu po navrácení opra­vovali, působilo to místo, kde se vyvolávali duchové, trochu ponuře a strašidelně," vzpomínal Jiří Janík.

Místo však zřejmě působí tajemně dál. „Když hospodu v roce 2016 převzali mladí, nechali ji znovu rekonstruovat. A jeden z těch dělníků, si začal stěžovat, že na půdě nemůže být. Že mu tam není dobře," líčí Ludmila Janíková.

Její dcera líčí, že si ten řemeslník přímo stěžoval, že na půdě straší. Že tam někoho viděl. „Tak jsme mu říkali, že se tam dříve odbývaly spiristické seance," říká současná spolumajitelka valašské hospody Kamila Konečná. „Jeho kolegové nám sdělili, že od té chvíle už odmítal na půdu vkročit. Ze strachu. A pak už pracoval jen dole."

Známí hosté a „čtvrtkaři", smetánka karbaníků, kterým se pekla kuřátka

Do valašské hospody chodili kromě výletníků také takzvaní „čtvrtkaři". „Byla to taková frenštátská smetánka. Dobře postavení lidé, kteří se potřebovali jeden den v týdnu někam zašít, aby mohli mastit karty," vzpomíná Ludmila Janíková.

„Tchýně vždycky pro čtvrtkaře nachystala nějaké jídlo, zabila, vykuchala a upekla jim kuřata. S tchánem nemohli moc ponocovat, protože museli ráno ke zvířatům. Tak je tady v hospodě nechávali často i přes noc. Byli to známí. A ten, kdo tu noc v kartách vyhrál, dal pak něco našim do šuplíčku a odcházeli k ránu přes dvůr zadem."

Foto: Petr Broulík

Její dcera Kamila podotýká, že tato tradice „čtvrtkařů" ve Valašské hospodě U Janíka pokračuje i dnes. „Říkají si tak místní, co bydlí taky na Horečkách nebo ve Frenštátě. Mají své dva stoly a schází se vždy ve čtvrtek," popisuje.

Valašskou hospodou U Janíka prošla v minulosti pěkná řádka známých herců, protože když hrávala divadla ve Frenštátu pod Radhoštěm, často měla pro své členy zajištěný nocleh právě v hotelu Vlčina.

„Takže sem do hospody chodilo pravidelně vždy v létě divadlo Josefa Dvořáka. Jinak sem často chodíval závodník z Dakaru Karel Loprais, protože je tady doma. Seděl tu ale Radoslav Brzobohatý, Květa Fialová i Karel Heřmánek," směje se Ludmila Janíková. Její dcera Kamila dodává, že občas se v hospodě zastaví i herec Jan Budař, jehož žena je z Frenštátu pod Radhoštěm.

Harmonikář hrával tak, že se o něj lidé báli. Dnes tu vládne cimbálovka

Stálí návštěvníci vědí, že k hospodě U Janí­ka patřila vždy hudba a zpěv. „O víkendu tu chlapi hrávali nebo se tu konala zábava. Když jsme hos­podu dostali zpět, chodil k nám bagrista, pan Janků, který už není mezi námi. Patřil mezi známé heligonkáře. Výborně hrál na tahací harmoniku a dával do toho opravdu všechno. Často při hraní a zpěvu docela zrudl. Někdy jsme se báli, že si rozerve plíce," vzpomínali před patnácti lety hosté hospody pro publikaci Nestárnoucí hospody.

Dcery Janíkových v poslední době rády pozvou do hospody cimbálovku. „To je hned je v hospodě jiná atmosféra," říká jednatelka společnosti Janíkův dvůr Kamila Konečná, která zastupuje třetí generaci majitelů hospody.

V posledních letech návštěvnost výletních Horeček nebývale vzrůstá

A už jim vyrůstá čtvrtá. „Ještě než jsme hospodu převzali jako firma, tak tady sestra dělala sama a už se ten nával nedal moc zvládat. Tehdy jsme i zvažovali, zda hospodu pronajmout. Ale na Horečkách se otevřela naučná stezka a začala tu růst enormně návštěvnost. Brzy jsme měli každý den otevřeno a poté i celoročně. Jen v lednu a únoru jsme omezili provoz na 5 dní v týdnu. To tady však bývá vždy nejslabší období. Naopak od května do konce roku je to opravdu, co se týče návštěvnosti, pěkné. A když se na Horečkách nějaký podnik třeba na pár dní zavře, tak je to pak náročné, protože se výletníci nahrnou do těch ostatních a člověk má co dělat, aby to zvládal," říká Kamila Konečná.

Foto: Petr Broulík

V posledních letech tedy vládnou Valašské hospodě U Janíka tři sestry a manžel jedné z nich. Šárka Jalůvková vaří, Kamila Konečná zajišťuje provoz, ale když je třeba, tak pomáhá vařit. Třetí sestra Katka Krupová také občas vypomůže v kuchyni nebo ve výčepu. Manžel Kamily Petr Konečný se stará o propagaci a technické záležitosti objektu a provozu.

„Ale někdy potřebujeme i více lidí a tak dnes už o víkendech pomáhá i dcera od sestry. Syna mám také občas v hospodě na brigádě. Děti pomáhají také, když se chystá dřevo na zimu, protože pořád hodně topíme dřevem. Na to vždy naběhne celá rodina. Nebo když pořádáme nějakou akci pro lidi, třeba pálení čarodějnic, vítání jara nebo kácení máje, tak také zaměstnáme všechny členy rodiny. Tím se udržuje i taková rodinná pospolitost a povědomost, že naše hospoda prostě k rodině patří. A že ji mladí budou muset jednou převzít," říká Kamila Konečná.

Halušky či valašský kontrabáš. A oblíbená pohanka

Valašská hospoda U Janíka začala v poslední době ještě více nabízet tradiční valašská jídla, která k ní v posledních desetiletích vždy patřila. „Na tom pracujeme a snažili jsme se nalézt kvalitní dodavatele. Připravujeme domácí halušky, valašský kontrabáš, což jsou šťouchané brambory s pohankou, či pečené uzené koleno s pohankou a cibulkou," říká Kamila Konečná.

Pohanka k valašské hospodě v Horečkách patří už léta. Po roce 1989 sem začali lidé chodit právě na ni. Tehdy ji Ludmila a její už zemřelý muž Jiří Janík sami pěstovali a nechávali si ji mlít u vyhlášeného Zdeňka Šmajstrly, od kterého ji berou pohanku i jejich následovníci.

„Lidi ji od nás i kupovali po kilech. Část toho, co tady rodiče vypěstovali, prodávali hostům," vzpomínal Jiří Janík s tím, že sám na pohance vlastně vyrostl. „Máma nám ji dělávala s mlékem a kaše z pohanky zvaná lámanka byla pořád v hospodě na skladě," vzpomínal před časem Jiří Janík.

Tradiční hospodu čekají změny. Přibude penzion s apartmány

K Valašské hospodě přibudou tři apartmány, které chce společnost Janíkův dvůr vystavět hned za hospodou. „Budou těsně přiléhat k ní, teď začátkem léta jsme začali. Stavba bude zděná, ale kombinovaná se dřevem tak, aby ladila s budovou hospody. Bude to jakýsi přelom v historii hospody. Nikdy tu totiž ubytování pro hosty nebývalo, akorát tady přespávali v létě lidé na trávě, když zůstali v hospodě do noci. Při akcích si tu lidé přinesli i spacáky. Ale taťka vždycky mluvil o penzionu, který by tu chtěl mít. Byl by určitě rád, že jeho hospodu rozšiřujeme," říká Kamila Konečná.