Nesmrtelné hospody: U Rady sedávali umělci, študáci a věrní štamgasti
Možná si někdo myslí, že tato jedna z nejstarších a stále fungujících ostravských pivnic, kterou dnes v dalším díle seriálu Nesmrtelné hospody navštívíme, nese svůj název podle nějakého pana rady.
Třeba nějakého policejního rady. Nikoliv. Restaurace a pivnice U Rady, za minulého režimu známá také jako restaurace U Pošty, nese jméno podle svého zakladatele Blasiuse Rady, jehož iniciály dnešní majitelé zvěčnili také v logu na stěně lokálu.
Podnik je pro mnohé ostravské pivaře podobnou baštou, jakými jsou v Praze třeba pivnice U Zlatého tygra, U Černého vola nebo U Pinkasů.
Ostravská restaurace U Rady totiž už dnes také patří mezi stoleté hostince a putyky, kterých však není vzhledem k překotnému boomu dříve provinčního městečka po půlce 19. století na původním území Moravské Ostravy mnoho. Co do věku má v centru města „konkurenci“ možná jen ve stále fungujících restauracích U Dlouhých nebo Spolek.
První pivo v Radovi si dal při posledním zvonění
„Někdy v roce 1913 dostal pan Blasius Rada koncesi na to, že v tomto domě může provozovat hostinskou činnost,“ říká majitel Marián Bavlšík, jehož otec převzal „Radu“ v březnu roku 2001 a od té doby ji rodina Bavlšíků provozuje.
Sám Marián, který od malička hrával hokej za několik klubů, strávil velkou část z posledních devatenácti let za výčepem. Z historie podniku zná, že restauraci získali v restituci po roce 1989 potomci bývalých majitelů a ti prodali dům i restauraci panu Vilišovi.
"Jeden z jeho synů se staral také o tuto restauraci. Nahoře byly kulečníky a nějaká herna, dnes už však neexistují,“ říká dnesšní majitel, který si dal poprvé v životě pivo v restauraci U Rady někdy v roce 1998, když právě tady s kamarády ukončil jako študák tradiční poslední zvonění v ulicích města.
Železničář mu dal vzácnou fotografii pana Rady
Staří štamgasti mu v posledních letech vyprávěli, jak vypadal Rada dříve. Vchod byl v jiných místech, v lokále se topilo v kamnech, záchody byly jinde, než jsou dnes.
„Ještě nedávno tady bydlel na dvoře starší pán, železniční modelář, který mne jednou poprosil, abych mu svým autem pomohl převézt velký panel pro kolejiště. A pak sem přišel a věnoval mi vzácnou starou fotografii. Je na ní jeho otec na oslavě šedesátin zakladatele a prvního majitele restaurace, pana Rady. Ta fotografie je z období někdy po druhé světové válce, vznikla v rozmezí let 1946 až 1948. To že mi ji dal, mne hodně dojalo,“ říká Marián Bavlšík, ale pro náš seriál už ji nedokázal najít.
Architekt dal po restituci restauraci současnou podobu
Předchozí majitelé nechali restauraci na počátku devadesátých let minulého století poměrně velkoryse zrekonstruovat do současné podoby. „Veškeré obložení, vitráže, okna i to pískování a návrh všech ostatních úprav včetně fresek vytvořil ostravský architekt Richard Habart. A my se snažíme tuto podobu z devadesátých let zachovat, jen jsme pozměnili trochu podobu výčepu a zrekonstruovali sociálky a kuchyň. A dali do sklepů menší tanky,“ provádí majitel restaurací, na jejichž tmavě natřených stolech je po asi čtvrtstoletí od jejich vyrobení dobře znát, kolik tisíc hostů si už o ně při dlouhých večerech u piva opřelo lokty.
Restaurace bývá dnes cílem spousty cizinců, do Ostravy dnes jezdí za památkami Dolní oblasti Vítkovic, na Landek či do zoologické zahrady spousta návštěvníků. Někdy i zvučných jmen. Chodí sem na i známý ostravský herec Norbert Lichý či třeba Marek Taclík, na oběd přijde i sexuolog Radim Uzel nebo zapřisáhlý „kavárenský povaleč“, divadelní režisér a propagátor architektury první poloviny minulého století, autor slavných Šumných měst Radovan Lipus.
Největší štamgast hostince? Německý světově proslulý skladatel
Pivnice U Rady totiž láká muzikanty, herce či sportovce. Jedním z jeho největších zážitků Mariána Bavlšíka bylo, když restauraci U Rady navštívil při prvním mistrovství světa v Ostravě v roce 2004 slavný, dnes už bývalý finský hokejista Jari Kurri, který byl před třemi lety u příležitosti 100. výročí kanadsko americké NHL vybrán jako jeden ze sta nejlepších hráčů historie ligy.
Ovšem jedním z nejváženějších štamgastů této pivnice se stal za první republiky německý světově proslulý skladatel Paul Hindemith. Má v restauraci ostatně už od roku 2011 zarámovaný pamětní list, který hlásá, že právě tu sedával u piva Ostrauer Stammgast, v překladu „ostravský štamgast“.
To sám Hindemith si říkal Ostrauer Stammgast a v dopise tehdejšímu šéfovi opery NDM Jaroslavu Vogelovi, napsal: „Když nejsem delší dobu v Ostravě, cítím se nemocen jako lidi, když jim chybí vitamín C. "A byla to právě restaurace U Rady, kterou si Hindemith ve 30. letech minulého století při svých návštěvách Ostravy oblíbil,“ uvedl ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil, který sám inicioval umístění pamětního listu do jeho oblíbené hospody.
Seděl tu u piva i Stravinský, Leoš Janáček nebo Sergej Prokofjev?
Paul Hindemith navštívil Ostravu třikrát, a to v letech 1931, 1932 a 1936. A vypadá to, že si tady z velkých skladatelů nedával pivo jen on. „Tehdejší šéf opery Národního divadla Moravskoslezského a tehdejšího ostravského Spolku pro soudobou hudbu Jaroslav Vogel zval do Ostravy i další světové osobnosti jako Igora Stravinského, Leoše Janáčka nebo Sergeje Prokofjeva. A říká se, že I tito skladatelé sedávali U Rady,“ praví se na tomto nástěnném pamětním listu.
Historici z ostravského archivu doplňují, že v letech 1931 a 1932 přednesl Paul Hindemith v ostravském národním divadle jako violista své skladby. „Dne 6. listopadu 1931 účinkoval na I. symfonickém koncertu v Národním divadle moravskoslezském v Moravské Ostravě světově proslulý reprezentant moderní světové hudby, profesor na státní konzervatoři v Berlíně, violista Paul Hindemith. Koncert dirigoval právě Jaroslav Vogel. Další Hindemithova návštěva Ostravy spojená s účinkováním se konala 6. prosince 1932. V obou případech hrál své vlastní skladby,“ je zaznamenáno v archivech.
Herec Miloslav Holub měl U Rady svůj stůl a na stěně visí jeho velký obraz
Staří štamgasti vzpomínají také na známého ostravského herce Miloslava Holuba, který zemřel v roce 1999 a býval v hostinci U Rady častým hostem. Herec hrál v řadě filmů svého kamaráda Karla Zemana a nakonec, ač narozený u Prahy, zakotvil na dlouhá desetiletí v Ostravě, kde nakonec i zemřel. V restauraci U Rady sedával uprostřed lokálu U Rady naproti výčepu a byl tu prý opravdu s kamarády snad každý den.
Miloslav Holub (vlevo) ve filmu Král Šumavy
Dnes na jedné stěně lokálu visí jeho velká podobizna. „Je to obraz, kvůli němuž tady jednou přišel spolumajitel ostravského starožitnictví. A řekl mi, že má doma tento obraz pana Holuba, který však chce dát do aukce. Přišel ale nejdříve za mnou, protože věděl, že pan Holub sem často chodil. Chtěl prostě, aby ten obraz visel tady. Šel jsem se na obraz podívat s jedním ze stálých hostů, který se o umění zajímá. A s majitelem jsme si plácli,“ říká majitel u obrazu ostravského malíře Oty Holase, který studoval u profesora Františka Kysely na Uměleckoprůmyslové škole v Praze.
Restauraci U Rady si zvolili sami študáci za čtvrtou fakultu. A to pivní
Autor cyklu knih Ostrava včerejší, Ostrava včera a Ostrava Bohuslav Žárský ve vzpomínkách popisuje, že ve věhlasné restauraci U Rady v Poštovní ulici si dávali schůzku návštěvníci Ostravy od Šumavy k Tatrám. Její fotografie z dřívějších dob moc neexistují, ani v ostravském archivu žádnou nemají. A tak nechme Bohuslava Žárského o restauraci vyprávět.
Traduje se o ní, že starý pan Rada lpěl na kvalitě čepu. „Neřkuli později, když na restauraci vyvěsili studenti ostravské Vysoké školy báňské ceduli „Pivní fakulta“ a pokládali ji za čtvrtou fakultu své vysoké školy. Pan Rada se rozpálil až doběla, když některý ze studentíčků spěchal na pivo. „Buď ticho, synku. Bo pivo musi byt našlapane. Esli chvataš, zajdi se onam!,“ nebál se už tehdy šedivý pan Rada konkurence. Ostatně Bohuslav Žárský to také zažil, když studoval v té době nejlepší ostravskou vysokou školu. „Musel jsem počkat, ale to pivo opravdu bylo skvělé. A drželo pěnu.“
Jeden ze stolů byl tabu. Pro oblíbeného herce, který mohl i do kuchyně
Bohuslav Žárský vzpomíná, že restaurace před lety vypadala jinak než dnes. „To se vstoupilo dovnitř a tam byl takový „předpokoj“, kde bylo asi pět stolů. A jeden z těch pěti stolů byl „tabu“ stůl. Když si k němu chtěl někdo neznalý poměrů sednout, hned na něho lidi hýkali, že tam ne! To je stůl pana Holuba. Ten je jenom pro něho. Já jsem u toho stolu sice nejednou seděl, ale jenom proto, že mne pan Holub měl rád, a že když jsem přišel do hospody, tak jsem s ním mohl u toho stolu sedět,“ vzpomíná Bohuslav Žárský.
Hospůdka „Rada“ bylo prostě dlouho království herce Miloslava Holuba. „Miloslav Holub byl Myronův následník a superstar ostravského divadla. Když mistr přišel do Rady, šel od dveří často rovnou do kuchyně. Rozrazil lítačky do ní a doslova ji prošmejdil. Prošel jeden hrnec po druhém a koštoval. Tady bych to přisolil, tady bych přidal trošku pepře. Takto celou kuchyň obešel a kuchaři ani nepípli, protože Miloslav Holub byl skutečně uznávaný kuchař. Teprve potom usedával ke svému stolu. A mohli k němu vyvolení. A známí mu poroučeli štamprle. Někdy docela dost. Měl obrovskou hlavu, takže když vzal půlku do ruky, vypadalo to, jakoby měl v ruce náprstek,“ popisuje spisovatel.
Holub byl i skvělý kuchař a kolegům na zkoušku nosil hrnec jídla
Bohuslav Žárský má na Mistra, jak Miloslava Holuba tituluje, i nehospodské vzpomínky, kdy s ním chodil například na trh.
„Točili jsme s panem Holubem v televizi film o něm a bylo třeba ho představit. Protože jsem psal scénář, musel jsem všechno obejít před natáčením a být pak u kamery na místě. Nic se nezměnilo bez a s kamerou. Bylo třeba si přivstat s kuropěním a pak být svědkem toho, jak všechny trhovkyně přestaly prodávat, hrnuly se k panu Holubovi, třeba jen aby ho pozdravily, ale hlavně se předbíhaly, která má pro něho vhodnější zboží. Vybral, třeba i okoštoval, poctivě se rozloučil s celým trhem a vyrazil domů. Spěchal, musel vařit. Kolem desáté začínala v divadle zkouška a on vždycky přinesl ohromný hrnec jídla. Však dodneška na jeho bašty vzpomínají ti současní starší herci, kteří tehdy začínali a on je hýčkal jako svoje vlastní děti,“ líčí Bohuslav Žárský.
Hodně štamgastů si dosud vzpomíná na noční sledování fenomenálního úspěchu našich hokejistů v Naganu v roce 1998. Kvůli tomuto turnaji tehdy koupili bývalí majitelé první projekční plátno a na finálový přenos, kdy většina hospod v zemi vůbec přes noc nezavřela, bylo U Rady beznadějně natřískáno. „Teď už plátna v hospodách jsou překonaná, dokonale je nahradily tyto velké obrazovky,“ ukazuje do rohu lokálu Marián Bavlšík.
Sté výročí Rady: zavřeli celou ulici, vytočilo se dvanáct set litrů piva
Vzpomíná také na oslavy stého výročí vzniku restaurace U Rady v roce 2013. „Bylo tu osm set lidí, zavřeli jsme celou ulici, měli jsme tu velký stan, pódium a kapely hrály až do půlnoci. Takový malý festival. Měli jsme pivo přímo z cisterny na ulici. A čepovalo se do sklenic, půjčil jsem si jich tenkrát tisíc,“ vzpomíná majitel na akci, při níž se za jediný den U Rady vytočilo dvanáct set litrů piva. Marián Bavlšík ještě jednou za dva roky takovou akci zopakoval.
Těch akcí bylo více. Třeba takzvaná První várka, to přijelo před hostinec s dřevěným sudem piva i pivovarské koňské spřežení. „Pivo v něm bylo jako kdysi kalné, aby lidé věděli, jaké bývalo pivo v době, než ho začali všichni na světě v 19. století po vzoru plzeňských sládků filtrovat,“ vzpomíná.
Naposledy hrál U Rady Pepa Streichl, majitel by rád měl v lokále harmonikáře
Oslavu století od vzniku restaurace U Rady ale završila i smutná událost. Hrál na ní naposledy před lidmi ostravský písničkář a bluesman Pepa Streichl. „V sobotu tady odzpíval a v noci z neděle 11. srpna 2013 na pondělí zemřel. To bylo hodně smutné. Zvažoval jsem, že bychom mohli udělat každý rok takovou vzpomínku na Pepu Streichla, ale nějak to nevyšlo,“ vzpomíná Marián Bavlšík, který si myslí, že k jeho pivnici prostě hudba patří.
„Rád bych tady měl třeba každý pátek harmonikáře. Takové na Pankráci, na malém vršíčku, to by se sem hodilo. Ale dnes prostě harmonikáře neseženete. Bral bych klidně nějakého študáka z konzervatoře,“ říká majitel.
Jako každá správná nezaměnitelná hospoda má také restaurace U Rady své speciality. „K nám lidé už dlouho chodí na pečená uzená žebra. Mám i řezníka, který mi je dodává. Vím také, že spousta lidí si třeba stěžuje, že nikde není uzený jazyk. My ho máme. Je to taková naše vychytávka. Ale hlavně se snažíme držet českou kuchyni,“ říká Marián Bavlšík.
Na čepu plzeňské. Město se změnilo, havíři už nevypijí svých osm piv
Jen s malými výjimkami se v posledních několika desítkách let odjakživa čepuje v restauraci U Rady především plzeňské pivo. To proto, že Marián Bavlšík si myslí, že v Česku prostě lepší pivo neexistuje.
„Dokonce už za totality, kdy se shora rozhodovalo, v jaké hospodě se jaké pivo bude čepovat, tady tekla plzeň. To jste si nemohl vybrat. A to se třeba čepovalo jen v určitých restauracích v Ostravě. Jen krátce, než jsme restauraci koupili, tu teklo asi dva roky i ostravské pivo. Ale stal se z toho non stop, byl tady jukebox. Restaurace sice zřejmě vydělávala, ale ztratila svoji tvář. My jsme jí snad tvář vrátili zpět, přestože město a život lidí v něm se dost v poslední době změnilo. Už tolik lidí nechodí do továren a do práce na šest nebo na sedm ráno, vstávají později. A havíři už nevypijí svých osm deset piv jako kdysi. Tak třeba otvíráme dnes až v jedenáct a večer se zavírá přes týden v jedenáct večer, v pátek máme do jedné v noci,“ říká u výčepu, na němž je známá ikonická brána starého plzeňského pivovaru.
Zakázal U Rady kouřit už při druhém mistrovství světa v hokeji
Marián Bavlšík vzpomíná, že před několika lety jeho klasická pivnice některé hosty trochu zaskočila zákazem kouření, který v ní začal platit asi o dva roky dříve, než ve všech dalších v republice zakázal zákon.
„Bylo to v květnu 2015, kdy v Ostravě podruhé začalo mistrovství světa v hokeji. Byli tu fanoušci z mnoha zemí, a chtěl jsem to zkusit. Trochu jsem předtím procestoval svět, třeba Nový Zéland, a měl jsem na kouření v hospodách trochu jiný názor, než obecně panoval,“ poznamenává.
„Samozřejmě někteří vášnivější kuřáci to těžce nesli. Třeba pán, který při poledním zákazu kouření při obědech čekal na vteřinu, kdy odbije druhá, a už si zapálil. Přestože tady ještě pět lidí obědvalo. Nebyl ochoten počkat ani do dvě deset, než ti lidé dojedí,“ vzpomíná majitel restaurace U Rady.
Pozoruje, že zlaté časy pivařů mizí. Stará klientela postupně odumírá, ti o něco mladší už nechodí do hospod denně. „Nevypijí už tolik piv, na léto zmizí někam do Beskyd a přijedou třeba až na podzim. Chodila sem spousta študáků, ale i profesorů. Mladí dnes chodí raději do klubů nebo do franšíz. Snad je to jen nějaké překlenovací období,“ říká dlouholetý výčepní restaurace U Rady.