​Nezlomní. Ukrajinští váleční veteráni teď bojují na ledě

Ještě nedávno bránili svou zemi se zbraní v ruсe na frontě. Teď vjíždějí na led a dokazují, že opravdovou nezlomnost nedokáže zlomit žádná válka. V Havířově se ukrajinští para-hokejisté utkali ve dvou přátelských zápasech s místním týmem.

Evgenij Švab je kapitán týmu Nezlomní. Patří mezi ty, kteří prošli peklem války. Ukrajinu bránil v rámci 95. výsadkové útočné brigády. V prosinci 2022 jeho bunkr zasáhl nepřátelský tank. Evgenij utrpěl vážné zranění nohy - zachránit ji se nepodařilo.

„Pak následoval rok léčby, třikrát jsem byl v komatu,“ vypráví Evgenij. „Hokej je pro mě metoda rehabilitace, fyzické i mentální. Je to silový sport, souboj, rychlost. Během tréninků můžete nechat všechny negativní emoce stranou. Hokej je hra pro potěšení, ale každý má své každodenní starosti. Je to způsob, jak se na ně nezaměřovat.“

Pro veterány se tým stal novou rodinou. Je tu místo pro žerty a často převládá černý humor, který pomáhá udržovat náladu a bojového ducha.

„Každý trénink začíná právě tím humorem, protože jsme téměř všichni veteráni,“ směje se Evgenij. „Když se převlékáme, neustále žertujeme. To dobíjí, zvedá náladu a pak máte chuť na svůj sport. Například kluk s amputacemi obou nohou chce něco podat a já mu říkám: ‚Jdi, vem si to sám.‘ Nebo ještě dodám: ‚Dám ti k narozeninám ponožky.‘

Foto: Olesya Hnatyuk

Lvovský klub Nezlomní existuje něco málo přes rok, je prvním ukrajinským paratýmem a mančaft se teprve sehrává. Ale všichni jdou do tréninků naplno.

„Hokej je jeden z nejrychlejších a nejtvrdších sportů,“ říká hlavní trenér týmu Sergej Švec. „Kluci mi říkají, že si tady mohou odlehčit duši. Máme tréninky, kde se zaměřujeme výhradně na silový souboj: tlačíme se, pracujeme tělem, procvičujeme silové techniky. Vyjdou na led, párkrát 'kopnou' spoluhráče — a nálada se hned zvedne. Mnozí při prvním tréninku říkají: ‚Ne, to je moc.‘ Ale ti, kteří zůstanou, oceňují vysoké zatížení. Díky tomu jsou šťastní — nesedí jen doma, ale chodí, pracují a užívají si proces.“

Sergej se hokeji věnuje už 20 let: 16 let hrál na profesionální úrovni a poslední čtyři roky pracoval jako trenér dětského klubu Galicijští lvi. Začínat trénovat veterány nebylo snadné.

„Zpočátku to bylo těžké, protože jsem mladší než oni. Většině kluků je už přes třicet a prošli, dá se říci, peklem na zemi. Nevěděl jsem, jak se chovat, protože psychicky nejsou vždy stabilní,“ přiznává Sergej.

Během jednoho roku pracoval s více než stovkou veteránů a ne každý byl hned připraven projevit se ve sportu.

„Hodně záleží na psycholozích, kteří s nimi pracují — někdo je více připravený, někdo méně. Postupně jsem se naučil, co a kdy jim říkat. Když kluci přišli k hokeji, stali se jednou rodinou. Cítí se jako doma, nebojí se něco říct, chápou, proč trénují. Na trénincích je to jednoduché: dáte instrukci — a oni ji vykonají. Jsou zvyklí, že v armádě to tak funguje.“

Navzdory válce se para-hokej na Ukrajině rychle rozvíjí. Kromě Lvova už byly založeny týmy v Kyjevě, Kalushi a Vinnici. Brzy se klub objeví i v Oděse. Ve Lvově za podpory místní správy a investorů již začala výstavba sportovního komplexu, speciálně upraveného pro para-hokej.

Foto: Olesya Hnatyuk

„Naším cílem je reprezentovat Ukrajinu na Paralympijských hrách,“ říká Sergej. „Nejdříve jsme založili ukrajinskou parahokejovou federaci, pak pojedeme na mistrovství světa, mezinárodní turnaje, paralympiádu. Potřebujeme trochu více finanční podpory a více tréninků — a všechno bude.“

Nezlomní sehráli dva přátelské zápasy s klubem Parahockey Havířov. V prvním podlehli 1:5, druhý den opět prohráli, ale těsně 2:3. Soupeři Ukrajinců jsou zkušení čeští para-hokejisté. Klub byl založen už v roce 2009 a nyní jej reprezentuje dvacet hráčů. Podle prezidenta klubu Tomáše Mlčáka je jedním z hlavních problémů týmu Havířova hledání nových hráčů.

„Je to velmi složité,“ vysvětluje Tomáš Mlčák. „Možná proto, že Česko je malá země. Druhým důvodem je, že máme v lize jen sedm týmů. Před třemi lety se v Moravskoslezském kraji objevil tým z Ostravy, takže někdy mírně soutěžíme o mladé hráče.“

Posílit havířovský tým by mohli ukrajinští hráči a první jednání již proběhla.

„Měli jsme společný trénink a po něm jsme si sedli s trenérem a dvěma hráči,“ vypráví Tomáš. „Byli to kapitán a jeho asistent, které považuji za nejlepší, takže jsem jim učinil nabídku. Oni ji zvažují. Pro ně to není jednoduché — asi 550 km z Lvova dojíždět na tréninky a zápasy je složité logisticky i finančně. Od začátku války pomáhám Ukrajincům, jezdil jsem na Ukrajinu a mám různé možnosti pomoci s bydlením. Také jsem jim nabídl práci, takže dostali kompletní nabídku.“