Nohavica mi řekl: Fandíš týmu, na který tě táta poprvé vezme na fotbal. Mě vzal na Vítkovice

O reportérovi deníku Sport Richardu Šímovi se ví, že byl odmalička zarytým fandou fotbalových Vítkovic. Proto nemohl chybět ani na oslavě 30 let starého a jediného titulu vítkovických fotbalistů. Richard Šíma o setkání legend Vítkovic, Baníku i Trnavy a o svých vzpomínkách na slavné doby vítkovického klubu napsal pro Magazín PATRIOT reportáž. Autorem fotografií je Lukáš Ston.

Jak se mi to stalo? Vysvětlil mi to kdysi Jaromír Nohavica: „To máš tak. Začneš prostě fandit tomu týmu, na který tě táta poprvé vezme na fotbal.“ Mě vzal otec v roce 1982 poprvé na Vítkovice. Tak se mi to stalo.

Dětství i teenagerovská léta jsem zkrátka prožil jako zanícený fanoušek Vítkovic. Takový ten, co Baníku sice závidí jeho velikost a slávu (tu tehdejší), ale srdce nezradí. Na sešlost, která si nejen na trávníku zavzpomínala na léta, kdy se Vítkovice po postupu do 1. ligy v roce 1981 v nejvyšší soutěži zabydlovaly, kdy o pět let později vyhrály titul a úspěšně pak brázdily i fotbalovou Evropu, jsem se těšil…

Sobotní odpoledne je tu, na hřišti vítkovického stadionu proti sobě stojí staré gardy Vítkovic a Trnavy. Proč Trnavy? Právě Spartak byl tehdy na jaře roku 1986 soupeřem Vítkovic v utkání, po němž Ostravané mohli začít slavit zisk titulu. Sparta, která jediná ještě mohla Vítkovice dohnat, prohrála v Banské Bystrici, Vítkovice rozstřílely Trnavu 5:0. A bylo.

Chlapi už stojí proti sobě. Bedlivě zkoumám chlápky v modrobílých pruhovaných dresech. Byly vyhotoveny speciálně pro tuto příležitost a měly připomínat slavné pruhované dresy TJ Vítkovice z osmdesátek. Jeden z nich mám doma schovaný. Kdysi dávno mi ho daroval Lubomír Vlk.

Vše je zahájeno, miniturnaj mezi Vítkovicemi, Trnavou a Baníkem může začít. Ještě se ale musí odehrát cosi podstatného. Minuta ticha za ty členy Vítkovic z osmdesátých let, kteří se oslavy nedožili. Je jich pět. Lékař Zdeněk Baran, kapitán týmu Milan Lišaník, obránci Oldřich Škarecký a Rostislav Čevela a záložník Jan Kouřil, který ukončil svůj život ještě velmi mladý za volantem.

Člověku během toho krátkého ticha propluje hlavou spousta myšlenek. I těch chmurných. Třeba na Milana Lišaníka. Oč byl jistější a skálopevnější na postu stopera vítkovické obrany, o to nejistější byl, když se měl po skončení kariéry poprat s obyčejným životem někdejšího fotbalisty. Nepovedlo se mu to…

Tak. Minuta ticha uplynule, začíná se hrát. Koho poznám? „Vlčák“ na levém kraji obrany. Kde taky jinde? Gólů nikdy moc nedával. Ale ten to sítě legendárního Dasajeva z reprezentačního duelu SSSR-ČSSR se mi vybaví okamžitě.

Pochroumané koleno, které mu nedovolilo naplno ukázat svůj talent v FC Porto, kam z Vítkovic přestoupil, už mu nikdy neumožní plnohodnotně se rozběhnout. Ale zanícení mu nechybí.

Jaroslav Zápalka v bráně! Jednou bych si rád vyposlechl všechny rošťácké historky z dob, kdy ve Vítkovicích chytal. Vždycky, když se někdo z bývalých hráčů Vítkovic už už nadechne, aby mi některou z nich povyprávěl, obvykle se zarazí a s úsměvem řekne: „Ne, to se prostě nesmí dostat ven. Jarda byl ďábel.“ Má to napsáno v obličeji. Žil život naplno. A chytat pořád umí.

Prostorově výrazný Marek Trval se pravidelně zúčastňuje silvestrovských derby starých gard Vítkovic a Baníku, jeho současnou podobu mám načtenou. Stejně tak o Stanislavu Dostálovi, který na hřišti vždy padl totálním vysílením, vím, že stejně jako dřív i dnes by zabil, když mu spoluhráč nepřihraje, jak má.

A Luďka Kovačíka, žijícího dnes v Jihlavě, vítkovičtí fanoušci milují dnes zrovna tak, jako tenkrát. Když v průběhu zápasu s Trnavou odchází na střídačku, z tribuny se ozve: „Luděk! Luděk!“ Kovačíka to navzdory aktuálnímu nepříznivému stavu 0:1 rozesměje. A přiměje zamávat.

Rozeznávám Jiřího Běleše. Od dob, kdy ve Vítkovicích hrával, jsem ho nikdy neviděl. Zjišťuju, že ani nikdo z jeho tehdejších spoluhráčů. Kamsi zmizel, prý snad do Německa. A přerušil veškeré kontakty. Našli ho, pozvali a on přijel.

Vidím Iva Králíka, už dávno ne tak štíhlého, jako kdysi, Zdeňka Lorence, který nebyl hubený ani tehdy před třiceti lety, natož dnes, v civilu stojícího Miroslava Kadlece, o berlích se k lavičce šinoucího Bohuše Kelera, zdánlivě už ne tak vysokého Jiřího Bartla, Zbyňka Houšku, „Taduna“ Gajgera a další ikony mého dětství. Člověk má tendenci jednomu po druhém sdělit: „Víte, já na vás chodil. Zápas co zápas.“ A připomenout jim fragmenty, které utkvěly v paměti, zatímco jejich životy se za tu dobu posunuly úplně jiným směrem.

Jen hráče s číslem 8 na zádech se mi nedaří poznat. Prošedivělý pán, ani velký, ani malý, moc toho nenaběhá… Kdo je to? Dávám se poddat a mířím k vítkovické lavičce se zeptat. Mužem v utajení je Jiří Šourek. Legenda! Kdo by zapomněl: podzim 1986, odveta zápasu Poháru mistrů evropských zemí proti Paris St. Germain.

Plný stadion, tehdy úplně jiný, než jak vypadá dnes, věří v senzaci, vždyť Vítkovice uhrály v Parku princů senzační remízu 2:2! A teď hrají doma, stav je 0:0 a Ostravané mohou kopat penaltu! Kdo se jí zhostí? Kdo si troufne na slavného Joela Batse v bráně St. Germain? Jiří Šourek! Rozbíhá se, Bats se vrhá doprava, Šourek pálí doprostřed… Vítkovická euforie dosahuje vrcholu.

Dívám se na něj. Už ubral ze svých někdejších elegantních pohybů, ale míč má pořád stejně rád, jak ho měl kdysi, kdy býval mozkem vítkovické ofenzivy.

„Je mi hrozně líto, jak Vítkovice později dopadly. Řeknu upřímně, že je mi z toho pomyšlení někdy do breku. Pocházím z Teplic, zase jsem se tam později vrátil a dodnes tam žiju, ale navždy jsem zůstal Vítkovičákem,“ svěří se mi Šourek později do reportérského diktafonu. Osud Vítkovic, které před lety málem zmizely z mapy, mu nikdy nepřestal ležet na srdci.

Vítkovice si po porážce 0:1 spraví chuť v derby s Baníkem. Vítězství 5:0 chutná sladce. Ve vzduchu jsou ale cítit jiné emoce. Štěstí ze setkání staré party po dlouhých třiceti letech. A cosi nostalgického při pomyšlení, že ani Vítkovice, ani Baník dnes nehrají první ligu…