Nejnovější zprávy: Slovenská strela se během zkušební jízdy poškodila. Týden bude mimo muzeum Armin Van Buuren: Co jsem zažil v Ostravě, bylo neuvěřitelné!

Společnost

Ostrava je město s vnitřní krásou, říká uznávaný architekt Josef Pleskot

Patří k nejuznávanějším českým architektům současnosti. Přestože se narodil v Písku a působí od mládí v Praze, jeho dnes už proslulé stavby v Ostravě vdechují v Dolních Vítkovicích nový život industriálním památkám.

Foto: Tomáš Třeštík

S architektem Josefem Pleskotem jsme hovořili o jeho vztahu k Ostravě, jeho dalších ostravských projektech a také o tom, co by rád ještě v Ostravě postavil.

V Ostravě jste na podzim dostal cenu primátora za mimořádný přínos pro rozvoj města. Máte zde už řadu významných staveb a další chystáte. Přijal jste Ostravu určitým způsobem za druhý domov?

Ten už mám jinde, je to složitější. Jsem rodák z jižních Čech a za mého mládí platilo, že z této oblasti se chodilo studovat většinou do Prahy. Navíc rod Pleskotů z otcovy strany byl s Prahou těsně spjat, takže jsem do Prahy od dětství pendloval a Praha je vlastně můj rozšířený domov. Ale zvolil jsem si profesi architekta a věděl jsem, že pravděpodobně budu pracovat i v jiných městech republiky. A ta mi budou blíž a blíž. Když jsem po revoluci „privatizoval“ svoje podnikání, tak se mi otevřela možnost dlouholeté práce v Litomyšli. A právě toto krásné historické město jsem přijal trochu za svůj druhý domov. Ostatně jsem tam dostal před sedmi lety i čestné občanství.

To je asi velká pocta…

Moc si toho vážím. Taková ocenění totiž vyjadřují, že člověk dal do „druhého“ domova velkou část své životní energie. Myslel jsem, že po Litomyšli už moc nemohu přijmout nějaké další město za „své“. A najednou mi přirostla k srdci Ostrava. Ostrava, která je navíc hodně jiným městem než tradiční historická starobylá česká města. Mohl bych ale říci, že se mi stala druhým „druhým domovem“.

Kdy jste vůbec poprvé viděl Ostravu? Musela být pro vás možná škaredá…

Ne, ne, to vůbec ne. Znal jsem trochu Ostravu už od útlého dětství, kdy jsem tudy cestoval s mým otcem za příbuznými do Frýdlantu nad Ostravicí, a přestupovali jsme na hlavním nádraží. Pamatuji si, jak jsem stál na nádraží, byla noc a já viděl nad Ostravou velikou záři z vylévání strusky. Tehdy mne ty exploze a erupce fascinovaly na celý život. Jen jsem pak dlouho neměl nějak potřebu či důvod do Ostravy jet, přeci jen je od Prahy trochu daleko.

Pak ale přišlo asi osudové pozvání od pana Světlíka…

A bylo to opět pozoruhodné setkání. Přijel jsem totiž v roce 2007 do Ostravy po dlouhé době a také až za soumraku. Jan Světlík mne tehdy naložil do auta a začal mne vozit noční dolní oblastí Vítkovic a já jsem se cítil mezi těmi starými industriálními stavbami úplně vykořeněný, zmatený, neuchopitelně situovaný. Tam jsem také poznal, jak je pan Světlík hektický člověk. Ještě tu noc jsem odlétal do Prahy zprostředkovaným letadlem, které na mne čekalo v Mošnově, s hlavou nabitou jeho sny. A on se se mnou tehdy loučil se slovy: „Kdyby vás něco napadlo, tak se ozvěte.“

Ozval jste se?

Ani jsem nevěděl, že mám od něho nějaké zadání a vůbec jsem neměl tušení, co by mne mělo v souvislosti s Dolní oblastí Vítkovic napadnout. A protože se psal rok 2007 a pracoval jsem na velikém projektu sídla pro Československou obchodní banku, nic moc mne ani nenapadalo. A tak jsem se neozval. Až za dva roky se ozval pan Světlík sám.

Tak to tedy začalo…

Jan Světlík zavolal v roce 2009 a tím svým naléhavým hlasem mi řekl: „Přijeďte hned, já tady musím něco řešit a potřebuju vás!“ No, přijel jsem až asi za deset dní, ale bylo to úplně odlišné setkání. Panovala při něm jiná, odhodlaná atmosféra. Vše uzrálo. Po rozmluvě s panem Světlíkem jsem najednou věděl, že bych si s Ostravou rád něco zavdal. Dostal jsem zcela konkrétní zadání, protože se mu vůbec nelíbilo řešení plynojemu od jím oslovených architektů. Měl jsem udělat alternativní návrh. Takže jsem z Ostravy odjel s tímto konkrétním zadáním a pak už to šlo ráz na ráz. Od roku 2009 do roku 2015 jsme ve velkém spolupracovali, měl jsem dokonce propůjčený byt v Dolní oblasti. Mohl jsem tak pobývat v Ostravě i několik dní v týdnu. A vlastně až dodnes nějakým způsobem spolupracujeme.

Navrhl jste projekty a úpravy vysoké pece, plynojem, svět techniky, úpravy všech veřejných prostranství, klub Heligonka pro Jarka Nohavicu, byl jste tu tehdy každou chvíli. Jaké je Ostrava město?

Krásné. Opravdu krásné. Ostrava na mne zapůsobila svým metropolitním duchem. Je to město, které má tvář. Na první pohled asi líbivé není. Ale já se nenechávám ovlivňovat prvoplánovou krásou. Hledám vnitřní krásu, a tu Ostrava má. Je především poctivým industriálním městem. V devatenáctém i v polovině dvacátého století byla Ostrava velmi bohatá. Dokonce i v druhé polovině dvacátého století, tedy za komunistů, kdy však už totalitní režim její přírodní bohatství poněkud drancoval a lidské práce zneužíval. To vše je na Ostravě vidět. Také na ní obdivuji, že narostla v poměrně krátké době během 19. a 20. století z malinkého městského jádra do obrovské velkorysosti.

Co podle vás bylo příčinou takového rozmachu Ostravy?

Ostrava byla privilegovanou industriální metropolí monarchie. Pracovali v ní skvělí inženýři i architekti z rakousko-uherských zemí, ale i z Německa a Polska. Líbí se mi na ní právě německo-polsko-rakousko-uherské vlivy. Ty jsou ostatně stále vidět na mnohých stavbách i z první republiky. Na celé Nádražní třídě, na bývalé spořitelně či na obchodních domech v centru Ostravy, třeba na obchodním domě Bachner od architekta Ericha Mendelsohna. Nacházel jsem v Ostravě i výrazný krajinný kontext, představovaný Beskydami nebo řekou Ostravicí. A také znělou regionální poezii.

Poezie v průmyslovém městě?

Když jsem se podíval do map z 19. století, viděl jsem v silně průmyslové Ostravě živou vodu, ne pozdější dlouho mrtvou stoku. Viděl jsem, že kolem Ostravice bývala zemědělská krajina, dokonce i v Dolní oblasti Vítkovic. Kolem Ostravice kdysi byla řada paralelních cest, bývaly tam hamry, tedy ocelářské a kovářské dílny. A samozřejmě chápu také onu někdejší „bezručovskou“ náladu horníků, kteří se po vyfárání z šachet často udření ploužili industriální krajinou a naproti jim spěchaly jejich manželky s kopou dětí, aby otcové rodin cestou domů nepropili výplatu. Také tato ostravská poezie na mne „sedla“ a i pro tento obraz nepřestanu mít Ostravu asi už nikdy rád.

Jaká je Ostrava dnes?

Ostrava se dnes hledá. A je to samozřejmě hledání hektické, protože osud postindustriálních velkých měst je na celém světě velmi dramatický. Těžká výroba v nich skončila a tato města zažívají odliv mozků a znatelnou ztrátu pracovních příležitostí. Některá města reagují na úpadek skvěle a povstávají z popelu jako Fénix, například Bilbao, kde postavili obrovské Guggenheimovo muzeum od Franka Gehryho a najednou se tam sjíždějí lidé z celého světa. Líbí se mi, že ani Ostrava neztratila chuť žít. Probíhá v ní transformace do moderního věku, například v podobě IT technologií. Ostrava má velké štěstí, že může čerpat sílu z jedinečné kulturní tradice. Takovou nemá u nás hned tak nějaké město. A také proto jsme s Janem Světlíkem zajedno, že Dolní oblast Vítkovice nemůže být skanzen. Že prostě nemůže být jen muzeem, musí být živým městem.

Dolní oblast je dnes magnetem pro návštěvníky z celé země…

Asi ano, přestože covid se vším v posledních dvou letech hodně zahýbal. My však potřebujeme Dolní Vítkovice oživit ještě více. Už tam vyrostly specifické festivaly, nejznámější je Colours of Ostrava. To je skvělé, ale ty se pořádají jen jednou v roce nebo v sezóně. Potřebujeme, aby tato oblast žila naplno každý den. Proto v ní jsou všechny ty světy techniky, proto je tam vzdělávání a kultura. A právě proto vidíme i nutnost přímějšího spojení s centrem Ostravy.

Teď se v tom smyslu chystá podle vašeho projektu výstavba lávky do Dolní oblasti…

Ano, to je skvělé, ale my si představujeme více. Už od počátku naší spolupráce s panem Světlíkem myslíme na projekt nové trasy městské hromadné dopravy, která by tato dvě místa snadněji a příměji propojila. Spojení by znamenalo posílení vztahů směrem do této oblasti, ale mělo by samozřejmě i efekt opačný. Chci se teď hodně zaměřit na to, aby se na základní ideály o tomto spojení nezapomnělo. Je to zásadně důležité nejen pro Dolní Vítkovice, ale i pro centrum.

Jak by mělo toto spojení vypadat?

Nová trasa mezi centrem a Dolními Vítkovicemi by vedla přes Novou Karolinu víceméně podél řeky Ostravice a přes všechny ty koleje, které mezi centrem a dolní oblastí jsou. Vznikla by tak i nová městská třída a nová tramvajová trať. Podobně silná jako je třeba třída 28. října, která je důležitou městskou radiálou. Tato naše vize existuje už od roku 2009 a nyní na ní pracuje významný architekt Roman Koucký v rámci magistrátní zakázky. My aktuálně pracujeme na cyklistickém a pěším spojení, tedy na oné lávce, která by se měla postavit už letos.

Před dvěma lety ohlásila společnost Kofola, že podle vašeho projektu postaví své sídlo právě v Dolní oblasti Vítkovic. Pak zasáhl covid. Jaký bude jeho osud?

Nevím, jak to dopadne a jak společnost nakonec rozhodne. Je to také krásný projekt, který posílí dolní oblast, ale nová dopravní trasa, respektive nové dopravní spojení, je asi zásadnější.

Vaší další stavbou, tentokrát pro centrum Ostravy, je takzvaný Bílý stín, který by měl být přístavbou ostravského Domu umění. Kdy by mohl vzniknout?

Ta práce mne hodně těšila. Dostavba Domu umění se mi jevila až jako vznik supernovy. Navrhl jsem ji tak, aby za menším Domem umění působila přístavba jako bílá exploze. Avšak citlivá, název Bílý stín je ostatně jakási metafora. Přístavba totiž působí, jako by se do ní červená stavba domu umění určitým způsobem promítla. A protože je trochu v pozadí a bílá, nazvali jsme ji Bílý stín.

Měla by snad prý vzniknout ke stému výročí otevření Domu umění…

Ano? To ani já nevím. Ostravský Dům umění, a to se málo ví, byl v naší republice kdysi vůbec poslední novostavbou, která byla projektována pro účely muzea umění. Poslední, představte si to. Už je to téměř dlouhých sto let! Jinak jsou to vždy jen samé rekonstrukce už postavených budov. To je přeci skandální… Bílý stín by tedy mohl být po sto letech první novostavbou muzea umění. To by za to stálo, ne? Snad se tak i stane.

Ostrava dnes chystá opravdu velké a významné stavby. Hodně se v poslední době diskutuje o projektu stavby mrakodrapu na Nové Karolině. Někdo ji vítá, jiní se bouří. Jak tento vnímáte vy?

Když jsem se nedávno k ostravskému mrakodrapu vyjádřil, sklidil jsem ohromnou kritiku některých památkářů. Ale opravdu velkou. Nemluvil jsem však v nepříčetnosti, stojím si za svým. Ostravě neskutečně fandím, a proto – jestli se má v republice postavit nejvyšší mrakodrap, tak proč ne právě v Ostravě? Jestli má ten dům sahat do mraků, ať sahá. Které jiné město široko daleko by si ostatně mělo dovolit sahat do mraků? Takže projekt mrakodrapu v Ostravě podporuji. Jestli to má být sto čtyřicet, dvě stě čtyřicet nebo tři sta čtyřicet metrů vysoká stavba, to už nevím. Také nevím, nakolik se taková stavba dá naplnit. Ale jestli se našel vizionář, snivec nebo další člověk typu Jana Světlíka, který ho chce v Ostravě postavit, tak jen ať má možnost.

Až světově očekávaným projektem v Ostravě je přístavba moderní koncertní haly k Domu kultury Ostravy. Jak se vám líbí?

Asi o mne mnozí lidé vědí, že velmi podporuji vznik nové koncertní síně v Praze, tady na Vltavské v Holešovicích. Samozřejmě chci, aby také Ostrava měla kvalitní koncertní síň, protože hala Gong, kterou jsem projektoval do plynojemu v Dolní oblasti, není koncertní síní. Je to univerzální kongresový prostor, a ač má poměrně dobré ozvučení, moc se nehodí pro filharmonickou hudbu. Navíc podporuji vše, co podpoří sebevědomí Ostravy. I když já nemám obavu, že by Ostraváci neměli dost sebevědomí. A navíc se mi jako Pražákovi líbí, že Ostraváci nejsou vůči Pražákům útoční.

Ale? Slyším dobře?

No fakt, ze strany Ostravanů sice občas nějaké invektivy vůči Praze slyším a známe dobře i fanouškovskou rivalitu Sparty a Baníku a podobné „blbosti“. Ale mezi obyvateli těchto měst nepanuje žádná zásadní závist a animozita. Je to naopak vztah rovného s rovným. Praha je pro mne metropolitní město, kde se potkávají různé mezinárodní vlivy. Ale Ostrava taky. Navíc mezi námi jezdí vlak, který má jen tři zastávky.

Několikrát jste vzpomenul Jana Světlíka. Právě on vás přivedl do Ostravy. Kým a čím je tento člověk pro Ostravu?

Je to člověk, který Ostravou dýchá a Ostravou žije. Samozřejmě žije i pro strojírenský byznys, je to přeci inženýr. Ale Světlík je také velký a upřímný milovník umění a architektury. Dnes už je tak na špici, že může konkurovat kdekomu. Je to i muž širokého srdce a jistě i svéráz, to by už ale dnes nemělo být cílem kritiků. No a ještě je to originál. Světlík je opravdu originál. Takových lidí jako on moc není, ale já mám podobné „originály“ rád. Takovými originály byli třeba Václav Havel, Pavel Kavánek v obchodní bance, nebo dlouholetý starosta Litomyšle Miroslav Brýdl. Každý byl jen trochu jiný.

Našel jste v Ostravě nějaká „svá“ místa nebo lidi?

Myslím, že aby člověk pronikl do hloubi mentality Ostravy, tak by měl porozumět místní kultuře či literatuře. Eviduji proto ostravské pokusy divadelní, literární i hudební. Ale když se vrátíme do doby, kdy jsem do Ostravy jezdil intenzivně, pročítal jsem se dílem dnes už zesnulého spisovatele Jana Balabána. Ten mne tehdy zaváděl do míst, kam se běžně nechodí. K jeho Ostravici, do míst, která obývali bezdomovci. Popisoval je s laskavostí a pochopením, nevykresloval je jako násilníky a zloděje. Takže jsem se odvažoval vstupovat do míst, kde roste vysoká tráva kolem Ostravice. Ostravice, která teče z Beskyd, která je dnes opět bystrou, živou a ostrou vodou.

Dnes kolem ní vznikají náplavky, chodí k ní stále více lidí.

Což je skvělé. V jisté době jsem měl hodně rád i Černou louku, která má velký potenciál. Jen nevím, jestli je dostatečně využitý. Myslím, že se právě o ní uvažovalo jako o výhodném místě pro nový koncertní sál. Myslím, že by jí nějaká taková stavba nejveřejnějšího charakteru hodně slušela.

Poruba má rozsáhlou památkově chráněnou oblast a spoustu domů ve stylu socialistického realismu z padesátých let. Nejste jako architekt třeba vysazený proti tomuto někdy až oslavnému stylu?

Ne, naopak, Poruba je mimořádně kvalitně urbanisticky vystavěná. Je na ní znát jistý entuziasmus počátečního komunistického období. Když pomineme všechny hrůzy padesátých let, které ten režim páchal, tak se tehdy po válce myslelo hodně na to, že se má republika znovu budovat. Armády mladých stavěly s nadšením nová a moderní města pro svůj budoucí život, jen tehdy paradoxně panoval tento z východu diktovaný styl. Doba byla prostě taková. Přitom ale ten socrealistický sloh nebyl zas tak mimo, byl to návrat k tradiční architektuře domů, který byl pozorovatelný v celém světě. S dvory, hřišti, parky. Navíc Ostravu projektovali skvěle vzdělaní předváleční architekti.

Prý i žáci Jože Plečnika…

Ano. Ostatně sám Plečnik stavěl v Lublani a ve Slovinsku kulturní domy pro Titův režim. Kdo může soudit poválečné architekty v Česku? Já jsem ten poslední. My, dnešní architekti, si často myslíme, že jsme lepší než byli ti před námi. My jsme však jako oni nestudovali u těch nejlepších. Na Porubě je velmi vidět, že byla postavena buď jak buď upřímně. Ostatně v době, kdy architekturu ovládl postmoderní styl, jsem Porubu s dychtivostí studoval.

Sídlišť jako Poruba vzniklo v Ostravě více…

Ano, Ostrava je vůbec charakteristická svými sídlištními satelity. Výstavba v Porubě nebyla žádná náhoda. Urbanisté ji vybrali proto, že je tam díky proudění vzduchu mnohem čistší ovzduší než v centru Ostravy. Komunističtí urbanisti, tedy v uvozovkách komunističtí, tehdy dobře věděli, co dělají. Mně se také líbí, že Poruba na centrum Ostravy navazuje dlouhou ulicí 28. října. Spojení centra Ostravy s Porubou je něco velmi signifikantního a vidím tam podobnost třeba s naším návrhem propojení Dolních Vítkovic s centrem. Podobně se v minulosti realizovalo v Ostravě třeba i spojení centra s Přívozem pomocí Nádražní třídy.

Vy jste se v roce 1952 narodil v poetickém městě Písek. Měsíc nad řekou, kluci na řece. Jaké jste měl dětství v tuhých padesátých letech?

Idylické. Občas sice život mých rodičů narušovaly estébácké prohlídky a kontroly a rodina byla lehce perzekuovaná, ale já jsem byl dítě a moc jsem si to neuvědomoval. To vše jsem spíše vnímal jako takový šedý stín, který na náš dům čas od času padl. Měl jsem však skvělou babičku a dědečka, kteří mne opatrovali a od toho vnějšího zla opravdu uchraňovali.

Vzpomenete, kdy jste poprvé jako dítě „přičichl“ k architektuře?

Poprvé jsem k vůni malty a betonu přičichl někdy v době, když mi bylo pět, šest nebo sedm let. Tehdy jsem se totiž motal kolem mého dědy, který na zahradě pořád něco budoval, třeba různé dřevníky nebo skleníky. A mně se to tenkrát moc líbilo. Ale slovo architektura jsem neznal ještě dlouho poté.

Chtěl jste být po škole hned architektem?

Ne, ne. Pevně jsem se rozhodl být architektem až na konci gymnaziálních studií. Předtím jsem si myslel, že bych mohl být výtvarníkem, že by se mi líbilo být malířem. Od toho mne však záhy zradila rodina a jsem za to rád. Za prvé jsem neměl se svým kádrovým profilem asi moc šance se na nějakou uměleckou školu dostat a za druhé možná nemám dost výtvarného nadání. Někteří lidé mi pak řekli, že jestli trochu výtvarného nadání přece jenom mám, tak praktičtější obor, který se dá studovat, aniž bych byl v tak ostrém zorném poli režimu, je architektura.

Ale výtvarníkem trochu jste. Nedávno třeba doputovalo do haly Gong v Ostravě vaše kyvadlo.

Ano. Někdy se dá těžko rozeznat, kde je hranice mezi volným uměním a architekturou. U těch oborů je rozhodně velká souvislost.

Máte v České republice ještě nějaká další oblíbená města, kde jste se třeba „podepsal“ i svými stavbami?

Mám rád spoustu českých a moravských měst. Kromě Litomyšle a Ostravy se mi zapsalo do srdce i jedno město, které souvisí s počátkem mého působení v architektuře. Bylo to na přelomu osmdesátých a devadesátých let město Benešov. Tam jsem navrhl rekonstrukci a dostavbu radnice a to za starostování skvělého starosty Mojmíra Chromého. Byla to pravděpodobně první „demokratická“ přeměna radnice do podoby, jak by měla taková instituce sloužit občanům města. Aby už při vstupu zřetelně vyzařovala zájem o občana, aby v ní bylo na úředníka vidět, aby úředník v ní byl občanovi maximálně otevřený a ne skrytý a „zašitý“ za nějakými zdmi, kuchyňkami či archivy.

Proč jste nešel po roce 1989 do světa?

Když přišla revoluce, bylo mi už šestatřicet. Říkal jsem si: teď můžeš jít do světa a sbírat ještě nějaké zkušenosti. Ale pak jsem zjistil, že už nejsem ve věku, kdy má jít člověk do světa na zkušenou. Ten čas je pro něj někdy ve dvaceti nebo pětadvaceti. Tak jsem si řekl: Zůstanu tady, práce a příležitostí je tu dost, a něco snad už umím. I když jsem se samozřejmě alespoň trochu po světě porozhlédl.

Jste samouk? Kdo je vaším vzorem?

Prošel jsem mnoha vlivy. Když jsem byl mladý, obdivoval jsem strohý středověk a gotiku, neměl jsem tehdy třeba moc rád baroko. Ale teď je to naopak, mám baroko asi nejvíce rád z historických období. Obsahovalo ve své době spoustu naděje, spoustu vzletu, ve srovnání s moderní architekturou má spoustu „přebytečného“ prostoru, který však vůbec není nadbytečný. Barokní stavby slouží k uzdravování duše. Proto dnes moc obdivuji baroko, protože může úspěšně léčit duši i dnešním lidem.

Kdo se vám líbí ze známých českých architektů?

Když mluvíme o Ostravě, mám například strašně moc rád práce Jaroslava Fragnera, mimochodem Ostrava má od něj stavbu Domu kultury Ostrava. To je opravdu úchvatná stavba v duchu noblesního socialistického realismu. Ale také jeho obnova Betlémské kaple a rekonstrukce Karolina v Praze, které dělal přes dvacet let a dokonce s podporou Antonína Zápotockého, to je přece něco famózního. A vážím si velmi mých kolegů Ladislava Lábuse, Zdeňka Fránka, Petra Hájka a dalších.

Zpočátku vaše stavby někteří odborníci považovali až za „přísné“. Jste přísný?

To označení jsem dostal před pár lety. Dnes už to snad neplatí. Ale já jsem si nikdy nemyslel, že mé práce jsou přísné. Možná, že někomu tak mé stavby připadají, ale mně se tato domnělá „přísnost“ spíše pojí se střídmostí. To však neznamená, že jsem programově minimalista, ani tam se necítím být doma. Mám rád střídmost, střízlivost a uvážlivost, ne velkou exkluzivitu. To je vše, tam se cítím dobře. Dokonce bych řekl, že mé stavby se někomu mohou zdát až „obyčejné“. Nikdy ale nerezignuji na určitou vznešenost a kultivovanost.

To ostatně vaše stavby v Dolní oblasti Vítkovic i potvrzují: respektují a doplňují technické památky, ale nesnaží se je „přeprat“. Naopak tyto památky podtrhují, ozvláštňují a upozorňují na ně.

Tak to asi je. Myslím si, že se někdy mají peníze vynaložit i na určitou oslavu toho, co naši předkové dokázali. Třeba Bolt Tower je, alespoň tedy v mých očích, oslavou lidské práce generací lidí, kteří na vysokých vítkovických pecích pracovali. Samozřejmě se na Bolt Tower někdo může dívat i kriticky. Svého času mi jeden pán v Ostravě dokonce řekl, že naši vnuci si kvůli Bolt Tower jednou budou myslet, že dělníci a taviči na vysokých pecích snad měli na věži kavárnu a že se vůbec nedřeli. Tenkrát jsem mu odpověděl: „No, snad nebudou tak blbí…“

Hodně lidí má nahoře na Bolt Tower závrať…

To je mi jasné. Ale to je něco, co nejde odstranit. Není mi proti mysli, že se lidem tam nahoře vždy tak trošku zamotává hlava. Z toho pohledu na krásné město a do krásné krajiny. Vždyť jsou z ní vidět Jeseníky, Beskydy a celá Ostrava. A z toho by se lidem hlava občas trochu zatočit měla.

Máte nějaký architektonický sen, který byste ještě rád uskutečnil?

Už asi ne. Letos v prosinci mi bude sedmdesát, a to už člověk myslí střízlivě. Mým snem je, abych ještě pár let mohl pracovat a to na projektech, které mají smysl a nejsou jen nějakým gestem. Gesta nějak nemusím a neusiluji o ně. Také výkony v podobě nejvyššího mrakodrapu v Ostravě už nechci stíhat. To ať si vyzkouší mladší, těm je naopak přeji a s velkým nadšením je sleduji. Ale já už tyhle závody nepotřebuji. Jen to spojení Dolních Vítkovic s centrem Ostravy a to nejen lávkou, ale třeba i tramvají, toho bych se ještě rád dožil. A také mám jeden takový „nearchitektonický“ celorepublikový“ sen, do kterého patří i Ostrava.

Jaký?

Některá místa v zemi mi opravdu přirostla k srdci. Třeba Kutná Hora, Pardubice, Hradec Králové, Litomyšl, samozřejmě Ostrava a třeba i polský Krakov. Jsou to moc krásná místa a bylo by pěkné, kdyby jednou těmito městy vedla jakási severní turistická cesta. Na ní by bylo možné projít a poznat více Hradec, rybníky v Pardubicích, panství Pernštejnů, a k tomu i tu pecku industriální Ostravy a třeba navíc i Polsko. Proč pořád musejí jezdit ty žluté autobusy jen do Českého Krumlova? Vždyť cesty po jiných našich městech jsou také famózní. A turisti z Japonska by pak mohli ohromeně koukat na staré ostravské železo, vždyť industriální památky fascinují na světě spoustu lidí. Stejně jako třeba koukání na staré kosti v kostnici v Kutné Hoře. Tak to by se mi líbilo.