Ostrava řeší vše na rovinu, říká ředitel Ostravského muzea Filip Petlička

Kdo má rád historii, pozoruje už nějaký čas, že se Ostravské muzeum sídlící na Masarykově náměstí v původní moravskoslezské radnici snaží své výstavy a akce dělat nově, dát jim odvázanější a modernější design, a ostravští muzejníci se ani nebojí nových věcí, například otevřít pro výstavy někdejší sklepení.

Svůj velký podíl na nové tváři muzea má také jeho ředitel Filip Petlička, který do Ostravy před dvěma lety zamířil po svých angažmá na hradě Kašperk, v Památníku Lidice a Mezinárodní radě muzeí. A má za sebou první zářezy v podobě pro velký zájem prodloužené výstavy Od koně k vykřičníku a nedávno za velkého zájmu otevřené výstavy Lauby – Světla a stíny Ostravy.

Bydlíte v Ostravě?

Ano, od chvíle, kdy jsem nastoupil do muzea. Už jsem zde bydlel na několika místech, dokonce v Hrabůvce přes ulici u Jubilejní kolonie, tam se mi moc líbilo. Teď bydlím kousek od dolu Jindřich, takže můžu chodit do práce i pěšky.

Jste trochu světo, vlastně „čechoběžník“…

Ano, ze Šumavy do Českých Budějo­vic, kde jsem studoval, pak zpět na Šumavu, kde jsem pracoval na hradě Kašperk, pak Kladno a Památník Lidice, pak Praha Mezinárodní rada Muzeí a teď konečně Ostrava. Stále dál na východ (usmívá se).

Samá pěkná místa, šumná Šumava…

Je tam nádherně. Pocházím ze Sušice, což je krásné městečko v Pošumaví a na hradě Kašperk jsem strávil šest let. Je to nádherné místo. Když člověk nechce, tak nemusí za celý den potkat člověka, kromě turistické sezony, to jsou lidé všude. Jsou tam krásné výhledy, když byla inverze, tak nám na hradě svítilo sluníčko a člověk z věže u kávy shlížel na mlhy pod hradem. Úžasné. Však je to hezky vidět na filmu Anděl Páně, který se tam točil. Šumavě udělal fantastickou reklamu i seriál Policie Modrava.

Teď bydlíte v Ostravě. Nebyl to šok? Jak se vám Ostrava líbí?

Ne, ne. Touhle otázkou jsem si prošel, už když jsem se stěhoval ze Šumavy na Kladno. To je ještě trochu jiné než Ostrava, i když s podobnou historií. Když jsem tam byl na prohlídce bytu, tak se paní majitelka ptala, odkud se stěhuji. Když slyšela, že ze Šumavy, tak se mě ptala, jestli jsem normální. Ale Ostrava přeci není žádný „Dálný východ“.

Znal jste Ostravu už dříve?

Samozřejmě jsem tady byl, ale znal jsem ji spíše povrchně. Určitě jsem neměl Ostravu prochozenou a načtenou. Teď ji však poznávám. Moc se mi líbí ta dynamika města, protože ač místa, kterými jsem prošel, jsou nádherná, Ostrava má specifický charakter, drive a mění se v podstatě před očima. Má to pro mě úžasnou dynamiku a atmosféru.

V čem?

Přišel jsem do města, kde se spousta věcí buduje, opravuje, mění. Zkrátka chceme to tady mít pěkné, musíme pro to ale něco udělat, a je to tady všude velmi cítit. Byl jsem tu jen pár týdnů, ale nasál jsem tu atmosféru a mně se to zdá hrozně fajn a moc příjemné. Proto bych rád, aby na tuto vlnu naskočilo i Ostravské muzeum. Ač se mu v poslední době daří, je potřeba neustrnout. Čeká nás ještě hrozně dlouhá cesta. A to je to, co mne hodně baví.

Už za vašeho ředitelování jste otevřeli pěkné výstavy Od koně k vykřičníku a Lauby – světla a stíny Ostravy. Jsou to nové, modernější výstavy s pozoruhodnými nápady a interaktivními prvky. To je onen nový směr, kterým chcete jít? A co to obnáší?

Ano, těch nových projevů muzea je více. Udělat dobrou velkou výstavu není jednoduchá věc. Je to také o diskusi, k čemu v současnosti muzea jsou, a proč by do nich lidé měli chodit. Jsem přesvědčen, že muzea by neměla být jen skladištěm, byť možná hezkých věcí. Musíme více přemýšlet, co se sbírkami děláme, a pro koho je sbíráme. Když nebudeme s kulturním dědictvím dál pracovat, interpretovat a prezentovat ho, svoji hodnotu ztratí.

Jak?

Musíme výstavy dělat atraktivnější, jednodušší a hlavně nestačí věci ukazovat, musí se především vysvětlovat. Proto ale potřebujeme vědět, co lidé potřebují a chtějí. Například současný člověk je vizuální. Málokdo z nás rád čte dlouhé texty, zvlášť na výstavě, kde když stojím půl hodiny před jedním panelem, tak mne to zkrátka přestane bavit. Proto musíme výstavy dělat jinak a přidávat k nim i jiné výstupy. Důležité jsou u člověka emoce, a když výstava zanechá v člověku nějaké emoce, tak si ji prostě zapamatuje mnohem snáz a něco si z toho zážitku odnese, než když si jen přečte nějaký dlouhý, často odborný a nesrozumitelný text. Musíme k exponátům vyprávět jejich příběhy, které každý z nich má. Vyndat věci z depozitáře do vitríny totiž zvládne každý a už dávno to nestačí, pokud chceme, aby muzea byla relevantní součást společnosti.

Foto: Vladimír Pryček

Jak se tento záměr projevuje třeba v současné výstavě Lauby – světla a stíny Ostravy?

Povedlo se nám to, že jsme s tuto výstavou otevřeli i nový prostor. Je to krásný sklep bývalé radnice, který dosud muzeum samo nevyužívalo. Krásně hraje svými klenbami s tématem laubů, tedy podloubí, a podařilo se s ním pěkně sladit i instalaci. Vznikl tam příjemný prostor, a z každého koutu na vás lauby dýchnou. Už tím vtahujeme návštěvníky do tohoto přitažlivého tématu. Člověk má chuť si o nich přečíst i ty texty, které ale nejsou nijak dlouhé, kolegovi se je podařilo velmi hezky zredukovat, ale přitom říci poutavě vše podstatné.

Na čem výstava stojí?

Většina exponátů je autentická, nebo nese či dokresluje nějakou znalost. Můžete si říci, že zrezivělý rám kola opravdu ležel roky někde v podzemí starých laubů. Zároveň je výstava interaktivní – můžete si na ní spoustu věcí vyzkoušet, třeba práci archeologů, o čem vůbec je. Často si lidé představují archeologa jako Indiana Jonese, ale realita je opravdu někde jinde. Jeho základní nástroj není bič, ale lopata a krumpáč (směje se). Jeho práce je často složitá, dlouhá a velmi přesná a přísně vědecká. A nekončí ve výkopu, pokračuje v laboratořích a archivech. Teprve po letech intenzivní práce jsou schopni zodpovědně říct, že například Lauby byly takové, jaké byly.

Kde podle vás začíná přeměna běžného muzea v moderní?

V té otázce, k čemu muzeum je, pro koho je, a jaké je jeho místo ve společnosti. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že muzea a kulturní dědictví, které uchovávají, jsou tu pro lidi, ne jen pro uzavřenou sektu odborníků, muzejníků. Potom můžeme dál přemýšlet o tom, co děláme, jak to děláme, jak u toho ta instituce vypadá, jak s návštěvníky komunikujeme, jakým způsobem jim naše vědomosti předáváme. Vždy ale musíme myslet na to, že to děláme pro ty návštěvníky. Vlastně každá věc na cestě k relevantní instituci otevírá nové otázky k zodpovězení. Největším rizikem a častým nešvarem, nejen muzeí, je si říct, že už máme hotovo a nic nemusíme.

Památkáři říkají, že historické centrum Ostravy dostalo v druhé polovině minulého století „na frak“. Jak to vidíte vy?

Je to trochu pláč nad rozlitým mlékem. Jsem třeba rád, že se postavily Nové Lauby. Na jejich podobu sice mohou být různé názory, ale mně se třeba líbí. Nicméně pro mě je důležité, že v centru města se nějakým smysluplným způsobem pracuje s prostorem, vznikla stavba, která je částečně pro bydlení, částečně pro různé obchody. Efektivně se zaplňují proluky, které tu po druhé světové válce vznikly, a především se do toho prostoru vrací život. Už je tam třeba otevřená nová restaurace, kam navíc začalo chodit docela dost lidí, a když zůstaneme v našem rohu Masarykova náměstí, tak se ten prostor významně kultivuje a i pro muzeum je příjemné mít v sousedství hezkou stavbu plnou života.

Prostor radničního sklepení není posledním, kterým byste chtěli Ostravské muzeum rozšířit. Zvažujete prý „expandovat“ i na půdu…

Ano, máme v přední části muzea druhé nadzemní podlaží, kde je moc hezký, ale dlouhodobě nevyužitý a prázdný prostor. Při minulé rekonstrukci muzea se s ním počítalo pro ředitelnu, ale nakonec zůstal prázdný. Rozhodli jsme se nedávno, že z něho uděláme malý výstavní prostor pro nějaké menší formáty výstav. Začali jsme s takovou sérií malých a jednoduchých panelových výstav, které se po premiéře u nás půjčují dále, hlavně do škol.

Má Ostrava ještě hodně témat a námětů, které je možné fanouškům historie představit?

Nespočet. A navíc spoustu unikátních příběhů lidí, kteří v Ostravě žili nebo působili a Ostravu utvářeli. Chtěl bych proto, aby se Ostravské muzeum soustředilo především na ostravská témata. Záleží jen na tom, jak se uchopí. Vždy se dá i nějaké fádní běžné téma pojmout nově a neotřele. V současnosti dokončujeme výstavní plán a snad se kolegové nebudou zlobit, když už teď prozradím, že chystáme velkou výstavu, například o kávě.

Šálky, podšálky a kávovary?

Nejenom. Chtěli bychom to téma pojmout komplexně a spolupracujeme na tom s lidmi z Archivu města Ostravy, kteří už to téma skvěle zpracovávali dříve. Ostravská kavárna je totiž opravdu fenomén. V první polovině dvacátého století byly opravdu velkokapacitní, v Ostravě bylo neuvěřitelné množství kavárenských míst, což třeba pro mne bylo pozoruhodné poznání. Člověk si nepředstaví hornické město jako místo s krásnými secesními kavárnami, ale spíše s pověstnými lauby plnými putyk. A přitom v Ostravě byla spousta krásných kaváren. Chceme přiblížit kávu i jako společenský fenomén, vždyť kolikrát člověk za den řekne někomu: zajdeme na kafe.

V Ostravě prý bylo za první republiky více kavárenských míst než v Praze…

Ano. V přepočtu na obyvatele to tak bylo, některé měli opravdu obří kapacity, třeba i tisíc míst k sezení. Samozřejmě to znamená, že tehdy vypadaly kavárny jinak než dnes. Byly to doslova hangáry, zatímco dnes jsou kavárny, kterých také vzniká dost, spíše malé, třeba i pro pět lidí, takže i ta jejich funkce, krom pití kávy, se mění. Chceme také připomenout, jak vypadalo pití kávy. Káva před sto lety vypadala jinak, jinak před padesáti. Ta kavárenská, nebo kávová kultura se velmi proměnila a my bychom rádi představili i tu dnešní. Máme kolegyni, která v rámci výzkumů Ostravské univerzity jezdí do Jižní Ameriky, takže se díky ní podíváme, jak se samotná káva pěstuje. Bude to takový příběh kávy od začátku do konce.

Další plány?

Do plánů nám vstupuje i jedna veliká věc, a tou je obměna stálých expozic. Ty stávající jsou z roku 2009, což už je patnáct let.

Co to přinese?

Budeme muset na čas muzeum zavřít, ale právě nově otevřený sklep umožní, že při rekonstrukci expozic budou tyto prostory samostatně, byť nějak omezeně, pokračovat dále. Ať už vstupem z náměstí pod věží nebo přes naši pokladnu. Tím se úplně neodstřihneme od našich návštěvníků. Ještě přesně nevíme, kdy to bude, ale už teď víme, že až znovu otevřeme, přijdete do úplně jiného muzea.

Ostrava má až neuvěřitelnou historii. Co se vám na ní líbí?

Asi právě opět ta dynamika jejího překotného vývoje, která nastartovala někdy před dvěma sty lety. Do té domy byla Ostrava malé provinční městečko ve stínu Opavy a dalších okolních měst. Objev přírodního bohatství nastartoval takový vývoj, až si myslím, že se to ne vždycky podařilo ukočírovat. Nebýt například bohatství té takzvané neživé přírody, nevznikla by současná Ostrava, ale nebýt té nedávné průmyslové Ostravy, tak bychom tolik nezničili v Ostravě tu přírodu živou. A mně připadá fascinující i to, že si příroda umí s námi lidmi docela dobře poradit. I když jsme se „snažili“ jí dát pořádně na frak a místy se nám to docela dařilo, tak ona nám to umí vrátit a znovu se prosadit. A to jsou mimochodem právě ty souvislosti, které muzeum musí hledat a předkládat svým návštěvníkům.

Foto: Vladimír Pryček

A Ostraváci? Jak se vám jeví?

Možná je to sociální bublinou, ve které žiju, ale nemám pocit, že by v Ostravě byli lidé zásadně jiní než jinde. Že by Ostravák byl nějaký jiný člověk než Kladeňák nebo Budějičák. Řešíme tady úplně stejné věci jako jinde. Je pravda, že se v Ostravě hodně často věci řeší na rovinu a bez zbytečných okolků, ale to vidím jako velmi pozitivní odlišnost. Když něco chci, tak to řeknu, když se nám něco nelíbí, tak to řekneme. A je to do určité míry velmi příjemné. Navíc Ostrava je kosmopolitní město, při jejím rozmachu sem přicházeli lidé za prací odevšad. Lidé z Polska, Haliče, Židé, Němci, Češi, přicházeli sem lidé z Balkánu, druhá světová válka sem přivedla početnou řeckou komunitu a dnes tu máme velké komunity asijské. A podle mne je to takový pozoruhodný kotlík, který vytváří jedinečnost Ostravy. Každý si sem přináší své příběhy, svou kulturu a pěkně se to tady mísí.

Historii se v Ostravě nabízí Dolní Vítkovice, Důl Michal, Landek Park. Berete je jako konkurenci?

Myslím si, že bychom se neměli vnímat jako konkurence. Spíš než se vůči sobě vymezovat, bychom měli hledat styčné body pro spolupráci a společná témata rozvíjet. Myslím si také, že je hrozně dobře, že je v Ostravě tolik muzeí, a další se dokonce chystají. Když se na to ale podívám z hlediska návštěvníka, tak pro nás nejsou konkurencí jiná muzea. Pro nás jsou konkurencí i bary, kavárny, stadiony, a veškerá jiná možná zábava a všechny možné způsoby trávení volného času. Když má člověk volnou sobotu a přemýšlí, kam s rodinou půjde, má v Ostravě na výběr od hospod přes zoologickou zahradu až po obchodní centra, a proto je tak nutné abychom se jako muzea začali měnit, protože jinak nás převálcují obchoďáky.

Vaším koníčkem je určitě historie, ale máte ještě nějaké jiné?

Rád poznávám. Například rád chodím do jiných muzeí, mám moc rád památky. Abych poznával, ale taky se třeba inspiroval, co kde dobře vymysleli a jak by to šlo takhle dobře udělat i u nás v Ostravě. Ale když je tam navíc dobrá kavárna, tak je to úplně nejvíc (usmívá se). Rád si dám dobrou kávu a k tomu něco dobrého, něco si u toho přečtu. Jsem tak trochu kavárenský povaleč (směje se). Rád si třeba zahraju nějakou počítačovou hru, ale abych nevypadal jako úplný pecivál, tak třeba rád chodím plavat. Teď se třeba těším na zrekonstruovanou Čapkárnu.

Ostrava se mění, chystá velké věci. Těšíte se na nový koncertní sál?

Těším se moc. Steven Holl je Steven Holl! Nejsem sice upřímně řečeno nijak ortodoxní konzument vážné hudby, ale rád si ji poslechnu. V roce 2023 jsem byl například na novoročním koncertě na skvělé Carmina Burana v podání Janáčkovy filharmonie Ostrava a bylo to fenomenální.

Rok 2025 je tady, co byste si od něj přál a co byste přál Ostravskému muzeu?

Přeji si, aby si Ostraváci našli do našeho muzea cestu ještě více než doposud. Tím, že přijdou, nám i pomůžou, protože dají naší práci smysl. Rád bych, kdyby nám dali častěji zpětnou vazbu, co se jim líbilo, co se jim nelíbilo, co by si sami přáli od nás. Protože ne všichni vědí, že v Ostravě nějaké Ostravské muzeum je. A všem nám bych přál, aby se ten svět kolem nás trochu uklidnil, a aby lidé v každodennosti byli k sobě trochu více tolerantní. Protože i v naší, celkem malé zemi, si umíme pěkně komplikovat život navzájem. Nemusíme se mít všichni nutně rádi, stačí, když se přestaneme nesnášet.