Ostrava se mění k lepšímu, miluju kavárnu Daniel a knihovnu, říká diplomatka

​Silvie Anna Hasalíková je úspěšná a sebevědomá rodačka z Ostravy, která se rozhodla pro kariéru diplomatky na Vízovém odboru Ministerstva zahraničních věcí.

Mluví plynně anglicky, korejsky, domluví se francouzsky a v rámci své práce už stihla na čtyři měsíce vyjet do hlavních měst Mongolska a Filipín. V rozhovoru pro Magazín PATRIOT vylíčila, proč se pro diplomacii rozhodla a co vše to obnáší.

Zaujalo mě, že umíte plynně korejsky. Má to nějakou souvislost s korejskými firmami v Moravskoslezském kraji?

Je to tak. Vždycky jsem se zajímala o asijské jazyky, jen nejprve člověk vždy uvažuje o těch velkých, takže jsem na střední škole zvažovala japonštinu nebo čínštinu. Japonštině se už ale věnuje spousta lidí a čínština mě tehdy moc nelákala. Nakonec jsem si řekla, že je v kraji mnoho korejských firem, takže jsem se rozhodla pro korejštinu. Bylo to pragmatické rozhodnutí. Věděla jsem, že pokud budu umět korejsky, budu mít v kraji jisté uplatnění až do konce života.

Lze koreanistiku studovat v Ostravě?

Ostravská univerzita tento obor nenabízí, člověk musí do Prahy nebo Olomouce. Odešla jsem na Univerzitu Karlovu s tím, že se pak do Ostravy vrátím. V Ostravě jsem předtím chodila na kurz korejštiny v rámci celoživotního vzdělávání OU. Pamatuju si, že se o otevření tohoto oboru uvažovalo, ale zatím k tomu nikdy nedošlo. Nebylo by to ale vůbec špatné.

Působila jste už na dvou dost nevšedních místech. Jak se vám líbilo v mongolském Ulánbátaru?

Mongolsko jsem si zamilovala. Strávila jsem tam tento rok celkem tři měsíce. Ulánbátar je relativně malé město, bydlí v něm ale polovina obyvatel Mongolska. Probíhá tam proto velmi dynamický urbanistický rozvoj po vzoru jiných východoasijských měst. V tomto ohledu mi trochu připomínal Koreu. Nachází se tam spousta korejských restaurací a obchodních řetězců, na které jsem byla zvyklá. Především mě ale uchvátila mongolská tradiční kultura, ke které se Mongolové hrdě hlásí.

Foto: se souhlasem Silvie Anny Hasalíkové

Jak na vás zapůsobil tamní mix asijského kapitalismu se sovětskou minulostí, protože ve městě je vedle mrakodrapů taky dost klasických bytovek a paneláků?

Ulánbátar mi v tomto připomínal Ostravu. Město se orientuje na těžařský průmysl a je tam smog. Znečištění ovzduší je tam sice horší než v Ostravě, ale cítila jsem se tam skoro jako doma. V Ulánbátaru je to v podstatě jako tady. Hned za městem se rozprostírá překrásná příroda, obdobně jako my máme Beskydy téměř za městem. Je to tam kouzelné, tedy až na tu zimu. Přijela jsem v polovině ledna, kdy bylo minus třicet stupňů. Ráda bych se tam každopádně v budoucnu vrátila.

Které další destinace máte vyhlédnuté? Je mezi nimi i Korea?

Do Koreje mě to zatím příliš netáhne, protože už to tam znám. Líbila by se mi spíše nějaká jiná vzdálená destinace.

A co Evropa?

Preferuji spíše exotičtější země.

Co jste musela udělat pro to, abyste se stala diplomatkou?

Vstupní branou do české zahraniční služby je Diplomatická akademie Ministerstva zahraničních věcí. O akademii jsem se poprvé dozvěděla při výměnném pobytu v Soulu, který jsem absolvovala v rámci svého vysokoškolského studia v roce 2018. Když jsem na vysoké škole dopisovala diplomku, zrovna se vypsalo výběrové řízení na nový ročník. Přihlásila jsem se a vyšlo to. Bylo za tím ale spousta tvrdé práce.

Co musí člověk splňovat k přijetí na diplomatickou akademii?

Je třeba mít především vysokoškolské vzdělání, angličtinu na úrovni C1 a další jazyk na úrovni B2. Jinak ale příliš nezáleží na tom, co člověk přesně vystudoval. Studium mezinárodních vztahů nebo evropských studií není rozhodně podmínkou. Někteří lidé se jako já zaměřovali filologicky. Předností může být znalost netradičního jazyka jako například korejštiny nebo třeba perština. Diplomatem se může stát člověk jakéhokoliv akademického zaměření.

Foto: se souhlasem Silvie Anny Hasalíkové

Na jakém odboru ministerstva zahraničí pracujete?

Působím na koncepčním oddělení Vízového odboru. Zabýváme se především metodikou a odbornou instruktáží vízových úseků zastupitelských úřadů. Uplatnění v zahraniční službě je ale velmi různorodé. Zahraniční služba je koncipovaná tak, že diplomaté jsou univerzalisté a měli by být schopni zvládat agendu ekonomickou, politickou, konzulární a například také kulturní.

Jaké nejzajímavější zážitky máte ze služby v zahraničí?

V Mongolsku se nám ztratila česká občanka. Ambasády mají konzulární telefon, což je nouzová linka, která je aktivní 24 hodin denně i mimo úřední hodiny. Zrovna na mé narozeniny nám z Česka volala jedna maminka, že se jí v Mongolsku ztratila dcera.

Našla se?

Tento příběh měl naštěstí šťastný konec, což není úplně pravidlem.

Kde jste ještě působila kromě Ulánbátaru?

Měsíc jsem strávila v Manile. Bylo to tam zajímavé a úplně jiné než v Mongolsku. Byl to pro mě i velký klimatický šok. Přejela jsem z minus třiceti do plus čtyřiceti. Filipíny jsou z mého pohledu kulturně mnohem blíže západnímu světu. Jsou tam ale obrovské kontrasty mezi chudými a bohatými, kdy ti nejchudší přebývají i na hřbitovech. Jen pár metrů od mrakodrapů v centru se nachází slumy.

Jaké další nevšední zážitky jste si z Manily odvezla?

Manila nemá moc zeleně a lidé tam raději tráví čas v rozlehlých obchodních centrech, která jsou propojená a klimatizovaná. Venku je hrozné vedro, lidé se tedy rádi schovají dovnitř. Ale nedivím se jim. Co chcete v takovém horku dělat?

Budete diplomatkou celý život?

To nedokážu s jistotou říct. Nikdy nevíme, co život přinese. Práce diplomata mě naplňuje. Jsme sice takoví moderní nomádi, ale je to velmi dynamická a dobrodružná profese. Na druhou stranu je ale velmi náročná, co se týče osobního života.

Takže tato práce není pro člověka, který má rád rutinu a chce mít své jisté?

Zahraniční služba nabízí mnoho možností osobního rozvoje a poznání mnohdy i velmi vzdálených a exotických destinací. Ta nejistota budoucnosti je ale v diplomacii všudypřítomná. Výběrová řízení na pozice v zahraničí bývají časově omezená, proto je potřeba se vždy velmi rychle rozhodnout a nezaváhat. Pokud má člověk partnera nebo děti, bývá rozhodování ještě těžší. Ne každý má totiž možnost flexibilně pracovat odkudkoliv nebo přestěhovat celou rodinu, takže pak může nastat dilema, zda jet spolu, nebo jet sám.

Žijete napůl v Praze, napůl ve světě. Jak se vám na Ostravu dívá z dálky?

Myslím, že se Ostrava jako město hodně zlepšuje. Dřív jsem necítila, že by byla moderním městem, ale najednou se to změnilo. Ve městě se začaly objevovat trendy kavárny a restaurace, tak jak je známe ze zahraničí. Také kulturní scéna Ostravy začala rychle vzkvétat. Bylo to pro mě příjemné překvapení. Moc ráda se sem vracím. Jezdím sem každý měsíc za rodiči a kamarády. Kdyby má práce nebyla spojená s tím, že musím být v Praze, tak bych určitě bydlela tady. Mám k městu velmi pozitivní vztah.

Jaká jsou vaše oblíbená místa v Ostravě?

Kavárna Daniel - ta je pro mě ikonická. Mám ráda čajovnu u Sýkorova mostu, která letos bohužel zanikla. A miluju ostravskou knihovnu, protože jsem tam odmala každou sobotu chodila s maminkou!